Služba bližnímu v nouzi je jednou z charakteristik autentického křesťanství. Patří k poslání křesťanů. Dokonce i Pán Ježíš Kristus nazval samého sebe služebníkem – diakonem. Od samého počátku křesťanství byla služba vdovám a chudým součástí života křesťanské církve. Tato služba bližním měla v dějinách křesťanství různé formy. V našich poměrech došlo v době reálného socialismu k velké mezeře: církev nemohla vykonávat žádnou veřejnou sociálně diakonickou práci.

Po pádu tohoto režimu se začali zdejší křesťané ze všech větších církví přirozeně angažovat v sociální oblasti. Tak vzniklo více sociálních služeb, zřízených církvemi nebo jejich účelovými zařízeními, určených pro různou klientelu: charitativní domy, pečovatelské domy pro staré a jiné. Některé z nich se ve svých názvech spojují – přímo nebo nepřímo – s novozákonním slovem Diakonie. Ale spojování některých křesťanských sociálních projektů s novozákonní diakonií je sporné. Zkusíme si osvětlit proč.

Diakonie v Nové smlouvě

Křesťanská církev se při svém vzniku setkávala s extrémní chudobou obyvatel, kterou si dnes už jen těžko umíme představit. Lidé žili v nesmírně těžkých a primitivních poměrech. Hodnota lidského života či uplatňování práva a spravedlnosti byla minimální. Navíc kvetla agresivita všeho druhu a války byly velmi časté. Podobně i zdravotní stav obyvatelstva byl poznamenaný nemocemi a epidemiemi. Terapie tehdejší doby se snad ani nedají nazvat medicínou. Proto křesťanská láska mladé církve zcela přirozeně reagovala na tuto nouzi a běžnou existenční hrozbu v daném prostředí. Tak vznikala a doprovázela křesťanství v celých jeho dějinách služba nuzným a nemocným. Jedním z jejích vrcholů na půdě křesťanské kultury je vznik institutu nemocnic, který na půdě jiných náboženských systémů nevznikl. Pozorným studiem diakonické služby v novozákonních dobách můžeme zjistit některé charakteristiky diakonie:

• Byla vykonávána osobně křesťany
• Křesťany ekonomicky zatěžovala a byla spojena s obětí
• Příjemci služeb byly zcela na okraji společnosti, existenčně na ni odkázáni
• Příjemci služeb za tuto službu neplatili, nekupovali si ji – dostávali ji zdarma

Změna kontextu diakonie

Důsledkem expanze křesťanství a jeho vlivu na kulturní a sociální život došlo za poslední dvě tisíciletí k takovému rozvoji kontinentu, že Evropa, a s ní i naše země, se stala jednou z nejbohatších oblastí. Tím nastaly významné posuny ve schopnosti lidí samostatně si za své nabyté prostředky zajistit odpovídající zdravotní a sociální péči. Kvalita života právního a sociálního státu vytvořily poměrně složitý, ale funkční systém sociálního a zdravotního zabezpečení. Z dějin není znám jiný takový fungující systém. V našem státě dnes tak ohrožené osoby jako před dvěma tisíci let můžeme potkat jen velmi ojediněle. Naše země patří mezi bohaté státy – odborníci umí přesně zdokumentovat průměrný příjem na jednoho občana, kvalitu bydlení, počet praček, způsob stravování. Pro potřeby nemocných jsou k dispozici nemocnice a systém veřejného zdravotnictví se všemi službami. O příjem vdov a vdovců je postaráno prostřednictvím sociálního pojištění a systému veřejných podpor. Podobně se na potřeby sirotků v dětských domovech skládá celá společnost prostřednictvím systému daní a dávek.

Tento úspěch kultury, vyrůstající z křesťanství, má za následek, že se enormně snížil počet tzv. chudých osob v tom smyslu, že by bez cizí pomoci byly ohroženy jejich základní životní potřeby a hrozila jim smrt hladem, zimou, nemocí a pod. Bezdomovcem a zcela na pomoc jiných závislým se člověk stává zpravidla vlastním zaviněním – upadnutím do alkoholismu nebo jiné neřesti. Počty těchto osob klesají. Stát a regionální instituce i těmto osobám nabízejí a poskytují různou pomoc, nezávisle na církvi. Staří a na obsluhu odkázáni lidé si mohou ze svých našetřených zdrojů a ze svých důchodů koupit péči v sociálních zařízeních různé úrovně a kvality podle vlastního výběru.

Na trhu nabídek sociálních služeb jsou státní, církevní a soukromé sociální služby. I pro ty nejchudší je dostupná poměrně slušná péče – absolutně nesrovnatelná s poměry v novozákonních časech. To jsou všechno výhody tzv. sociálního státu, který vznikl jako produkt naší křesťanské humanistické kultury. Na trhu sociálních služeb se svou nabídkou vstupují i církevní sociální služby s konkrétními produkty, určenými pro různé potřeby. Náklady na jejich provoz jsou hrazeny ze státních sociálních dávek pro klienty, ze státních dotací, z úspor či příspěvků rodinných příslušníků klientů. Při pohledu na sociální zařízení provozovaných církvemi, zjišťujeme určité charakteristické znaky:

• Každodenní služby a přímý styk s klienty provádí personál, který zpravidla nemá nic do činění s danou církví ani s jejím duchovním životem.
• Církev, sbory ani jednotlivci tyto služby ekonomicky nenesou, nepřispívají ve významné míře (už ani nepoužijeme silné slovo „obětují“) na činnost těchto zařízení.
• Klienti, využívající služeb těchto zařízení, za poskytnuté služby platí.
• Průměrné požadované poplatky jsou vyšší než v obdobných státních zařízeních, takže si je může dovolit jen solventnější ekonomická skupina.
• Zařízení vytvářejí větší či menší zisk.

Obvyklý argument na zdůraznění potřeby církví provozovaných pečovatelských zařízení pro staré osoby je tvrzení, že jimi poskytované služby jsou kvalitnější než ve státních či jiných soukromých zařízeních. Tato kvalita však také stojí více peněz – na zaplacení kvalitnějšího personálu se musí více přispívat, proto jsou tyto služby dražší. To má za následek, že si je může dovolit koupit jen jistá ekonomicky dostatečně silná klientela.

Na základě tohoto srovnání vzniká oprávněná pochybnost, zda některá církevní sociální zařízení naplňují novozákonní význam diakonického zařízení, i když ve svých názvech používají toto slovní spojení. Proto vzniká otázka, zda je diakonie diakonií, nebo církevním podnikem v sociální oblasti. V situaci ekonomicky prosperující a bohaté společnosti s rozvinutými sociálními službami stojíme v rámci teologického myšlení před výzvou znovu promyslet a formulovat význam některých biblických slov, např. diakonie, nuzný, potřebný, pomoc, služba.

Musíme si znovu hlouběji promyslet, kdy je diakonie v pravém slova smyslu diakonií v sociálním státě, kde má každý zajištěn důchod (starobní, invalidní, vdovský nebo jiný) od pojišťovny a sociální služby si může koupit na úrovni své ekonomické síly. Musíme kriticky vyhodnotit, zda je správné nebo nesprávné, pokud církev svým jménem podniká v oblasti poskytování sociálních služeb. Musíme se ptát sami sebe, zda podporuje taková tzv. křesťanská diakonie zaměřená primárně na solventní klienty, veřejnou věrohodnost křesťanské zvěsti církve.

Pokud však církev zjistí, co znamená konat v sociálním státě novozákonní diakonii, už dnes máme v církvi řadu starších lidí, kteří byli křesťany celý svůj produktivní život, a tedy usilovně pracovali a střídmě žili. Už nyní jsou zde lidé, kteří pracují, ale myslí v předstihu na své stáří a potřebu pečovatelských služeb. Tito všichni mají finanční zdroje. Dokonce, podle mého mínění, mají povinnost – nejen přirozené morální právo – aby si koupili, a ze svých životních úspor zajistili a připravili přiměřeně kvalitní zaopatření na stáří či nemoc. Pokud budou tyto skupiny lidí v církvi zmobilizovány, aby projevily svou přirozenou podnikavost a zřídily různé domy pečovatelských služeb či jiných potřebných sociálních služeb, kde si oni, případně i jiní občané tyto služby mohou koupit, bude to znakem zodpovědného přístupu ke svému životu, který všichni přivítáme.

Sociální pečovatelské služby pro koupěschopnou poptávku jsou v naší kultuře předmětem běžného podnikání i s jeho pravidly a atributy (cena, kvalita, konkurence, dostupnost atd.). Já v Bibli nevidím doporučení pro církev či sbor, aby podnikal v této oblasti. Ale v církvi, z členů církve vzniklé družstvo, sdružení, zájmová skupina, může a má směle vstoupit i na tento trh a držet se pravidel trhu. Tím však zaniká morální právo na pořádání sbírek na bohoslužbách i pro dobrý a na trhu služeb potřebný sociální podnik, založený některými členy církve – jinak by církev měla sbírkami podporovat i jiné dobré a potřebné podnikatelské aktivity, což nedělá a má pro to dobré důvody.

Protože jsem přesvědčen o trvalé platnosti starozákonního přikázání, které nám nařizuje pojmenovávat stav věcí co nejpřesněji, myslím si, že spojování jména takových kvalitních, potřebných, úspěšných a někdy i profitujících podnikatelských zařízení sociálních služeb úmyslně nebo z neznalosti s novozákonním slovem diakonie není celkem přiměřené.

– Ondřej Garaj –

Autor, ředitel křesťanského sdružení Ježíš pro každého, založil v Levicích se svými spolupracovníky sociální projekt, který od roku 2003 poskytuje pro nuzné denně teplé jídlo, distribuuje oděvy a jiné. V loňském roce tyto aktivity předal občanskému sdružení Místo v domě.

Článek byl uveřejněn v časopise Dialóg, www.mesacnikdialog.sk, použitý překlad je z www.granosalis.cz.