Mt 4,1: „Tehdy byl Ježíš Duchem vyveden na poušť, aby byl pokoušen od ďábla.“

Sotva byl pomazán, již je přepaden. On nevyhledával pokušení. Byl vyveden Duchem. Doba byla zvolena hned poté, kdy bylo potvrzeno jeho synovství. Jak podivuhodné se nám musí zdát, že mohl být napaden právě teď a kvůli tomu. Ta údobí svatého potěšení bývají velice blízká chvílím pokušení. Náš Pán byl „vyveden na poušť“. To bylo místo veliké opuštěnosti, kde bude úplně sám v zápase. Sám ďábel přišel na určité místo a předváděl své ďábelské umění před člověkem, který byl určen k tomu, aby nad ním zvítězil a zničil jej.

Kéž bdím na strážní věži zvlášť v dobách velikého potěšení, neboť právě v takových chvílích nejvíce ďábel přepadává. Pane Ježíši, Ty buď se mnou v hodině mé zkoušky, neboť Ty víš, jak přispět na pomoc zkoušenému.

Mt 4,2: „Postil se čtyřicet dní a čtyřicet nocí, až nakonec vyhladověl.“

Během dlouhého půstu byl zázračně udržován. Avšak při jeho ukončení pocítil silný hlad. Více jsem v nebezpečí, když je naše práce nebo naše utrpení dokončeno, než v době jeho trvání. Teď, když je Pán vyčerpán půstem a zeslábl hladem, přepadává ho nepřítel. Ďábel je veliký zbabělec a lstivě nás přepadává, když je ve výhodě. Pane, dej, ať i já vítězím, když mne pokouší nepřítel.

Mt 4,3: „Tu přistoupil pokušitel a řekl mu: „Jsi-li Syn Boží, řekni, ať z těchto kamenů jsou chleby.“

On přizpůsobuje pokušení okolnostem. Pokouší hladového člověka chlebem. Učinil to velice lstivě. Jedno jediné slovo a tvrdý kámen pouště byl by se stal sušenkou. Svádí ho, aby sám sebe zásobil a aby použil své zázračné moci jako „Syn Boží“ a připravil si pokrm. Pokušitel začíná svou sugesci slovem „Jsi-li“, které se vztahuje na jeho Synovství. To je jeho obyčejný způsob. Nabízí Pánu, aby zkoušel své synovství obstaráváním potravy pro sebe. Tím by nejjistěji dokázal, že není Božím Synem. Věrný syn nebude klamat věrného Otce a nepodnikne nic sám pro sebe a pro získání chleba. On čeká na svůj pokrm z Otcovy ruky. Ten zlý se snažil navádět jednorozeného Syna, aby se prohřešil proti Bohu a vzal všechny věci předčasně do svých vlastních rukou. To je pokušení nevěry, abychom spoléhali jen na sebe. Nám všem je to společné a velice nebezpečné.

Mt 4,4: „On však odpověděl: „Je psáno: Ne jenom chlebem bude člověk živ, ale každým slovem, které vychází z Božích úst!“

Meč Ducha je tasen. Náš Pán nechce bojovat žádnou jinou zbraní. Mohl vyřknout nové zjevení, avšak On volil výrok „Je psáno“. Ve slově Božím je moc, kterou ani ďábel nemůže popřít.

Náš život a jeho udržení nezávisí jen od toho, co je viditelné, i když se toho, co vidíme, používá k naší obživě. My „nejsme živi jen chlebem“, který je naším každodenním pokrmem. Ten, který udržel Spasitele v půstu čtyřicet dnů, klidně by ho mohl udržet bez chleba. Tajemný vliv slova Všemohoucího mohl by udržet život v běhu i bez chleba. Chléb musí dát svoji sílu, aby živil naše tělo podle tajemného působení Božího. Tato božská síla může pracovat tak jistě bez obyčejných prostředků, jako i s nimi. Slovo Páně, které učinilo nebesa, může jistě udržovat všechno, co je učiněno. Náš Pán Ježíš ve skutečnosti řekl pokušiteli, že věří v prozřetelnost Boží a že se dočká chvíle, kdy ho jeho Otec nasytí a nikdy se nenechá svést k činům nevěry, nahnán do sebedůvěry.

Mt 4,5-6: „Tu ho vezme ďábel do svatého města, postaví ho na vrcholek chrámu a řekne mu: „Jsi-li Syn Boží, vrhni se dolů; vždyť je psáno: „Svým andělům dá příkaz a na ruce tě vezmou, abys nenarazil nohou na kámen.“

Toto druhé pokušení je zchytralé. Přemlouvá raději „věřit“ příliš mnoho, než příliš málo. Teď nežádá, aby se staral o sebe sám, ale aby si lehkomyslně troufal doufat v Otcovo zaslíbení, vyloženo dle vlastního úsudku. I místo bylo zchytrale vybráno. Vrcholky chrámů nejsou moc pevná místa. Taková vysoká a svatá postavení jsou vhodná pro pokušení. Poloha byla výhodná pro pokušitele, neboť lidská povaha má sklon k pádu, když je postavena na „vrcholek“. Terčem pro ohnivý šíp bylo synovství Páně: „Jsi-li Syn Boží.“ Kdyby nepřítel mohl zmařit synovskou poslušnost našeho Pána, měl by vyhráno.

Satan si vypůjčil zbraň Páně a řekl: „Je psáno.“ On nepoužil ovšem meče podle pravidla. Není v povaze zlého nepřítele citovat Písmo správně. Vypouští nutná slova „na všech tvých cestách“, aby převrátil zaslíbení v něco, co zákon Boží odsuzuje: „Vrhni se dolů.“ Máme být zachováni na našich cestách, ale ne v našich pošetilostech. Vynecháváním jednoho slova mění se smysl Písma. Doslovná inspirace si činí nárok na přesné a doslovné citování, neboť vynecháváním jednoho nebo dvou slov, mění se smysl věty. Jakou hodnotu může mít inspirace, když její pravý smysl není vyjádřen přesně?

Poslouchej, jak ďábel mluví o andělech, o jejich Pánu, jejich úkolech, starostech a povinnostech. Člověk může vykonat svaté obřady a dobře je znát, a přitom sám může být nesvatý. Je zlé mluvit o andělech a jednat jako ďábel!

Hle, jak nepřítel přechází z pokušení nasytit se obyčejným chlebem na ctižádost a opovážlivost charakteru. Má naději, že náhlým útokem lapí Pána, když ne jedním, tak druhým způsobem. Avšak náš Pán byl pohotový. Jeho meč byl dobře naostřený pro všechny druhy útoků. Kéž by jeho milost i nás poučila a dobře nás ozbrojila proti nepříteli! Když nepřítel mění svou taktiku, my nemáme ustat v obraně, nebo měnit svou zbraň.

Mt 4,7: „Ježíš mu pravil: „Je také psáno: „Nebudeš pokoušet Hospodina, Boha svého.“

„Je také psáno“. Nesmíme jeden biblický text vyhledávat osamoceně a vyjmout ho ze souvislosti celé Bible. Každý výrok Páně musíme srovnávat s jinými oddíly Písem svatých. Je rovnováha a souměrnost v božských pravdách. Vedle „je psáno“ musí být i „je také psáno“.

Jak krátký a rozhodující byl úder našeho Pána velkému nepříteli! Potkalo se špatně citované zaslíbení s jasným předpisem, které nám zakazuje troufat se příliš. Rozkaz: „Nebudeš“ z úst Božích je štítem pro svědomí proti ošklivému pokušení. Naším pravidlem v jednání není ani zaslíbení ani nějaká prozřetelnost, nýbrž jedině a výhradně jasný rozkaz Páně. Troufalost je vábení Boha. A „pokoušet Boha“ se ani na vteřinu neodvažujme. Pamatuj, věřící, On je „tvůj Bůh“, abys v něj doufal, a ne abys Ho pokoušel. Útočník byl již podruhé tak dokonale zmaten, že vůbec neodpověděl, ale zase změnil způsob válčení.

Pane, nedopusť, abych já troufale hřešil, anebo příliš rychle jednal! Vidím, že víra je věc poslušnosti a ne přelétavá představa. Nedovol, abych sám sebe zmařil a tak se vyloučil z Tvých zaslíbení.

Mt 4,8-9: „Pak ho ďábel vezme na velmi vysokou horu, ukáže mu všechna království světa i jejich slávu a řekne mu: ‚Toto všechno ti dám, padneš-li přede mnou a budeš se mi klanět.‘“

Chytrácký zrádce. Žádné z těchto království nebylo skutečně jeho. Podle práva patřila k dědictví toho Pána, komu on je nabízel, že mu je dá. Jak jen mohl otevřít ústa a říci: „To všechno ti dám.“ Byl chudák bez ničeho a dal by jenom kradený dar, kdyby mohl. Každému z nás připadala taková nabídka velice oslepující, vždyť sláva i jen jediného království způsobí, že mnohé srdce zabuší, oči se zalesknou a nohy pokleknou. Vnadidlo je sladké, ale pod ním je skrytý háček. Lesklá sláva by byla příliš draze zaplacena nárokem: „Padni přede mnou a klaněj se mi.“ Kdyby Ježíš hověl tělesným žádostem, brzy mohl mít „království světa“ u svých nohou.

Stačilo by trochu falšování pravdy a trochu lichocení se lidským představám a mohl mít kolem sebe spoustu lidí, nezadržitelných v jejich fanatismu. Ve svém zanícení a horkokrevnosti by byli schopni divokého a mocného násilí, před nímž by snad Řím padl. Náš Pán pohrdl užitím moci zla, i když mu mistr temnosti sliboval úspěch. Jak by On mohl pokleknout před ďáblem? Byl to vrchol nestydatosti lstivého nepřítele, žádat uctívání od Dokonalého. Kristus u nohou ďábla! Připomíná nám to náboženské podnikání pomocí divadla, sázení do loterie a prodávání losů. Jaké dary zlého nepřítele mohou pokoušet Syna Božího, aby se stal služebníkem zla? Pokušitel zde neuvádí a nepopírá jeho synovství, ale je jasné, že ho naváděl k rouhání. Žádné dítko Boží se nesklání před ďáblem.

Pane, chraň nás, když hladovíme, nebo jsme v chudobě jako náš Pán, abychom v pokušení nikdy nepodlehli zlému, žádajíce bohatství nebo slávu, anebo abychom padali v pokušení pod tíhou nouze. Kéž by se Tvá církev nikdy nesnažila povolit světu a budovat Kristovo Království snadnějším způsobem, než je jednoduché kázání evangelia!

Mt 4,10: „Tu mu Ježíš odpoví: ‚Jdi z cesty, satane; neboť je psáno: „Hospodinu, Bohu svému se budeš klanět a jeho jediného uctívat!‘“

Pán stroze promluvil k pokušiteli. Satan prozradil svůj vlastní charakter. Teď dostal jméno, které mu náleželo, a byl poslán na své patřičné místo. Jak ho to slovo zmátlo – „Jdi z cesty!“ Toto konečné slovo jej vypudilo z přítomnosti Páně. Jak se odplížil! Utíkal zahanben jako pes poslaný domů. Náš Pán mu dal patřičný úder mečem Ducha. Zase řekl: „Je psáno“. Je to Boží rozkaz, že každé uctívání patří jedině Všemohoucímu a smlouva se má sjednávat jen s Bohem. Toto si satan měl pamatovat, když spěchal do hlubiny a svou hlavu zmateně skryl v úplné porážce. I satan je pod zákonem Božím a nemůže jeho pouta od sebe odhodit. Kéž bychom i my se poučili z tohoto oddílu a pocítili, že nemáme toužit po zisku světa a jeho slávě, ale raději odevzdat celý svůj život do služby jedině Pánu! Modlaření se stvořením je v přímém rozporu se zákonem Nejvyššího. Neplaťme škodu a nepodrobujme se zlu, i kdyby nám celý svět byl odměnou za tak zvaný „drobný hřích“ proti přikázání: „A Jeho jediného budeš uctívat.“ Máme si zvolit jen Hospodina za Boha a žít jen pro Jeho slávu.

Ještě je nutno připomenout, že všechny výroky, které zde vyřkl náš Pán, jsou vzaty z pěti knih Mojžíšových, které jsou v našich dnech krutě napadené ničivým kriticismem. Náš Pán měl zvláštní úctu k těmto knihám Starého zákona, neboť jejich napadení předvídal. Posledních několik let dokázalo, že ďábel nemá v lásce pět knih Mojžíšových. Chtěl by se asi pomstít za rány, které utrpěl v této velice památné bitvě na poušti.

Mt 4,11: „V té chvíli ho ďábel opustil, a hle, andělé přistoupili a obsluhovali ho.“

Nepřítel odstoupil, když vystřelil poslední šíp, avšak jen na určitou dobu, aby se zase při první příležitosti vrátil. Jedině když pokouší do krajnosti, opouští dítko Boží, a to jen dočasně, než dostane novou příležitost.

Jakmile ten zlý zmizel, objevili se andělé, kteří toužebně čekali, aby Pánu posloužili a kterým překážela ďáblova přítomnost. Nepochybně byli blízko a čekali na svou příležitost. Tyto svaté bytosti nebyly viditelné, dokud trvala šarvátka a zdánlivě se nezúčastnily vítězství tohoto dne. Když však souboj byl skončen, spěchali andělé s pokrmem pro tělo a s útěchou pro mysl vítězného Krále. Byl to královský zápas a Vítěz si zasloužil, aby byl oslavován od občanů nebeského Vládce. Hleďme na ty anděly, učme se z jejich příkladu a věřme, že jsou blízko všem bojovníkům kříže v hodině jejich srážky s nepřítelem.

Ty vyzkoušený a vítězný Králi, Tvoji služebníci Tě uctívají a vyprošují si dovolení a milost, aby Tobě mohli sloužit tak, jak Tobě slouží andělé!

Z komentáře k Matoušovu evangeliu.