Jedna z nejspornějších otázek v křesťanských kruzích zní: „Může věřící ztratit spasení?“ Týká se také našich emocí, protože většina z nás má někoho blízkého, kdo kdysi vyznal víru v Krista, možná dokonce působil v nějaké službě, a dnes žije od Pána daleko. A my se ptáme: „Je opravdu spasený?“ Ze srdce rádi bychom řekli, že ano, ale známe pár veršů, které nám tak jako náš dnešní text nahánějí husí kůži, a ty nás nutí zaváhat.

Evangelikálové se v zásadě dělí na tři tábory. Důslední arminiáni by řekli, že dotyčný byl spasen, ale své spasení ztratil. Tito lidé vidí spasení v první řadě jako lidské rozhodnutí. Jestliže jste nastoupili tím, že jste se rozhodli uvěřit, můžete rozhodnutím, že víru zapřete, zase vystoupit. Tímto názorem se nebudu zabývat, protože mi ve světle mnoha textů Písma, které Božím dětem slibují bezpečí (Římanům 8:1, 29-36 a jiné), připadá neudržitelný.

Zastánci názoru, že věřící nemohou ztratit spasení, se řadí do zbylých dvou táborů. Jedni tvrdí, že vytrvání ve víře není nutnou podmínkou jistoty spasení. Jejich heslem je: „Spasen jednou, spasen provždy.“ Tvrdí, že je-li spasení podmíněno vytrváním, znamená to, že závisí na skutcích. A dále tvrdí, že pokud spasení v konečném důsledku závisí na vytrvání, pak není možné, aby si křesťan byl jist svým spasením. Co když v budoucnosti odpadnu? A proto tvrdí, že záleží pouze na tom, aby člověk jednou uvěřil v Krista.

Tento názor sdílí s arminiánským názorem představu, že víra je lidské rozhodnutí, a ne dar, který Bůh udílí těm, jimž dává nový život. Je to spíš něco takového, jako když zatáhneme za páku. Jakmile za ni jednou zatáhneme, začnou se na nás sypat všechna požehnání zahrnutá ve spasení a my to nijak nemůžeme zastavit. Můžeme odejít a říct, že o ně nestojíme, ale ona nám stále náleží. To, jak žijeme poté, co uvěříme, s naším věčným určením a bezpečím nijak nesouvisí.

Poslední tábor zastává názor reformované teologie, totiž že spásná víra je Boží dar, který nám uděluje ve chvíli našeho spasení. Spasení vychází z Boha a závisí výhradně na jeho moci a na jeho úmyslu. Protože slíbil, že k chvále své slavné milosti dokončí to, co začal, vytrvají všichni Boží vyvolení ve víře až do věčného života. Tento názor, který je podle mého názoru tím správným, tvrdí, že existuje něco takového jako falešná víra. Někteří z těch, kdo vyznají víru v Krista, mohou později od víry odpadnout, čímž se ukáže, že jejich víra nebyla pravá. Spásná víra však ze samé své podstaty vytrvá. Vytrvání ve víře je důkazem, že naše víra je od Boha a ne z lidí.

Tím nechci říct, že by vytrvalá víra byla něco automatického, čeho lze dosáhnout bez námahy. Bůh určuje prostředky stejně jako cíle. Boží svrchovanost ve spasení nikdy nepopírá odpovědnost člověka. Bůh vyvolil všechny, které se rozhodl spasit, ale tito vyvolení mají odpovědnost činit pokání ze svých hříchů a uvěřit v Ježíše Krista. I když Bůh slibuje, že nakonec budou spaseni všichni jeho vyvolení, jsme napomínáni, abychom ve víře vytrvali. Boží svrchovanost nevylučuje lidskou odpovědnost!

Náš text je důrazným napomenutím, abychom vytrvali ve víře. Praví věřící si jeho varování vezmou k srdci a budou se v čase zkoušek pevně držet své víry. Falešní věřící budou reptat proti Bohu, a když na ně dolehnou zkoušky, upadnou stejně jako mnozí Izraelci na poušti do hříchu nevíry. Autor tedy napomíná členy církve („bratří“, 3,12), aby „své počáteční předsevzetí“ zachovali „pevné až do konce“ (3,14). Upozorňuje nás na čtyři stránky vytrvalé víry:

Abychom vytrvali ve víře, musíme se vyvarovat velikého hříchu, konat velikou službu, držet se velikého spasení a osobně se ztotožnit s velikým příběhem.

1. Abychom vytrvali ve víře, musíme se vyvarovat velikého hříchu (3,12).

Kdybych se vás zeptal, abyste mi jmenovali hříchy, které považujete za nejhorší, nejspíš bychom slyšeli o masových vraždách, genocidě, týrání dětí, kanibalismu nebo pokleslých sexuálních praktikách. Nevíra by nás pravděpodobně nenapadla. Bůh ji přitom má na seznamu ohavných hříchů: „Dejte si pozor, bratří, aby někdo z vás neměl srdce zlé a nevěrné…“ (3,12).

A. Abychom se tohoto strašného hříchu vyvarovali, musíme si uvědomit, jakým je nevíra ve skutečnosti zlem.

Když nad ním mávnete rukou, že to nic není, nebudete si na něj dávat pozor. Kdybych vás upozornil, že na ulici pobíhá toulavá kočka, řeknete: „A co má být?“ Možnost střetu s tímto divokým zvířetem by pro vás nebyla důvodem ke zvýšené ostražitosti. Kdybych se ale zmínil, že ta toulavá kočka je ve skutečnosti hladový lev, asi byste zpozorněli. Podívejme se na pět stránek nevíry, které by nás měly přimět, abychom byli ve střehu:

1) Nevíra je nejhorší ze všech hříchů, protože je u kořene každého hříchu.

Nevíra stojí v pozadí každého hříchu, kterého se lidé dopouštějí. Když satan v zahradě pokoušel Evu, dosáhl toho, aby nevěřila Božímu slovu: „Jakže, Bůh vám zakázal jíst ze všech stromů v zahradě?“ (Gn 3,1). Říkal vlastně: „Tomu přece nemůžete věřit, ne?“

Kdyby lidé opravdu věřili Bohu, nepáchali by takové strašné hříchy, o jakých jsme mluvili na začátku, protože by věděli, že je čeká jeho přísný soud. Ale protože Bohu nevěří, dělají si, co se jim zlíbí. Nevíra je u kořene každého hříchu.

2) Nevíra je hřích, který zatvrzuje srdce.

Ve verši 3,13 autor čtenáře varuje, že je tento hřích může zatvrdit. Stejné varování opakuje ve verši 3,15, kde znovu cituje Žalm 95 (srovnej 3,8). Hřích je jako mozoly, které se nám dělají na rukou. Bez mozolů jsou naše ruce citlivé na cokoli, co způsobuje bolest. Když se na nich ale udělají mozoly, můžeme dělat leccos, co by nás dříve bolelo, a sotva to pocítíme. Podobné je to s naším svědomím. Když poprvé zhřešíme, svědomí vykřikne: „Ouvej!“ Podruhé to bolí, ale už ne tolik. Za nějakou dobu to můžeme dělat, aniž bychom si vůbec uvědomovali, že hřešíme. Četl jsem o nájemných vrazích pracujících pro mafii, kteří jsou schopni střelit člověka zblízka do hlavy a pak si dát na oslavu dobrý oběd. Nevíra zatvrzuje naše srdce vůči Božím měřítkům svatosti.

3) Nevíra je trvalou hrozbou všemu Božímu lidu.

Ve verši 3,13 nám autor říká: „… povzbuzujte se navzájem den co den, dokud ještě trvá ono ‚dnes‘…“ Vrací se ke slovu „dnes“ ze Žalmu 95, které nás varuje, že tento hřích nevíry je trvalou, každodenní hrozbou. Včera jsme mohli být ve víře silní, jenže dneska jdeme pouští a dojde nám voda. Co uděláme? Budeme důvěřovat Bohu a ve víře očekávat, že se o nás postará, nebo budeme reptat a vrátíme se do světa?

I skuteční věřící mohou upadnout do hříchu nevíry. Bůh slíbil Davidovi, že usedne na Izraelský trůn, ale David musel prchat o život před šíleným králem Saulem. Když to trvalo roky, David si řekl: „Kteréhokoli dne mohu být zahuben Saulovou rukou. Nezbývá mi nic lepšího než uniknout do pelištejské země“ (1S 27,1). To tedy nebylo prohlášení víry v Boží zaslíbení! Než se David konečně vzpamatoval (1S 30,6), měl z toho spoustu problémů. Hlavní ale je, že věřící nejsou proti nevíře imunní! Buďte ve střehu!

4) Nevíra nás – stejně jako každý hřích – podvádí.

Autor mluví o „klamu hříchu“ (3,13 KMS). Hřích nám namluví, že nás zbaví našich momentálních problémů a dá nám to, co chceme, zatímco poslušnost vůči Bohu nás o to, co chceme, připraví. Když David přešel k Pelištejcům, Saul ho přestal pronásledovat. Pelištejský král mu dal vlastní město. Místo aby se protloukal od jeskyně k jeskyni, mohl se David se svými ženami usadit a žít normálně. Takhle hřích pracuje vždycky. Přesvědčí nás, že dostáváme to, co chceme. Jenže pak přijde chvíle, kdy si za to nechá zaplatit.

Jste svobodná a cítíte se osaměle. Už dlouho vás žádný věřící muž nepozval na rande. Přijde satan a řekne: „Když budeš čekat na Boha, nikdy nedostaneš, po čem toužíš. A tenhle nevěřící je prima. Vyraž si s ním.“ Nebo máte problémy v manželství. Manželka vás ustavičně komanduje. Neuspokojuje vás sexuálně. A potkáte krásnou, vnímavou, chápající ženu, která se vám nabídne. Satan zašeptá: „Ta ti dá přesně to, co potřebuješ.“ Hřích, nevíru nevyjímaje, nás vždycky podvádí.

5) Nevíra je nerozlučně spjata s neposlušností.

Verš 3,12 varuje před nevírou; verš 3,13, aniž by se změnilo téma, varuje před úskočností hříchu. Verše 3,17-18 mluví o těch, kdo zhřešili a byli neposlušní (KMS, NBK, KR). Verš 3,19 vysvětluje, že důvodem, proč nesměli vstoupit do Zaslíbené země, byla jejich nevíra. Bible opakovaně používá slova „víra“ a „poslušnost“ jako navzájem zaměnitelné pojmy (J 3,36; Sk 6,7; Ř 1,5; 10,16; 15,18; 16,26; 2Te 1,8; 1Pt 1,2; 2,8; 3,1; 4,17). Jsme spaseni vírou samotnou, ale spásná víra vždy vede k životu v poslušnosti Bohu (Jk 2,18-26). Pokud Bohu opravdu věříte, budete ho poslouchat. Pokud Bohu nevěříte, nebudete ho poslouchat.

Abychom se tedy vyvarovali tohoto strašného hříchu nevíry, musíme si uvědomit, jakým zlem ve skutečnosti je.

B. Abychom se tohoto strašného hříchu vyvarovali, musíme být nesmírně opatrní.

„Dejte si pozor, bratří…“ (3,12)! „Mějte se na pozoru! Buďte ve střehu!“ K tomu, aby se člověk dostal do pekla, opatrnosti není zapotřebí, ale dostat se do nebe, to vyžaduje pořádnou opatrnost. Pokud se o osud své duše nezajímáte nebo nestaráte, strhne vás mohutný proud světa, těla a ďábla do pekel. Musíme se snažit vstoupit úzkými dveřmi do nebe (Lk 13,24).

Praví věřící se vyznačují bdělostí a ostražitostí. Neřeknou ledabyle: „Pro jeden hříšek se svět nezboří. Spasen jednou, spasen provždy.“ Praví věřící často zkoumají svá srdce, aby se ubezpečili, že zůstávají ve víře (2K 13,5). Dbají na svá srdce, aby nebyla zlá a nevěřící, aby neodpadli od živého Boha.

C. Abychom se tohoto strašného hříchu vyvarovali, musíme se vyhýbat ritualizovanému náboženství a žít v blízkosti živého Boha.

Jak jsme viděli minulý týden, křesťanství je záležitost srdce před Bohem. Není problém sehrát hezké představení pro ostatní, aby si říkali: „Ten Steve je ale zbožný člověk!“ Můžu zpívat nahlas, zvedat ruce v uctívání, modlit se s nasazením, účastnit se Večeře Páně, dokonce i horlivě kázat – ale to všechno může být jen vnějšková záležitost! Bůh je živý Bůh (9,14; 10,31; 12,22), který hledí na srdce. „Není tvora, který by se před ním mohl skrýt. Nahé a odhalené je všechno před očima toho, jemuž se budeme ze všeho odpovídat“ (4,13). Živý Bůh zná všechny moje pochybnosti i hříšné myšlenky. Jeho neobalamutím – ani na okamžik!

Chci-li se vyvarovat tohoto strašného hříchu nevíry, musím brát každou myšlenku do zajetí poslušnosti Kristu. Musím vyznávat své pochybnosti jako hřích a žít před živým Bohem v pravdě.

Abychom vytrvali ve víře, musíme se vyvarovat jednoho velikého hříchu: nevíry.

2. Abychom vytrvali ve víře, musíme konat velikou službu (3,13).

„Naopak, povzbuzujte se navzájem den co den…“ Toto sloveso může také znamenat „napomínat“ (KMS, NBK, KR) či „vyzývat“. Příslušné podstatné jméno souvisí s představou někoho, kdo vám jde po boku, aby vám pomáhal. Ježíš jím nazývá Ducha svatého (J 14,16.26: „Přímluvce“). Všimněme si stručně tří stránek této služby povzbuzování:

A. Službu povzbuzování má konat každý člen církve.

Povzbuzování není něco, co by měl dělat jen pastor. Je nezbytné, aby si jím sloužili všichni členové církve navzájem. Někdy je zapotřebí, abych takto posloužil já někomu jinému, ale jindy budu já potřebovat, aby on povzbudil mě. Tento příkaz předpokládá, že jste během týdne osobně ve styku s jinými věřícími, kteří natolik dobře vědí, co právě prožíváte, že vám tuto službu mohou poskytnout, když ji potřebujete. Navíc, máte-li takto sloužit, musíte si uvědomit, že jste strážci svých bratrů! Vidíte-li, že je váš bratr oklamán hříchem a zatvrzuje se, a necháte to být, neposloucháte tento příkaz. Máte povinnost pomoci bratrovi, který zápasí s nevírou nebo s hříchem. Nemůžete si zachovávat odstup.

B. Službu povzbuzování potřebujeme každý den, protože nepřítel útočí každý den.

Máme se povzbuzovat „den co den“. Neříkejte si: „Nechám to na pastorovi, on to s ním jednou nějak vyřídí, ale moje starost to není.“ Když vidíte, jak se váš bratr odvrací od Pána, je to vaše starost! Protože satan v útocích nepolevuje, nesmíme polevovat ani my ve vzájemném povzbuzování ve víře.

C. Službu povzbuzování potřebujeme, protože je hřích záludný.

Podvedený člověk není schopen správně zhodnotit, jak na tom je. Myslí si, že je všechno v pořádku, i když to v pořádku není. Jestli vás někdy napálil podvodník, který se ve svém umění vyznal, vzpomeňte si, že byl pryč i s vašimi penězi ještě dřív, než vám došlo, že někde něco neklape. Někdo třetí vás mohl varovat: „Na toho chlapa si dej pozor!“ Pak byste se možná nenechali oškubat. Protože nás hřích vodí za nos, potřebujeme si navzájem kráčet po boku a poskytovat si tuto službu povzbuzování. Abychom vytrvali, musíme se vyvarovat velikého hříchu nevíry a konat velikou službu povzbuzování.

3. Abychom vytrvali ve víře, musíme se držet velikého spasení (3,14).

„Vždyť máme účast na Kristu, jen když své počáteční předsevzetí zachováme pevné až do konce.“ Dva body:

A. Ve spasení jsme sjednoceni s Kristem.

„… máme účast na Kristu…“ (srovnej 1,9; 3,1; 6,4; 12,8). Badatelé se rozcházejí v názoru, zda tato slova vyjadřují naši spoluúčast s Kristem na díle jeho království, nebo naše sjednocení s Kristem – stav, který Pavel často popisuje slovy: „v Kristu“. Platí sice obojí, ale z kontextu se zdá, že je řeč o našem podílu na Kristu samotném. Když nás Bůh spasil, vložil nás do Krista, takže vše, co platí o něm, platí o nás. Jak směle říká Pavel: „Nyní však není žádného odsouzení pro ty, kteří jsou v Kristu Ježíši…“ (Ř 8,1).

B. To, že věřící budou nakonec spaseni, je sice jisté, ale nestane se to samo od sebe.

Ve slovech „… máme účast na Kristu…“ je položen důraz na to, co pro nás z milosti udělal Bůh, zatímco následující podmiňovací věta se zaměřuje na naši odpovědnost. Naše „počáteční předsevzetí“ je naše prvotní víra v Krista, jíž jsme přijali spasení. Spásná víra není jednorázová záležitost. Je-li pravá, budeme věřit až do té doby, kdy uvidíme Ježíše („až do konce“). Držet se pevně této víry a jistoty je naše odpovědnost.

V listu Filipským nám Pavel ukazuje stejnou rovnováhu. Říká, že Bůh dokončí dobré dílo, které v nás začal; zároveň nás ale vyzývá, abychom své spasení uskutečňovali s neustálým vědomím, že tím, kdo v nás působí, je Bůh (Fp 1,6; 2,12-13). Jinými slovy: zaslíbení o jistotě našeho spasení bychom nikdy neměli obracet a předpokládat, že v celém procesu nemáme žádnou odpovědnost. Ti, kdo v Krista skutečně věří, se budou víry v něj držet pevně až do konce. Když někdo víru v Krista opustí, vrátí se do světa a nevadí mu tam zůstat, svědčí to o tom, že v Krista jako ve svého Pána a Spasitele ve skutečnosti nikdy neuvěřil. Praví věřící mohou někdy prožívat pochybnosti a upadnout do hříchu, ale nezůstanou tam. Boží výchovné tresty je přivedou zpátky (12,8).

Abychom vytrvali ve víře, musíme se vyvarovat velikého hříchu, konat velikou službu, držet se velikého spasení – a konečně:

4. Abychom vytrvali ve víře, musíme se osobně ztotožnit s velikým příběhem (3,15-19).

Autor se vrací k příběhu o Izraeli na poušti a opět cituje Žalm 95: „Jestliže dnes uslyšíte jeho hlas, nezatvrzujte svá srdce ve vzdoru!“ Pak svým čtenářům přibližuje jeho smysl pomocí tří párů řečnických otázek (KJV překládá verš 3,16 nesprávně). Na první otázku každého páru odpovídá druhá. Autor se snaží, aby si čtenáři uvědomili, že jsou v přesně stejné situaci jako Izrael na poušti. Ve verši 3,19 svou myšlenku shrnuje, přičemž zpětně navazuje na téma nevíry z verše 3,12.

První otázka a odpověď ukazují, že tento příběh se týká všech, kdo se pokládají za věřící.

Kdo se zatvrdil vůči Bohu, když slyšel jeho hlas? Právě ti, které Mojžíš vyvedl z Egypta. Třebaže k této společnosti patřila i hrstka skutečně spasených, většina reptala, nevěřila Bohu, a zemřela na poušti. Autor říká všem, kdo se hlásí ke křesťanství: „Tohle se týká vás!“

Dokonce i pro pravé věřící je relevantní poznámka Johna Owena: „I ti nejlepší svatí potřebují být varováni před těmi nejhoršími zly.“ (John Owen: Hebrews: The Epistle of Warning [Kregel], s. 53.)

Druhá otázka a odpověď ukazují, že ti, kdo se pokládají za věřící a přitom zůstávají v hříchu, by měli očekávat jeho hněv, ne odpočinutí. Nejsme-li praví věřící a hřešíme, přestože jsme již poznali pravdu, čeká nás Boží konečný soud. Jsme-li praví věřící, náš hřích na nás přivolá jeho přísné výchovné tresty. Ani v jednom případě není o co stát!

Třetí otázka a odpověď ukazují, že ti, kdo na sebe na poušti přivolali Boží hněv, nebyli jen nevěřící, ale také neposlušní. Jak jsme viděli, to dvojí je neoddělitelně spjato. Je-li nevíře ponechána volnost, rychle se zvrhne v neposlušnost. Dokonce se často používá jako rouška pro neposlušnost. Nevíra je společensky přijatelnější než hřích, a tak se tváříme, že zápasíme s intelektuálními otázkami. Uvnitř ale víme, že jestli má Boží slovo pravdu, tak se musíme odvrátit od svých hříchů, a to se nám nechce. Ti neposlušní, kteří nevstoupili do Božího odpočinutí, jsou totožní s těmi nevěřícími.

V závěrečném shrnutí (3,19) nám autor dále ukazuje, že nevíra nás zbavuje nejen ochoty, ale i schopnosti přijmout Boží požehnání. Buď vám přístup k požehnáním Božího věčného odpočinutí otevírá víra, nebo vám ho nevíra uzavírá. Abychom vytrvali ve víře, musíme se osobně ztotožnit s příběhem Izraele na poušti. Musíme se vyvarovat strašného hříchu nevíry, který jim zabránil vejít do slíbeného Božího odpočinutí.

Závěr

V Kalifornii jsem měl souseda, kterého bych neváhal popsat jako stoprocentního drsňáka. Obličej a tetované ruce měl opálené od toho, jak pod kalifornským sluncem pracoval na silnicích nebo je brázdil na motorce. Měl výbušnou povahu. Jednou jsem ho slyšel asi na sto metrů proklínat řidiče sněžného pluhu, že mu odhrnutým sněhem zatarasil vjezd. Všude po domě se mu povalovaly výtisky časopisu Penthouse. Nikdy nechodil do církve.

Jednoho dne jsem měl příležitost mu svědčit o Kristu. On ale rychle zvedl ruku, aby mě zadržel, a řekl: „Steve, já už to mám u toho pána seshora vyžehlený.“ Když někdo mluví o Všemohoucím Bohu jako o „tom pánovi seshora“, vždycky mě to znepokojí. „Jak to myslíš?“ zeptal jsem se. Potom mi řekl, že jako teenager navštěvoval velký baptistický sbor v oblasti Los Angeles. Pastor mládeže mu řekl, že když přijme Krista, bude mít jisté, že se dostane do nebe. „A to jsem udělal, takže o mě nemusíš mít strach.“ I když nic ani náznakem nesvědčilo o tom, že by ve víře zůstával, a naopak spousta toho svědčila o tom, že ne, on si stále myslel, že má věčný život, protože kdysi uvěřil!

Autor listu Židům to vidí jinak. Abychom vešli do Božího odpočinutí, musíme vytrvat v poslušné víře. Abychom vytrvali, musíme se vyvarovat velikého hříchu nevíry, konat velikou službu vzájemného povzbuzování, držet se pevně svého velikého spasení v Kristu a osobně se ztotožnit s velikým příběhem Izraele na poušti. Dejme si pozor, bratří!

Otázky k diskuzi

1. Proč je nevíra tak strašný hřích? Znamená to, že praví křesťané nikdy nepochybují? Proč ano, proč ne?
2. Jak můžeme rozpoznat svou nevíru a vypořádat se s ní, když je hřích tak záludný? Je nevíra ve své podstatě záležitost rozumová nebo mravní?
3. Je namístě poskytnout ujištění o spasení někomu, kdo sice říká, že věří v Krista, ale přitom setrvává v hříchu? Jakým pravidly bychom se v takovém případě měli řídit?
4. Je námitka, že pokud je pro spasení nutno vytrvat, nemůžeme si jím být nikdy jisti, platná? Proč ano, proč ne?