XIV. 

Kdo by si byl pomyslil, že ještě jednou budu míti co dělat s ubohou starou Zuzanou Greenovou?

Dr. Cabot dnes přišel na návštěvu, aby mi pověděl zvláštní příběh. Ošetřovatelka, která jí poslední služby prokázala, onemocněla asi před 6 měsíci. Dr. Cabot ji občas navštívil. Lékař pravil, že nepotřebuje ničeho kromě odpočinku a vydatné stravy, aby se zotavila. Přes to nemohla se sebrat. Na konec vyšlo najevo, že se neživila tak, jak lékař předepsal, poněvadž jí prostředky nestačily, neboť o malé své úspory, které si nastřádala, přišla. Dr. Cabot dověděv se, jak se věci mají, poskytl jí s důstatek z odkazu Zuzanina, aby se zotavila a vyprávěl jí též o té zvláštní poslední její vůli. Ošetřovatelka pak ujišťovala jej, že když přišla do Zuzanina pokoje a postřehla v jakém stavu je, a že já se s ní modlím, zůstala tiše stát, bojíc se mne vyrušit. Viděla, jak omdlívám, a tak přiskočila zrovna v čas, aby mne zachytila, abych nepadla.

„Je mi tudíž velice milé,“ pokračoval dr. Cabot, „že vám mohu předat Zuzanino malé jmění, neboť patří vám. A nemohu než gratulovat vám, že vám snad třeba o jedenácté hodině byla popřána výsada a čest vést ke Kristu ubohou, zatemnělou duši.“

„Dr. Cabote,“ zvolala jsem, „jaká to úleva pro mne ta vaše slova! Vždy jsem si vyčítala svou zbabělost, že jsem se obávala mluvit s ní o Spasiteli. Je potřebí méně statečnosti k hovoru s Bohem než s lidmi.“

„Věřím,“ pravil dr. Cabot, „že každá modlitba ve jménu Ježíšově má jisté své vyslyšení. Každou takovou modlitbu vnuká Duch svatý, a proto bude přijata u Boha. Jestliže pak vaše volání o milost pro Zuzaninu duši nezmohlo u Něho ničeho k jejímu prospěchu, ač smíme doufat, že ano, tož zodpověděl ji nějakým jiným způsobem.“

Tato slova dojala mne hluboko. Každá má slabá, ubohá modlitba má své vyslyšení! Jen považ, každičká! Dr. Cabot vrátil se pak k Zuzanině poslední vůli a přes všecky mé námitky trval na tom, že nemá žádného zákonného práva na tyto peníze. To právo že mám já. Pravil, že doufá, že peníze ty ulehčí nám v naší domácnosti a pomohou nám v zápase Arnoštově se závazky otcovými. V tom okamžiku skácela se má modla ze svého podstavce. Jak mohl vyjevit dr. Cabotovi tajemství, o němž tvrdil, že ho stojí tak mnoho, aby je svěřil mně, své ženě? Sotva jsem mohla potlačit slzy studu a lítosti, ale opanovala jsem se tak dalece, že jsem prohlásila, že bych raději umřela, než si přivlastnila mozolné úspory Zuzaniny k takovémuto účelu, a že jich použiju pro chudé, jako by jich zajisté on sám používal. Radil mi, abych kapitál uložila a používala jen úroků každý rok, jak se příležitost ukáže. Tak budu mít každý rok více než 100 dolarů na rozdání, pokud budu živa. Jak rozkošná to věc! Sotva si dovedu představit něco, co by mi tolik způsobilo radosti! Ubohá stará Zuzana! Kolik srdcí naplní plesem!

Dne 25. února.

Poslední dobou nešlo to tak, jak mělo. Ač mi je Arnošt tak drahý, ponížil se v očích mých tím, že to dr. Cabotovi vyprávěl. Bylo by to mnohem šlechetnější od něho, kdyby byl mlčel o svých obětech. K tomu zajisté stává se tvrdší, vážnější, zamlklejší den ode dne. Zavírá se do sebe, a já se ho začínám báti. Není jinak, než že je se mnou zklamán, a tak bére útočiště k této hrozné své zamlklosti. Ó bych ho jen dovedla oblažit, a mohla jen vědět, co by ho oblažilo, jak jinak by plynul život!

Synáček, zdá se, nemá se dobře. Pyšnila jsem se často myšlenkou, že když je otec jeho lékařem, bude to pro něho tak velikou výhodou, že hned první zárodky nemoci, jakmile se ukáží, budou úspěšně přemoženy. Ale Arnošt sotva mne vyslechne, vyslovím-li obavu o tom, o onom, a tážu-li se na něco, odpovídá: „Ó to ty lépe víš než já. Matky vědí už citem jak zacházeti s dětmi.“ Toho já však nevím ani citem ani jinak; a často si přeji, abych byla strávila čas, který jsem věnovala hudbě, učíc se, jak se chovati v takových všelijakých nahodilostech, které stále se opakují od té doby, co tu je dítě. Jak jsem se často smávávala tajně starostlivým matkám, bydlícím v našem sousedstvu, které nevycházely ze strachu. Marta opatruje dítě, když mám jiné věci na starosti a hlídá ho v neděli odpoledne, abych mohla do kostela, ale zrovna tak málo ví, jak vychovávat děti, jako já. Kdyby jen tu byla drahá maminka! Cítím se hodně vyčerpána. Ta starost o dítě, které je nepokojné v noci a jež chovám, aby nevzbudilo Arnošta, skličující vliv přítomnosti otcovy, pohrdlivé chování Martino, Arnoštova zamlklost vůči mně: to vše působí na mne tak, že život zdá se mi o málo lepší než břímě, jež nésti nemám už síly, a které bych ráda složila.

Dne 3. března.

Nebýti tu Jakuba, myslím, že bych musela podlehnout. Je tak laskav, tak plný ohledů, tak vždy hotov vyplniti mezeru, již Arnošt nechává nevyplněnou, je tak vesel a pln humoru, že nemohu býti tak docela smutná. Synáček je také takovým vzácným pokladem. Byl by to hřích chtít tento malý život zatemňovati mrakem své sklíčenosti. Snažím se vždy hleděti na něj s úsměvem, neboť on už rozeznává veselou a smutnou tvář.

Jsem jista, že je něco v evangeliu Kristově, co by mne mohlo uklidniti a pozdvihnouti uprostřed těchto různých zkoušek, kdybych jen věděla, co je to, a jak se toho rukou chopiti a držeti. Ale takhle se cítím velice opuštěnou. Arnošt často vyslovuje povděk nad tím, že jsem měla tak dobrou noc, kdežto jsem byla vzhůru s dítětem téměř každou hodinu, a jsem ospalá, vymrzlá a unavená.

Dne 5. dubna.

První paprsky jara přinášejí mi větší únavu než dosud. Marta nemůže pochopiti, že kojili takového velikého, hladového hocha, nespati a býti odkázánu na dům, je dosti důvodů pro to. Ustavičně mluví v hlasitých chválách o těch, kteří dovedou silou své vůle jako ona přemáhati návaly churavosti. Večer, když dítě spí, necítím se už býti k ničemu schopna než ležeti na pohovce a dřímati. Ona v tom vidí jen líný zvyk, který nemá býti trpěn, a stále vymýšlí něco, jak bych mohla býti vzhůru a jak bych něco měla dělati. Kdybych měla více prázdného času ke čtení, k přemyšlování i k modlitbě, mohla bych býti ještě šťastna. Ale ráno musím míti na starosti dítě, dokud neusne, potom musím ukliditi svůj pokoj, a tak největší část dne je ta tam. Večer pak jsem tak unavena, že sotva jsem si něčeho ještě vědoma kromě své únavy. Mimo to tehdy mám svou jedinou příležitost býti s Arnoštem. Zavru-li své dvéře, abych klekla na svá kolena, naslouchám, neuslyším-li jeho krok, abych honem vyskočila a přivítala ho. Vím, že to není správné. Ale mohu-li žíti bez jediného slova laskavého od něho? A každý den doufám, že je promluví.

Dne 2. května.

Tetička tu byla dnes. Už jsem jí neviděla několik neděl. Mluvila o tom, jak vypadám, takovým způsobem, že to vypadalo jako obžaloba Arnoštova i Martina, ač ovšem neměla toho v úmyslu.

„Ty přec nemůžeš míti na péči takového velikého hocha celou noc,“ pravila. „A měla bys už začít krmit jej jak k vůli sobě, tak k vůli němu.“

„Jsem ochotna vzíti si dítě na noc,“ pravila Marta odměřeně; ale domnívala jsem se, že si ho matka uhlídá raději sama.“

„Ano, ano,“ volala jsem. „Byla bych nešťastna, kdybych je teď zrovna měla dáti od sebe, když se mu nalévají zuby a většinou nespí.“

„Co děláš, abys se sama také držela při síle?“ tázala se teta.

„Nic zvláštního,“ řekla jsem.

„Tak! Je na čase, aby se do toho vložil lékař,“ volala. „To přece nejde, abys takhle se padla. Ukaž mi dítě. Vida! Tu je třeba proříznouti dásně.“

„Říkala jsem Arnoštovi už několikrát,“ pravila jsem, „ale on má vždycky tak na spěch a odkládá to na podruhé.“

„Doufám, že dítě nedostane křeči, co tak čeká na podruhé,“ pravila teta, dívajíc se téměř divoce na Martu. Nikdy jsem neviděla tety v tak špatném rozmaru. U oběda Marta začala:

„Myslím, bratře, že se musíš podívati na dítě. Paní Croftonová byla tu a říká to. Shledala, že se Kateřina padne. Kdybych jen byla měla tušení, byla bych se o to vzala, aby se pořádně spravila. Ale ona si nikdy nestěžovala.“

„Ona nikdy nenaříká,“ neočekávaně vpadl v to otec. Krev se mi vehnala do tváří a srdce mi radostí poskočilo nad tímto laskavým slovem jeho.

Arnošt podíval se na mne a vida, jak jsem červená, pravil: „Vypadáš dobře, drahoušku. Není-li ti však dobře, měla bys nám říci. Na dítě se hned podívám.“ A tak Martino jedno slovo zmohlo vše, kdežto mých dvacet padlo bez užitku na zem.

Chlapečkovi se hodně ulevilo, a sladce spí. Já pak jsem měla kdy své unavené, sevřené srdce nésti k svému drahému, soucitnému Spasiteli a pověděti mu vše, čeho nemohu svěřiti žádnému lidskému uchu. Jak podivné! Po mnoho let, v nichž jsem měla dost času a síly, byla mi modlitba prací, teď pak je mým hlavním potěšením, mohu-li jen trochu času kde získati.

Pí. Emburyová má dcerušku. Jak se těším s ní. Dá jí jméno po mně. Jaká to věru radost!

Dne 4. července.

Našemu synáčkovi je dnes 10 měsíců. Přese vše je čilý a má se dobře. Jsem u maminky doma. Arnošt na konec uznal, že se něco tady muselo státi, a když pak on se stane pozorný, je pozorný dokonale. A tak mne zavezl domů. Maminka je velice potěšena, jen že příliš nadělá povyku pro mé zdraví. Mám se však mnohem lépe a myslím, že si tady pěkně odpočinu. Jak příjemné je to, smím-li cítiti, že nade mnou bdí laskavé oči, že někdo omlouvá a odpouští mé chyby, a že dovede vylouditi ze mne, co jest ve mně nejlepšího. Psala jsem Arnoštovi a upřímně jsem mu sdělila, jak mne zamrzelo i zabolelo, když jsem se dověděla, že své tajemství pověděl dr. Cabotovi.

Dne 12. července.

Arnošt mi píše, že neměl ani s dr. Cabotem ani s kýmkoli jiným rozhovor o předmětu, který se týká otcovy cti, a který pokládá za posvátný. „Ty říkáš,“ dodává, „často říkáš, že Ti nerozumím. Jsi jista, že rozumíš Ty mně?“ Zajisté, že nerozumím. Jak bych mohla? Jak bych mohla srovnat to, že si mne vzal, a že si mne vzal rád, jak vyznává, s jeho lhostejností vůči mé společnosti, jeho zamlklost a jeho nepozornost k mému zdraví?

Ale jeho dopisy jsou velmi laskavy a vroucnější, než je sám. Sotva se jich dočkám. A pak, ač mi pýcha má káže býti tak zdrženlivou, jako je on sám, srdce mé mne unáší, a já zasypávám jej projevy laskavosti, že jistě se v nich napolo topí.

Maminka říká, že naše děťátko je rozkošné.

Dne 1. srpna.

Když jsem se rozloučila s Arnoštem, těšila jsem se, že se dostanu pryč. Předsevzala jsem si, že snad, až odjedu, bude mne pohřešovati, tak že až se vrátím, že mne přivítá s trochou staré lásky. Ale ani jsem netušila, že nevydrží beze mne přes léto. Proto když dnes ráno nás náhle překvapil s brašnou v ruce, nemohla jsem než v náruči mu dáti se do pláče jako unavené dítě. A teď se mi dostalo dětinské radosti, že maminka mohla se přesvědčiti, jak mne má rád.

„Jaks jen mohl odejít?“ tázala jsem se na konec. „A proč jsi přišel? A jak dlouho můžeš tu pobýti ?“

„Mohl jsem odejíti, protože jsem chtěl,“ odpověděl. „Přišel jsem, protože jsem si přál přijíti a mohu zde zůstati tři dni.“

Tři dni s Arnoštem a mít ho zcela pro sebe!

Dne 5. srpna.

Odejel, ale zanechal tu šťastnou ženu a upomínku na tři šťastné dny. Když první radost nad setkáním byla přešla, došlo na ony krásné, dlouhé hovory, v nichž mám zalíbeni. Arnošt začal mne plísniti trochu za mou nespravedlnost, že jsem se jen mohla domýšlet, že prozradil vše na svého otce dr. Cabotovi.

„To není vše,“ přerušila jsem ho. „Já jsem se dokonce též domnívala, že jsi se mu chlubil obětí, již přinášíš.“

„To vysvětluje tvou chladnost,“ odpověděl.

„Mou chladnost? Nic není směšnějšího!“ volala jsem.

„Věru, bylas chladna poměrně; cítil jsem to. Nevíš, že právě my muži na povrch klidní, neokázalí, vážíme si takových milých, veselých ženušek právě proto, že jsou opakem nás? A jestliže něžné kotě stane se kočkou s drápky…“

 „Ale, Arnošte, toť jisté ošklivé srovnávati mne s kočkou!“

„Jistotně jsi mi v ten čas dala několik ostrých slov.“

„Opravdu! Jak bych jen mohla?“

„A bylo to zrovna v okamžik, když jsem právě potřeboval tvé pomoci. Ale nechme toho už. Máme se rádi; oba se snažíme činiti dobře ve všech podrobnostech života. Nebojím se, že bychom se mohli tak velice různit.“

„Ale Arnošte, pověz mi, nejsi-li ve mně velice, velice zklamán?“

„Zklamán? Co tě to jen napadá, Katuško?“

„Tož proč jsi byl tak nevšímavý ke mně? Jak to, žes tak pozdě pochopil, že se zdravím se mám zle?“

„Zdál jsem se býti nevšímavý? Nikdy jsem tě více nemiloval. Co se pak týká tvého zdraví, věru stydím se sám před sebou. Měl jsem zajisté pozorovati tvou slabost. Ale dal jsem se oklamati tvým veselým zacházením s dítětem. Byla jsi k němu samý úsměv a samá veselost.“

„To ze zásady,“ řekla jsem cítíc se nemálo povznesena svou poznámkou.

Umlkl a přemýšlel, a ničím jsem ho nemohla vyburcovati z jeho přemýšlení. Tahala jsem jej za vlasy, za uši, třásla jsem jím, ale on zůstal nepohnutý. Konečně promluvil: „Snad jsem povinen vyznati ti drahoušku, že uváděje otce a sestru k nám, netušil jsem ani ve snu, jak velikou to bude zkouškou pro tebe. Nevěděl jsem, že je tak nemocen, ani že její povaha bude tak zcela jiná než tvá. Myslil jsem, že otec se bude zaměstnávati čtením a návštěvami, jak to dělával. Myslil jsem, že Martina zkušenost bude ti ku prospěchu, její pak dovednost v řízení domácnosti osvobodí tě od leckteré péče. Ale celá ta věc skončila nezdarem. Trápí mne pohled na otce sedícího v koutku tak propadlého trudnomyslnosti. Vyčítám si to, a bojím se téměř přicházeti domů. Když někdo po celý den byl obklopen nářky a vzdechy trpících, je zcela přirozené, touží-li po veselých tvářích i radostných zvucích ve vlastním domově. Potom Martino tvrdošíjné — nechci říci nepřátelství naproti mé ženušce, nebo jak to mám jmenovati…“

„]e to jen nedostatek náklonnosti. Je příliš dobrá, než aby byla nepřátelská ke komukoli.“

„Děkuji ti, miláčku,“ pravil „Myslím, že ji spravedlivě posuzuješ.“

„Obávám se, že jsem nebyla vždy dost shovívává k ní, jak jsem měla býti,“ řekla jsem. „Ale to proto, Arnošte, že jsem byla na ni po celou tu dobu žárlivá.“

„Jaký to nesmysl od tebe!“

„Byls k ní úslužnější než ke mně. K ní jsi pohlížel vzhůru, na mne s hůry. Alespoň se mi tak zdálo.“

„Drahé dítě, tos nepochopila celé té věci. Dával jsem Martě, čeho si přála nejvíce. Má ráda, hledí-li se k ní vzhůru. Tobě pak jsem věnoval, o čem jsem se domníval, že si přeješ nejvíce, svou nejněžnější lásku. Očekával jsem, že budeš se mnou míti soucit uprostřed těch mých obtíží, jimiž jsem obtížen, a že smím počítati na tvou pomoc při tvé silné povaze. Vím, že ty se máš při tom nejhůře, drahoušku, ale ty máš dvakrát více síly než já. Myslím, že ženy jí mají vždy více než muži.“

„Věru, nechápala jsem tě. Myslila jsem, že je chceš u nás míti, a že Marta bezděky má vliv na tebe k mému neprospěchu. Ale nyní vím, čeho si ode mne přeješ, a já ti to také dám, miláčku.“

Potom všechen mrak náš zmizel. Toužím jen vrátiti se domů a ukázati Arnoštovi alespoň jeden veselý obličej doma. A toužím mluviti vždy tak, aby alespoň můj hlas ho obveseloval.

Dne 12 srpna.

Dostala jsem dnes dlouhé psaní od Arnošta. Píše, že doufá, že nemluvil se mnou sobecky a nelaskavě o svém otci a své sestře, poněvadž je opravdu oba ctí a miluje, a přeje si téhož ode mne, mohu-li. Otec jeho dvakrát zatím vyburcoval je, aby byli přítomni jeho smrti a vyslechli poslední jeho rozkazy. To se vždy přihází, když ubohý Arnošt byl celou předešlou noc na nohách. Vypadá to už jako osud.

Ostatní kapitoly