24. Kdo se, jak říkáš, bude vážné snažit polepšit svůj život? Na to odpovídám: Ani jediný člověk. A nikdo ani (sám od sebe) nemůže. Tito tvoji sebe-napravovatelé, kteří jsou bez Ducha Božího, se vůbec o Boha nezajímají, protože jsou to pokrytci. Ale vyvolení a ti, kdo se bojí Boha, budou Duchem Svatým napravováni, zatímco ostatní bez nápravy zahynou. Neboť ani Augustin neříká, že „žádné“ nebo, že „všechny“ dobré skutky budou odměněny, ale pouze „některé“, proto není pravda, že by nebylo nikoho, kdo svůj život napraví.

Kdo uvěří, že je Bohem milován? Na to odpovídám takto: Ani jediný člověk tomu nebude věřit ani nemůže. Ale vyvolení tomu budou věřit, ostatní, aniž by tomu uvěřili, zahynou naplněni zlostí a urážející Boha tak, jak to děláš i ty. Proto není pravda, že nebude nikdo, kdo by tomu neuvěřil.

Co se však nyní týká toho, že tato učení otevřou stavidla bezbožnosti, ať si je tomu tak! Ať patří k malomocenství, o kterém už bylo řečeno, že je zlem, které je třeba snést! Současně totéž učení zbožným a vyvoleným otevře brány ke spravedlnosti, vstup do nebe a cestu k Bohu. Kdybychom se podle tvé rady zdrželi těchto učení a slovo Boží drželi před lidmi skryté, takže by se nikdo, podveden falešným přesvědčením o spasení, nenaučil bát Boha a pokořovat se před Ním, aby tak svým strachem nakonec dospěl k milosti a lásce, tak bychom ta tvá stavidla bezbožnosti sice uzavřeli, ale místo nich bychom sobě i všem lidem otevřeli široké brány, ano, dokonce hlubiny a propasti nejen k bezbožnosti, ale i do hlubin pekla. Tak bychom ani my sami nevešli do nebe a jiným bychom v tom bránili.

(Ptáš se:) Jaký užitek to přináší a nakolik je nezbytné, abychom něco takového obecně rozšiřovali, kdy je zjevné, že z toho vyplývá tolik zla?

Na to odpovídám, vlastně už bylo řečeno dost: Bůh chtěl, aby se to otevřeně vyhlašovalo. Nemůžeme se dotazovat na odůvodnění rozhodnutí Boží vůle, ale musíme se prostě k Němu modlit a vzdávat Mu čest. On, protože sám je spravedlivý a moudrý, nikomu nečiní nepravost a neudělá nic pošetile ani bez důvodu, i kdyby se nám to zdálo úplně jinak. Tato odpověď těm, kdo se bojí Boha, stačí. Přesto řeknu víc, než je nutné: Kázat toto učení je nezbytné ze dvou příčin. První je pokoření naší pýchy a s tím související poznání milosti Boží, druhou je samotná křesťanská víra.

Nejprve Bůh pokorným, tedy těm, kteří jsou zoufalí a pokořili se, zcela jistě zaslíbil svou milost. Ale nikdo se nemůže pokořit dřív, dokud nepochopí, že jeho spása je plně mimo jeho síly, úmysly, snažení, vůli a jeho činy, a že cele závisí na rozhodnutí, názoru, vůli a jednání jiného, totiž samotného Boha. Když totiž setrvá v důvěře v sebe sama – a to bude dělat tak dlouho, dokud si namlouvá, že dokáže udělat něco, třeba jen málo, pro svou blaženost – a plně si nezačne zoufat, tak se nepokořil před Bohem. Touží po tom mít příležitost, mít čas nebo udělat nějaký dobrý skutek, kterým by mohl získat spasení. Kdo však skutečně nepochybuje o tom, že úplně závisí na vůli Boží, ten si plně zoufá, nehledá nic vlastního, ale všechno očekává od jednajícího Boha. Takový je nejblíž milosti a spasení.

Proto je toto učení všeobecně kázáno kvůli vyvoleným, aby – takto pokoření a zoufalí – byli zachráněni. Ostatní tomuto pokoření vzdorují. Dokonce odsuzují toto učení o pokoření se, protože chtějí, aby jim zůstalo alespoň něco, co by mohli učinit sami. Tito zůstanou potají pyšní a nepřátelsky smýšlející proti Bohu. To je, pravím, jeden důvod, že, ti, kdo se bojí Boha, se pokoří, poznají Boží milost, zatouží po ní a přijmou jí.

Druhým důvodem je, že víra se týká věcí neviditelných. Aby tedy byl dán prostor víře, je nutné, aby vše, v co se věří, bylo skryté. Není to však skryté příliš hluboko – rozdíl je jako mezi věcí vyřčenou a její skutečností. Právě tak jedná Bůh – když oživuje, dělá to tak, že zabíjí, když ospravedlňuje, dělá to tak, že usvědčuje, když vyvyšuje do nebe, dělá to tak, že přivádí až k peklu: „Hospodin usmrcuje i obživuje, do podsvětí přivádí a vyvádí též odtud“ (1S 2,6). Nemáme tu dost místa na to, abychom mohli mluvit o těchto věcech podrobněji, ale kdo četl mé knihy, ten to zná. Tak Bůh skrývá svou věčnou dobrotu a milosrdenství za svým věčným hněvem, spravedlnost za zjevenou nespravedlností.

V tom spočívá nejvyšší stupeň víry: věřit, že je milosrdný Ten, kdo zachrání tak málo lidí a odsoudí jich tolik, věřit, že je spravedlivý Ten, kdo nás svou vlastní vůlí nutně činí hodnými zatracení, až se zdá, jak říká Erasmus, že má zálibu v útrapách nešťastného a zaslouží si více nenávisti než lásky. Kdybych tedy mohl nějak pochopit, jak může být tento Bůh, který se dosvědčuje tolikerým hněvem a nespravedlností, milosrdný a spravedlivý, nebylo by zapotřebí víry. Nyní však, protože to nemůžu pochopit, víra bude mít prostor rozvinout se, protože se bude kázat a bude všeobecně známo, že když Bůh zabíjí, posiluje se víra života ve smrti. Tím bylo na úvod řečeno dost.

Z knihy Martina Luthera „O zotročené vůli“.