Ježíš pak zvolav hlasem velikým, pustil duši. Viděl pak centurio, kterýž tu naproti stál, že tak volaje, vypustil duši, řekl: Jistě člověk tento Syn Boží byl. (Mk 15,37-39)

Umučení Páně seznamuje nás s celou řadou lidských povah. Mezi nimi jsou i žoldnéři, kterým byl přidělen úkol bdít nad ukřižováním a řídit celou popravu. Byli to lidé, v nichž zdálo se, že všechen soucit odumřel, ba jako by to byla jejich rozkoš trýznit Pána a konat v tom ohle­du víc, než byla jejich povinnost. Když je Pilát povolal, aby provedli popravu, čteme, že žoldnéři hejtmanovi, totiž Pilátovi, vzavše Ježíše do rathauzu, do pretoria, do radného domu, shro­máždili k němu všecku rotu. A svlekše jej, přioděli ho pláštěm brunátným a spletše korunu z trní, vstavili na hlavu jeho a dali třtinu v pra­vou ruku jeho a klekajíce před ním, posmívali se jemu, řkouce: Zdráv buď, králi Židovský. A plijíce na něho, brali tu třtinu a bili jej do hlavy. A když se mu naposmívali, svlékli s něho plášť a oblékli jej v roucho jeho. I vedli ho, aby byl ukřižován (Mt 27,27-31). Trápili ho a po­směchem účastnili se zloby židovského davu poštvaného nejvyššími kněžími, farizeji a předáky, jimž šlo o to, aby Ježíše nejen na kříž přivedli, ale aby jej lidu zošklivili. A i když jej přibili na kříž a o oděv jeho metali los, nevěděli, co činí, že tak slouží, aby naplnili Písmo. Ve vzduchu byla nálada posměchu a žertu. Neboť čteme: I stál lid, dívaje se. A posmívali se jemu knížata s nimi, řkouce: Jiným pomáhal, ať pomůže sám sobě, jestliže on je Kristus, ten Boží vyvo­lený (Lk 23,35). Nálada lidu, který tu na Golgotě chodil, byla bavit se vtipy, rouháním a posměchem: Hej ty, jako rušíš chrám a ve třech dnech vzděláváš, pomoz sám sobě. Jsi-li Syn Boží, sestup s kříže (Mt 27,40). Není divu, že do toho posměchu, necitelného vtipkování nejvyšších kněží, zákoníků a starších (Mt 27,41), ba i lotrů visících na kříži, žádajících posměšně: se­stup z kříže, pomoz sobě i nám, jsi-li Kristus, ten Boží zvolený (Lk 23,35), jsi-li Syn Boží (Mt 27,40), do této posměšné, rouhavé nálady vtrže­ni byli i žoldnéři a že se chtěli vyrovnat kníža­tům, biskupům, kněžím a zákoníkům. Čteme: „Posmívali se pak jemu i žoldnéři, přistupujíce a octa podávajíce jemu a říkajíce: Jsi-li ty král ten Židovský, pomoz sám sobě“ (Lk 23,36-37).

Nejen židovský národ vzdal se svého krále, ale i pohané, římští žoldnéři pohrdají jím a posmívají a rouhají se jemu. Ó, jak nálada ta jednou se změní! Ten židovský dav, jak jednou přestane jim být do smíchu a do vtipů a do žertů, a po­čnou říkat k horám: Padněte na nás, a pahrb­kům: Přikryjte nás (Lk 23,30). Oni mohli poznat, že Ježíš je jejich Mesiáš. Kolikrát chtěl shromáždit dítky Jeruzaléma, tak jako slepice shromažďuje kuřátka svá pod křídla, a nechtěli (Mt 23,37; Lk 13,35)! Kolikrát je zval nej­líbeznějším hlasem, aby u něho našli odpočinutí, aby měli u něho to pravé shromaždiště (J 11,52; Mt 11,28; J 16,33). Také i jim nabízel, co Bůh nabízel skrze proroka: Rozvlažím zajisté duši ustálou a všelikou duši truchlou nasytím (Jer 31,25). Jako dobrý pastýř hledal a zval těch pobloudilých na horách (Mt 18,12) a všu­de zněl jeho hlas lásky a pozvání; Pojďte na svatbu. Ale nechtěli přijít, aby život měli.

I teď to celé jeho chování pod křížem a na kříži je milostivé zvaní a dobrotivá nabídka. Zástupové přeslechli tuto nabídku. I židé i pohané. A Pán dá si líbit pohanění, urážky, posměch, utrhání a rouhání. Sklánějí se před ním a klekají před ním posměšně: Zdráv buď, ó králi Židovský (Mt 27,29). Ale jednou, až poznají, že tento Ježíš Nazaretský je opravdu Mesiáš a Spa­sitel, klesnou před ním v prach jako Tomáš vo­lající: Pán můj a Bůh můj! (J 20,28). „Mistře, ty jsi ten Syn Boží, ty jsi ten král izrael­ský“ (J 1,50) A budou se mu klanět, řkou­ce: „Jistě, Syn Boží jsi.“

I ten náš vojín, setník, centurio nebyl nadar­mo komandován, aby řídil popravu Ježíše Nazaretského. Nemohl odolat té svaté, božské, něžné trpělivosti. Jiní trestanci křičeli a zuřili, kleli a rouhali se. Ale Ježíš modlil se k Otci: „Otče, od­pusť jim, neboť nevědí, co činí“ (Lk 23,34). Ó, s jakou něhou ujímá se své matky pod křížem plačící: „Aj, syn tvůj, aj, matka tvá!“ (J 19,26). Ó, jaký zájem o lotra, který vedle něho visí a prosí: „Pane, rozpomeň se na mne, až přijdeš do království svého!“ Ó, jak něžně královsky zní jeho slovo: „Amen pravím tobě: Dnes budeš se mnou v ráji“ (Lk 23,42-43). V pravdě, to je potěšení, jak může potěšit jen sám Bůh! A jak v úzkém spojení je s Bohem! „Otče, v ruce tvé poroučím ducha svého“ (Lk 23,46). I v hroz­ných bolestech, v pohanění, v úzkostech, v nichž volá: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil?“ Umírá mezi nebem a zemí, opuštěn a proklet od svého vlastního národa a přece jaká velebnost, nebeská krása. A k tomu v souhlasu s tím zemětřesení, skály pukaly (Mt 27,51), slunce se zatmělo, opona chrámová roztrhla se na půl (Lk 23,43-44).

Tedy centurio a ti, kteří s ním hlídali Je­žíše, vidouce zemětřesení a to, co se dálo, báli se velmi, řkouce: Jistě Syn Boží byl tento.“ (Mt 27,54). Jistě člověk tento Syn Boží byl (Mk 15,39), anebo jak Lukáš svědčí: Jistě člověk tento spravedlivý byl (Lk 23,47). To, co ve svém srdci dávno cítil, co mu potvrdilo chování Kristovo, to teď při těch zjevech, které se ukázaly v přírodě, musí už vyznat nepokrytě slovy svými. Už musí vyznat a nezapřít: tento Ježíš, kterého jsme při­bili na kříž a který umíral mezi lotry, nebyl člo­věk takový, jako jiní lidé, nýbrž byl to člověk spravedlivý, čistý, nevinný, ba Syn Boží byl tento.

Nepochybně, že poznání setníkovo nebylo ten­kráte takové, jako je naše o synovství Božím. Možná, že měl při tom plno ještě pojmů pohan­ských, že jeho pojem byl čistě lidský a povrchní, ale tolik smíme tvrdit, že Bůh se ho dotkl a dal mu hluboký dojem o tom, že Ježíš je spraved­livý člověk, který je čistý, nebeských vznětů, blí­zek Bohu. A co mu tenkrát ještě scházelo k plné­mu dokonalému poznání, časem svým dostavilo se v plné dokonalosti a kráse. Neboť Bůh nene­chá nic nedokonaného.

Tak i Pána Ježíše povýšil nade vše, a dal je­mu jméno nad každé jméno, aby ve jménu Ježíše každé koleno klekalo těch, kteří jsou na nebesích, a těch, kteří jsou na zemi, i těch, kteří jsou pod zemí a každý jazyk aby vyznával, že Ježíš Kri­stus je Pánem v slávě Boha Otce. (Fp 2,9-11).

Setník římský z toho svého vyznání nedělal nic zvláštního. Bylo mu to něčím docela přiroze­ným, projevem toho, co vypozoroval. Nerozuměl tomu tak, jako by skládal vyznání víry v něja­kém shromáždění církevním, jako by se hlásil do církve, ale bylo mu potřebou projevit a vyznat, co pocítil. Ale jistotně to patřilo k tomu, co Pán Ježíš ocení, a co mohlo během času uzrát v to, co vyjádřil Pán Ježíš. Kdokoli tedy vyzná mne před lidmi, vyznám i já jej před Otcem svým, který je v nebesích (Mt 10,32). Každý, kdo by vyznal mne před lidmi, i Syn člověka vyzná jej před anděly Božími (Lk 12,8). Setník římský vyznal dobré vyznání, a to tenkrát, když dobrou pověst Páně špinili lidé, kteří se zdáli, že vzali klíč umění (Lk 11,52) a rozumějí věci.

A jako Pán oceňuje číši vody studené podá­vané ve jménu učedníka, jak by neocenil svědectví, že je spravedlivý, ba že je synem Božím a nezapřen před lidmi. A jedním z takových lichých lidí konajících povinnost byl setník, kte­rý byl komandován, aby řídil popravu Spasitelovu. Není divu, že starověk toužil vědět jeho jméno a také mu jméno našel. Jmenoval se prý Longinus nebo Petronius nebo Cassius Longinus. Nám je to jméno lhostejné, ale Bohu je znám jménem každý, kdo vyzná a nezapře, že Ježíš je Kristus, čistý a spravedlivý, neposkvrněný a nevinný Beránek Boží.