Muž podle Božího srdce

Rodinný život je skutečně nejdůležitější věcí, na kterou se máme dívat, protože ukazuje na všechny další vlastnosti. O něco dále v listu Titovi je, že starší nemá být pijan nebo rváč. Opilec nebo násilník bude jen těžko milovat svou ženu, jako si Kristus zamiloval svou církev. Vždycky to začíná u vztahu mezi manžely, ale pokračuje to dále:

Vychovává své děti

• …mají mít věřící děti, kterým se nedá vytknout nevázanost a neposlušnost. (Tt 1,6)

V poslední části našeho verše se Pavel přesouvá od posvěceného manželství k posvěcenému vedení rodiny. Pavel tady poznamenává, že povinností muže je starat se o rodinu. Podle toho, jak to vypadá v rodině, můžeme rozpoznat, jaký je muž vedoucí. Jak je schopný vést a starat se o církev.

• Má dobře vést svou rodinu a mít děti poslušné a počestné; nedovede-li někdo vést svou rodinu, jak se bude starat o Boží církev? (1Tm 3,4-5)

Pavel tady neříká, že starší musí mít děti. Ale mluví o tom, jaké ty děti mají být. Je to napsáno o budoucích starších, kteří žijí v manželství a mají děti. Je to situace, která je dříve nebo později obvyklá, normální pro většinu dospělých mužů. Tedy že se ožení a mají děti. A znovu si potřebujeme připomenout, že ačkoliv je to zde podáno jako norma pro budoucí starší, tak z jiných míst Písma vidíme, že to je norma pro každou křesťanskou rodinu.

Co si představoval Pavel pod slovem věřící? Myslel si, že je v moci nějakého člověka, aby jeho děti uvěřily, aby se narodily z Ducha svatého? Určitě ne.  Mluvil tedy o dospělých dětech? Nebo mluvil o malých dětech?

První věc, kterou si musíme říci, že Pavel tady mluví o dětech, které žijí společně se svými rodiči, jsou pod jejich autoritou. Bible nezná „penzion mamá“ – mladé dospělé, kteří pracují a zároveň žijí u svých rodičů a nechají se jimi opečovávat. Podle Písma nemají děti zůstat dětmi, ale mají se stát dospělými. Děti, o nichž je tady řeč, tedy mohou být malé děti i větší, ale především jsou to děti, které žijí se svými rodiči a je možné je charakterizovat určitými slovy.

Řecké slovo, které je tady použité pro slovo věřící (pista) se dá přeložit jako věřící nebo jako věrný. A v řečtině se používá v obou významech – když se mluví o věrném správci (Mt 24,45) nebo o věřícím Abrahamovi (Gal 3,9). Je zajímavé, že jen málo překladů dává přednost slovu věrný – pouze jeden český překlad (Pavlíkův) to uvádí ve vysvětlující poznámce k tomuto slovu. Přesto si myslím, že je to lepší překlad, než překlad věřící. Ať již z toho důvodu, že žádný otec nemůže způsobit víru svých dětí – takže diskvalifikovat kvůli tomu někoho by bylo hloupé, a potom také kvůli kontextu – především kvůli dvěma slovům, které následují. Jsou to slova, která jsou v protikladu ke slovu věřící nebo věrný (pistos). Z těchto slov můžeme lépe pochopit, jaké mají být děti starších – nebo ještě lépe řečeno – děti zbožných rodičů.

České překlady překládají tato slova výrazy: prostopášnost, vzpurnost, nevázanost, neposlušnost, bujnost, nepoddajnost. Je to celá škála významů, které bychom mohli shrnout jediným slovem – a to je neukázněnost. Stejné slovo používá Pavel na jiném místě, kde popisuje opilství:

• A neopíjejte se vínem, což je prostopášnost… (Ef 5,18)

Lukáš stejným slovem popisuje marnotratného syna (Lk 15,13), který promrhal všechen svůj majetek prostopášným způsobem života. To je život bez jakýchkoliv zábran. A podobně Petr používá toto slovo, když popisuje reakci nevěřících lidí na věřící, kteří již nežijí stejným způsobem života jako nevěřící, ale slovy našeho verše, žijí v bezúhonnosti:

• Když se již spolu s nimi nevrháte do téhož proudu prostopášnosti, dráždí je to a urážejí vás. (1Pt 4,4)

Stejné slovo jako neposlušnost používá Pavel v 10. verši 1. kapitoly Titovi, kde píše o falešných učitelích.

• Je mnoho těch, kteří se nepodřizují… těm je třeba zavřít ústa. (Tt 1,10)

Takové je třeba ukáznit. A o tom to nakonec také je. Je to o láskyplné kázni. Křesťané vychovávají své děti, vedou je a s láskou je kázní, když je to třeba. Děti starších jsou děti, které se podřizují rodičovské kázni. Je to velmi důležitá věc, protože člověk, který žije ve vzpouře, člověk, který neumí poslouchat, člověk, který nakonec sám sebe nedokáže ukáznit, který se nedokáže ovládat, ale je neukázněný, nemůže přijmout Boží Slovo.

• A proto odstraňte veškerou špínu a přemíru špatnosti a v tichosti přijměte zaseté slovo, které má moc spasit vaše duše. (Jk 1,21)

V tichosti, v pokoji, se vším soustředěním – tam, kde je Boží slovo takto přijímané, tam přináší ovoce, tam má moc spasit duše. Ale tam, kde jsou děti neukázněné, nejsou schopné přijímat Boží Slovo. A víra je ze slyšení Božího slova. To je jeden z důvodů, proč křesťané učí své děti poslouchat a proč je nezbytné, aby děti starších byly věrné, poslušné.

Musíme ale rozumět tomu, že děti jsou děti – a tak jako neexistují dokonalí rodiče, nejsou ani dokonalé děti. Jsou to normální hříšníci, stejní jako jsme my. Pouze nedokážou svou hříšnost tak dobře zakrývat, jako to dokážeme my.

Zásadní věc, kterou tady tedy čteme, se týká toho, že starší vychovávají své děti a vedou je kázni. Ne vždy se jim to daří podle jejich představ, a skoro vůbec se jim to nedaří podle představ ostatních (a nezapomeňme na to, jak rádi vidíme nedostatky druhých, ale nechceme vidět své vlastní). Ovšem jak krásně řekl Jan Kalvín – nehledáme dokonalé služebníky, ale takové, kteří mají vlastnosti uvedené v Božím Slově ve zjevné míře. To znamená takové, kteří už ušli kus cesty ke zralosti. V našem případě to budou bratři, kteří milují své manželky a zjevně vedou své děti k poslušnosti a kázni.

Aplikace

Mluvili jsme o rodině a o starších církve. Rodina je církev v malém. Církev je rodinou ve větším. Platí tu všechno, o čem jsme mluvili. Láskyplné vztahy, ochotná služba, obětování se za druhé, věrnost, výchova, kázeň.

• Podle toho jsme poznali, co je láska, že on za nás položil život. A tak i my jsme povinni položit život za své bratry. (1J 3,16)

Církev je Kristovou nevěstou. Někdy se poukazuje na to, že Ježíš nebyl ženatý, ale musíme si uvědomit, že byl a je zasnoubený a stále ještě čeká na svou nevěstu. Trpělivě ji buduje a připravuje a čeká, až bude připravená na svatební den. Ta chvíle nastane, když vejde plný počet pohanů, tedy až bude spasen ten poslední, který zapsán v knize života. Potom skončí čas milosti a začne svatba Beránkova – svatba Krista a jeho nevěsty.

Ježíš Kristus je cílem toho všeho. Petr mluví o starších jako o podpastýřích:

• Když se pak ukáže nejvyšší pastýř, dostane se vám nevadnoucího vavřínu slávy. (1Pt 5,4)

Ježíš Kristus je nejvyšší pastýř. On je naším vzorem. On je také naším řešením. Mluvili jsme dnes o věcech, které se dotýkají života každého z nás. Všechny tyto věci nás usvědčují. Ukazují nám naši neschopnost – neschopnost být bezúhonní, neschopnost nezištně milovat, neschopnost láskyplně káznit a vychovávat. Jenom Ježíš Kristus je schopen tyto věci naplnit.

A je tady opravdu dobrá zpráva – On žije v těch, kdo v Něj věří. V Něm jsme doplněni k dokonalosti (Ko 2,10). Moji milí, chci vás povzbudit, pojďte ke Kristu. Složte svá břemena u Něj. On na sebe vzal naše hříchy a dal nám nový život. On je skutečným řešením pro naše životy. On je řešením pro naše církve. K Němu směřuje i nás text. Starší, kteří ve svých životech zrcadlí Krista, budují církev, jako Jeho podpastýři – církev krásnou, připravenou, čistou, svatou, církev, která čeká na svého Ženicha.

• A Duch i nevěsta praví: "Přijď!" A kdokoli to slyší, ať řekne: "Přijď!" Kdo žízní, ať přistoupí; kdo touží, ať zadarmo nabere vody života. (Zj 22,17)