Nedávno jsem četl, že se cyklista Lance Armstrong, vítěz Tour de France, rozvádí se svou manželkou. V článku bylo řečeno, že v jeho životě sice v současné době není žádná jiná žena, ale že jeho cyklistická kariéra mu zabírala tolik času, že mu na manželství nezbýval žádný.

Troufám si předpovědět, že si Armstrong, až se za nějakých pětadvacet let ohlédne za svým životem, řekne: „To jsem byl ale trouba, že jsem sportu obětoval svou rodinu.“ V tuto chvíli však pro slávu a úspěch nevidí, o kolik plnější hodnotu má trvalý a láskypný manželský vztah.

V životě se snadno necháme upoutat věcmi, které právě vypadají velmi důležitě, i když z hlediska věčnosti jsou zanedbatelné. Každý z nás má denně jen tolik a tolik času, a když se soustředíme na tyto zdánlivě důležité záležitosti, znamená to mimo jiné, že zanedbáváme záležitosti, které mají obrovský význam z hlediska věčnosti. Když nás kvůli nim trápí svědomí, což svědomí vždycky dělá, obhajujeme své momentální priority tím, že říkáme:

„Jednou se na tyhle záležitosti, které jsou důležité pro věčnost, podívám, ale teď mám moc práce.“ Jenže takové průtahy mohou skončit věčnou katastrofou.

Tou jedinou jistotou lidské existence je smrt. Jak poznamenal George Bernard Shaw: „Statistika úmrtnosti je docela ohromující: umírá každý první člověk.“ Vzhledem k tomu, že nás všechny čeká smrt, člověk by čekal, že všichni budeme žít s výhledem na věčnost, ale není tomu tak. Naši pozornost od ní odvádějí jiné naléhavé záležitosti. „Napřed musím dodělat školu.“ „Potřebuji si v zaměstnání zajistit pevné postavení.“ „Až vychovám děti, pak na to budu mít čas.“ Tyto naléhavé věci jsou mnohdy dobré a důležité, ale snadno se stane, že vytěsní to nejdůležitější. V důsledku toho jsme i my, kteří pravdu evangelia známe, neustále v nebezpečí, že se necháme unášet proudem.

Autor Listu Židům se v první kapitole zabýval výlučně vyzvedáváním Božího Syna,

Pána Ježíše Krista, na první a nejvyšší místo. Až dosud neuvedl jedinou aplikaci ani nevyslovil žádné napomenutí. Nyní však svou argumentaci jako svědomitý pastýř přerušuje, aby to, co zatím napsal, uvedl do praxe. Náš text je prvním z pěti varovných oddílů v tomto listě. Tato varování jsou adresována vyznávajícím křesťanům, kteří byli členy církve. Autor píše v první osobě množného čísla („musíme“, „slyšeli jsme“, „abychom nebyli“, „mohli bychom“, „my“, „pohrdneme-li“, „nám“) a ztotožňuje se tak se svými čtenáři. Čelil stejným pokušením jako oni. Nežil ve věži ze slonoviny, nebyl imunní vůči těmto nástrahám. Tak jako každý věrný pastýř káže v první řadě sám sobě, když káže svému sboru.

Nebezpečí, se kterým zápasil, bylo toto: Buď se následkem nedbalosti necháváte od svého spasení unášet, nebo rostete v důsledku cílevědomého úsilí a pozornosti. Protože nikdo neroste náhodou.

Protože se nám dostalo tak velikého spasení, musíme si dát pozor, aby nás od něj neodnesl proud.

V textu jsou tři hlavní body:

1. Spasení, které Kristus nabízí, je nevýslovně veliké.

Autor listu je nazývá „tak slavným spasením“ (2:3) či „tak velikou záchranou“ (KMS). Udává čtyři důvody, proč je tato záchrana tak nevýslovně veliká.

A. Spasení je veliké, protože je právě tím, co každý potřebuje víc než cokoli jiného.

V církevním prostředí házíme slůvkem „spasení“ tak často, že pro nás málem ztrácí svůj skutečný smysl. Ale ve verši 2:3 je jiné slovo, které nám připomíná význam tohoto pojmu: „uniknout“. „… jak bychom mohli uniknout my…?“ O úniku se mluví v situaci nesmírného nebezpečí. Člověk nepotřebuje být zachráněn, pokud není ve vážném nebezpečí záhuby. Naši vojáci v Iráku vysvobodili Jessicu Lynchovou z rukou nepřátel. Zachránili ji, a tak unikla dalšímu mučení a snad i smrti.

Každý hříšník (a tedy každý člověk, protože všichni zhřešili), který není v Kristu, podléhá Božímu spravedlivému odsouzení. Porušení Božího svatého zákona s sebou nese spravedlivý trest (2:2), a sice věčné odloučení od Boha v pekle. „Mzdou hříchu je smrt…“ (Římanům 6:23). Kdo neposlouchá Ježíše Krista, na tom zůstává Boží hněv (Jan 3:36). Jak to ve svém slavném kázání “Sinners in the Hands of an Angry God” (Hříšníci v rukou rozhněvaného Boha) vylíčil Jonathan Edwards, každý hříšník je jako pavouček, který se houpe zavěšen na tenkém vlákénku nad plamenem. Jenom Boží milost nás chrání, abychom do toho věčného ohně nespadli.

Spasení neznamená „být proměněn od negativního sebepojetí k pozitivnímu“, jak to vyjádřil jeden populární televizní kazatel (Robert Schuller: Self-Esteem: The New Reformation [Word], str. 68). Spasení neznamená, že vám Ježíš pomůže naplnit vaše sny. Spasení se netýká toho, že Ježíš zdokonalí vaše manželství nebo že vám dá pokoj a radost. Boží spasení není roztomilý doplněk k vašemu jinak šťastnému a úspěšnému životu. Spasení spočívá v tom, že vás Ježíš zachrání před budoucím hněvem! A protože každému člověku neustále hrozí nebezpečí bezprostředního střetnutí s tímto hněvem, je spasení tím, co každý potřebuje ze všeho nejvic!

B. Spasení je veliké, protože nepochází od nikoho jiného než od samotného Pána Ježíše.

Slovo „Proto“ (2:1) odkazuje do textu první kapitoly, v níž autor vyzdvihl prvenství Ježíše, Božího věčného Syna. Ježíš je Božím posledním slovem k nám, je dědicem všeho a stvořitelem vesmíru. Je září Boží slávy a dokonale přesným vyjádřením jeho podstaty. Udržuje všechno mocí svého slova. Vykonal očištění od hříchů a nyní sedí po pravici majestátu na výsostech (1:2-3). Je zdaleka nadřazen andělům, kteří ho uctívají a slouží mu (1:4-14). „Proto“ – protože Ježíš je slavný Boží Syn, který postoupil kříž, aby vás očistil od hříchů – je vaše spasení nevýslovně veliké.

Jak jsem řekl, v první kapitole není ani slovo, které by se týkalo aplikace. Tam je pouze vyloženo učení o vyvýšené osobě Ježíše Krista ve vztahu k Otci a k andělům. Teprve poté, co autor představí tyto doktríny, přijde s prvním napomenutím. Základem pro praktickou apikaci musí vždy být zdravé učení.

A přesto žijeme v době, kdy mnozí pastýří význam učení snižují. Slýchám řeči jako: „Doktríny rozdělují.“ Nebo: „Lidé nepotřebují teologii nebo shrnutí obsahu Bible. Potřebují vědět, jak mají žít v manželství a jak zvládat životní problémy.“ A tak pastýři přicházejí s kázáními (pokud se tomu tak dá říkat), která neobsahují žádné učení. Upřímně řečeno, spousta takových kázání by se bez velkých změn mohla klidně objevit třeba v Reader’s Digest!

Ale pisatel Listu Židům chce, abychom si všimli souvislosti mezi velkými doktrínami o Kristu v první kapitole a výzvou, kterou nám předkládá zde. „Proto…“ (2:1). Naše spasení je nevýslovně veliké, protože nepochází od nikoho jiného než od věčného Božího Syna, který sestoupil z majestátu na výsostech, aby se stal obětí za naše hříchy. Tuto dobrou zprávu nám oznámil během své pozemské služby (2:3). Jeho učení nám ukazuje, jak můžeme dosáhnout usmíření s Bohem. Přinesl sám sebe jako oběť za naše hříchy a vstal z mrtvých, a nyní sedí opět po Boží pravici a čeká, až mu budou jeho nepřátelé položeni k nohám (1:13). Jak bychom mohli uniknout, pohrdneme-li tak slavným spasením!

C. Spasení je veliké, protože jeho pravdivost byla potvrzena očitými svědky.

Spasení je veliké pouze v tom případě, že je pravdivé. Jestli je to jen nápad něčí fantazie úplně bez faktického podkladu, tak to může být pěkné, ale rozhodně to nestojí za to, aby se kvůli tomu člověk nechat připravit o majetek, natož aby za to proléval vlastní krev (10:34; 12:4).

Toto velké spasení nejenže nejprve „zvěstoval sám Pán“, ale navíc je „ti, kdo uslyšeli, dosvědčili … i nám“ (2:3). Toto prohlášení podle všeho staví autora i jeho čtenáře do jedné řady s těmi, kdo neslyšeli evangelium přímo od Ježíše Krista, což se zdá vylučovat Pavlovo autorství. Ti, kdo zastávají názor, že autorem listu je Pavel, tvrdí, že toto „my“ je pouze důsledkem redakčního zásahu. Ať je to jakkoli, jde o to, že evangelium, které Ježíš hlásal, se k nám dostalo prostřednictvím těch, kdo byli bezprostředními svědky jeho pozemské služby.

Evangelium není nějaký výtah z nejlepších myšlenek skupiny náboženských filosofů spekulujících o tom, jak bychom asi tak mohli být smířeni s Bohem. Evangelium je záležitost zjevení a historických faktů. Ježíš skutečně žil. Jeho učení a zázraky jsou věrně zaznamenány v evangeliích. Zemřel na kříži a když ve vlastním těle vstal z mrtvých, vystoupil v tomtéž těle na nebesa. Tyto věci viděla na vlastní oči řada svědků, kteří je pro nás zaznamenali. Kdyby to byly vymyšlené příběhy, byli by se ti, kdo je v té době četli, apoštolům vysmáli a vyhnai z města. Ale tito svědkové se naopak pravdy o Ježíši drželi, i když je to stálo život.

D. Spasení je veliké, protože sám Bůh potvrdil pravdivost dobré zprávy zázraky, které konal prostřednictvím apoštolů.

Bůh sám vydává svědectví prostřednictvím těchto svědků „znameními, divy i rozličnými projevy své moci a rozdílením Ducha svatého podle své vůle“ (2:4). Autor listu mluví o zázracích, které konali převážně apoštolové, jak jsou zaznamenány v knize Skutků. Pojmy „znamení, divy a projevy moci“ jsou v podstatě synonymní (souznačné), ale nesou odlišné významové odstíny. Pojem znamení upozorňuje na skutečnost, že zázraky mají duhovní význam. Když je uzdraven chromý nebo když je mrtvý vzkříšen, svědčí to o tom, že za tímto prostým faktem je něco víc. Jsou to obrazy Božího mocného jednání, které vede k záchraně duší. Slovo div zdůrazňuje lidskou reakci úžasu a bázně, když je člověk svědkem toho, jak Bůh činí něco, co je z lidského hlediska nemožné. Rozličné (tj. „mnohočetné“ či „pestrobarevné“) projevy moci (řecky dynamis) se soustřeďují na Boží moc, která se projevuje mnoha různými způsoby.

Rozdílení Ducha svatého se děje podle Boží vůle. To klade důraz na Boží svrchovanost v udílení duchovních darů, jak se jemu zdá dobré pro jeho záměry (1. Korintským 12:11). Jak Pavel vysvětuje v 1. Korintským 12, ne každý má stejná obdarování, ale stejně jako v lidském těle, tak i v Těle Kristově má každý orgán životně důležitou roli v rámci zdravého fungování celého organismu.

Mnozí lidé tvrdí, že by církev měla přijímat a užívat zázračné dary (mocné divy, uzdravování, mluvení v jazycích, výklad jazyků, slovo poznání a proroctví) ve stejné míře jako raná církev. Jiní tvrdí, že tyto dary úplně ustaly s uzavřením kánonu Nového zákona. Zdá se mi, že ti, kdo kladou důraz na tyto dary Ducha, přehlížejí to, jaký s nimi Bůh měl záměr.

Bůh dal tyto dary, aby jimi potvrdil evangelium. Pokud studujete zázraky v Bibli, všimnete si, že nejsou v čase rozloženy rovnoměrně. Vyskytují se v trsech v okolí kritických momentů v historii.

Zdá se, že už v době, kdy byl psán list Židům, tyto dary ustoupily, jinak by autor asi nepřipomínal zázraky, které činili apoštolové, ale spíš by poukázal na to, že tento jev se mezi nimi stále vyskytuje, čímž by svou argumentaci ještě posílil. I v samotné Pavlově službě lze pozorovat, jako by takových zázraků s postupem času ubývalo. Ve Skutcích 19 přinášejí nemocným uzdravení dokonce i šátky, kterých se Pavel dotkl. Na konci svého života však Pavel Timoteovi nedoporučuje, aby si uzdravení žaludečních obtíží přivlastnil vírou, ani mu neoznamuje, že šátek už je na cestě. Říká mu, aby mírně užíval vína (1. Timoteovi 5:23) – řečeno dnešními slovy: „Ber si své léky.“ Pavel neuzdravil Trofima, ale nechal ho v Milétu, protože byl nemocný (2. Timoteovi 4:20).

Takže to vypadá, že tyto zázračné dary nejsou způsobem, kterým by Bůh v dnešní době běžně působil. Jeho schopnost konat zázraky, kdykoli je to jeho svrchovanou vůlí, však nesmíme nedoceňovat. Pokud jde o mluvení v jazycích, Písmo jasně učí, že pravým darem je zázračné mluvení v cizím jazyce, kterému se člověk neučil. Rozhodně to není drmolení nesmyslných slabik! Sama tato skutečnost eliminuje dobrých 99 % toho, co se dnes v církvi představuje jako mluvení v jazycích. Pavel uvádí řadu dalších pravidel, jimiž by se užívání tohoto daru mělo řídit, která ovšem většina charismatických církví ignoruje (1. Korintským 14:27-34).

Abych první bod shrnul: spasení – protože je zoufale potřebuje každý, protože nepochází od nikoho jiného než od Božího vyvýšeného Syna, protože jeho pravdivost byla potvrzena těmi, kdo pobývali s Ježíšem, a protože pravdivost jejich svědectví potvrdil sám Bůh pomocí zázraků – je nevýslovně veliké.

2. Protože je Boží spasení tak veliké, má jeho zanedbání strašné následky.

Autor na tomto místě neupřesňuje, co nás čeká, nebudeme-li se o toto spasení starat. Ale stačí číst dál, a dostaneme se k místu (10:27), kde se vyjádří názorněji: pokud neunikneme, můžeme počítat „jen s hrozným soudem a ‚žárem ohně, který stráví Boží odpůrce‘“ (srovnej také 12:25-29). Někdo si možná pomyslí: „Jak se mohou tyhle strašlivé hrozby týkat křesťanů? Copak nejsou věřící navěky v bezpečí?“

Jednou z pochybných představ, se kterými se autor Listu Židům v tomto a v každém ze zbývajících varovných oddílů listu vypořádává, je cosi, co bychom mohli nazvat „mýtem o tělesném křesťanovi“. Tuto myšlenku zpopularizovala počátkem dvacátého století kniha He That is Spiritual (Kdo však je duchovní1) [Dunham] od Lewise Sperryho Chafera a dále poznámka k verši 1. Korintským 2:14 ve Schofield Reference Bible (Bible se Schofieldovým komentářem) a později na ni navázala brožurka misijní organizace Campus Crusade for Christ Jak žít v plnosti Ducha svatého. Jde v ní o to, že se lidé dělí do tří kategorií: přirozený člověk (nevěřící) duchovní člověk (věřící naplněný Duchem svatým) a tělesný člověk (věřící, který žije svým vlastním životem a nepodřizuje se Duchu svatému). Pro nedostatek času se nebudu zabývat všemi problémy, které s sebou tato klasifikace nese – viz brožurka Ernesta Reisingera: What Should We Think of the Carnal Christian? (Co si máme myslet o tělesných křesťanech?) [Banner of Truth].

Jedním z těchto problémů je však skutečnost, že dává falešný pocit jistoty člověku, který říká: „Věřím v Ježíše jako ve svého Spasitele, takže půjdu do nebe. Ale nepodřizuji se mu jako Pánu.“ Podle autora Listu Židům se ale buď pevně držíte svého vyznání víry v Krista a s hříchem zápasíte, nebo se necháváte duchovně unášet a hrozí vám stralivý soud. To jsou jediné dvě možnosti.

A. I skuteční věřící se mohou nechat strhnout proudem a upadnout do hříchu.

Když jsou ale postaveni tváří v tvář pravdě, od svého hříchu se odvrátí a budou usilovat o svatost. Pokud to neudělají, nemají žádný základ pro to, aby si byli jisti svým spasením. Čím déle ve svém hříchu zůstávají, tím více důvodů mají pro to, aby pochybovali o pravosti svého vyznání.

Nikdo ovšem nemůže říct: „Jsem prostě tělesný křesťan. Teď sice žiji pro tento svět, ale až umřu, přijdu do nebe.“ Taková varianta neexistuje. Autor listu představuje důsledky pohrdání spasením ve srovnání Zákona s evangeliem: A Zákon stanovil za neposlušnost strašné tresty.

Ono „slovo zákona, které vyslovili andělé,“ je Zákon, daný Mojžíšovi na Sínaji. Starý zákon neříká přímo, že mu jej předali andělé, ale naznačuje to (5. Mojžíšova 33:2; Žalm 68:18), a Nový zákon to potvrzuje (Skutky 7:38.53; Galatským 3:19). Tento zákon stanovil za hřích strašné tresty. Každá opovážlivá neposlušnost byla trestána ukamenováním k smrti (4. Mojžíšova 15:30, 32-36; Jozue 7:1-26). Někdy Bůh seslal trest přímo z nebe, jako tehdy, když se otevřela země a pohltila Kóracha a jeho spoluvzbouřence (4. Mojžíšova 16) nebo když stíhal lid různými pohromami (4. Mojžíšova 17:11-152; 21:6-9; 25:8-9). Když Bůh vynášel tyto soudy, nebylo to z krutosti. Byla to prostá spravedlnost (Židům 2:2).

B. Nestarat se o evangelium s sebou nese důsledky mnohem horší.

Autor listu argumentuje od menšího k většímu. Vyšší zjevení s sebou nese vyšší odpovědnost. Když byli za neposlušnost trestáni Židé, kteří podléhali Zákonu, nehrozí nám, kdo se hlásíme k Božímu lidu, obrátíme-li se zády k tomu velikému spasení, které nám přinesla smrt Božího vlastního Syna, Boží soud tím spíš? V tom spočívá jeho argument i výzva.

Pokud se domníváme, že požadavky evangelia jsou méně náročné než požadavky zákona, jsme na omylu. Na omylu jsme i tehdy, pokud se domníváme, že milost znamená, že se o Boží měřítka svatosti nemusíme starat a on nad tím jen mávne rukou. To je krajně nebezpečný způsob uvažování. Autor listu Židům ve verši 10:29 říká: „Pomyslete, oč hroznějšího trestu si zaslouží ten, kdo zneuctí Božího Syna a za nic nemá krev smlouvy, jíž byl posvěcen, a tak se vysmívá Duchu milosti.“ Nechat se unášet od evangelia, když se s ním člověk již seznámil, znamená odvrátit se od samotného Boha, který poslal svého Syna, abychom mohli obdržet jeho dar spasení. A tohle přece nechceme!

3. Přestože je Boží spasení tak veliké, všichni jsme v nebezpečí, že se od něj necháme unést proudem.

Jak už jsem řekl, autor listu mluví v první osobě množného čísla, aby se zařadil mezi ty, jimž toto nebezpečí hrozí. Pro jeho adresáty byla bezprostřední příčinou nebezpečí, že se dají strhnout proudem, skutečnost, že čelili zkouškám a hrozbě pronásledování. Kdykoli se ocitneme v takové situaci, musíme být ve střehu. V takové situaci nám nejvíce hrozí, že se dáme unést. Ale snadno se nám to stane i jindy, protože k tomu stačí přestat dávat pozor.

A. Příčinou toho, že se necháme unést proudem, je nedbalost.

Necháváme-li se unést proudem, obvykle je to z nepozornosti. Pokud jste někdy řídili loď, víte, že když ji cílevědomě neudržujete v kurzu, proud vás od kurzu odchýlí. Čím silnější je proud, tím důležitejší je dávat neustále pozor na to, aby loď zůstávala v kurzu. Jelikož žijeme v prudkém proudu tohoto zlého světa, všichni jsme ohroženi tím, že se necháme unést převládající kulturou.

Aby se člověk dostal do pekla, nemusí se Bohu stavět aktivně na odpor nebo se bouřit. Bohatě stačí prostě nedbat na spasení a starat se o jiné záležitosti. Řecké slovo pro „držet se“ (2:1) či „věnovat pozornost“ (KMS, NBK) používá Ježíš v podobenství o králi, který pozval hosty na svatební hostinu svého syna: „Ale oni nedbali a odešli, jeden na své pole, druhý za svým obchodem“ (Matouš 22:5). Na farmaření ani na obchodování není nic od základu hříšného – pokud kvůli nim neignorujete královské pozvání! Kdosi to řekl takto: „Co musím dělat, abych byl ztracen? Nic.“ Prostě se nechat unášet životem a zabývat se jinými věcmi.

B. Lékem proti tomu, abychom se nechali unášet, je pozornost.

„Proto musíme věnovat mnohem větší pozornost tomu, co jsme slyšeli, abychom nebyli strženi proudem.“ (2:1 KMS). Pokud chodíte každý týden do církve, kde se zvěstuje Boží veliké spasení, sledujte kázání. Nevypínejte a nepřemýšlejte o tom, o budete dělat přes týden.

Nezívajte a neříkejte si: „Kdyby tak ten pastor říkal něco zajímavějšího.“ Věnujte pozornost tomuto velikému spasení!

Začněte od základů: vynakládáte cílevědomé úsilí na hledání Boha a jeho spasení? Jak pozorně se snažíte porozumět evangeliu? Lámete si nad Písmem hlavu, jako kdybyste četli závěť bohatého příbuzného, kdybyste si mysleli, že vám něco odkázal? Čtete a studujete Boží slovo, jako by to byl (a také že je) Boží poklad, který má vaše duše opatrovat? Má ve vašem rozvrhu čas, který trávíte o samotě s Bohem nad jeho slovem a v modlitbě, přednostní postavení?

Kolik úsilí věnujete tak velikému spasení? Stavíte si před sebe nějaké duchovní cíle, které vám pomáhají růst? Vybíráte si kvalitní četbu, která vám pomůže Boha lépe poznat?

Posloucháte kázání zbožných lidí, která vám pomáhají být zbožnější? Odstraňujete ze svého života cokoli, co by vás od tak velikého spasení odvádělo?

Závěr

Je báječné zamilovat se a oženit se (případně se vdát). Každému to vřele doporučuji! Ale manželství je vztah a udržování vztahu vyžaduje úsilí. Bez ohledu na to, jak hluboce jste byli zamilovaní, když jste se brali, pokud své manželství zanedbáváte a věnujete pozornost jiným věcem, nevydrží vám. Manželský vztah je úžasný Boží dar a stojí za ten čas a úsilí, které je potřeba věnovat jeho udržování a prohlubování.

Ale spasení je ještě mnohem větší dar než manželství, protože má vliv na náš osud po celou budoucí věčnost! Nenechte si je uplavat! Nezanedbávejte je! Nenechte se od něj rozptylovat jinými věcmi, ba ani dobrými a důležitými věcmi! Protože je naše spasení tak veliké, musíme na ně dávat pozor, aby nás od něj neodnesl proud. Buď se následkem nedbalosti necháváte od svého spasení unášet, nebo rostete v důsledku cílevědomého úsilí a pozornosti. Co z toho platí pro vás?

Otázky k diskuzi

1. Uveďte nějaké praktické způsoby, jak mít velikost našeho spasení neustále na paměti.

2. Člověk, který se hlásí ke křesťanství, a přitom žije v hříchu, nemá o co opřít své ujištění o spasení. Souhlasíte či nesouhlasíte?

3. Měli bychom v dnešní době usilovat o zázračné dary? Odůvodněte svou odpověď na základě Bible.

4. Někteří lidé učí, že křesťanský život nezahrnuje naše úsilí. Odráží tento názor biblickou rovnováhu? Proč ano, proč ne?

Poznámky

1 Podle 1. Korintským 2:15 KR. — pozn. překl.

2 4. Mojžíšova 16:46-50 KR. — pozn. překl.