VIII.

Dne 28. června.

Maminka píše, že dr. Cabot vyvázl z nebezpečí. Dr. Elliott osvětlil nějak zvlášť ten případ a provedl jakousi operaci, která mu ihned pomohla. Pojedu domů. Nic mě nepřiměje k tomu, abych se sešla zas s těma černýma očima. K tomu začíná být horko, a tetinka se připravuje s dětmi ven.

Tetinka trvala na tom, abych jí pověděla, proč tak spěchám domů. Konečně to ze mne všecko vysoukala. Celkem to bylo pro mne ulehčením, že mohu se někomu svěřiti.

„Tak!“ pravila a usadila se, jako by chtěla se dáti do myšlení.

„A to je vše, tetinko, co mi máš říci?“ odvážila jsem se říci na konec.

„Není,“ pravila. „Mám k tomu ještě poznámku a to je ta: Nevím, kdo z vás zachoval se směšně. Bylo by mi to ulehčením, kdybych vámi oběma mohla tak pořádně zatřást.“

„Myslím, že se zachoval směšně dr. Elliot, řekla jsem, „a mimo to učinil mne nešťastnou!“

„Nešťastnou!“ opakovala. „Nedivím se, žes nešťastna. Ranila a zarmoutila jsi jednoho z nejšlechetnějších mužů, co jich chodí po zemi.“

„To není má vina. Nikdy jsem se nesnažila, aby mne měl rád.“

„Ano. Snažilas. Kdykoli sem přišel, chovalas se okouzlivě. Žádný smrtelník by se neubránil, aby nebyl jat.“

Věděla jsem, že to není pravda, a trpce jsem si stěžovala na tetinu nespravedlnost.

„Kdybych chtěla „jímati,“ nebo „okouzlovati“ nějakého muže,“ volala jsem, „nevolila bych si žádného tak starého, který by mohl býti mým otcem, ani takového neohrabaného, nezajímavého a odměřeného, jako je dr. Elliott. A k tomu, jak jsem mohla vědět, že není ženat? Myslila-li jsem vůbec co, myslila jsem, že je to muž v prostředních letech dávno usazený v manželství.“

„V první řadě není ani starý, ba ani prostředních let. Není mu víc než 27, nebo 28. Co se pak týká toho, že by byl nezajímavý, to snad tobě, která ho neznáš. A kdyby byl ženatým mužem, k čemu sem chodil, aby se s tebou sešel?“

„Nevěděla jsem, že chodí navštěvovati mne. Nikdy mne neoslovil. A vždycky jsem říkala, že bych si doktora nevzala.“

„Všichni mluvíme toho na kopy, čeho pak v životě litujeme,“ odpověděla. „Musím však přiznat, že doktor jednal proti své povaze očekávaje, že za tak krátkou známost se po něm zblázníš, ty romantické stvořeníčko. Ovšem znajíc ho jen tak málo, a to z návštěv u nemocných, nemohla jsi jinak činit, než jsi činila.“

„Děkuji ti, tetinko,“ řekla jsem a běžela jsem, abych ji objala. „Děkuji ti z hloubi duše. Ale teď viď, že odvoláš, co jsi prve řekla, že jsem se snažila doktora okouzlit?“

„Myslím, že musím, drahé dítě,“ pravila. „Já jsem to tak vážně nemyslila; pravda je, že vás oba mám ráda, a že mne velice mrzí vaše nedorozumění. Vždyť jste jako pro sebe stvořeni. On by tě zladil a držel přímo, a ty bys ho povzbuzovala a držela při čilosti.“

„Nechci být ani zladěna, ani přímo držena,“ odpírala jsem. „Nenávidím mužů, kteří vodí své ženy na provázku. Nemyslím se vdávati, ale kdybych kdy takovou pošetilost měla provést, musel by si mne každý vzít zrovna takovou, jaká jsem, a ne, aby mne chtěl jako divokou bylinu roubovati, až bych se mu hodila. A teď, tetinko, slib mi jednu věc: nikdy se mi nezmiňuj o dr. Elliottovi.“

„Takového slibu neučiním,“ odpověděla se smíchem. „Mám ho ráda a ráda o něm hovořím. A čím více ty ho nenávidíš a jím pohrdáš, tím více ho budu míti ráda a tím více si ho budu vážiti. – Přála bych si jen, kdyby Lucie byla už na vdávání, aby si ji mohl vzít, a kdyby se tak mohl do ní zamilovati. Ale to on nikdy neudělá.“

„Naopak, myslím, že by mu tento malý vzor toho, co se sluší, zcela vyhověl,“ zvolala jsem.

„Neposmívej se Lucii,“ řekla teta potřásajíc hlavou. „Je to přese vše dobré, milé dítě.“

„Přese vše“ znamená, proč lze lehce obraz Luciin nastíniti dle mého vlastního pozorování i dle toho, co mi tetinka o ní pověděla. Je dcerou muže, který umřel na vleklou nemoc, již si utržil pádem. Dva dni po tomto pádu v nejnepříznivějším okamžiku narodila se. Od samého počátku pochopila situaci, a tak osvojila si povahu nedotknutelné důstojnosti a slušnosti, jak se sluší na dítě, které se narodí zrovna v takový čas. Nikdy nekřičela, nikdy nedávala do úst nepatřičných předmětů, nikdy neuhodila se do hlavy, nikdy se neškrábla. Když jste ji jednou uložili do postele večer, nevěděli jste o ní až ráno, když se vám zdálo být na čase jíti se na ni podívat. Zapomněli-li jste na ni vůbec, a to nebylo tak zřídka za takových poměrů, živořila nepohnutě dál. Je možná, že pocítila hryzení hladu někdy, a je jisté, že jí narostly zuby, měla neštovice a zádušný kašel.

Ale tyto drobné útoky na její dětský život toliko ukázaly tím jasněji, jaké je to klidné jezírko bez vln. Dostala zuby v určitý čas, jak popsáno v knize o dětských nemocech. Osýpky se jí vyrazily v určitý den, jak se na slušné neštovice patří, ztratily se také slušně a v pořádku, jako se na osýpky sluší. Její kašel zádušný měl vzdělaný, melodický nátěr a opustil ji vítěznou. I když vyrostla z peřinky, zůstala matčinou chloubou, pomníkem čistým, bílým, mramorovým, svědkem lidskému pokolení, alespoň jedné dokonalé rodičovské výchovy. Hladké, oblé ručky byly vždy čarovně čisté, šatečky neposkvrněné a nezmačkané, vlásky patřičně sčesané a zářící. Byla vzornou dívenkou, jako byla vzorným dítětem. Její přítomnosti neprozrazovalo bouchání dveřmi, ani shrnuté koberce, ani dupot nožek po schodech, ani bezhlavé panny, ani umazané, potrhané knihy. Její panny byly vychovávány vzorně jako ona. Vstaly, byly oblečeny, šly na procházku, odešly na odpočinek s pravidelností hodin. V pokročilém věku osmi let přestala se zabývati takovými malichernostmi a začala se vzdělávatelným čtením. Úlohy a lekce přijímala v němé oddanosti jako léky – tolik prášků, tolikrát denně. Mezi tím vsunuto bylo šití; a mnoho toho narobila pro chudé jako Dorkas. Vylup své oči pro ni, utni ruce pro ni, chceš-li, ale neočekávej od ní nějakých vln nadšení, mohl by se jí zmačkati límec. Snad by se spíše uškrtila, než by ti padla kolem krku. Má-li jaké vášně nebo hnutí mysli, to vše je zakryto. Po smrti otcově za rok provdala se její matka za muže s velikou řadou dětí, ale s velmi malou kapsou. Lucie měla těžké doby, zvláště proto, že nevlastnímu otci, který byl prudký a popudlivý muž, stala se protivnou. Tetičce bylo snadné přemluviti ho, aby dal dítě k ní. Vzala ji z nejčistších pohnutek, a zdá se, že by měla býti za to lépe odměněna, než je. Ale ona praví, že má všechnu odměnu, které by si mohla žádati, v tom, že je přesvědčena, že Bůh přijímá tento její pokus činiti něco k jeho libosti.

Teď Lucii bude brzo 14 let. Velice štíhlá na své stáří, se smrtelně bledou pletí, světle modrýma očima a s poněkud bledým vlasem. Velice vzdělavatelně promlouvá, její děti jsou „děcka“, nikdy nic nezačne, ale „počíná“, nikdy nepláče, nýbrž „slzí“, nikdy ráno nevstane, nýbrž s lože se pozdvihne. Ale k čemu to všechno píšu? Abych unikla svým vlastním myšlenkám, které jsou všecko jiné, jen ne příjemné družky, a abych nemusela si zodpovědít otázku, která musí býti zodpověděna. „Byla to opravdu chyba, že jsem odmítla dr. Elliotta? Nebyla bych časem milovala muže, který mne tak poctil?“

Dne 5. července

Jsem tu zas doma ve zdraví, a všecko je ta tak u drahé matičky krásné. Vypravovala jsem jí o dr. E. Neříká mnoho tomu ani tak ani tak.

Dne 10. července.

Maminka vidí, že jsem neklidná a roztržitá. „Co je to, miláčku?“ tázala se mne dnes ráno. „Není dr. Elliott nějak ve spojení s tvým neklidem?“

„Proč maminko?“ odpověděla jsem. „Přerušila jsem svým odchodem všecky své obyčeje. To je vše. Ovšem, kdybych věděla, že dr. Elliott si z toho nic nedělá a začíná zapomínat, myslím, že bych se cítila volnější.“

„Kdyby sis byla úplně jista, že mu nikdy nebudeš moci opláceti svou náklonností,“ pravila, „bylo by to zcela správné, abys mu to ihned řekla. Ale měla-lis nějaké pochybnosti o tom předmětu, bylo by lépe bývalo, abys čekala a prosila Boha, aby tě vedl.“

Ano, bylo by. Ale tenkrát neměla jsem pochybností. Ve svém obvyklém zbrklém způsobu řešila jsem jednu z nejdůležitějších otázek v životě, aniž jsem se jen jednou tichou myšlenkou obrátila k Bohu, aby mi zjevil, co dělati mám. A nyní jsem na vždy odmítla a odvrhla srdce, které mne opravdu milovalo. Půjde svou cestou a já svou. Nikdy nezví, že teprv začínám poznávati sebe a že prahnu s divnou nevyslovitelnou touhou po jeho lásce. Ale nemíním posaditi se v citlivém poklesnutí mysli a plakat nad nenapravitelnou minulostí. Žádná lidská bytost nemohla by odpustiti takovou pošetilost, jakou jsem vyvedla. Ale Bůh může. Ve svém smutku a ve své osamělosti utíkám se k Němu a nalézám něco, co je lepší než zemské štěstí, totiž nejsladší pokoj. On dopustil, abych v ukvapeném okamžiku na svou stezku vrhla stín, z něhož se tak snadno nedostanu. Ale On má lítost se mnou a odpouští mi, a už jsem měla mnoho skvostných okamžiků, když jsem mohla radostně a upřímně říci: „Koho bych měla na nebi? A mimo tebe v žádném libosti nemám na zemi.“

Vážně také pochybuji, že bych majíc povahu ještě tak neukázněnou mohla ho obšťastnit, který mne poctil takovou svou nezaslouženou náklonností. Někdy se mi zdá, že jsem tak prudká a horkokrevná, jako jsem bývala, hněvám se na milou maminku i na Jakuba, odporují-li mi. Jak neschopna jsem, abych se stala paní domácnosti a ženou dobrého muže! Jak se jen do mne zamiloval? Nemohu, nemohu si to představiti.

Dne 31. srpna.

Poslední den mého nejšťastnějšího léta. Kdybych jen byla ochotna věřiti svědectví druhých, mohla jsem býti šťastna dávno před tím. Ale chtěla jsem míti všechno, co je v Bohu, a vše, co je ve světě, najednou a tak byl mezi obojím ustavičný trapný spor. Doufám, že spor ten minul. S rozvahou a rozhodně volím Boha a dávám Jemu přednost. Nalezla jsem sladký pokoj ve snaze líbiti se Jemu. Jak jsem si nikdy před tím nepředstavila. Nechtěla bych za to dát ani těch nejlepších věcí, které má svět. Ale mám ještě mnohému se učiti. Jsem jako dítě, které nemůže se rozběhnouti za tím, čeho žádá, ale blíží se tomu pomalu, bázlivě, krok za krokem, ale blíží se přece. Žasnu nad trpělivostí svého dobrého Mistra a Pána, ale kterak miluji jeho školu!

Září.

I tento byl rozkošný měsíc v jistém ohledu. Svatba Amálčina, které jsem musela býti přítomna, mne trochu popouzela, ale byl to jen lehký vánek na hlubokém moři pokoje. Dnes jsem byla u dr. Cabota. Je zas zcela zdráv a mluví o umění dr. Elliotta s nadšením. Tázal se na mé děti nedělní školy, na mé chudé atd., a nemohla jsem jinak, než sdíleti s ním něco z těch svých nových radostí.

„Tak to má býti,“ pravil. „Bylo by mi líto viděti někoho s vaší letorou ve všem býti nadšeného mimo náboženství. Neklesejte na mysli, máte-li nějaké na horu dolů. Ten, kdo je dole, nemusí se báti pádu, ale vy jste vždycky na výšinách a snadno se může dostaviti nějaký pád tu a tam.“

To mi způsobilo jakousi nevolnost. Já si nepřeju žádných pádů. Přeji si jíti k dokonalosti.

Dne 1. října.

Laura Cabotová přišla mne dnes navštívit a byla velmi laskava. „Doufám, že se budeme vídati častěji než dosavad,“ začala. „Tatínek si to přeje, i já si to přeji.“

Kačka myslí: „Aha! On vidí, jak jsem nesvětská a pobožná, a proto si přeje, aby byla Laura pod mým vlivem.“

Kačka nahlas: „Zajisté, toť velmi laskavé od něho.“

Laura: „Dokonce ne. Ví, jak mi společnost vaše prospěje. Často bývám hodně kleslá na mysli a tak potřebuji přítelkyně, která by mne posilňovala a byla mi nápomocna.“

Kačka u sebe: „Ano, ano, má mě za zkušenou a spolehlivou.“

Kačka nahlas: „Jak bych si mohla mysliti, že vám prospěju?“

Laura: „Ano, musíte. Jsem tak ještě za vámi v křesťanské zkušenosti.“

Ale stydím se psáti více. Když odešla, chvíli jsem se cítila zcela povznesena. Ale když jsem večer přišla do svého pokojíku a klekla jsem k modlitbě, všecko zdálo se mi temné a zmotané. Zdálo se, že Bůh je vzdálen, a já neměla žádného potěšení z rozmluvy s ním. Cítila jsem, že jsem něco zlého učinila nebo cítila, a prosila jsem ho, aby mi to ukázal. V tom jsem si vzpomněla na marnivé pyšné myšlenky, které jsem měla za návštěvy Lauřiny a potom. Jak ošklivé! Byl to skutečně pád!

Myslím, že první mou chybou bylo, že jsem dr. Cabotovi povídala o svých skrytých, svatých radostech, jako by mi je získala nějaká má zásluha. To bylo satanovi vítanou příležitostí, aby nade mnou triumfoval. Po tomto jsem rozhodnuta zachovávati co největší reservu v sdílení svých náboženských zkušeností. Nic se nezíská, povíme-li je honem a mnoho lze ztratiti. Jsem kleslá na mysli a bez útěchy.

Ostatní kapitoly