Pro každého věřícího je zásadně důležité chápat podstatu vytrvalé víry. Jak jsme viděli minulý týden, existuje jistý druh víry, která ve zkouškách a v pokušení nevydrží. Zrno padlé na kamenitou půdu rychle vyrašilo, ale také rychle uschlo a zahynulo, když přišly zkoušky. Zrno, které zapadlo do trní, možná vydrželo o něco déle, ale nakonec je zadusila pokušení způsobená starostmi, majetkem a potěšeními tohoto života. Ani jedno z nich nedospělo k tomu, aby vydalo úrodu. Trvalou úrodu neslo pouze zrno zaseté do dobré země (Lk 8,11-15).

Toto podobenství představuje užitečné pozadí pro náš text z minula (10,32-29), v němž autor své čtenáře naléhavě vybízí, aby ve víře vytrvali. Cituje Abakuka 2,4: „Avšak můj spravedlivý … bude žít, protože uvěřil. Kdo by však odpadl, v tom nenajdu zalíbení“ (10,38). Potom vyjadřuje přesvědčení, že on a jeho čtenáři nepatří „k těm, kdo odpadají a zahynou, nýbrž k těm, kdo věří a dosáhnou života“ (10,39). Tématem, jímž se zabývá, je „vytrvalá víra“. Někteří z jeho čtenářů byli v nebezpečí, že odpadnou a zahynou. Vzhledem k hrozbě pronásledování, která se jim vznášela nad hlavou, potřebovali se tito židovští věřící obrnit, aby vírou překonali nadcházející zkoušky. Autor chce, aby se řídili příkladem těch, „kdo pro víru a trpělivost mají podíl na zaslíbení“ (6,12).

Za tím účelem věnuje celou kapitolu 11 výkladu a ilustraci toho, co je pravá vytrvalá víra. Nezaměřuje se na ospravedlnění z víry jako Pavel v Římanům 3. Spíš klade důraz na to, jak ospravedlňující víra působí a jak se projevuje ve zkouškách. (John Owen: An Exposition of Hebrews [The National Foundation for Christian Education], sv. VII., s. 5, 7.) Tato víra se zmocňuje Božích zaslíbení a skutečností neviditelného světa a v jejich světle poslušně překonává nynější zkoušky. Ve verších 11,1-3 autor ukazuje tři stránky takovéto víry:

Vírou se duchovní realita stává skutečností, vírou člověk získává Boží uznání a vírou chápeme původ všeho, co je.

Než se podíváme na tyto tři stránky víry, snad bude užitečné, když si povíme něco o podstatě víry v souvislosti se vztahy. To, co teď řeknu, vám pravděpodobně bude připadat samozřejmé. („Jasan!“) Ale často se setkávám s lidmi, kteří ve svých osobních vztazích tento princip porušují a páchají tak ohromné škody. Jde o tento princip: Pro blízké osobní vztahy je nepostradatelná důvěra. Pokud někomu nedůvěřujete, nepřipustíte, abyste se vy a on k sobě dostali skutečně blízko. Neřeknete mu o sobě nic důvěrnějšího, protože se budete bát, že to použije způsobem, který vás poškodí. Nebudete brát na vědomí to, co vám o sobě říká on, protože si řeknete: „Já mu prostě nevěřím.“

Další princip pro fungování blízkých vztahů je tento: Základem důvěry je pravda. Když vám někdo lže nebo vás podvede, nebudete důvěřovat tomu, co říká nebo co dělá. Vždycky budete ve střehu. Pokud vycítíte, že je to pokrytec, který se tváří, jako by byl něčím, čím ve skutečnosti není, budete si od něj udržovat odstup. Nedostatek pravdy podrývá důvěru a způsobuje ve vztazích odcizení.

Pro blízké vztahy platí ještě třetí princip: Pravdu je zapotřebí sdělovat v lásce. Pod láskou si zde představuji „usilovat o nejvyšší dobro toho druhého“. Nejvyšším dobrem je pro každého člověka to, aby se stále více podobal Ježíši Kristu. Tato láska by měla motivovat každé slovní vyjádření pravdy (Ef 4,15). Když člověk někoho sjede, může mít pravdu, ale laskavé to není. „No jo,“ řekne ale, „jenže já to tak prostě cítím,“ a to je pravda. Ale neřekl to proto, aby tomu druhému pomohl dorůst v Krista, a to není láska. Na druhou stranu někoho pod záminkou laskavosti oklamat znamená popírat pravdu. A to v konečném důsledku vztah ničí, protože to podkopává důvěru.

Jak tohle všechno souvisí s jedenáctou kapitolou Listu Židům? Tyto vztahové principy platí i pro náš vztah s Bohem. Základem vztahu s Bohem je důvěra k němu čili víra v něj.

„Bez víry však není možné zalíbit se Bohu“ (11,6). Když člověk Bohu nedůvěřuje, nazývá ho lhářem – a s lhářem moc blízký vztah mít nemůže. Základem důvěry je pravda. Pokud pochybujete o pravdě Božího slova, včetně jeho slibů o budoucnosti, nemůžete mu důvěřovat, takže od něj zůstanete vzdálení.

Některé z věcí, které nám Bůh říká, se nepřijímají snadno. Bůh nás například konfrontuje s naší nevírou a s našimi hříchy. Ale vždy k nám mluví v lásce. Když na nás sesílá těžké zkoušky, ať je to pronásledování, onemocnění nebo ztráta někoho blízkého, musíme mu věřit a spoléhat na to, že jedná v lásce, aby nás dotvořil do Kristovy podoby. Když nepřítel dosáhne toho, že budeme v době zkoušek pochybovat o Boží lásce, pak se od Boha odtáhneme a nebudeme poslouchat jeho slovo pravdy. Abychom přicházeli do Boží blízkosti, musíme „věřit, že Bůh jest a že se odměňuje těm, kdo ho hledají“ (11,6).

Když správně pochopíme tyto tři principy – pro blízké osobní vztahy je nepostradatelná důvěra, základem důvěry je pravda a pravdu je zapotřebí sdělovat v lásce (a láska znamená „usilovat o nejvyšší dobro toho druhého“) – ukáže se, že samotným jádrem vztahu s Bohem je víra (důvěra).

1. Vírou se duchovní realita stává skutečností (11,1).

Židům 11,1 je verš, u kterého mi vždycky dělalo potíže přijít na to, ze které strany se do něj nejlépe pustit. Pokusím se objasnit, jak jeho smysl chápu, ale připouštím, že mé porozumění nemusí být úplné. Obtíže tohoto verše spočívají v otázce, co znamenají slova přeložená jako „spolehnutí se“ a „jistota“. Slova, která tam jsou, je možné přeložit také jako „podstata“ a „důkaz“. Tato slova je možné chápat v subjektivním nebo v objektivním smyslu.

Výklad v subjektivním smyslu zní: „víra znamená být si bezpečně jistý tím, v co doufáme, být přesvědčený o tom, co nevidíme“. Výklad v objektivním smyslu říká, že víra znamená „vlastní skutečnost dobra, ve které doufáme“ a „důkaz věcí, které nejsou vidět“. (Helmut Koster: Theological Dictionary of the New Testament [Eerdmans], ed. Gerhard Friedrich, sv. VIII., s. 586.) A Greek-English Lexicon of the New Testament and Other Early Christian Literature (Řecko-anglický lexikon Nového zákona a další rané křesťanské literatury) chápe obě slova v objektivním smyslu. První část verše překládá slovy „ve víře se to, v co je doufáno, stává uskutečněným“ (či přímo „skutečností“). Druhá zní: „prokázání toho (či přesvědčení o tom), co není vidět“. (Walter Bauer, William F. Arndt, F. Wilbur Gingrich: A Greek-English Lexicon of the New Testament and Other Early Christian Literature [Chicago: TheUniversity of Chicago Press, 1979, 2. vyd.], s. 847, 249.)

Všichni raně křesťanští a středověcí učenci chápali obě slova v objektivním smyslu. Až Melanchthon Lutherovi poradil, aby to první z nich přeložil jako „nezlomná důvěra“. Lutherův výklad od té doby ovlivnil většinu poreformačních učenců (H. Koster, tamtéž).

Příslušné řecké slovo (hypostasis) se vyskytuje dvakrát u Pavla ve smyslu „jistota“ (2K 9,4; 11,17) a třikrát v listu Židům (1,3; 3,14 a zde v 11,1). Všichni badatelé se shodnou na tom, že ve verši 1,3, podle kterého je Kristus dokonalým výrazem Boží podstaty (esence či skutečnosti), je použito v objektivním smyslu.

Druhý výskyt (Žd 3,14) chápe většina odborníků v subjektivním smyslu: „udržíme-li si ovšem to počáteční ujištění pevné až do konce“ (NBK). Ale uznávaný Theological Dictionary of the New Testament (Teologický slovník Nového zákona) tvrdí, že tu není řeč o subjektivním ujištění, které spočívá v nás, ale o objektivní skutečnosti víry (tamtéž, sv. VII., s. 587). V tomto smyslu je celý výraz paralelou k „našemu vyznání“ (3,1) a „vyznání naděje“ (10,23 KMS). Dále tvrdí, že hypostasis má objektivní smysl i v 11,1: „víra je vlastní skutečnost dobra, ve které doufáme“. „Víra je skutečností toho, v co se doufá, přesně ve stejném smyslu, v jakém je Ježíš nazýván … [dokonalým výrazem] skutečnosti transcendentního Boha v 1,3“ (tamtéž).

Vzhledem k tomu, že obě části verše 11,1 jsou podle všeho paralelní, měli bychom v objektivním smyslu chápat i „přesvědčení“ (řecky elenchos), tedy: „důkaz věcí, které nejsou vidět“ (tamtéž, sv. VII., s. 586). Donald Hagner to vyjádřil takto (Encountering the Book of Hebrews [Baker], s. 142): Z příkladů víry, které tato kapitola vyzvedává, se zdá být patrné, že autor nemá v první řadě na mysli to, co cítíme či máme – totiž jistotu či důvěru – ale to, jak víra zpodstatňuje či propůjčuje reálnou podstatu tomu, co je zaslíbeno, a jak poskytuje důkazy pro to, čemu věříme ohledně skutečností, které nevidíme a ve které doufáme. Víra je opravdu v určitém smyslu schopna zpřítomňovat věci budoucí a zviditelňovat věci neviditelné.

Objektivní a subjektivní významy těchto slov se samozřejmě do jisté míry překrývají. Naše víra uskutečňuje to, v co doufáme, a tak nám poskytuje jistotu, že je to pravda. Víra prokazuje či dokládá to, co nevidíme, a tak nám poskytuje přesvědčení, že tyto neviditelné věci jsou pravdivé. Dovolte mi, abych verše 11,1 takto obšírněji parafrázoval: „Víra činí Boží sliby ohledně budoucnosti skutečnými v naší zkušenosti. Víra nám dokazuje fakt, že to, co v současnosti nemůžeme vidět – Bůh, andělé, démoni, nebe, peklo – je velice skutečné a pravdivé.“ Jinými slovy, víra uplatňuje skutečnost Božích zaslíbení a neviditelného světa v životě na tomto přítomném, viditelném světě.

A. W. Pink používá přirovnání se dvěma lidmi, kteří stojí na palubě lodi a oba se dívají stejným směrem. Jeden nevidí nic, druhý vidí v dálce parník. Rozdíl je v tom, že ten první se dívá prostým okem, zatímco druhý se dívá přes dalekohled. Víra je jako dalekohled, který Boží zaslíbení ohledně budoucnosti přináší do zorného pole naší přítomnosti. Víra nám umožňuje vidět neviditelný svět, který přirozený člověk nevidí. (A. W. Pink: An Exposition of Hebrews [Ephesians 4 Group], s. 652.)

Než verš 11,1 opustíme, podívejme se pro ilustraci na to, jak se víra prakticky uplatnila v životech tří judejských mladíků Šadraka, Méšaka a Abed-nega (Daniel 3). Autor Listu Židům se o nich zmiňuje, třebaže ne jménem, ve verši 11,34 („krotili plameny ohně“). Protože se odmítli poklonit před Nebúkadnesarovou modlou, uražený král jim hrozil, že je hodí do rozpálené pece. Z jejich reakce je zřejmé, že v přítomné krizi vírou uskutečnili Boží zaslíbení ohledně budoucího věčného života. Vírou viděli neviditelného Boha jako skutečnějšího než rozhněvaného krále, který stál před nimi a vyhrožoval, že je usmaží za živa. Jejich odpověď (Da 3,16-18) přetéká vírou v neviditelného Boha:

• Nebúkadnesare, nám není třeba dávat ti odpověď. Jestliže náš Bůh, kterého my uctíváme, nás bude chtít vysvobodit z rozpálené ohnivé pece i z tvých rukou, králi, vysvobodí nás. Ale i kdyby ne, věz, králi, že tvé bohy uctívat nebudeme a před zlatou sochou, kterou jsi postavil, se nepokloníme.

Možná si řeknete: „To je hezký příběh, ale co kdyby je Bůh nevysvobodil? Co kdyby byli upáleni?“ Odpověď zní, že by pak zemřeli ve víře, a Bůh by je bohatě odměnil během věčnosti v nebi. Mnoho mučedníků pro svou víru zemřelo na hranici. Římsko-katolická církev slíbila statečnému českému mučedníkovi Janu Husovi bezpečnou cestu k slyšení. Když dorazil, řekli mu: „Slíbili jsme ti bezpečnou cestu sen, ale ne bezpečný návrat.“ Uvrhli ho do žaláře a odsoudili ho k smrti, protože odsuzoval řadu jejich zkažených praktik, které byly v rozporu s Písmem. Když stál na hořící hranici, zemřel se zpěvem na rtech! Jak to dokázal? Jeho víra uskutečnila v přítomnosti Boží zaslíbení do budoucnosti. Jeho víra prokázala, že neviditelný Bůh je skutečnější než plameny, které mu vzaly život.

Dalším člověkem, který vírou uskutečnil Boží zaslíbení a viditelně prokázal, že neviditelný Bůh je skutečný, byl George Müller. Vzdal se svých peněz a doslova všeho svého majetku a vírou založil sirotčinec v anglickém Bristolu. Časem se tento sirotčinec stal domovem dvou tisíc dětí, které denně potřebovaly jídlo, šaty a střechu nad hlavou. Müller neměl žádná konta s úsporami a odmítal cokoli prozradit o potřebách své služby, a to i případným sponzorům. Chtěl světu dokázat, že jednání se živým Bohem se opírá o skutečnost. Zažil tisíce konkrétních případů vyslyšených modliteb, které pečlivě zaznamenal a později vydal. O víře napsal (A. T. Pierson: George Muller of Bristol [Revell], s. 437, zdůraznil Pierson):

Právě v té chvíli, kdy zrak přestává vidět, přichází ke slovu víra. Čím větší jsou obtíže, tím snazší je to pro víru. Dokud zbývají nějaké přirozené vyhlídky, víra nepůsobí až tak snadno (smím-li to tak říci), jako když všechny přirozené vyhlídky zklamou. Autor tedy otevírá téma vytrvalé víry myšlenkou, že vírou se duchovní realita stává skutečností.

2. Vírou člověk získává Boží uznání (11,2).

„K takové víře předků se Bůh přiznal svým svědectvím.“ Z toho jednoznačně plyne, že toto uznání pochází od Boha, jak ukazuje i zbytek kapitoly (11,4-6, 39). Pro svět jsou lidé, kteří žijí vírou, často terčem posměchu či pohrdání.

Autor se zmiňuje o Mojžíšovi (11,24-26), který se odmítl nechat nazývat „synem faraónovy dcery. Raději chtěl snášet příkoří s Božím lidem … a Kristovo pohanění pokládal za větší bohatství než všechny poklady Egypta…“ Jen si představte, co si asi mezi sebou museli o Mojžíšovi říkat egyptští dvořané: „Jo, někdo má takovou kliku, že si ho za syna vezme faraónova dcera, takže se topí ve zlatě a může se nosit jako páv. A víte, co udělá? Sebere se a odejde, aby odvedl hordu nějakých otrhaných otroků kdovíkam do pouště! A proč? Protože si myslí, že ho k tomu povolal Bůh! Cha! Tomu vážně šplouchá na maják!“

Proč udělal Mojžíš to, co udělal? Protože „upíral svou mysl k budoucí odplatě“ (11,26). „Věřil, a proto … zůstal pevný, jako by Neviditelného viděl“ (11,27). Vírou si Mojžíš získal Boží uznání, i když kromě něj se mu dostalo také výsměchu světa. Jenomže tím, co se počítá, je Boží uznání, protože je to Bůh, kdo bude soudit živé i mrtvé!

Je ovšem nezbytné, abychom nepodlehli dojmu, že víra je nějaká záslužná činnost, kterou vykonáváme, abychom si od Boha vysloužili odměny. To by protiřečilo veškerému novozákonnímu učení o tom, že víra je prostě řečištěm, kterým proudí Boží požehnání.

O víře platí dvě zdánlivě paradoxní věci: Na jednu stranu je to naše zodpovědnost věřit evangeliu, protože nám Bůh přikazuje, abychom věřili (Mk 1,15). Na druhou stranu hříšníci v důsledku duchovní slepoty nejsou schopni věřit (2K 4,4). Spásná víra přichází jako Boží dar, ne v důsledku lidského úsilí (Ef 2,8-9). Tím, kdo nám víru dává a také ji dotáhne až do konce, je Ježíš (Žd 12,2). Dobré skutky mají svůj zdroj ve spásné víře a dokazují tak její pravost (Ef 2,10; Jk 2,14-26). Jak víra, tak skutky pocházejí od Boha.

Dovolte mi navrhnout pro verš 11,2 dvě praktická uplatnění. Za prvé, uvěřili jste v Krista samotného jako ve svou jedinou naději na nebe, a dosáhli jste tak Božího uznání? Jak jsme viděli v kapitole 10, Kristova oběť na kříži je jediným základem pro odpuštění hříchů. Nedoufejte ve své dobré skutky, protože všechny dobré skutky na světě nikdy nemohou vymazat dluh, který jste si udělali svými hříchy. Nedoufejte ve svou víru, protože víra ve víru vás nezachrání. Věřte v Ježíše Krista! On zachrání všechny, kdo k němu přicházejí ve víře.

Za druhé, jestli jste uvěřili v Krista jako ve Spasitele, žijte každý den tak, abyste dosáhli jeho uznání. „Bez víry … není možné zalíbit se Bohu“ (11,6). I když bychom se k druhým lidem nikdy neměli bezdůvodně chovat urážlivě, neměli bychom se soustředit na to, abychom dělali radost jim, ale na to, abychom dělali radost Bohu, který zkoumá naše srdce (1Te 2,4). I když sám sebe nepovažuji za vzor velké víry, mohu uvést osobní příklad. Sotva jsem se stal zdejším pastorem, musel jsem v určité otázce zaujmout rozhodné stanovisko, což vyvolalo mnoho konfliktů. To, co jsem udělal, jsem udělal, protože jsem byl přesvědčen, že je to biblické a že to tedy dělá radost Bohu, ale výsledkem bylo, že se spousta lidí snažila dosáhnout toho, abych dostal padáka. V jednu chvíli, kdy jsme ještě nemohli tušit, jak to všechno dopadne, jsem Marle řekl: „Mám pokoj v tom, že se o nás Bůh postará, i kdyby mě vyrazili, protože jsem udělal to, co bylo správné.“ Žijte tak, abyste se zavděčili Bohu, a poznáte jeho pokoj, i když se vám lidé rozhněvaně staví na odpor.

Vírou se tedy duchovní realita stává skutečností a člověk vírou získává Boží uznání A do třetice:

3. Vírou chápeme původ všeho, co je (11,3).

„Ve víře chápeme, že Božím slovem byly založeny světy [doslova ‚věky‘], takže to, na co hledíme, nevzniklo z viditelného.“ Slovo přeložené „ve víře“ je v celé kapitole v tomto pádu použito celkem osmnáctkrát a toto je první z těchto výskytů. Všechny ostatní se vztahují k přehlídce starozákonních postav, které důvěřovaly Bohu. Tento první nás však vrací až do Genesis 1, k biblické zprávě o stvoření. „Božím slovem“ zde není míněno jeho psané slovo, ale slovo jeho úst. Mluví se tu o onom výrazu, který se tolikrát opakuje v Genesis 1 (verše 1, 3, 6, 9, 11, 14, 20, 24, 26): „I řekl Bůh…“ Jak říká Žalm 33,6.9: „Nebesa byla učiněna Hospodinovým slovem, dechem jeho úst pak všechen jejich zástup. … Co on řekl, to se stalo, jak přikázal, tak vše stojí.“

„Věky“ („světy“) představují způsob, jak židé hovořili o stvoření z hlediska jeho chronologického trvání. Ačkoli je tento pojem přibližně ekvivalentní slovu „svět“, je v něm prostor pro představu, kterou prokázala dnešní věda, totiž že čas souvisí s hmotou. Autor říká, že víra nám umožňuje pochopit, jak vznikl materiální vesmír (včetně času), totiž slovem Božích úst. Hmota není věčná. Věčný je Bůh, a Bůh je duch. Věčný Bůh vyvolal existenci hmoty a času pouze svým mocným slovem!

Pochopit to můžeme pouze vírou, protože u toho nebyl nikdo, kdo by to viděl. Světový názor, který dnes převládá, totiž že hmota existovala vždy a že současný vesmír včetně člověka se přihodil čirou náhodou během miliard let, stojí na slepé víře, protože pro něj nejsou žádné důkazy. Biblický názor, že to všechno přivedl k bytí věčný Bůh pouhým slovem, stojí na víře, ale ne na slepé víře. Máme množství důkazů, které svědčí o tom, že všechno – a lidský život zvlášť – stvořil neuvěřitelně inteligentní Projektant. Řekli byste, že objev, jakým je lidská DNA, na níž je vidět úžasná plánovitost, přiměje každého vědce, aby padl před Bohem na kolena a uctíval ho. Ale jak vysvětluje Pavel (Ř 1,18-22), hříšní lidé „svou nepravostí potlačují pravdu“: „jejich myšlení je zavedlo do marnosti“, „jejich scestná mysl se ocitla ve tmě“ a tvrdí, „že jsou moudří, ale upadli v bláznovství“.

Skutečnost, že autor začíná svůj seznam příkladů toho, čeho se dosahuje „vírou“, veršem 11,3, ukazuje, že víra v Boha jako Stvořitele je pro poznání Boha základem. První verš Bible nám bez obalu oznamuje životně důležitý fakt: „Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi.“ Člověk nemůže ani začít chápat sám sebe, druhé lidi, světové dějiny či Boha, pokud odmítá první kapitoly Genesis. První verš Genesis nás staví před klíčové rozhodnutí: Pokud Bůh stvořil všechno, co je, znamená to, že je svrchovaným vládcem vesmíru. Jestli k němu nepřijdete s vírou jako ke svému Spasiteli, budete před ním jednoho dne v hrůze stát jako před svým Soudcem. Když ale uvěříte jeho slovu spásy, porozumíte tomu, jak povstaly věky, a všechno v celých dějinách vám zapadne na své místo.

Závěr

Autor nechce, abychom měli dočasnou, povrchní víru, která odpadá a zahyne. Chce, abychom měli víru, která vytrvá ve zkouškách a dosáhne života (10,39). Taková víra se chápe Božích slibů do budoucnosti a uskutečňuje je v přítomnosti. Dokazuje skutečnost neviditelného světa. Dosahuje Božího uznání. A chápe původ všeho, co je. Taková víra, jak uvidíme na řadě příkladů v Židům 11, je víra praktická a realistická. Po tisíce let podpírala Boží muže a ženy ve všech možných obtížích. Podrží i vás ve zkouškách, kterým čelíte právě teď! Jak to svým posledním dechem řekl Jonathan Edwards: „Spoléhejte na Boha a nemusíte mít strach.“ (Iain Murray: Jonathan Edwards: A New Biography [Banner of Truth], s. 441.)

Otázky k diskuzi

1. Jak může člověk, který zápasí s pochybnostmi, získat víru a růst v ní tak, aby byla silná?

2. Vzhledem k tomu, že Bůh dal svá zaslíbení v konkrétních situacích, jak můžeme vědět, která z nich se nás týkají dnes?

3. Proč je důležité trvat na tom, že víra není skutek, kterým bychom si od Boha něco zasloužili? V jakém správném vzájemném vztahu jsou víra a odměny?

4. Proč je učení o stvoření Božím slovem pro poznání Boha a pro křesťanský život klíčové?