Dne 4. května.

Slečna Cliffordová přišla ve středu k nám na oběd. Její obdivuhodné uzdravení vzbudilo značnou pozornost a získalo Arnoštovi jakousi pověst, která mu není nevítána. Ne že by byl ctižádostiv – nežil člověk méně světský; ale jeho veliká ústupnost a skromnost tlumila světlo, jež začíná nyní svítit. Všichni jsme se těšili z návštěvy sl. Cliffordové. Ona je jednou z nejsvěžejších, nejoriginálnějších osob, s nimiž jsem se kdy seznámila – a uváděla nás v smích svými veselými slovy při každé přestávce při obědě. Ale tato živá povaha obrací se k vážným bodům životním s obdivuhodnou snadností a rychlostí, jak by snad každý měl dělat. Vzala jsem ji nahoru do mého pokoje, kde byl můj košíček s pracemi, a Helena nás následovala.

„Přinesla jsem Vám něco ke čtení, drahá pí. Elliottová,“ slč. Cliffordova začala v okamžiku, kdy jsme se usazovaly, „jež jsem právě zastihla, a jsem jista, že se Vám to bude líbit. Jeden šlechtic píše Fenelonovi a předkládá mu jisté otázky, a část těchto otázek s odpověďmi chtěla bych sdíleti s vámi, jelikož se dotýkají z tak značné míry předmětu, o němž jsme často mluvily.

1. Jak zasvětím své čistě nepodstatné záležitosti Bohu: procházky, pohosťování a navštěvování, oblékání, drobné potřeby, jako umývání rukou atd., čtení knih, práce, které musím konat pro své přátele, zábavy jiného druhu nebo takové věci, jako je kupování, dávání si šaty šít nebo vyjížďky. Chtěl bych mít jakési vodítko k svým modlitbám, anebo způsob, jak obětovat každou z těchto věcí Bohu.

Odpověď:

Nejlhostejnější skutky přestanou býti lhostejnými a stanou se dobrými, konáme-li je s úmyslem, že v nich řídit se budeme vůlí Boží. Bývají často lepší a čistší než některé choutky, které se zdají být ctnostnějšími. Předně, protože jsou méně v naší moci a více pod rozkazem Prozřetelnosti, jíž jsme nuceni poslouchat; za druhé, protože jsou jednodušší a méně vystaveny samolibosti; za třetí, protože oddáváme-li se jim s mírností, nacházíme v nich více umrtvení vlastních náklonností než v jistých nadšených skutcích, se kterými se mísí sebeláska; konečně, protože tyto malé příležitosti opakují se častěji a poskytují tajnou příležitost pro zužitkování každého okamžiku.

Není zapotřebí veliké námahy ani přemýšlení ke konání toho, co se obyčejně zve lhostejným skutkem. Stačí, povznese-li se duše jednoho okamžiku k Bohu, aby mu vzdala čest. Vše, co si Bůh přeje, abychom činili, a je jakoukoli částí všedního našeho života v našem povolání, může a mělo by být obětováno Bohu. Nic není nehodno Jeho než hřích. Cítíte-li, že nějaký skutek nemůže být věnován Bohu, uzavírejte z toho, že asi není hoden křesťana; aspoň nezbývá než podezřívat ho a hledat světla o něm. Není možno mít zvláštních modliteb pro každou z těchto věcí, povznešení duše naší k Bohu stačí.

Při návštěvách, zakázkách a podobných věcech přidal bych k tomu pozdvižení duše ještě také modlitbu za milost, abych vše konal s umírněností a opatrně, neboť tu býváme zvlášť náchylní oddávat se příliš vlastnímu vkusu.

2.

V modlitbě nemohu soustředit své mysli, anebo jsou doby, kdy je má mysl rozptýlena a to často na dlouhý čas, prve než jsem toho postřehl. Přál bych si znát nějaký prostředek, kterak bych se stal její pánem.

Odpověď:

Budete-li věrně následovat právě uvedeného pravidla, vzpamatujete-li se, jakmile budete pozorovat rozptýlenost své mysli, dostane se Vám milosti té, že časem budete soustředěnější, zatím snášejte svoji nedobrovolnou rozptýlenost s trpělivostí a pokorou; nezasluhujete nic lepšího. Může překvapovat, že toto soustředění mysli je tak nesnadné pro člověka, který žil jako marnotratný syn daleko od Boha?

3.

Přál bych si vědět, je-li nejlépe poznamenávat si na své tabulce chyby a hříchy, jichž jsem se dopustil, abych snad jich nezapomněl. – Vzbuzuji v sobě kajícnost pro své chyby, jak jen mi to je možno; ale nikdy jsem necítil skutečný žal pro ně. Když se zkouším v noci, vidím osoby mnohem dokonalejší, než já jsem, naříkat na více hříchů, v sobě pak hledaje ničeho nenalézám; a přece je nemožné, že by při mně nemělo být příčin dost každodenně prosit za odpuštění.

Odpověď:

Měl byste se zpytovat každého večera, ale prostě a krátce. Smýšlení, k němuž vás Bůh přivedl, nedopustí, abyste dobrovolně dopustil se nějaké značnější chyby, aniž by ji svědomí připomínalo a vyčítalo. Co se týče malých chyb sotva postřehnutých, i když na ně zapomenete, to Vás nemusí obtěžovat.

Hluboký zármutek pro Vaše hříchy není nutný. Bůh ho dává, jak za dobré uznává. Opravdové a podstatné obrácení srdce záleží v plné vůli posvětit všechno Bohu. Co nazývám plnou vůlí, je pevné, nepohnutelné smýšlení vůle, že se nepoddáme dobrovolně žádnému hnutí a náklonnosti, které by mohly porušit čistou lásku k Bohu anebo znechutit nám všeliký kříž, jejž je nám snad nutno nést k tomu, aby byla vyplněna vůle Boži vždy a ve všech věcech. Má-li kdo zármutek pro hříchy, měl by za to děkovat, když někdo pozoruje, že se mu toho nedostává, měl by se pokořit klidně před Bohem, nenamáhaje se marně zármutek ten v sobě vzbuzovat.

Nalézáte při zkušování sebe méně chyb, než osoby pokročilejší a dokonalejší; to je odtud, že Vaše vnitřní světlo je ještě slabé. Vzroste, a tím vzroste i poznání vaší nevěrnosti. Dostačuje, abyste se vynasnažil být věrným v míře světla, které Vás osvěcuje a poučovat se čtením a přemítáním, neznepokojuje se nějak. Nelze předbíhat ve stavu milosti době zralejší. Taková snaha by Vás jen soužila a zbavovala odvahy, ba vyčerpávala vás ustavičnou úzkosti; čas, který měl být stráven v milování Boha, byl by zmařen stálým patřením na sebe a to by jen znamenalo živit skrytě svou sebelásku.

4.

Když se modlím, nenalézám slov. Je mi těžké najít, co říci Bohu. Mé srdce není při tom, nebo je nepřístupno myšlenkám mého ducha.

Odpověď:

Není nutno říkat příliš mnoho Bohu. Často člověk nemluví příliš k příteli, jehož nesmírně rád vidí; hledí na něho s radostí; mluví k němu krátká slova, která jsou pro něho pouhým výrazem cítění. Není v nich mnoho ducha, a často opakuje táž slova. Nezáleží tak mnoho na rozmanitostech myšlenek ve styku s přítelem, jako spíše na souzvuku srdcí a vzájemně uklidňující důvěře. A tak je s Bohem, který neopovrhuje být naším nejněžnějším, nejsrdečnějším, nejupřímnějším, nejbližším přítelem. Jen slovo, vzdech, pocit poví vše Bohu; není vždy zapotřebí být unesen city něžnými; vůle holá a prostá čilosti, živosti a radosti bývá často nejčistší v očích Božích. Konečně se musíme uspokojit dávajíce mu, co On nám dává, abychom přinášeli Jemu srdce vroucí, když je vroucí, srdce pevné a věrné ve své vyprahlosti, když On je zbavuje citové horoucnosti. Nezávisí to na Vás, abyste vždy cítil; ale je nutno, abyste toužil po cítění.

Ponechte to Bohu, aby On sám nám dával někdy cítit, aby tím podpíral nás v slabosti a v dětství našeho křesťanského života; a někdy aby Vás zbavoval sladkého, potěšujícího cítění, které je mlékem nemluvňátek, k tomu, aby Vás pokořil, dal Vám vzrůst a cvičil Vás v otužilosti a víře, tím že Vám dává jíst chléb silných v potu tváře. Chtěl byste snad milovat Boha jen do té míry, v jaké Vám dává okoušet slast v milování svém? Miloval byste svou vlastní něžnost a cítění, namlouvaje si, že milujete Boha.

I když přijímáte patrné dary, připravte se čistou vírou na dobu, kdy můžete být jich zbaven; a mohl byste náhle podlehnout, spoléhal-li byste jen na takovou podporu.

Chtěl bych ještě několik pravidel Vám napsat, která by mohla alespoň pro začátek prospět k snadnějšímu zapamatování toho, jak Bohu odevzdat všecky ty obyčejné projevy a záležitosti všedního života.

1.   Rozhodněte se pevně činit tak každého jitra a klaďte si z toho účty, zkoušeje se každého večera.

2.   Nedělejte si předsevzetí jinak, leč máte pro ně dobrý důvod. Tedy ani z ohledů že se to sluší, nebo že je třeba uvolnit mysl, atd. Tak navykajíce si omezovat neužitečné krok za krokem, navykneme si obětovat to, co nemá být komoleno.

3.   Upevněte vždy znova toto přesvědčení v sobě, kdy jste sám, abyste se mohl na to lépe připamatovat ve společnosti.

4.   Kdykoliv se přistihneme v příliš veliké rozptýlenosti, anebo při rozhovoru příliš volném o sousedovi, vzpamatujme se a obětujme Bohu zbytek rozmluvy.

5.   Zalátejme s důvěrou k Bohu a jednejme dle Jeho vůle, když vstupujeme do společnosti, anebo začínáme něco, což by mohlo uvést nás do nějakého pokušení. Vědomí nebezpečí mělo by varovat a upozornit nás, že tu je nám potřebí pozdvihnout srdce k Bohu, který nás může zachovat od toho.“

Obě jsme ji poděkovaly, když dokončila své čtení a já ji prosila, aby mi zapůjčila ten svazek, z něhož bych si mohla pořídit opis.

Myslím, že jsem získala několik cenných pokynů z tohoto dopisu a že budu vidět zřetelněji než kdy jindy, že Bůh žádá od nás náboženství zásad a ne náboženství pouhého cítění.

Helena byla dotčena poznámkou, že nelze předbíhat a uchvátit požehnání, jež patří k pokročilejší době.

Měla prý vždy za to, že by měla mít ty zkušenosti, které má většina nejzralejších křesťanů, nyní pak ji utišuje myšlenka, že Bůh činí to sám, co myslila, že musí ona činiti. Tak např. že pokání je svobodný jeho dar a ne vítězství, jež si sama musí vydobýt.

Slečna Cliffordová pravila, že celá myšlenka vydat se Bohu v takových všedních činech jako navštěvování, obchodování apod. bylo jí zcela něco nového.

„Jen si představme,“ pokračovala, a její krásná tvář zazářila nadšením, „jaký požehnaný život to musí být, kdy zcela obyčejné věci tohoto světa, a věci, jimiž se pohrdá, jsou jen články vížící k neviditelnému světu a k věcem, jež Bůh vyvolil!“

„Jinými slovy,“ pravila jsem, „vrchol onoho žebříku, který spočívá na zemi, dosahuje nebe a my můžeme vystupovat po něm, jako činili andělé v Jákobově snu.“

„A sestupovat také, jako oni činili,“ doložila Helena malomyslně.

„Tak nesmíte mluvit,“ zvolala slč. Cliffordová. „Hleďme na jasnou stránku života a věřme, že Bůh si přeje, abychom vždy vystupovali, vždy šli blíže k Němu, vždy se učili něčemu novému o Něm, vždy ho milovali lépe a lépe. Věru naše duše jsou nemocné, nemohou se držet samy od sebe vždy na perutích. Měla jsem několik skvostných myšlenek, slyšíc toliko jmenovat titul knihy, „Boží způsob s nemocemi duše“. Jen si představme vše, co se zdá být nedostatkem v životě, a vizme, že On je náš Lékař. Nejsou-li pak ty různé nedostatky všecko jen léky, a všeliké ty ztráty jen ziskem a těžké všelijaké cesty jen moudrým vedením? Jen vizme ten neb onen jednotlivý případ! Jak trpělivě a vytrvale On zkouší tento lék neb zas onen, a jak neomylně vyléčí duše, jež se poddávají Jeho lékům. Já Ho tak miluji! Já Ho tak miluji! A divím se velmi, že jsme tak tvrdošíjní pod Jeho neomylnou rukou! Pomyslete, jak jednal se mnou. Má duše byla nemocna k smrti; nemocna světáctvím, samolibostí a pošetilostí. Tady byla možná jen jedna cesta, aby mne naklonil svým pravdám, a té právě použil. Vyrval mne přímo ze světa a zavřel do mého pokoje, zmrzačenou, bezmocnou, osamělou a přivedl mne k přemyšlování, uvažování, přemítání, až jsem uviděla prázdnost a mělkost všeho toho, v čem jsem byla dosud pohřížena. A pak mi poslal vaši matku i vás, abyste mi poukázaly na skutečnost života a odhalily mi mého neviditelného neznámého Lékaře. Mohu Ho snad milovat jen polovicí svého srdce? Mohu-li klást otázku jako např.: jak mnoho Mu mám platit za své dluhy?“

V té době vypadla Heleně práce z ruky, a slzy ji vstoupily do očí.

„Jak vám musím děkovat,“ pravila měkce, „za to, co jste pravila. Ó, jak jste mi vyložila život! Dala jste mi nové představy o mém Bohu a Spasiteli.“

Slečna Cliffordová zdála se býti ohromena a pokořena těmito slovy; její nadšení schladlo. Pohleděla na Helenu prosebně, když odpovídala:

„Neříkejte to! Nikdy jsem se necítila schopnou pro něco, než sedět u noh Ježíšových učedníků a učit se od nich.“

A přece já jedna z dlouholetých Jeho učedníků seděla jsem u jejích nohou a učila se od ní. Nikdy jsem tak neznamenala velikost práce, jež se má vykonat ve světě, ani moc a dobrotu Toho, který vše to sám podniká. Byla jsem ráda o samotě zpívajíc chvalozpěv Jemu za každý okamžik, ve kterém jako můj Lékař zklamal mé naděje a potřel moji radost a dával mi pít z kalicha zármutku a sebezapření.

Dne 24. května.

Četla jsem Arnoštovi výtah z Fenelona, který na mne učinil takový dojem.

„Každý muž práce, zkrátka každý muž vedoucí činný život, by to měl číst,“ pravil. „Jako výsledek všeho měli bychom uspořádat znovu svůj život. Na místo domněnky, že naše denní obyčejná práce je zcela bez souvisu s náboženstvím, měli bychom přeměnit svoje lopocení v činy služby pro Něho. Na místo abychom chodili do modlitebných hodin k tomu cíli, abychom se dostali do dobré nálady, měli bychom žít v této dobré náladě od rána do večera, od večera do rána, a modlitby a chvály byly by jen jiným způsobem vyjadřování lásky a víry a poslušnosti, jichž jsme dokazovali i ve kvapu a tísni práce.“

„Přála bych si, abych to byla chápala před léty,“ pravila jsem. „Modlitba byla mi často příliš jako lahůdka. Byla jsem často vnitřně popuzena a rozčilena, když péče o mé dítky činila časem úplně nemožným opustit je, abych se věnovala soukromé nábožnosti – když byly např. nemocné, nebo v jiných zvláštních případech. – Rozumovala jsem tímto způsobem: „Zde je zvláštní žádost ke mně, abych byla trpělivá, a já jsem přirozeně netrpělivá. Musím si udělat kdy a naléhavě prosit Pána, aby mě vyzbrojil k tomuto boji.“ Ale pozoruji nyní, že prosté, radostné se podvolení povinnosti mně uložené, i když útěcha a podpora zdá se být odňata, by mne bylo plněji přitrhlo ke Kristu, než nejvyšší okoušení Jeho přítomnosti v modlitbě.“

„Ano; každá poslušnost je činem bohoslužby,“ pravil.

„Ale proč jsme se tomu nenaučili dříve? Proč jsme mařili své životy, aniž jsme se naučili žít?“

„Nevím jistě,“ odvětil, „jestliže se neučíme tak rychle, jak jsme ochotni, Bůh nespěchá a své poučení nám nevnucuje, ale když pravíme jako Luther: „Více světla, Pane, více světla,“ světlo přijde.“

Tázala jsem se sama sebe, když odešel, je-li to pravda o mně. Není snad v mém srdci nějaká skrytá nechuť k pravdě, aby známost o tom mne snad nevybíjela k vyššímu a svatějšímu životu, než jsem až dosud žila?

Dne 2. června.

Navštívila jsem před několika dny pí. Campbellovou a nalezla jsem tam k své radosti Helenu. Měly spolu dlouhou a vážnou rozmluvu. Pí. Campbellová zeslábla značně v poslední době a pravděpodobně nebudeme ji mít již dlouho mezi sebou.

Její každý pohled a slovo je mi drahé, když si uvědomuji, že má brzy vstoupit do neviditelného světa, spatřit našeho Spasitele a být Jím vítána. Je-li to tak rozkošné, mít obecenství s těmi, kteří jsou na cestě k nebesům, jaké by to bylo obecenství s tou duší, která odtud přišla a mohla by nám říci, co viděla?

Mluvila svobodně o smrti a pravila, že Arnošt slíbil, že se postará o její pohřeb a dohlédne, aby byla pochována po boku jejího manžela.

„Vidíte, má drahá,“ doložila s úsměvem, „přes to, že očekávám na to, kdy budu tak brzy mezi svatými v nebesích, jsem stále lidskou bytostí, s lidskými slabostmi. Co na tom záleží, kde toto znavené staré tělo bude uloženo, když jsem v něm dokončila svou pouť a opustila je na vždy! A přece nechávám zde pokyny, co se s ním má stát!“

Pravila jsem, že jsem ráda, že je ještě v těle, ale že to nepovažuji za slabost, pamatovala-li na stánek své duše. Viděla jsem, že je unavena a chtěla jsem odejít, ale ona mne zadržela a nechtěla dovolit, abych odešla.

„Ano, jsem znavena,“ pravila, „ale co z toho. Je to jen otázkou jen něco málo dnů, a všecko mé znavené cítění bude to tam. Pak budu mladou a svěží, jako nikdy před tím a budu mít sílu k chválení a milování Boha, jako mi není možno teď. Ale dříve, než-li odejdu, musím vám říci o tom, jak on je dobrý, jak požehnané to je, trpí-li se s ním, jak nekonečně blaženou mne učinil v nejhorčejší výhni. Bude vás to posilovat na vašich zkouškách, a budete si připomínat toto svědectví umírající. Není tu pouště jakkoli vyprahlé, osvětluje-li ji Jeho láska, žádné pustiny jakkoli smutné, oslazuje-li ji On svou blízkostí. Vím, o čem mluvím. Není to klam. Věřím, že nejvyšší, nejčistší štěstí znají jen ti, kteří se učili znáti Krista v nemoci, v chudobě a mučivém napětí a úzkosti, uprostřed obtíží a nad otevřeným hrobem.“

Ano, se zářící tváří, znavena nemocí a utrpením, ale přece jen zářící, mluvila řečí ještě jímavější a důraznější.

„Naučit se znát Krista, to je život!“

Sestoupila jsem do rušných a hlučivých ulic jako ten, kdo sestupuje s hory. Přišedši pak domů, nalezla jsem svoji milovanou Unu velice nemocnou v náruči Arnoštově. Upadla a poranila se na hlavě. Jak velice jsem prosila, aby Bůh odňal všelikou vichřici od této stříhané ovečky a nyní přece takový pád! Hlídali jsme ji až hluboko do noci, sotva spolu mluvíce, ale vím dle toho, jak mi Arnošt tiskl ruku, že její drahocenný život je v nebezpečí. Konečně svolil, že půjde spát, ale Helena zůstane se mnou. Jaká to byla noc! Jedině Bůh ví, co vše zakusit může lidské srdce v době, které se říká hodina. Přešla jsem historii tohoto dítěte, připomínajíc si její sladké pohledy a slova a svůj vlastní tajný žal nad jejím slaboučkým zdravím, jež ji připravilo o tak mnohé radosti, jež přísluší jejímu věku. A čím více jsem o tom přemýšlela, tím více lnula jsem k ní, na niž, jak je slabá, jsem se začínala opírat a jejíž vlivu v našem domě jsem nemohla postrádat bez hrůzy. Nuže, má víra se zdála prchat na okamžik a mohla jsem správně vidět, jak ubohým slabým lidským stvořením je člověk bez ní. Ale prve, než ranní šero se vkrádalo do pokoje, zasvitlo též zhůry světlo do mého srdce a mohla jsem se zříci i toho svého jehňátka, jako dobrovolné oběti Bohu. Mohu-li Mu odepřít své dítko, protože je chovám jako oko v hlavě? Nikoli, pak Mu musím dát ne to, co cením méně, ale to, čeho si vážím a v čem se kochám nejvíce. Zda-li nemohla bych nést bol srdce svého i pro Toho, jenž pro mne dal svého jediného Syna? A právě, když jsem svolila, že budu trpět, Ten, který napřáhl svou hůl, aby zkoušel mou víru, zase ji spustil dolů. Můj miláček otevřel očka a pohleděl na nás jemně se svým vrozeným úsměvem. Ale neodvážila jsem se, abych ji uchopila a přitiskla na srdce; kvůli ní musím zůstat klidná alespoň zevně.

Dne 6. června

Jsem sama doma se svojí drahou Unou, všichni ostatní odešli do kostela. Leží klidně na loži, jsouc smutně znetvořena pro tento čas, ale Arnošt praví, že neznamená více nebezpečí; a jsme nejšťastnější a nejvděčnější rodinou. Děti byly velice dotčeny událostmi posledních dnů a starají se o ni s největší sdílností a něžností. Kde upadla a jak upadla, nikdo neví; sama se na nic nepamatuje i zůstane to zahaleno v tajemství. Toto bylo podruhé, kdy toto milované dítě nám bylo vráceno, když jsme je odevzdali Bohu. A jako toto odevzdání bylo desetkráte těžší, než když byla slabým děckem, tak ji nyní přijímáme jako nový dar z milující ruky Otcovy s desateronásobnou radostí. Ale nemáme žádné omluvy proto, jestliže se Jemu cele neodevzdáme. Zjevil se nám v tak mnohých žalostech i radostech – zjevil se nám tak, jak to nečiní světu!