Z knihy Česká reformace.

Po dosažení majestátu počal se rozvíjeti čilý církevní život na všech stranách již za Rudolfa II. a ovšem i za vlády Matyášovy (1611—1619). „Podobojí dle řádu senio­rova" (Bratří) a „Podobojí dle řádu administrátorova" závodili spolu v církevní práci. V Praze osadníci jednotlivých farností, jež dosud spravovali kněží staroutrakvističtí starou konsistoří chránění, povolali si za faráře stoupence České konfese. Tak se dálo i v městech královských. Kněží staroutrakvističtí pak rádi byli vládou přijímáni na panství královská. Bratřím v Praze, kteří do té doby konali své bohoslužby v Praze jen po domech, poskytnuta na jich žádost dočasně kaple Betlémská, v níž pak konali přes odpor vládní své bohoslužby za hojného účastenství. Mimo to si vyžádali kostel sv. Benedikta a později uni­versitní kapli Božího těla na německé bohoslužby, jež konal B. M. Corvin, a jichžto se účastnili i němečtí kal­vinisté, cizinci v Praze dlící. Němečtí luteráni konali bohoslužby na Malé straně v kostele sv. Jana Křtitele (neboli M. Jana Husi) a na Starém městě u sv. Kříže, kde jich práci řídil r. 1611—1613 saský dvorní kazatel, přísný luterán Dr. Mat. Hóe z Hoeneggu, a zatím si vy­stavěli kostel u Salvátora na Starém městě (1611—1614) a u sv. Trojice na Malé straně (1611-1613). V ten čas konány evangelické bohoslužby v Praze asi ve 30 kostelích a na venkově v Čechách asi v 500. Po vší české církvi nastal pevný řád. V čele církve stála konsistoř, v krajích arciděkani a děkanové, kteří dozírali na duchovenstvo v jednotlivých farnostech. Ustalovaly se řády církevní. Všude postupováno podle České konfese a schváleného Řádu. Školství byla věnována značná péče. Spravováno bylo universitou a jejím rektorem Bacháčkem. Stavové starali se o obnovení university a zvláště o znovuzřízení čtyř fakult; ale vyjednávání v té věci se vleklo zvláště pro finanční obtíže. Celkem jevil se všude utěšený ruch. Zřejmá byla i péče o kázeň v jednotlivých sborech i v celé církvi.

Ovšem nebylo lze jinak, nežli že dřívější nepořádky a spory nemohly být rázem odstraněny, nýbrž jen po­stupně. Ale konsistoř a zvláště defensoři vážně pečovali o nápravu. Největší nesnáz byla s urovnáním poměru jednotlivých krajních směrů, jež vlivem poměrů církevních v cizině se utvořily i uprostřed novoutrakvistů a Bratří. Mezi českými evangelíky totiž na pravém, konservativním křídle vedle hlavního proudu trvajícího věrně při České konfesi, vzrostli značně stoupenci směru luterského, na křídle pak levém stoupenci směru pokrokového, melanchtonsky „ortodoxního“ a dále již i radikálního, kalvínského. Směr „ortodoxní“ a kalvínský vzrostl zvláště mezi Bratřími. Obě ta křídla, luterské a ortodoxní až kalvínské, byla přes různost postupu ve hlavních věcech jednotná, stála proto na České konfesi a lišila se navzájem toliko v několika málo věroučných otázkách lidu celkem nepřístupných. Ale právě pro tyto otázky subtilní, hlavně o podstatě večeře Páně, bylo mezi osobnostmi stojícími v popředí obou křídel a zvláště mezi jejich bohoslovci, a i v samé konsistoři, dosti značné napětí, ač daleko ne takové, jako v zemích sousedních. Než i v Čechách oba ty směry zápasily o vedení české církve, směr ortodoxní a kalvínský v tichosti, směr luterský pak zjevně se do­máhal postavení vedoucího, ne-li výhradního v české církvi, ztotožňuje Českou konfesi se svým směrem. Ale směr ten zůstával přece jen v menšině, a defensoři, mezi nimiž byly všechny směry zastoupeny, a zvláště i mírný směr novoutrakvistický, ortodoxní a bratrský, vedli k smíru a snášenlivosti. Proto se jednotlivě spory končily smírně. A tak se zdálo, že se vyvinou poměry čím dále tím urovnanější a utěšenější, a že pod volnou a snášenlivou Českou konfesí najdou místo vedle sebe různé směry evangelické, pokud jen zásadně budou státi na společném základě.

Ba bylo patrno, že mezi různými směry nastává sblížení, neboť nejen bylo víc a více slyšeti hlasy volající po svornosti a vzájemné snášenlivosti, ale bylo viděti, že zvláště Bratří si pilně hleděli, aby nemohli býti podezříváni z kalvinismu, třeba stáli na stanovisku ortodoxním, kalvinismu blízkém a s ním splývajícím, nýbrž aby svorni byli s ostatní církví českou. Konajíce služby Boží již valnou částí v kostelích, jež jim bratrští páni propůjčovali na svých kolaturách, tedy ne již jen ve sborech bratrských, omezených toliko na Bratří, ale v celých farnostech, zahrnujících veškeren lid podobojí, zaváděli arci obvyklé, ovšem poměrně jednoduché bohoslužební způsoby ko­stelní, a tak se bohoslužební způsob Jednoty připodobňoval ostatní církvi české. Zároveň sbory bratrské, které zů­staly omezeny jen na Bratří, na mnoha místech přestá­valy vzrůstat i, ba menšily se, ježto vedle evangelické církve obecně rozšířené, řídící se stejně evangeliem a usi­lující rovněž o řád a kázeň, již nebyly takovou nutností jako dříve, jedinou církví usilující vpravdě o život dle evangelia. Za těch poměrů v Jednotě samé, zvláště na Moravě, někdejší touha B. Augusty, aby Jednota splynula úplně s církví českou, nabývala i mezi kněžími, zvláště mladšími, vždy více půdy. Však požadavky, které kladl Blahoslav, mělo-li by dojíti na takové splynutí, v církvi české opravdu se splňovaly, když vzrůstala, péče o řád i kázeň. Zvláště roku 1619 ozývali se na Moravě hlasové volající po spojení. „Spis mladých kněží bratrských v markrabství Moravském, starším jich předložený“, jehož snad ani mladý kněz J. A. Komenský nebyl dalek, radil, aby Jednota nejen se spojila, ale i splynula s ostatní církví českou na Moravě, aby její řád a kázeň uplatnil se v celé společné církvi. Pak prý by „nezahynula, ale dokonale se rozšířila“ v celé církvi české. Tak se zdálo, že mezi českými evangelíky. Bratří v ně počítajíc, bude čím dále tím zdravější vývoj na prospěch všeho národa.

Tím osudnější bylo, že strana podjednou (rozuměj katolická, pozn. red.), v jejichžto rukou zůstala vláda i nadále, a v jejímž čele stanul od r. 1612 arcibiskup Jan Lohelius, neuznávala poměrů církevních, majestátem uzákoněných, za trvalé a oprávněné. Pokládala svobodu náboženskou za proklatou a činíc nároky na výhradní svou oprávněnost v zemi v tichosti pokračovala v boji proti vítězné církvi české. Nejprve se snažila potlačit církev evangelickou na panstvích kato­lických, duchovních a královských, a pak i zmocnit se královských měst a získat některé pány. Proto dosazovali, zvláště Martinic a Slavata, na své kolatury kněží katolické a na pomoc volali jezuity, arcibiskup pak Lohelius dle práva císařem mu propůjčeného obsazoval i nadále na panstvích královských fary kněžími buď staroutrakvistickými neb i katolickými. Na statcích pak duchoven­ských bránili poddaným, jako arcibiskup ve Hrobích a opat broumovský v Broumově, stavět evangelické kostely. R. 1616 král prohlásil, že poddaní na statcích duchovenských nemají práva stavět si evangelické ko­stely, a králi že je volno, aby na svých statcích dosazoval kněží biskupského svěcení. Ve městech královských, kde vláda měla v ruce svrchovanou moc, zvláště v Praze, povzbuzovala vláda staroutrakvistické kněží, pokud tu byli, aby nedbali defensorů ani konsistoře, jíž byli podřízeni.

V Praze totiž, obzvláště ve farnosti týnské a mikulášské na Starém městě, byl dosavadním staletým nátlakem vlády směr staroutrakvistický poměrně nejvíce vypěstěn a udržen, a proto se vláda snažila tamní kněží odtrhnout od konsistoře a tím samé konsistoři v Praze odnít půdu. Vskutku tamní kněží šli rádi svou cestou a zvláště konali na popud vlády přes zákaz defensorů r. 1613 procesí na Boží tělo a r. 1617 podali dokonce pamětní list vládě, žádajíce o ochranu vládní a pomýšlejíce na zřízení zvláštní staroutrakvistické konsistoře. Rok pak poté Jan Locika, kněz od sv. Mikuláše, konal na bílou sobotu 14. dubna procesí s posvěcenou hostií. To souviselo ovšem také s tím, že v ten čas nesmiřitelná strana katolická posílena byla nemálo přijetím Ferdinanda Štýrského za českého krále (6. června 1617) a jeho korunovací (29. června), a proto tím sebevědoměji a výbojněji hleděla v budouc­nost. Věděla, že brzy všecka moc královská postavena bude ve službu církve římské v boji proti české církvi, a že ani majestátní list nebude budoucímu králi překážkou v potlačování evangelického hnutí. Vláda brzy ještě ostřeji a nešetrněji postupovala ve prospěch církve kato­lické, zvláště proti poddaným, na statcích královských a duchovenských. Poddaní byli nuceni přijímat pod jednou. V Hrobích byl z rozkazu arcibiskupova chrám evangelický dokonce zbořen 11.-13. prosince 1617. Nadto místo držící katoličtí se snažili pomocí královských rychtářů, jichž pravomoc byla nařízením ze 4. listopadu 1617 značně rozšířena na úkor měst, oddělit města od stavů, vymanit je z moci defensorů, ba i defensory samy, zvláště městské, bud získat sliby, buď zastrašit. Poměry tak se přiostřovaly, že evangeličtí stavové cítili se ve svém ná­boženství, majestátem zaručeném, ohroženi.

Proto defensoři svolali sjezd stavů podobojích na 5. března r. 1618, aby pojednali, co činit. Města, zvláště Praha, jsouce zastrašena nebo již ovládána tirády královskými, držela se zpět i se svými defensory. Přes to sešlo se 6. března hojně stavů podobojích s defensory. Doplnili počet de­fensorů valně již prořídlý. Císaři pak sepsali žádost, by majestátní list byl zachováván, a příkoří způsobená byla odčiněna. Odročivše sjezd sešli se pak přes odpor vládní opět 21. května, aby vyslechli nepříznivou odpověď císařovu. Shromáždivše se tak hájit svobody církve české proti útiskům strany podjednou a vládním, stáli zřejmě v zá­sadním rozporu s vládou, jež tu svobodu potlačovala. Byla otázka, co činit. Vedení bylo v rukou osobností politicky radikálních, které sledovaly i své politické cíle. V čele jim stáli hrabě Jindř. Mat. z Thurnu, Václav Vilém z Roupova, Václav Budovec z Budova aj. Nemohouce cestou zákonnou, žádostmi a dovoláváním se platných zákonů, dojít práva a spravedlnosti pro ohromnou většinu v zemi, nastoupili po úřadě v domě Albrechta ze Smiřic v Menším městě Pražském na cestu svépomoci a násilí. Dne 23. května 1618 svrhli místodržící z hradu pražského. Nastoupili tak na cestu válečnou, v nížto šlo nejen o český trůn, ale i o bytí a nebytí české církve a o budoucnost českého lidu.

(16. června 1619) obnovena byla konsistoř 19. září 1619. Administrátorem stal se Jiří Dikastus, farář týnský, seniorem B. Jan Cyrill, třetí místo zaujal Dr. Garthius, luterský farář u Salvátora. V konsistoři směr luterský, s kterým staroutrakvisté splývali, nabyl značné váhy. Zdálo se, že vzroste ještě více, podporován jsa vlivy saskými.

Změna nastala volbou nového krále Fridricha Falckého 26. srpna 1619. Svazky pojící Čechy se Saskem byly tím přerušeny. Dr. Hoe v Drážďanech naříkal, že tolik krás­ných zemí, jež se odtrhly od západního Antikrista, stane se kořistí kalvinismu a Antikrista východního, a odvracel evangelická knížata německá, aby nepomáhala Čechům „kalvinistům“. Zato se vzmáhal v Čechách kalvínský vliv falcký. Lid vítal s radostí evangelického krále. Konsistoř podala mu latinské vydání české konfese. Při korunovaci působil administrátor Jiří Dikastus a s ním senior Jan Cyrill. S nadějí všichni očekávali budoucnost. S králem Fridrichem přišel do Čech dvorský kazatel Fridrichův Dr. Abraham Scultetus se zvláštním úkolem „pro církev pražskou“. Byl to muž sic vynikající, ale bez porozumění pro české poměry náboženské a zvláště pražské. Udržoval přátelský styk s Bratřími a ortodoxy mezi politiky v církvi a snažil se posílit příbuzné mu směry, ale nešetřil při tom citů obyvatelstva pražského, lpícího na bohoslužebním rázu dosud polostaroutrakvistickém. Král zabral pro svůj dvůr zámecký dóm svatovítský, do té doby kato­lický. Scultetus, urážeje se jeho katolickou výzdobou, sochami a obrazy, zvláště když viděl, že někteří vzdávají sochám těm poctu, dovedl toho, aby chrám byl přizpů­soben reformovaným bohoslužbám. Za přítomnosti krále a některých bratrských pánů byly nešetrným způsobem sochy a obrazy kaženy. Dne pak 25. prosince na Hod Boží vánoční konána byla v chrámě večeře Páně dle falckého způsobu, v Čechách neobvyklého, a účastnili se jí i někteří bratrští páni. Lid pražský byl tím nemálo pobouřen, a luterští kazatelé kázali proti tomu. Další postup tím směrem na mnoha místech posílil směr kalvínský. Tak v Poděbradech byl podobně reformován tamní kostel. I jinde bylo tak postupováno. V Brně při příjezdu králově jednáno o odevzdání tamního jezuitského chrámu Bratřím. Ve Vratislavi pak povoleno bylo hloučku re­formovaných, aby v hradním sále konali své bohoslužby. Tak se šířil směr kalvínský a směr ortodoxní, jemu blízký, přízní královou. Zvláště šlechta se poddávala náboženskému vlivu královu. Ale spolu odcizoval se mu pražský lid. Ani bratrští kněží, ač měli přízeň u dvora a byli falckému směru blízcí, nebyli ochotni odchýlit se od církve české a své sbory a bohoslužby upravit po způsobu falckém, a zvláště senior Cyrill neschvaloval svémocného postupu jednotlivých bratrských pánů a kněží tím směrem. Tenkráte asi vyšlo nové vydání bratrské agendy upravené na poměry kostelní, a v agendě té docela je zřejmý odklon od směru reformovaného. Bratří upravili si v tu dobu v Praze svůj vlastní chrám sv. Simona a Judy (v Dušní ulici), kterýž pak byl 14. června r. 1620 seniorem B. Mat. Konečným účelu svému odevzdán. Ale že byl příliš v ústraní, bratrští páni ujali se opuštěného kostela jezuitského, odstranili z něho obrazy a sochy, a když 28. října 1620 bratří konali v Praze svou synodu, přiměli seniora Cyrilla, ač se vzpíral, a uvedli jej slavnostně do toho chrámu.

Luterští kazatelé, zvláště němečtí, zklamáni jsouce viděli, že za nové vlády vzmáhá se kalvinismus, i kázali proti kalvínskému učení. Ale vláda zakazovala kázat proti odchylným směrům, zvláště proti kalvinismu, a zne­snadňovala kazatelům ze Saska přístup do Čech. Kazatelé luterští, tím více jsouce pobouřeni, naříkali pak do Ně­mecka, že „Scultetus, prorok kalvínského Molocha, v těchto místech víc uškodil evangeliu za půl roku, než jezuité za 50 let“. V samé konsistoři působením šířícího se kalvinismu na straně jedné a odporem stoupenců lu­terského směru vznikalo napětí, nedůvěra a sváry.

Ale přese všechen odpor vláda se snažila směr orto­doxní a kalvínský uplatnit zvláště na statcích královských. To doporučoval i Scultetus ve svém dobrém zdání ze 14. srpna 1620 za souhlasu některých českých pánů. Na místo kněží staroutrakvistických a katolických dří­vější vládou všude tam dosazovaných měli být uvedeni kazatelé ortodoxní. Ale již sami někteří čeští radové královští krále s toho zráželi. Zpráva však o takovém úmyslu vzbudila v konsistoři nepokoj a v lidu nedůvěru, že kalvínský duch chce „i papežstvo, i luterány, až i Jed­notu bratrskou v království českém vykořenit“. Opravdu pronikal kalvínský směr, ne sice dosud jako církev, ale jako směr bohoslovecký na mnohých místech. Farnosti kalvínské nebylo v ten čas v Čechách žádné mimo královský dvůr a jeho zámecké kněžstvo, ale mezi českým kněžstvem směru ortodoxního byli jeho stoupenci a příznivci. Z jich okruhu vyšel tenkráte český překlad Heidelberského katechismu prací Jakuba Akanthido-Mitisa. Řada českých kazatelů, zřejmě „ortodoxů“, přiklonila se tenkráte ke kal­vinismu do té míry, že počtem asi 26 podali žádost králi a jeho kněžím, „aby oni reformáti pod ochranu hořejšího kněžstva uvedeni byli, poněvadž v konsistoři evangelické toliko luteráni s bratřími sedějí“. Oč tři léta před tím žádalo nejkrajnější pravé křídlo, kněží staroutrakvističtí, žádali nyní ti, kteří stáli na krajním levém křídle, chtíce se oddělit od církve české a vytvořit za ochrany královy a Scultetovy zvláštní církev reformovanou v Čechách. Ale král, vida vážnost poměrů a boje se vzrůstu konfe­sijních sporů, žádost tu po Scultetovi podal konsistoři se vzkazem, „aby ho Pán Bůh uchoval, že on nechce a nemíní žádné novoty v náboženství do tohoto království uvozovat“. Tak s toho sešlo.

Zatím na bojišti česká vojska ustupovala ku Praze před vítěznými vojsky Ferdinandovými. Nebylo to bez viny saského dvorského kazatele Hoeho, že Čechové zůstali opuštěni německými evangelickými knížaty. Hoe, získán byv císařskými sliby a dary, důvěřoval, že je s pro­spěchem luterských a staroutrakvistů, aby Ferdinand zvítězil. Sliboval císař, že, zvítězí-li, luterským se v Čechách nestane žádné příkoří, a že staroutrakvisté nebudou z náboženského míru vyloučeni. Posléze se vojska Ferdinandova octla před Prahou. V neděli dne 8. listo­padu 1620 na Bílé Hoře rozhodnuto bylo o českém národě a o české církvi. Scultetus pak „strávil noc za mnohých starostí“ u nemocného přítele Pavla Žalanského, kazatele u sv. Jiljí, a z rána i s králem utíkal z Prahy. Církev česká a s ní celý národ vydán byl v ruce vítězův.

***************

Pozn. red. (jk): Všimněte si, kam se dostala církev, která po celé šestnácté století byla klenotem české reformace. Všimněte si také toho, co ji dostalo na místo, kde se nakonec ocitla.

Církev, která po většinu doby své existence úzkostlivě dbala na čistotu učení a svatost života jednotlivých členů, rozvolnila na konci 16. století své standardy, takže během velmi krátké doby (od vydání Majestátu r. 1609 do bitvy na Bílé hoře r. 1620) jednota bratrská takřka splynula s utrakvistickou církví – s církví, od které se kdysi oddělila.

Samotný proces byl pozvolný a jeho počátky můžeme vidět kolem roku 1575, kdy došlo k sepsání české konfese, na němž se podíleli i bratři z jednoty. Ale nakonec to byly pragmatické a politické důvody, které obě tyto církve spojily dohromady. Byla to politická touha po společenském uznání (boj za uznání Majestátu), která vedla ke spojení bratří s ostatními nekatolíky a k hledání společné platformy, na které by mohli stavět při vyjednávání s králem. Takže ve výsledku byly to politické a mocenské touhy, které vedly k pádu a k definitivnímu zániku plodů české reformace.

Výsledkem politických ambicí byla porážka nekatolických stavů na Bílé hoře, a po Obnoveném zřízení zemském (1627 České země, 1628 Morava) 150 let tvrdé rekatolizace a pronásledování všech nekatolíků. A i když v r. 1780 toleranční patent přinesl určitou úlevu (došlo k povolení reformovaného a augsburského vyznání), trvalo to ještě dalších skoro sto let (do r. 1868), než došlo k zákonnému povolení i dalších náboženství, včetně všech křesťanských skupin (jako byli baptisté, nezávislé sbory, jednota bratrská…), a následně ještě dalších 50 let (do r. 1918), kdy došlo k významné (nikoliv úplné) odluce státu a církve a zrovnoprávnění jednotlivých církví.

Přijměme to jako poučení i jako varování jak pro současnost, tak pro budoucnost.