V prvním poločase se manšaft dvakrát nevyznamenal a dostává pořádně na frak. O přestávce se hráči sejdou v šatně a trenér je péruje: „Mládenci, vy to hrajete, jako byste to hráli prvně! Jones přehlídl klíčový blok, který jim umožnil složit našeho rozehrávače! Smithi, ty jsi snad neviděl, jak ti do koncové zóny nabíhá receiver a jen čeká na přihrávku? Tam jsme mohli snadno zaskórovat. Williams nedával pozor na signál rozehrávače, skočil do ofsajdu, a to nás stálo yardy, o které jsme si nemohli dovolit přijít.“ Ale po několika minutách změní trenér tón: „Chlapi, já vím, že umíte hrát líp! Už jsem vás viděl hrát – a dobře hrát! Vím, že máte na to, abyste tam teď ve druhé půlce naběhli a nepustili míč z rukou. Můžete to tady dneska vyhrát! Tak se do toho pusťte!“

Náš oddíl mi připomíná právě takovéhle hecování v šatně. Ve verších 6,4-8 autor čtenáře varoval před nebezpečím odmítnutí víry v Krista a návratu k judaismu. Obává se, že někteří z nich by mohli být v nebezpečí, že to udělají. Ví ale, že o většině to neplatí. Ví také, že některé citlivé dušičky ve shromáždění by mohlo jeho přísné napomenutí zbavit odvahy. Chce, aby věděli, že jim tato slova neříká z hněvu, ale z lásky a ze starosti o ně. Proto v 6,9 změní tón a přejde od varování k povzbuzování. Osloví je „milovaní“ (v celém listu pouze zde) a říká: „Co se však týká vás, milovaní, jsme přesvědčeni o lepších věcech, o tom, co náleží k záchraně, přestože tak mluvíme“ (KMS).

Jak jsem řekl minule, toto prohlášení naznačuje, že se varování týká těch, kdo možná nejsou doopravdy spaseni. Doufá, že těch několik, kteří snad jsou v pokušení odvrátit se od Krista, si vezme varování k srdci. Teď chce ale většinu povzbudit, aby se vytrvale dala unášet k dospělosti. Nechce, aby tito praví věřící pochybovali o svém spasení, ale aby si uvědomili plnou jistotu „naděje, která vytrvá až do konce“ (6,11 KMS). Proto jim říká, že on sám – ale především Bůh – na nich pozoruje známky pravého spasení. A povzbuzuje je, aby nadále usilovně sloužili Kristu, a vytrvali tak navzdory každému pronásledování i těžkostem. Hlavní myšlenkou textu je toto:

Skutečné spasení je doprovázeno usilovnou a věrnou službou Božím svatým z lásky k němu.

1. Spasení musí být vidět

Skutečné spasení je vždy doprovázeno viditelnými doklady! Ve verši 6,10 autor mluví o jejich práci a lásce k jeho jménu, kterou projevili, když sloužili a nadále slouží Božím svatým. Projevem se míní něco viditelného. Autor vidí, jak se změnily jejich životy, když dříve žili sami pro sebe a nyní žijí, aby sloužili druhým. Jejich spasení se projevilo viditelnými doklady. O stejných dokladech mluví i v 10,32-34, kde konkrétně říká, jak v minulosti čelili veřejné potupě, projevovali soucit uvězněným a s radostí snášeli, když jim byl zabaven majetek, protože věděli, že v nebi mají lepší a trvalé vlastnictví.

Podstatné je to, že věříte-li v Krista, projeví se to na vašem životě. Nebudou to jen projevy uvedené zde (řada dalších dokladů skutečné víry je vyjmenována v 1. listu Janově), ale nové narození se vždy projevuje viditelně, stejně jako lze nezaměnitelné známky života pozorovat u novorozence. Jak jsme viděli (6,7-8), nějakou chvíli může trvat, než se ukáže, jestli půda, kterou déšť zavlažuje, plodí trní a bodláčí nebo jestli dává dobrou úrodu. Ale jak ukazuje Ježíšovo podobenství o rozsévači, dobrá půda přináší úrodu, „některá stonásobnou, jiná šedesátinásobnou, jiná třicetinásobnou“ (Mt 13,8 KMS). Skutečné spasení povede k stále plodnějšímu a světějšímu životu. Náš oddíl se zvláště zaměřuje na jeden z těchto projevů spasení.

2. Usilovná služba druhým z lásky k Bohu

Jedním z hlavních dokladů skutečného spasení je usilovná a věrná služba druhým z lásky k Bohu. V této souvislosti si všimněme tří věcí:

A. Prvotním motivem pro veškerou křesťanskou službu je láska k Bohu pramenící z jeho lásky k nám

Autor mluví o lásce, kterou adresáti prokázali Božímu jménu tím, že sloužili a stále slouží svatým (6,10). První a největší přikázání zní: „Miluj Hospodina, Boha svého, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí“ (Mt 22,37). Na něm stojí druhé největší přikázání: „Miluj svého bližního jako sám sebe.“ Ježíš nám přikázal, abychom se navzájem milovali, jako on miloval nás (J 13,34). Východiskem pro lásku k Bohu je zjištění, že on napřed miloval nás, ještě když jsme byli hříšní (Ř 5,6-8; 1J 4,19).

Mnozí křesťanští psychologové chybně učí, že se nejprve musíte naučit patřičně milovat sami sebe, než budete schopni milovat Boha a ostatní. To ale znamená postavit tato přikázání na hlavu! Druhé přikázání předpokládá to, co všichni dobře víme, totiž že sami sebe máme rádi až moc! I člověk, který sám sebe neustále shazuje, miluje sám sebe. Je naprosto soustředěný na sebe. Kdyby se staral o druhé tolik, jako se věnuje sám sobě, začal by toto přikázání plnit. Dokonce i člověk se sebevražednými sklony miluje sám sebe více než druhé. Když uvažuje o sebevraždě, nepřemýšlí o tom, jaký to bude mít dopad na ostatní. Uvažuje jenom o tom, jak uniknout svým vlastním problémům, i kdyby to mělo zničit jeho rodinu či přátele.

Autor mluví o lásce, kterou jeho čtenáři prokázali Božímu jménu. Boží jméno představuje všechno, čím Bůh je, jak nám to o sobě dává poznat ve svém slově. Souvisí s jeho vlastnostmi a jeho způsoby jednání. Milovat jeho jméno znamená být zapálen pro jeho slávu, toužit spatřit Boha vyvýšeného na čestné místo nad vším stvořením, které mu právem náleží.

Milující Bůh a jeho jméno jsou východiskem pro všechno, čím mu sloužíme. John MacArthur zdůrazňuje: „Když Ježíš obnovuje Petrovo poslání, neptá se ho, jestli miluje lidi, a neposílá ho, aby šel a sloužil jim, pokud ano. Ptá se Petra třikrát: ‚Miluješ mne?‘ A po každé kladné odpovědi Ježíš Petrovi přikáže, aby pásl jeho ovce (J 21,15-17).“ A uzavírá: „Nikdy nemůžeme milovat lidi, ať jsou spasení nebo ne, ať jsou milováníhodní nebo ne, dokud patřičně nemilujeme Krista“ (J. MacArthur: The MacArthur New Testament Commentary, Hebrews [Moody Press], s. 155.)

Proč autor začíná verš 6,10 slovy „Bůh není nespravedlivý, a proto nezapomene…“? Myslím, že jedním důvodem je to, že adresáti na počátku svého křesťanského života dost trpěli a nyní stojí před vyhlídkou na další utrpení. V takových chvílích se satan pokouší podrýt naši lásku k Bohu našeptáváním: „Tak ty jsi důvěřoval Kristu? No tak se podívej, kam tě to přivedlo! Od začátku jsi neviděl nic než problémy. Takhle že se o tebe stará ten milující Bůh?“ Snaží se, abyste si začali myslet, že je Bůh buď nespravedlivý, nebo že na vás zapomněl. Proto tu autor říká: „Bůh není nespravedlivý a nezapomněl na vás.“ Pak jim ukazuje, jak spolehlivá je jejich naděje na to, že obdrží, co jim Bůh slíbil (6,11-12).

Přemýšlejte chvíli, jak se to týká vás samotných. Možná na vás doléhají potíže a zkoušky a vyvolávají ve vás pochybnosti o Boží lásce. Možná jsou to druzí křesťané, ve kterých jste se zklamali. Církev není vším, čím jste mysleli, že by měla být. Věřící vás kritizovali, když jste se prostě snažili sloužit Pánu. Do toho přišel nepřítel a namluvil vám, že Bůh buď není spravedlivý, nebo zapomněl na to, co pro něj děláte. Jestli se necháte nachytat a vaše myšlenky se začnou ubírat tímto směrem, nepotrvá dlouho a propadnete sebelítosti, kvůli zraněným citům se budete izolovat od ostatních věřících a satan vás bude mít přesně tam, kam vás chtěl dostat! Musíte se vrátit k lásce k Hospodinu a jeho jménu jako motivaci pro všechno ostatní.

B. Jedním způsobem, jak Bohu prokázat lásku, je milovat druhé

Věřící v této židovské církvi v minulosti sloužívali a i nyní stále sloužili Božím svatým, autor však říká, že v této službě se ve skutečnosti projevovala jejich láska k Hospodinovu jménu.

Lev Nikolajevič Tolstoj to ilustruje v povídce „Kde je láska, tam je Bůh“ o starém ševci Martinu Avdějiči, který ztratil ženu i všechny děti. Je zatrpklý a osamělý, nechce se mu žít. Jednou se u něj zastaví potulný mnich, vyslechne si jeho příběh a vysvětlí mu, že by neměl pochybovat o Božích cestách. Bůh má s jeho životem své plány. Jeho zoufalství pramení z toho, že žije sám pro sebe; musí se naučit žít pro Boha. Řekne ševci, aby četl evangelia: tam se dozví, jak má pro Boha žít. Avdějič poslechne, a jeho život se změní. Získá vnitřní vyrovnanost a spokojenost. Večery tráví zahloubán do evangelií. Jednou tak čte v sedmé kapitole Lukášova evangelia o farizeovi, který Ježíše ve svém domě nepřijal, jak se slušelo. Přitom usne a najednou – sám neví, jestli ve snu nebo ve skutečnosti – uslyší hlas, který ho zavolá jménem: „Martine, Martine, vyhlížej zítra na ulici, přijdu k tobě.“

Nazítří při práci celý den napjatě vyhlíží z okna. Uvidí jednoho staříka, svého známého. Pozve ho na návštěvu, nabídne mu čaj a vypráví mu o Kristově milosrdenství, jak o něm četl v evangeliích. Stařec dojatě poslouchá, po tvářích mu kanou slzy, a když odchází, děkuje za pohostinnost.

O něco později zahlédne venku ženu v chatrných letních šatech, jak se snaží zahřát dítě. Pozve ji dál a posadí ji k ohni. Ukáže se, že je naprosto bez prostředků; den předtím dala svůj jediný teplý šátek do zástavy, aby opatřila něco k jídlu. Martin jí dá najíst, věnuje jí starý kabát, do kterého může zavinout dítě, a peníze, aby mohla šátek vyplatit.

Později spatří chudou stařenku s košíkem jablek na prodej. Nějaký kluk se jí pokusí jedno ukrást, ale ona ho popadne za pačesy a vyhrožuje, že ho odvede na policii. Martin vyběhne ven, uklidní ji, přiměje chlapce, aby poprosil o odpuštění, a stařenku, aby mu odpustila, a vypráví jim Ježíšovo podobenství o tom, jak jeden pán odpustil svému služebníku neuvěřitelně velký dluh, a ten, jen odešel, začal zle zacházet s jiným služebníkem, který mu dlužil směšně malou částku. Když skončil, zvedla stařenka svůj těžký náklad, ale chlapec se nabídl, že jí ho ponese, a tak odešli společně.

Nastal večer. Martin se vrátil dovnitř, rozsvítil a otevřel Bibli. Chtěl pokračovat tam, kde skončil, ale Bible se mu otevřela jinde. Než se k ní sklonil, uslyšel hlas, který volal: „Martine, Martine! Copak tys mne nepoznal?“ Vzhlédl a na okamžik spatřil onoho starce, který se pak hned zase rozplynul. A hlas řekl: „Vždyť to jsem já.“ Totéž se opakovalo se ženou s dítětem i s prodavačkou jablek a klukem z ulice. Potom si Martin nasadil brýle a četl: „Neboť jsem hladověl, a dali jste mi jíst, žíznil jsem, a dali jste mi pít, byl jsem na cestách, a ujali jste se mne…“ A úplně dole na stránce stálo: „… cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili“ (Mt 25,35.40). Tolstého povídka končí slovy: „A tak Avdějič pochopil, že ho sen neoklamal, že k němu toho dne – doopravdy – zavítal sám Spasitel a že on ho – doopravdy – přijal.“ (L. N. Tolstoj: “Where Love is, God is” [1885]; v: Twenty-Three Tales [http://etext.lib.virginia.edu].)2

Prvotním motivem pro veškerou křesťanskou službu je tedy láska k Bohu pramenící z jeho lásky k nám, a jedním z jejích projevů je láska k druhým.

C. Láska k druhým je práce, která vyžaduje úsilí, věrnost a trpělivost

Láska nevzniká spontánně a bez námahy. Autor mluví o „činu“ lásky či o „pracovité“ lásce (NBK, KR) a vyzývá čtenáře, aby nadále projevovali stejnou horlivost. Nechce, aby zlenivěli nebo zmalátněli, ale aby ve víře a v trpělivosti napodobovali ty, kdo obdrželi to, co jim bylo slíbeno. Jak píše Pavel (Ga 6,9-10): „V konání dobra neumdlévejme; neochabneme-li, budeme sklízet v ustanovený čas. A tak dokud je čas, čiňme dobře všem, nejvíce však těm, kteří patří do rodiny víry.“ Křesťanský život není sprint; je to maratón. Odměna nás čeká za cílem. Musíme se připravit na dlouhý zápřah a vzepřít se lenosti, ke které všichni od přírody tíhneme. Přiznejme si to: ono to skoro vždycky něco stojí, prokazovat druhým lásku. Jenže láska není volitelný povahový rys pro ty, kterým se to líbí. Je to základní křesťanská ctnost.

Dnes hodně slyšíme o vyhoření a já bych to nerad příliš zjednodušoval. V mnoha případech však dochází k vyhoření proto, že jsme si neudrželi oddanost vůči Ježíši Kristu.

Pokud dovolíme, aby nám čas o samotě s Bohem v modlitbě a nad jeho slovem vytěsnily jiné věci, pokud málokdy myslíme na jeho velkou lásku, jak se nám ukázala na kříži, brzy nás námaha, kterou s sebou láska k ostatním nese, vyčerpá. Služba znamená mít pohár po okraj plný Boží lásky a nechat ho přetékat na druhé. Když vám pohár vyschne, vyhoříte.

Viděli jsme, že skutečné spasení je vždy doprovázeno viditelnými doklady a že jedním z jeho hlavních dokladů je usilovná a věrná služba druhým z lásky k Bohu.

3. Služba přináší ujištění o spasení

Usilovná a věrná služba druhým z lásky k Bohu ve vás posílí jistotu, že jste spaseni. Autor sice počítá, že mezi adresáty je možná pár odpadlíků, ale přesto je přesvědčen, že většinou jsou spaseni, protože viděl, jak se to projevuje v jejich životech službou Božím svatým. V 6:11 pak říká, že touží, aby v tom všichni právě tak pilně pokračovali, a to „k nabytí plné jistoty naděje, která vytrvá až do konce“ (KMS). Plná jistota naděje je spojena s usilovnou službou, zejména praktickými činy lásky vůči ostatním věřícím. Jak říká Jan, „víme, že jsme přešli ze smrti do života, protože milujeme své bratry“ (1J 3,14-20).

Podložím křesťanovy jistoty je Boží slib, že dá věčný život těm, kdo věří v Ježíše Krista, a křesťan ví, že mu uvěřil. Jenže jak víme, jestli to je pravá spásná víra? Na těch, kteří odpadají, je také vidět mnoho věcí, které vypadají jako doklady spasení (6,4-5), a přece nejsou skutečně spaseni, takže jak můžeme vědět, jestli je naše víra pravá? Biblická odpověď zní, že váš život by měl odrážet skutečnost toho, co Bůh udělal ve vašem srdci. Řečeno opět s Janem: „Podle toho víme, že jsme ho poznali, jestliže zachováváme jeho přikázání“ (1J 2,3). Čím více pozorujete, jak Bůh skrze vás jedná, tím větší budete mít jistotu, „že ten, který ve vás začal dobré dílo, dovede je až do dne Ježíše Krista“ (Fp 1,6).

Ve verši 6,7 používá autor obraz země hojně zavlažované deštěm. Když na ní roste rostlinstvo, ze kterého mají ti, kdo ji obdělávají, užitek, Bůh jí žehná. Jinými slovy, plodnost je důsledkem spasení. Když jste ale věrní, Bůh přidává další požehnání, plnější spasení. (Tuto myšlenku rozvíjí Alexander Maclaren v Expositions of Holy Scripture – Hebrews [Baker], s. 364-366.) Jak naznačuje 6,10, Bůh vás za vaši službu odmění a jednou z odměn bude „nabytí plné jistoty naděje, která vytrvá až do konce“ (6,11 ČSP). Vytrvání v dobrých skutcích není důvodem, proč vás Bůh zachovává; je dokladem toho, že vás zachovává. Tento doklad posiluje vaši jistotu.

Ale neustávat v píli je náročné a poddat se lenosti snadné. Jak tedy vytrvat v běhu a nevzdat závod, když máme pocit, že už nemůžeme dál?

4. Napodobujte ty, kdo vás předešli ve víře

Jedním z klíčů k usilovné a věrné službě Bohu je napodobování těch, kteří se pro svou víru a trpělivost stali dědici Božích zaslíbení.

Autor tu mluví o svatých ze Starého zákona. V následujících verších uvádí Abrahama jako příklad člověka, který věřil a trpělivě čekal, a tak se dočkal toho, co Bůh slíbil (6,15).

V jedenácté kapitole svůj seznam rozšíří. Všichni tito hrdinové víry (a ti novozákonní také) nám svou vírou dávají příklad, ze kterého se můžeme poučit a který můžeme následovat. Jak Ježíš, tak Pavel vybízeli své učedníky, aby se od nich učili a napodobovali je (Mt 11,29; J 13,15; 1K 4,16; 11,1; Fp 4,9; 1Te 1,6; 2,14; 2Tm 3,10-11). Často říkám – a jen napůl v žertu – že vychovávat děti je snadné, protože děti vás napodobují. Takže stačí, abyste před nimi vedli zbožný život!

Máme napodobovat ty, kdo vírou a trpělivostí obdrželi zaslíbené dědictví. Ze Židům 11 je patrné, že starozákonní svatí většinou ve víře zemřeli, aniž by se dožili uskutečnění Božích slibů (11,39). To znamená, řečeno s Pavlem: „Máme-li naději v Kristu jen pro tento život, jsme nejubožejší ze všech lidí!“ (1K 15,19). Boží sliby jsou splněny na věčnosti.

Právě tady vstupuje do hry víra. Budeme důvěřovat Bohu, že splní, co slíbil, i když v tomto životě prožíváme opovržení, odmítnutí a nouzi? Budeme snášet obtíže jako správní vojáci Ježíše Krista s vědomím, že jeho odměny daleko předčí všechno, co mu můžeme obětovat tady dole?

Dvě aplikace: Za prvé, studujte životy lidí, o nichž v Bibli čtete. Existují i životopisné romány o biblických postavách. Když jsme loni v létě jeli s Marlou na dovolenou, četli jsme si nahlas vyprávění o Bat-šebě od Francine Riversové, kde jsme narazili na pár zajímavých postřehů. Než se ale pustíte do čtení takových knih, prostudujte si biblickou zprávu, abyste poznali, kdy autor spekuluje a kdy zaznamenává fakta. Berte si z příkladů Božích svatých v Bibli jak pozitivní, tak negativní ponaučení.

Za druhé, čtěte životopisy křesťanů. Mně osobně přineslo nesmírný užitek přečtení desítek životopisů pastorů a misionářů. Vedle jiných knih mám vždy rozečtený nějaký životopis. Teď právě čtu The Journals of Jim Elliot (Deníky Jima Elliota). Až s nimi skončím, čeká mě Augustinův životopis. Dobré životopisy nejsou jen oslavou všech těch úžasných věcí, které tito duchovní titáni dokázali. Dozvíte se z nich také o jejich zápasech a selháních, takže se můžete poučit z jejich chyb. Vidíte, jak reagovali v situacích, které se často nijak zvlášť neliší od těch, kterým čelíte vy. Někdy vám odlišná doba či kultura pomůže vidět problémy naší společnosti, ke kterým bychom jinak možná zůstali slepí. Seznam takové křesťanské životopisné literatury je k dispozici u mne.

Závěr

Všimněte si, že v našem textu jsou zmíněny všechny tři kardinální křesťanské ctnosti: víra (6,12), naděje (6,11) a láska (6,10). Ti, kdo jsou skutečně spaseni, budou v těchto třech oblastech růst, a tak jsou to dobrá měřítka, podle kterých můžete posuzovat svůj život.

Žijete ve svém každodenním životě vírou v Boží zaslíbení? Pokud ano, budete Boží zaslíbení znát (díky tomu, že se budete učit Písmo nazpaměť), budete je Bohu v modlitbě připomínat a budete si vírou si činit nárok na to, co Bůh ve svém slově slíbil.

Rostete v naději? V biblické naději není žádná nejistota, jako třeba v naději, že zítra nebude pršet. Biblická naděje je jistá, ale dosud nenaplněná skutečnost. Je to postoj, který je opakem pocitu bezmoci a deprese. Člověk, který doufá v Boha, je nadšený slibem, že se Ježíš vrátí a že všechny, kdo milují Boha a kdo jsou povoláni podle jeho rozhodnutí, čeká slavná budoucnost. Jak se modlí Pavel v Římanům 15,13: „Bůh naděje nechť vás naplní veškerou radostí a pokojem ve víře, aby se rozhojnila vaše naděje mocí Ducha svatého.“

Rostete v lásce? Milujete Boha stále více? Lpíte na jeho slově? Milujete jeho lid, i když to je občas těžké? Připomeňte si vlastnosti lásky z 1. Korintským 13 a ptejte se: „Miluji členy své nejbližší rodiny takhle?“ Milujete ztracené lidi tolik, že dáte své peníze a čas na to, aby slyšeli dobrou zprávu, že Kristus přišel na tento svět, aby zachránil hříšníky? Žádná z těchto milostí nepřichází sama od sebe. Musíte je denně pěstovat pomocí duchovní kázně. Toto jsou věci, které patří k spasení.

Otázky k diskuzi

1. Někteří lidé říkají, že pokud má ujištění o spasení jakýmkoli způsobem záviset na skutcích, podrývá to veškeré ujištění. Co o tom říká Bible?
2. Proč je pro křesťanskou službu životně důležitý motiv (láska k bohu)? Co se může stát, máte-li jiné motivy?
3. Někteří lidé by řekli, že pokud láska vyžaduje úsilí a není spontánní, není pravá. Proč to není pravda?
4. Proč je myšlenka „naučit se milovat sebe sama“ od základu protibiblická? Co říká Bible o tom, co bychom si o sobě měli myslet? (Ř 12,3.10.16; Fp 2,3-4; Př 3,7)