Rád létám s United Airlines a jedním z důvodů je to, že je velmi často možné na 9. kanálu naslouchat komunikaci mezi kokpitem a věží. Žasnu nad přesností a svědomitostí, které charakterizují tyto slovní výměny. Je samozřejmostí, že pilot opakuje pokyny, které získává, aby bylo naprosté jasno ohledně směru, rychlosti a výšky letu. Když kontrolor říká pilotovi, aby „sestoupil na 2 750 metrů a tuto výšku udržoval“, dokážete si představit, že by pilot odpověděl: „Co myslíte těmi 2 750 metry?“ a že by poté s kontrolorem rozmlouvali o otázce objektivní normy měření? Představte si, že by se dohodli na tom, že spolu nebudou souhlasit a budou se navzájem tolerovat, pokud to oba budou se svým přesvědčením myslet upřímně. Všechna upřímnost světa nebude schopna zabránit katastrofě, je-li norma měření špatná. Teď daleko běžnější příklad ze života - každé dítě, které se pro svou podměrečnou výšku nedostalo na horskou dráhu, může dosvědčit, jak marné by bylo pokoušet se přesvědčit obsluhu nějak takto:  „Dobře, podle vaší tabulky možná nemám metr a půl, ale pro mě se metr třicet rovná metru padesát, a myslím to velmi upřímně.“ Nikdo, kdo to má v hlavě v pořádku, ani na chvíli nezapochybuje, že to dítě se upřímně pouze velice mýlí.“ Taková vnitřní logika je uznávána v architektonických nákresech, stavebním inženýrství, neurochirurgii a obecně napříč celým spektrem. Tedy dokud nenarazíme na otázku náboženství a obzvláště na exkluzivní křesťanská tvrzení.

Exkluzivní tvrzení

Pamatuji si, že jsem se v 70. letech stal součástí docela ostrých debat ohledně pravdivosti křesťanských tvrzení. Nyní je však obvyklé, že pokud vůbec dojde k menší diskuzi, konverzace končí touto frází „na rozloučenou“: „Dobře, nepochybuji o vaší upřímnosti, a to je koneckonců vše, na čem záleží.“ S ohledem na tento vžitý náhled a přítomnost tolika odlišných náboženských myšlenek tkví podstata problému tedy v tom, jak říct, že křesťanství je pravdivé, a tím vyvrátit tento mýtus. Je důležité poznamenat, že křesťanské poselství vždy zpochybňovalo konkurenční náboženská a intelektuální přesvědčení pluralitního světa. Ve Starém zákoně Božímu lidu dělalo nanejvýš dobře, když mohli bezostyšně prohlašovat, že mají pravdu a ostatní že se mýlí. To samé platí o církvi v Novém zákoně, ať už čelili aténským modlám nebo náboženským švédským stolům v Korintu. A tak to pro nás tváří v tvář mystice new-age, východním náboženstvím a kultům, jako jsou scientologie a mormonismus, není nic nového. Zůstává však příznačné nebezpečí, že tento mýtus upřímnosti přijmeme. Multikulturní program vyžaduje, aby náboženství nevyjadřovala tvrzení o výhradním vlastnictví pravdy. Navíc, liberálně politické směřování předepisuje, aby bylo se všemi náboženstvími nakládáno stejně. Je pravda, že s odlišnými náboženstvími, než je to naše, bychom měli jednat s úctou, ale pokud je považujeme za rovnocenná, odhalujeme tím míru, do jaké jsme už mýtus přijali. Moje upřímnost nemůže být brána jako záruka pravdy. Moji dobří židovští přátelé věří, že Ježíš nebyl Mesiáš, já věřím tomu, že je. Nemůžeme mít oba pravdu. Hindové věří, že Bůh se vtělil při mnoha příležitostech. Jako křesťané věříme, že k tomu došlo jen jednou a to v osobě Pána Ježíše Krista. Obě strany nemohou mít pravdu.

Kazatelna a lavice

Církev se musí mít na pozoru před vlezlou představou, že každý názor, který zastáváme upřímně, lze považovat za pravdivý. Je to tragické, ale zdá se, že veliké množství evangelikálů si této hrozby není vědomo, nebo ještě hůř, nejsou ochotni se postavit ďáblovým intrikám. Do jaké míry tato smutná pravda platí, lze posoudit, zamyslíme-li se nad skutečností, že zmatek za kazatelnou plodí kompromis v lavicích. Zamyslete se nad nejistými zvuky, které se ozývají z našich kazatelen.

Služebníci evangelia se stále více a více zabývají okrajovými záležitostmi. Ve snaze být uživatelsky přátelští a pěstovat vztahy, je věrné souvislé vykládání Bible neoblomně ignorováno nebo bezděčně odsouváno stranou. Následkem je, že posluchači vyvozují, že morální příkazy existují samy o sobě bez základu v doktrinálních příkazech. To zase vede k pocitu jednoty s těmi, kdo náhodou sdílejí naše okrajové obavy ohledně modlitby ve škole, domácí školy, financování bez dluhů či jiného. Shromáždění bez vyučování poté snadno podléhají lži, že i když se s tou skupinou o pár domů dále neshodneme na božství Ježíše Krista, mají jasno, co se týče politických a morálních otázek, a koneckonců „jsou velmi upřímní v tom, čemu věří.“ Jeden z mých dobrých přátel sloužící mezi mladými lidmi mi nedávno vyprávěl o evangelikálním shromáždění náctiletých, kam vedoucí pozvali dva mormonské starší, aby promluvili o mormonismu. Ohromujícím výsledkem bylo, že spousta mladých lidí byla zcela zmatena ohledně toho, čemu věří. Chtěli vědět,  proč bychom je neměli také považovat za křesťany, když jsou tito mladí muži s dobrými úmysly „tak upřímní“. Ve spoustě situací je problémem, že mnozí pastoři by neprohlásili jiné myšlenky a náboženství za mylné.

Tolerance a exkluzivita

Exkluzivita je ta náboženská myšlenka, kterou nelze tolerovat, a proselytismus je špinavé slovo. Musíme se postavit otázce, kterou ke konci svého života položil Max Warren: „Opravdu není golgotský kříž už ničím jiným než matoucí značkou kruhového objezdu ukazující do všech směrů, nebo je to stále místo, kde mají všichni lidé pokleknout?“ Zamyslete se nad výše uvedenou hodnotou programu „judeo-křesťanů“, kteří ve své snaze uznávat judaismus, jsou čím dál méně ochotní jednoznačně prohlásit, že pod nebem není jiné jméno, v němž budou muži i ženy spaseni, než jméno Ježíš.

Zamyslete se také nad mírou, do jaké je tolerance vyvyšována nad pravdu. Kdyby se měl dnes Martin Luther vrátit a znovu přibít své teze na vrata, narazil by nejen na falešný systém náboženství, který odmítl, ale překvapivě a tragicky i na opozici mnoha evangelikálů, kteří klíčovou doktrínu ospravedlnění pouze vírou odsunují na okraj svou obavou, aby neurazili ty, kdo ji odmítají. Vždyť „jsou to velmi upřímní lidé.“ Když se však snažíme potěšit lidi a získat jejich souhlas kvůli jejich upřímnému přesvědčení, nejsme už služebníky Krista, ale těmi, kdo jsou jako galatští ve vážném nebezpečí, že přijmou evangelium, které vůbec není evangeliem.

Je proto nezbytně nutné, abychom identifikovali tyto a ostatní nenápadné způsoby, kterými se tato lež nabaluje na naše přesvědčení, a abychom se rozhodli, že ji vykořeníme. Jak to Don Carson velmi výstižně zdůraznil v The Gagging of God, že k hlasům, které odporují pravdě Bible, bychom měli být zdvořilí, „pokud však trváme na tom, aby jim byla propůjčena stejná autorita (vždyť jsou všichni upřímní), otevřeně přijímáme filozofický pluralismus na úkor trvání si na biblickém křesťanství“.

Evangelical Magazine