Dobré dopoledne, moji milí. Dnes je poslední adventní neděle, před námi jsou Vánoce a já jsem stejně jako každý rok přemýšlel nad tím, zda mám pokračovat ve výkladu knihy, kterou procházíme – tedy knihy Genesis, nebo zda mám kázat nějaké „vánoční“ kázání. Jsem přesvědčený o tom, že to nejlepší, co můžeme jako církev dělat v oblasti kázání a co také děláme, je, že procházíme postupně jednotlivými knihami Bible a vykládáme je verš po verši, oddíl po oddíle. Tak postupně odhalujeme pravdu a učíme se tomu, co apoštol Pavel ve Sk 20 nazývá celou radou Boží nebo celou vůli Boží:

• Proto vám v tento den prohlašuji před Bohem, že mou vinou nikdo nezahyne, neboť jsem vám oznámil celou Boží vůli a nic jsem nezamlčel. (Sk 20,26-27)

Přesně toto potřebujeme jako křesťané dělat. Důvod, proč potřebujeme znát celou vůli Boží je stále stejný – aby nikdo z nás nezahynul. Důvod, proč je dobré jít verš po verši, je, aby nám něco neuniklo, abychom něco podstatného nevynechali. Apoštol Pavel se bál, aby nic nezamlčel – a říká, že v tom má čisté svědomí, že tedy skutečně křesťanům nic nezamlčel. Nejlepší způsob, jak toho můžeme dosáhnout i my, je, že půjdeme verš po verši. Jenom tak můžeme mít jistotu, že nám nic neunikne, že nic nevynecháme, že něco podstatného nepřeskočíme.

Proto si myslím, že takovýto výklad Bible je nejlepším způsobem, jak sytit Boží lid a jak růst v poznání Boha. Ale není to jediný způsob kázání. Jinou možností je, že se v průběhu roku dostaneme k příležitosti, kdy můžeme vzít text z Písma, který se vztahuje k nějaké události, a můžeme mluvit o této události. To je obvykle spojeno s nějakými událostmi v Písmu, které k té které době vztahují – obvykle jsou to Velikonoce, kdy byl ukřižován náš Pán, ačkoliv si jeho ukřižování a především vzkříšení připomínáme, když se každou neděli společně jako církev scházíme – scházíme se prvního dne v týdnu, kdy Pán vstal z mrtvých. Další příležitostí mohou být Letnice – sedm týdnů po Velikonocích, kdy byl prvního dne v týdnu seslán Duch svatý na učedníky v Jeruzalémě. Také Vánoce mohou být takovou příležitostí, ačkoliv se nejedná o biblický svátek. Přesto Vánoce tradičně spojujeme s narozením našeho Spasitele – Pána Ježíše Krista. A to je příběh, který nacházíme v Písmu nejen v podání Matouše a Lukáše, ale také v mnoha proroctvích a zaslíbeních Starého zákona. Právě sem směřovalo mé přemýšlení, když se modlil za to, co mám kázat tuto neděli. Proto dnes opustíme knihu Genesis a podíváme se na jednu důležitou věc, která souvisí s narozením Pána Ježíše Krista – a tím je narození našeho Spasitele z panny, z dívky, která nepoznala muže.

Úvod

• Proto vám dá znamení sám Panovník: Hle, dívka počne a porodí syna a dá mu jméno Immanuel (to je S námi Bůh). (Iz 7,14)

Zaslíbení Starého zákona předpovídá narození Mesiáše. Toto zaslíbení se naplnilo, jak nám říká Matouš, na Marii, dívce, která byla zasnoubená s Josefem, ale dosud nepoznala muže, tedy neměla sexuální styk s mužem.

• Narození Ježíšovo událo se takto: Jeho matka Maria byla zasnoubena Josefovi, ale dříve, než se sešli, shledalo se, že počala z Ducha svatého. Její muž Josef byl spravedlivý a nechtěl ji vystavit hanbě; proto se rozhodl propustit ji potají. Ale když pojal ten úmysl, hle, anděl Páně se mu zjevil ve snu a řekl: „Josefe, syny Davidův, neboj se přijmout Marii, svou manželku; neboť co v ní bylo počato, je z Ducha svatého. Porodí syna a dáš mu jméno Ježíš; neboť on vysvobodí svůj lid z jeho hříchů.“ To všechno se stalo, aby se splnilo, co řekl Hospodin ústy proroka: ‚Hle, panna počne a porodí syna a dají mu jméno Immanuel‘, to jest přeloženo ‚Bůh s námi‘. (Mt 1,18-23)

A. Souvislosti

Vybral jsem si tu maličkost z tohoto textu o tom, že panna počne a porodí syna, protože to patří k vánočnímu příběhu, k příběhu narození našeho Spasitele a kromě toho také proto, že to má – stejně jako každá jiná věc jak v Písmu, tak v našem životě, celou řadu dalších souvislostí. Nežijeme ve vzduchoprázdnu a ani naše víra nestojí ve vzduchoprázdnu. Naše víra musí mít pevné kořeny a musí být zasazena do hlubších a širších souvislostí. Právě tyto souvislosti si dnes ukážeme. Uvidíme, jak spolu souvisí víra v narození z panny s naší důvěrou v Boží slovo, jak tato víra souvisí s osobou Ježíše Krista a také s naším spasením.

 Narození z panny hrálo důležitou roli pro ranou církev. Můžeme to usuzovat z toho, že se dostalo do vůbec prvního dochovaného vyznání víry – do Apoštolského vyznání víry (narodil se z Marie panny), kde stojí v jedné řadě s ukřižováním a vzkříšením z mrtvých.  

B. Extrémy

V historii církve se vždy objevovaly dva extrémy v otázce narození Krista z panny. Ten první extrém zdůrazňuje panenství Marie do té míry, že je nakonec Marie povýšena na božskou úroveň a prohlašována za spoluvykupitelku spolu s Kristem. To je známá pozice římskokatolické církve. Navzdory jasným biblickým dokladům tvrdí, že panenství Marie bylo zázračné do té míry, že bylo věčné a trvalé – a Marie podle katolické tradice žila v až do konce života v celibátu a její manžel Josef tím pádem také. Nic z toho nenajdeme v Božím slově. Ale zato tam najdeme slova o rodných bratřích a sestrách Ježíše Nazaretského.

Druhý extrém se rozšiřuje především s osvícenstvím a postupujícím racionalismem, i když jeho kořeny bychom mohli sledovat stejně hluboko, jako u toho prvního. Jedná se o popření narození Mesiáše z panny. Znovu je to něco, co je v jasném protikladu k Božímu slovu.

Oba tyto extrémy nás vedou k prvnímu bodu našeho dnešního kázání – a to je vztah učení o narození z panny k učení o Božím slově.

I. Narození z panny a učení o Božím slově

V kázání jednoho brněnského evangelického faráře z r. 2003 se můžete dočíst, že se můžeme docela dobře obejít bez víry v Mariino panenské početí Spasitele[1]. Slovy pana faráře: „můžeme dát narození z panny do závorky“. Prostě to můžeme vynechat – není to prý nijak důležité pro naši víru. Ale je to skutečně tak?

Německý evangelický farář z první poloviny minulého století, Wilhelm Busch, vyprávěl příběh o jednom muži, který jednoho dne přinesl svému kazateli prázdné desky od Bible. Bible, která uvnitř neměla žádné listy. Na otázku kazatele, co to má znamenat, tento muž odpověděl, že pokaždé, když kazatel řekl, že bychom mohli dát něco do závorky, nebo že to do Bible vlastně nepatří, tak tu stránku vytrhl z Bible. A po letech kázání přináší svému kazateli to, co po jeho kázáních z Bible zbylo.

Je to možná trochu úsměvný příběh, ale ve skutečnosti nám pravdivě ukazuje, kam se dostaneme, pokud začneme zpochybňovat Boží slovo. Tento proces je až na výjimky nevyhnutelný. Jsem přesvědčený o tom, že muž, který přinesl svému kazateli prázdné desky, měl již dávno opustit takový sbor a takového kazatele. Z Božího slova přímo vyplývá tato povinnost pro každého věřícího.

A. Bezchybnost Božího slova

Pokud začneme popírat narození Pána Ježíše Krista z panny Marie, tak popíráme bezchybnost Božího slova – právě tak, jak to udělal onen farář v Brně. Je pravda, že v Božím slově jsou věci, které jsou více důležité a méně důležité, ale všechny věci spolu navzájem souvisí, takže nemůžeme popřít jednu, aniž bychom tím zároveň přinejmenším nezpochybňovali druhou.

Tento brněnský farář, jehož jméno neznám, protože pod kázáním byly jen iniciály, říkal, že důležité pro křesťany je, že věří v ukřižování a vzkříšení Krista. Ale odkud víme o ukřižování? Jak jsme se dozvěděli o vzkříšení? Jenom z Božího slova! Ale jestliže můžeme vytrhnout začátek Matoušova a Lukášova evangelia, co nám brání v tom, abychom totéž neudělali i s koncem? Vůbec nic. Můžeme vytrhnout narození z panny, protože je to zvláštní, protože je to absurdní, protože je to zázračné, nadpřirozené? O co více to platí o vzkříšení Krista?! Co řekneme o stvoření světa z ničeho pouhým slovem a v šesti dnech? Že to je mýtus? Co řekneme o novém nebi a nové zemi, o nebeském Jeruzalému, který sestupuje od Boha? Že to je hezká pohádka pro dospělé? Kam bychom zařadili všechny zázraky, o kterých čteme v Božím slově? Je to science-fiction? Co nám zbyde z této Boží knihy, pokud začneme s erozí zpochybňování. Totéž, co onomu muži z našeho příběhu.

Jako křesťané musíme trvat na narození Ježíše z panny Marie. Možná tomu nerozumíme, jen obtížně a ne zcela a dokonale to dokážeme vysvětlit, přesto je to jasné biblické učení, které nelze zpochybnit nebo ho označit za nepodstatné. Ve chvíli, kdy bychom to udělali, bychom mohli zahodit celé Boží slovo.

B. Pravdivost proroctví

Ale je tu ještě jedna rovina, která se týká pravdivosti Božího slova. Je to rovina těch dvou textů, které jsem četl – proroctví z Izajáše a slova o naplnění tohoto proroctví z Matouše. Slib a jeho naplnění. Když zpochybníme naplnění, tak přestává mít hodnotu slib. Jestli naplnění slibu mělo být jenom přibarveným vyprávěním nábožensky poblouzněných lidí z prvního století, potom slib, který byl učiněn samotným Bohem o sedm století dříve, nemá žádnou, skutečně žádnou hodnotu. A jakou hodnotu potom budou mít všechny další sliby? Slib věčného života pro ty, kdo věří. Slib očištění a odpuštění hříchů v Kristově krvi? Slib nového těla, které už nebude porušené hříchem? Slib Ducha svatého, který má ve věřících svůj chrám? Atd.

• Toho si buďte především vědomi, že žádné proroctví v Písmu nevzniká z vlastního pochopení skutečnosti. Nikdy totiž nebylo vyřčeno proroctví z lidské vůle, nýbrž z popudu Ducha svatého mluvili lidé, poslaní od Boha. (2Pt 1,20-21)

Žádné proroctví v Písmu není výplodem omylného a omezeného člověka, ale je výsledkem působení neomezeného a vševědoucího Božího Ducha v životech lidí a skrze ně. Cokoliv Bůh slíbil, to také splní, a dovede vše ke svému cíli. Vždyť:

• … nám dal poznat tajemství svého záměru, svého milostivého rozhodnutí, jímž si předsevzal, že podle svého plánu, až se naplní čas, přivede všechno na nebi i na zemi k jednotě v Kristu. (Ef 1,9-10)

II. Narození z panny a učení o Kristu

Boží věrnost a spolehlivost Božího slova nás vedou k dalšímu bodu našeho kázání. Musíme prozkoumat vztah mezi narozením z panny a učením o Kristu. Je tady totiž několik naprosto zásadních věcí, které velice těsně souvisejí s tím, že se Pán Ježíš Kristus narodil z panny. Začneme u jedné věci, která s tím souvisí spíše okrajově, ale která nám pomůže udělat si takový celkový obrázek:

A. Kristovo lidství

Apoštol Jan napsal církvím důležitou věc, pomocí které mají křesťané rozlišovat falešné učitele:

• Do světa vyšlo mnoho těch, kteří vás svádějí, neboť nevyznávají, že Ježíš Kristus přišel v těle; kdo takto učí, je svůdce a antikrist. (2J 1,7)  

Velice brzy se v první církvi objevili lidé, kteří tvrdili, že Ježíš Kristus vlastně fyzické tělo z masa a kostí, že měl jenom jakési zdánlivé tělo, „duchovní“ tělo. Toto učení bylo spojené s řeckým důrazem na tělo a opovržením hmotou. Co bylo hmotné, bylo špatné, nečisté, poskvrněné. Naproti tomu Bible nám říká, že Bůh stvořil svět viditelný i neviditelný a v obou případech k tomu prohlásil, že to je dobré. A Boží slovo nás i jinde varuje před těmi, kteří učí, že fyzické věci jsou špatné nebo poskvrněné a že křesťané by se jich měli vyvarovat.

• Duch výslovně praví, že v posledních dobách někteří odpadnou od víry a přidrží se těch, kteří svádějí démonskými naukami, jsou pokrytci, lháři a mají vypálen cejch na vlastním svědomí. Zakazují lidem ženit se a jíst pokrmy, které Bůh stvořil, aby je s děkováním požívali ti, kdo věří a kdo poznali pravdu. Neboť všechno, co Bůh stvořil, je dobré a nemá se zavrhovat nic, co se přijímá s díkůvzdáním. (1Tm 4,1-4)
• Jestliže jste spolu s Kristem zemřeli mocnostem světa, proč si necháváte předpisovat: neber to do rukou, nejez, nedotýkej se - jako byste stále ještě byli v moci světa? Jsou to lidské předpisy a nauky o věcech, které se použitím ničí. Vydávají se za moudrost jako zvláštní projev zbožnosti, sebeponižování nebo tělesné umrtvování, ale nic neznamenají pro ovládání vášní. (Ko 2,20-23)

Bůh nás vede k tomu, abychom žili střídmě a střízlivě ve všech oblastech našich životů. To je něco, co si potřebujeme připomínat možná mnohem více v tomto období, kdy se blíží Vánoce, které jsou v té naší západní civilizaci svátky hojnosti, luxusu a marnotratného plýtvání. Neodmítáme to, co nám Bůh dává, ani nechceme utéci z tohoto světa, protože před vlastním hříchem nelze nikam utéct. Jediné bezpečné místo je Kristův kříž. Ale chceme užívat to, co nám Bůh svěřuje v moudrosti a především k Jeho slávě. Pojďme zpět ke Kristu. Boží slovo nás opakovaně ujišťuje, že byl a je plně člověkem. Podívejme se na několik míst:

• Když se však naplnil stanovený čas, poslal Bůh svého Syna, narozeného z ženy. (Ga 4,4)

Pavel v jediném verši spojuje dohromady Kristovo Božství – On je Boží Syn – s Jeho lidstvím – je narozený z ženy. V lůně Marie bylo vytvořeno tělo Ježíše Krista – úplně stejným způsobem jako se tvoří tělo každého dítěte v lůně jeho matky. Jeho kosti byly vytvořeny z vápníku, který získal z těla své matky, jeho svaly a orgány – to všechno vzniklo z látek, které získával od své matky. Jinde čteme:

• Pamatuj na Ježíše Krista vzkříšeného z mrtvých, původem z rodu Davidova. (2Tm 2,8)

Pavel nás ujišťuje, že Ježíš je právoplatným potomkem krále Davida – je jeho tělesným potomkem. Lk 1,27 mluví o tom, že Marie byla z rodu Davida.

Kromě toho nazývá Ježíš sám sebe Synem člověka, což je titul, který vychází ze Starého zákona z knihy Daniel a velmi přesahuje svůj nejjednodušší význam. Ale i ten platí – Ježíš je synem člověka. Kromě toho Boží slovo nazývá Pána posledním Adamem v protikladu k prvnímu Adamovi. První Adam vznikl nadpřirozeným Božím zásahem a neměl ani otce ani matku, byl z Boha (Lk 3,38). Počínaje Kainem a Abelem je každý člověk z muže a z ženy – kromě Krista, který byl zplozen nadpřirozeným Božím zásahem a je jenom z ženy. Jako poslední Adam je Ježíš vzorem dokonalého člověka – a to také mluví o tom, že je člověkem z masa a kostí:

• Dotkněte se mne a přesvědčte se: duch přece nemá maso a kosti, jako to vidíte na mně. (Lk 24,39)

Proto nás může Duch Boží v Písmu vybízet, abychom:

• … všichni dosáhli jednoty víry a poznání Syna Božího, a tak dorostli zralého lidství, měřeno mírou Kristovy plnosti. (Ef 4,13)

Ježíš Kristus je měřítkem dokonalého člověka, dokonalého lidství. První Adam – člověk z masa a kostí, měl všechno, co potřeboval, Bůh ho postavil do dokonalého světa, který byl stvořený jenom pro něj, a přesto selhal. Nehledal Boží vůli a uspokojení Boha, ale nechal se vést satanovou vůlí a hledal uspokojení sebe sama. Poslední Adam přišel do temného světa zničeného hříchem, kde se všechno obracelo proti němu, přesto neselhal. Nehledal svou vůli, ale vůli toho, který ho poslal. Nehledal své uspokojení, ale za svůj pokrm si vzal dokonání Boží vůle. A to ho přivedlo až na kříž. Odmítl vybrat si jinou, snadnější cestu, odmítl sestoupit z kříže a tak prokázat své synovství Boží.

To nás vede k dalšímu bodu – a tady už je naprosto těsná a jasná souvislost s Pánovým narozením z panny.

B. Kristovo Božství

Ježíš Kristus je Boží Syn (Mt 27,43). To je vyznání samotného Pána, to bylo svědectví Jana Křtitele, když pokřtil Ježíše v Jordánu:

• Já jsem to viděl a dosvědčuji, že toto je Syn Boží. (J 1,34)

Totéž vyznávali učedníci, apoštolové Ježíše:

• Šimon Petr mu odpověděl: „Pane, ke komu bychom šli? Ty máš slova věčného života. A my jsme uvěřili a poznali, že ty jsi ten Svatý Boží.“ (J 6,68)

Totéž vyznávala první církev a totéž je také naším učením. Přesto bylo Božství Ježíše Krista vždy také zpochybňováno. Dnes i v minulosti ho zpochybňovali různé sekty, Svědkové Jehovovi, ale nejen oni – je celá řada lidí v církvích, kteří se staví proti tomu, že Ježíš je Boží Syn. Řada dalších lidí učí, že se Ježíš stal Božím Synem teprve, když byl člověkem, nebo když byl pokřtěn v Jordánu, apod. Právě tady má své pevné místo učení o narození z panny. Boží Syn nemá počátek své existence ve svém narození:

• Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to Slovo byl Bůh. (J 1,1)
• Ježíš jim odpověděl: „Amen, amen, pravím vám, dříve než se Abraham narodil, já jsem.“ (J 8,58)

Boží Syn existoval i předtím, než na sebe vzal lidské tělo, než se ponížil do podoby člověka, vzal na sebe omezení lidského těla. Mluvili jsme o tom nedávno v knize Genesis – jak se Boží Syn zjevoval v době Starého zákona v různých podobách a uvidíme to zanedlouho, až se vrátíme do Genesis 18. Zde se dostáváme k jádru příběhu o početí a narození Pána:

• Když byla Alžběta v šestém měsíci, byl anděl Gabriel poslán od Boha do Galilejského města, které se jmenuje Nazaret, k panně zasnoubené muži jménem Josef, z rodu Davidova; jméno té panny bylo Marie. (Lk 1,26-27)

Lukáš zdůraznil, že se jednalo o pannu. Sice byla zasnoubená, ale v té době to probíhalo tak, že došlo k zasnoubení, byla podepsána nějaká smlouva, muž zaplatil otci za nevěstu, ona zase dostala věno a potom byl dojednán čas svatby. Obvykle to bylo po několika měsících, ale někdy i po několika letech. Během této doby, kdy tito dva lidé byli zasnoubení, byla nevěsta v domě svého otce a ženich ve svém domě. V této obě byli již jak ženich, tak nevěsta vázáni slibem manželské věrnosti.

• Anděl jí řekl: Hle, počneš a porodíš syna a dáš mu jméno Ježíš. (Lk 1,31)

Gabriel tady mluví s Marií a říká jí, že se stane matkou. Dokonce v dalších verších popisuje, kdo bude jejím synem – že to bude zaslíbený Mesiáš a Boží Syn. Ale Marii se to úplně nezdálo:

• Marie řekla andělovi: „Jak se to může stát, vždyť nežiji s mužem?“ (Lk 1,34)

Marie byla zasnoubená, ale nežila s mužem. Proto se diví, jak se to může stát, že se stane matkou? A anděl Gabriel jí dává vysvětlení:

• Sestoupí na tebe Duch svatý a moc Nejvyššího tě zastíní; proto i tvé dítě bude svaté a bude nazváno Syn Boží. (Lk 1,35)

Tady je v jediném verši celé tajemství početí Ježíše Krista. Ježíš Kristus byl počat Duchem svatým, Marie se dotkla moc Nejvyššího. Anděl tady dokonce dává vysvětlení k důsledkům, které vyplývají z tohoto zvláštního Božího jednání: dítě bude svaté a bude nazváno Syn Boží. Nebude to obyčejné dítě, ale bude to dítě bez otce, dítě, které bylo počato Duchem svatým.

Mimochodem, mám za to, že když se Ježíš bavil se Židy v Janovi 8, kde jim říkal, že jejich otec je ďábel, tak Židé chtěli poukázat právě na nejasný původ Ježíše:

• Řekli mu: „Nenarodili jsme se ze smilstva, máme jednoho Otce, Boha.“ (J 8,41)

Myslím, že za tím byla skrytá narážka na Ježíšův původ, o němž nic nevěděli.

V životě Marie došlo k velmi zvláštnímu zázraku. Každý zázrak je zvláštní a zároveň je každý zázrak tak trochu obyčejný. Tak je to i tady. Musíme říci, že každé početí dítěte je zázrakem. Není to nic samozřejmého, nic, čeho bychom mohli nějak automaticky dosáhnout. Svědectvím mohou být stovky manželských párů, které nemohou mít děti a snaží např. o umělé oplodnění.

Myslím, že bychom chtěli znát více podrobností o tom, co se přesně odehrálo. Teologové už dva tisíce let spřádají teorie o tom, jak to přesně bylo a co se stalo v Mariině lůně. Ale z Bible na to máme celkem jednoduchou, i když ne asi úplně uspokojující odpověď: nevíme nic víc, než co je ve 35. verši. Z Božího slova vyplývají jenom některá fakta, která musíme postavit vedle sebe a tak dostaneme dostačující obrázek toho, co se odehrálo: Marie byla panna, sestoupil na ní Duch svatý a provedl změnu v jejím těle, takže Marie otěhotněla. Se svým mužem nežila, dokud neporodila svého prvorozeného syna (Mt 1,25).

Početí Ježíše ani těhotenství Marie nebylo spojeno s žádným mužem. Jediným aktivním činitelem je zde Bůh. Bůh vstoupil do Marie zvláštním způsobem a skrze ni se stal člověkem. Jan mluví o Božím Synu, který byl od počátku (J 1,1). A dodává:

• A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Spatřili jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy. (J 1,14)

Vidíme, že učení o narození Ježíše Krista z panny je zde v přímé souvislosti s Božstvím Pána. Božská podstata byla zachována a byla přenesena do lidského těla – do těla Pána Ježíše Krista. A to nás vede k další věci, která souvisí s Kristem:

C. Kristova bezhříšnost

Boží slovo nás ujišťuje o tom, že Kristus byl člověk jako my, ale nikdy nezhřešil jako my. Ježíš Kristus je poslední Adam. První Adam byl v zahradě Edenu bez hříchu. Byl dokonalý, stejně jako Eva a dokud nezhřešili, byli bez hříchu. Skuteční lidé v dokonalosti. Hřích toto zničil. Ale Ježíš Kristus přišel jako poslední Adam – dokonalý člověk, bez hříchu. Ale na rozdíl od prvního Adama nikdy nezhřešil. On sám říká:

• Já jsem světlo světa; kdo mě následuje, nebude chodit ve tmě, ale bude mít světlo života. (J 8,12)

Světlo v Janově evangeliu ukazuje jak na pravdu, tak také na morální čistotu. Jinými slovy zde Pán tedy říká, že On sám je zdrojem svatosti, čistoty a pravdy – a tak to potvrzuje také na jiných místech. Když mluví o Boží vůli, tak říká:

• …stále dělám, co se líbí jemu. (J 8,29)
• Toho, který nepoznal hřích, kvůli nám ztotožnil s hříchem, abychom v něm dosáhli Boží spravedlnosti. (2K 5,21)

Mohli bychom ještě dlouho mluvit o Kristově dokonalosti. Celá věčnost nám nebude stačit na to, abychom ji cele poznali. Ale tato dokonalost mohla být zachována jedině díky Kristovu narození z panny.

Nepřítomnost biologického otce vedla k tomu, že se na Pána nepřenesla hříšná lidská přirozenost. Tato skutečnost by mohla ukazovat na to, že se nositelem hříšné přirozenosti je muž, ale je to jenom spekulace, kterou nemůžeme jednoznačně doložit z Božího slova. Duch svatý zcela jistě zajistil to, že se na Krista nepřenesla hříšná lidská přirozenost. Je to další zázrak, který je spojený s vtělením Pána.

• Sestoupí na tebe Duch svatý a moc Nejvyššího tě zastíní; proto i tvé dítě bude svaté a bude nazváno Syn Boží. (Lk 1,35)

To nás vede k poslední věci:

III. Narození z panny a učení o spasení

Kdyby se Kristus nenarodil z čisté panny, jak zpíváme, a jak nám to dosvědčuje Boží slovo, tak by nesl hříšnou přirozenost a nikdy by se nemohl stát prostředníkem mezi námi a Bohem. Nemohl by být ani beránkem bez vady a bez poskvrny, jehož převzácnou krví jsme očištěni od hříchů:

• On jako beránek bez vady a bez poskvrny byl k tomu předem vyhlédnut před stvořením světa a přišel kvůli vám na konci časů. (1Pt 1,19-20)

Nemohl by se stát veleknězem, který usmiřuje Boží hněv, když jako oběť smíření přináší sebe sama:

• To je ten velekněz, jakého jsme potřebovali: svatý, nevinný, neposkvrněný, oddělený od hříšníků a vyvýšený nad nebesa, který nemusí jako dřívější velekněží denně přinášet oběti napřed za vlastní hříchy a pak teprve za hříchy lidu. Ježíš to učinil jednou provždy, když obětoval sebe sama. (Žd 7,26-27)

Tady vidíme jasnou souvislost mezi narozením z panny a naším spasením.

Závěr

Podívali jsme se na učení Božího slova o Kristově narození z panny. Je to něco, co si připomínáme v těchto dnech. Kolem sebe slyšíme písničky, které to neustále opakují, a mohlo by se nám snadno stát, že to přijmeme jako něco všedního, nepodstatného, nebo to dokonce budeme chápat jako určitý kolorit, který patří k Vánocům. Ale ukázali jsme si, že věci spolu navzájem souvisí.

Nemyslím si, že bychom měli nějaký vážný problém s tím, věřit tomu, že se Kristus narodil z panny. Myslím, že většina z nás, ne-li všichni v tom žádný problém nevidí. Ale chtěl jsem, abychom si ukázali, jak spolu souvisí jednotlivé části křesťanského učení, jak na sebe navazují, prolínají se a podmiňují se. Učení o narození Krista z panny nepatří mezi nejdůležitější křesťanská učení. Přesto jeho přijetí nebo odmítnutí má své důsledky. A tyto důsledky už mohou být skutečně závažné. Mohou vést k popření pravdivosti Božího slova, mohou vést k tomu, že budeme věřit v Krista, který není pravým Kristem, jak nám Ho zjevuje Boží slovo:

• Když někdo přijde a zvěstuje jiného Ježíše, než jsme my zvěstovali, nebo vám nabízí jiného ducha, než jste dostali, nebo jiné evangelium, než jste přijali, klidně to snášíte! (2K 11,4)

Vidíme tedy, že malý a dnes docela opomíjený detail, zázrak Božího vtělení, skutečná přirozenost Kristova narození, může vést k dalekosáhlým důsledkům.

Nejsme spaseni vírou v narození z panny, ani dobrou teologickou znalostí. Spaseni můžeme být jedině samotným Kristem, pouze z milosti a pouhou vírou. Žádné jiné spasení není!

Ukázali jsme si, kdo je tento Kristus, jehož vzýváme a v jehož jménu jsme spaseni. Je to cele Bůh a cele člověk, Boží beránek a neposkvrněný velekněz:

• Proto přináší dokonalé spasení těm, kdo skrze něho přistupují k Bohu; je stále živ a přimlouvá se za ně. (Žd 7,25)