Pojďme se dnes podívat na portréty tří služebníků, o kterých mluví Bible v listu Filipským. Podíváme se do druhé poloviny druhé kapitoly tohoto listu, kde najdeme hned tři skvělé služebníky – Pavla, Timotea a poněkud méně známého Epafrodita. Text listu Filipským nám poskytuje dostatek materiálu, abychom na tyto vynikající služebníky dobře viděli. Kromě toho se podíváme na další místa v Písmu, která nám o těch bratřích prozradí mnoho dalších věcí. Na příkladu těchto služebníků můžeme nahlédnout do srdce i mysli Pána Ježíše Krista a připomenout si, jaké služebníky touží mít také z nás.

První z těchto postav je apoštol Pavel.

1. Obětuj se pro Krista jako Pavel!

• Ale i kdybych měl skropit krví oběť a službu, kterou Bohu přináším, totiž vaši víru, raduji a spoluraduji se s vámi se všemi; stejně tak se i vy radujte a spoluradujte se mnou. (Fp 2,17–18)

Potřebujeme takové služebníky, kteří jsou ochotni se obětovat s radostí. Věřící ve Filipis věděli všechno podstatné o křesťanské víře. A věděli, že součástí jejich víry je oběť. Nejenom že jejich víra je založená na dokonalé oběti Ježíše Krista, ale že součástí následování Krista je také jejich vlastní oběť. Slovo oběť je trochu cizí naší západní kultuře, která holduje blahobytu, přepychu a konzumu.

Mnozí (a nejen lidé ve světě, ale také v církvi) dnes hledají způsob, jak se vyhnout oběti, jak získat druhé (svět) na svou stranu (nebo pro Krista) bez obětí. Kompromis bývá jednodušší, snadnější a téměř vždy mnohem méně bolestivý. A tak křesťané hledají cestu v humanismu, v přizpůsobení se svému okolí, přizpůsobení se světu. V církvi se to projevuje liberalismem, odklonem od základního učení, které se týká spasení nebo osoby a díla Ježíše Krista, zpolitizováním církve nebo soustředěním se na sociální programy namísto jasného sdílení evangelia. Ale svět nikdy nebyl přítelem církve.

• Nenávidí-li vás svět, vězte, že mě nenáviděl dříve než vás. Kdybyste náleželi světu, svět by miloval to, co je jeho. Protože však nejste ze světa, ale já jsem vás ze světa vyvolil, proto vás svět nenávidí. Vzpomeňte si na slovo, které jsem vám řekl: Sluha není nad svého pána. Jestliže pronásledovali mne, i vás budou pronásledovat – jestliže mé slovo zachovali, i vaše zachovají. Ale to vše vám učiní pro mé jméno, poněvadž neznají toho, který mě poslal. (J 15,18–21)

Naše chápání slova oběť je víceméně negativní. Člověk se stává obětí okolností, obětí trestného činu, křesťané byli oběťmi režimu… Z takového výčtu snadno chápeme oběť jako něco tragického, smutného, šedivého.

Písmo ale vidí oběť jinak. Vždy je zde ten negativní prvek vzdání se něčeho, takže mi něčeho ubývá, ale Bible ukazuje také na pozitivní prvek – dát. Nikoliv vzdát se – pasivně, ale aktivně se do něčeho vložit, přispět, dát něco navíc, dát sami sebe, přinést sami sebe jako oběť živou, svatou a Bohu milou (Ř 12,1). A to je ten hlavní důvod, proč se křesťané mohou radovat i tehdy, když přinášejí oběti.

Musíme pochopit, že v Pavlově myšlení mělo utrpení a smrt pro Krista významné místo – nešlo mu jen o tuto konkrétní chvíli – bylo nedílnou součástí jeho myšlení i jeho života a následování Krista. Ovšem myšlenka takto blízké smrti se objevuje v jeho listech jenom na jediném dalším místě – v „závěti“, kterou napsal svému synovi ve víře, Timoteovi:

• Neboť já již budu obětován, přišel čas mého odchodu. Dobrý boj jsem bojoval, běh jsem dokončil, víru zachoval. Nyní je pro mne připraven vavřín spravedlnosti, který mi dá v onen den Pán, ten spravedlivý soudce. A nejen mně, nýbrž všem, kdo s láskou vyhlížejí jeho příchod. (2 Tm 4,6–8)

Můžeme být povoláni obětovat sami sebe. Může to být ve službě naší víře nebo ve službě víře druhých. Může to být oběť času, energie, peněz nebo dokonce oběť vlastního života.

Ale tato oběť je tou nejlepší obětí – Pavel vidí, že je to pro Krista. A taková oběť je důvodem radosti. Právě takto to vnímal také apoštol Pavel – to, že se obětoval, bylo ke spasení druhých. Pavel ví, že jejich spasení mu pak přinese mnohem větší radost při Kristově druhém příchodu:

• Vždyť kdo je naše naděje, radost a vavřín chlouby před naším Pánem Ježíšem Kristem při jeho příchodu, ne-li právě vy? Ano, vy jste naše sláva a radost. (1 Te 2,19–20)

Je to zvláštní úhel pohledu, ale tato perspektiva nahlížení jedněch na druhé ve světle Kristova příchodu nám může velmi pomoci k tomu, abychom přinášeli pro druhé užitečné oběti, a také nám pomáhá položit dobré základy radostné křesťanské služby.

Podívejme se tedy ještě na dva další příklady služebníků, kteří se obětovali, a ukažme si na nich několik důležitých věcí – nejenom jejich oběť, ale také to, co z nich činilo právě takové služebníky.

• Mám naději v Pánu Ježíši, že vám brzo pošlu Timotea, abych i já byl dobré mysli, když se dovím, co je s vámi. (Fp 2,19)

2. Obětuj se pro církev jako Timoteus

Co chtěl Pavel udělat s Timoteem? Chtěl ho brzy poslat do Filipis, aby, až se tam vrátí i on, byl povzbuzen skrze jejich víru. Ale říká to s bázní – v duchu Jakubova „jestli Pán bude chtít“ (Jk 4,15). Pavel ho chtěl poslat teprve tehdy, až bude vědět, jak se bude nadále vyvíjet situace (Fp 2,23b). Také my potřebujeme mít kolem sebe takové lidi, bratry a sestry, na které se můžeme cele spolehnout.

Jedna z vlastností, které Pavla naprosto vystihují, je jeho soustředěnost na církev – buď ji zakládal, nebo s ní spolupracoval. Měl neustálou starost o církev. Stále toužil vědět, jak se jednotlivým církvím duchovně daří. A protože nemohl být s věřícími osobně, měl s nimi mít společenství skrze svého syna ve víře, Timotea. Pavel nikdy nepracoval sám. Na jeho příkladu vidíme, jak je potřebné a důležité mít kolem sebe svaté, kteří jsou věrní, a jak s nimi potřebujeme spolupracovat (křesťan individualista je vlastně tak trochu protimluv).

Nemůžeme procházet epištoly, aniž bychom si všimli úzkého vztahu mezi Pavlem a Timoteem. Pavel byl starší a Timoteus byl jeho duchovním žákem a my vidíme, že mezi nimi panoval hluboký vztah lásky.

Co víme o Timoteovi? Nový zákon zmiňuje jeho jméno nejméně 28x výslovně. Nalézáme je ve 12 ze 14 epištol, které napsal Pavel. Není nikdo, kdo by byl v Pavlových listech zmiňována častěji než Timoteus. Kdo tedy byl Timoteus?

Poprvé nacházíme Pavla a Timotea při společném setkání ve Sk 16.

• Tak se Pavel dostal také do Derbe a do Lystry. Tam byl jeden učedník jménem Timoteus; jeho matka byla židovka, která uvěřila v Krista, ale jeho otec byl pohan. (Sk 16,1)

A tady je první charakteristika věrného služebníka: Timoteus byl učedník. Boží slovo klade rovnítko mezi slova učedník a křesťan. Nelze být opravdový křesťan a nebýt učedník.

Mluvíme-li tedy o tom, že někdo je učedník, znamená to, že má osobní vztah s Ježíšem Kristem, následuje Ho, učí se od Něj, učí se z Božího slova, je žákem, školákem – následuje svého Mistra. Pro učedníka je typické, že se učí. To je jeho priorita – a učí se od někoho, kdo ví více.

Učedníkem Pána Ježíše není ten, kdo se ve svém životě neučí od Pána, ten kdo je ve vzpouře, kdo neposlouchá Boží slovo, přikázání. A musíme si ujasnit, že ten, kdo nenásleduje Ježíše Krista, nemůže pro Něj také nic udělat a nemůže nic udělat ani pro jiného služebníka Ježíše Krista.

• Bratří v Lystře a v Ikoniu o něm vydávali dobré svědectví. (Sk 16,2)

Druhá věc, kterou můžeme vidět na Timoteovi, je dobré svědectví mezi bratry.

To je velmi zajímavý a důležitý postřeh. Mnozí věřící nemají dobrou duchovní pověst. Mluví možná o duchovních věcech, ale málo je žijí. Timoteus měl dobrou pověst mezi ostatními. Byl spolehlivý ještě dříve, než se setkal s Pavlem. To byla jedna z věcí, kterou Pavel hledal (2 Tm 2,2). Pavel hledal duchovního člověka – a to je takový, který je věrný. A právě takový Timoteus byl.

• a Pavel ho chtěl vzít s sebou. Z ohledu na tamější židy jej dal obřezat: všichni totiž věděli, že jeho otec byl pohan. (Sk 16,3)

Třetí nádherná Timoteova charakteristika je skutečnost, že byl služebník.

• Poslal do Makedonie dva ze svých pomocníků, Timotea a Erasta, a sám se ještě nějaký čas zdržel v Asii. (Sk 19,22)

Kralická Bible tady překládá ‚posluhovali mu‘ (řecké diakoneo znamená sloužit – především u stolů, ale také obecně). Timoteus byl ten, kdo sloužil. Sloužil velmi osobně Pavlovi a sloužil velmi prakticky církvím. Byl to Pavlův blízký přítel a služebník. A nejen to:

Je zde čtvrtá charakteristika – Timoteus byl spolupracovník, pomocník, následovník.

• Pozdravuje vás můj spolupracovník (synergos) Timoteus i Lucius a Jáson a Sosipatros, moji krajané. (Ř 16,21)

A pátá a šestá charakteristika – totiž že Timoteus byl spolehlivý a věrný.

• Právě proto jsem k vám poslal Timotea, svého v Pánu milovaného a věrného syna. On vám připomene můj způsob jednání v Kristu, jak učím v každé církvi. (1 K 4,17)
• Přijde-li Timoteus, hleďte, aby byl mezi vámi bez obav; vždyť koná dílo Páně stejně jako já. Ať ho nikdo z vás nepodceňuje! Vypravte ho na cestu ke mně s bratrskou láskou, neboť na něho čekám spolu s jinými bratry. (1 K 16,10–11)

Zpět do listu Filipským. Pavel chtěl vědět, jak jsou na tom filipští s vírou. Jejich duchovní růst ho trápil. Pavel jim již poslal velmi jasný list, přesto však chtěl poslat ještě Timotea. Podívejme se nyní, proč právě Timotea považoval za toho nejlepšího pro vykonání tohoto úkolu. Můžeme zde nalézt ještě další charakteristiky těch, kdo jsou věrnými služebníky.

• Vždyť nemám nikoho, jako je on, kdo by se tak upřímně o vás staral; (Fp 2,20)

Charakteristika sedmá: stejně smýšlejícího (ČSP), dosl. jedné duše – když chtěl Pavel poslat Timotea, bylo to stejné, jako kdyby byl na místě sám. Pavel měl kolem sebe mnoho lidí, ale tady byl člověk, se kterým byl v jednotě.

Charakteristika osmá: Timoteus miloval druhé stejně jako Pavel – měl opravdový zájem o věřící ve Filipis. Nebyl jenom posel nebo nezávislý pozorovatel – byl velmi zaujatý. Byl zaujatý druhými. V církvi jsou lidé, kteří jsou zaujati sami sebou, svými myšlenkami, nápady, realizací svých snů – ale Timoteus se staral o věci filipských. Často lidé přicházejí do církve proto, aby uspokojili sami sebe, a potom končí jako Démas, o němž Pavel říká, že ho opustil, protože si více zamiloval tento svět.

• … všichni si hledí jen svého, a ne toho, co je Krista Ježíše. (Fp 2,21)

Je zde řečeno něco velice tvrdého. Mnoho z těch, kteří se prohlašovali za křesťany, nemělo mysl Kristovu (viz výzva, kterou Pavel adresoval filipským ve Fp 2,3–5), neměli na prvním místě zájmy druhých. Řada těch, kdo jsou v církvi velmi aktivní, tak jedná především kvůli sobě, a nikoliv kvůli potřebám druhých.

Můžeme si položit otázku, kolikrát jsme v tomto týdnu vydali svědectví o záchraně v Ježíši Kristu nespaseným lidem? Nebo jak jsme se tento týden podíleli na duchovním růstu věřících? Kde jsme podali pomocnou ruku, oblékli nahé, nasytili hladové a dali napít žíznícím? Důvodem, proč to děláme tak málo, může být jednoduše to, že se staráme o své vlastní potřeby a ne potřeby druhých.

Pavel jim říká, že všichni si hledí jen svého, jde jim jen o sebe. Ale Timoteus je jiný:

• O Timoteovi však dobře víte, jak se osvědčil, když se mnou jako syn s otcem sloužil evangeliu. (Fp 2,22)

Ve srovnání s těmi, říká Pavel, kdo myslí jen na sebe, vy, Filipští, víte o Timoteovi, víte o jeho pravém charakteru. A to nás přivádí k deváté charakteristice:

Timoteus měl zvláštní vztah s Pavlem, vztah velmi hluboký a osobní, a tento vztah se projevoval ve službě s Pavlem a Pavlovi. Pavel mluví o Timoteovi jako o synovi.

Mimo jiné to znamenalo velmi dobře znát toho druhého, ne s odstupem, neosobně, ale velmi těsně, osobně a důvěrně. Budování takového důvěrného vztahu vyžaduje mnoho času, námahy, hodně lásky, ale také hodně otevřenosti, vzájemného respektu a milosti.

Ovšem takový vztah není možné mít s mnoha lidmi, na druhé straně však na takovém vztahu stojí kvalitní křesťanský život a kvalitní křesťanská služba.

A pojďme ke třetímu služebníkovi, který je popsaný v našem textu:

3. Obětuj se pro bratra (Epafroditos)!

• Jeho tedy doufám pošlu, jakmile uvidím, co bude se mnou. Spoléhám pak na to v Pánu, že i sám brzo přijdu. Za nutné jsem však uznal poslat k vám Epafrodita, svého bratra, spolupracovníka i spolubojovníka, kterého jste vyslali, aby mi posloužil v tom, co jsem potřeboval. (Fp 2,23–25)

Kdo to byl Epafroditos? Podle našeho textu to byl bratr a spolupracovník. Také sloužil společně s Pavlem, a ten o něm říká, že byl jeho spolubojovník. Byl vyslancem filipské církve. A jako její vyslanec byl poslán k Pavlovi s jediným úkolem: sloužit mu.

Služebník pro Pavlovu potřebu. Jeho jediným úkolem bylo sloužit Pavlovi. A on to dělal. Jako vyslanec reprezentoval filipskou církev. Byl velmi osobním vyjádřením jejich lásky k Pavlovi. To musel být motor pro jeho motivy – ‚chci vyjádřit, co celá církev cítí k tobě, Pavle‘. Musel to být věrný služebník, protože Pavel nikdy nepřipustil, aby mu sloužil někdo, kdo nebyl cele oddaný Bohu. Už tento popis služebníka nás může velmi znepokojit. Vždyť kolik takových služebníků známe? A kdo z nás takový je? Ale to ještě není všechno:

• Stýskalo se mu totiž po všech vás a byl znepokojen, že jste se doslechli o jeho nemoci. (Fp 2,26)

Vidíme, že Epafroditos byl znepokojen. Byl nemocen a církev vyjádřila svou starost o něj. Ne že by ho nepotěšil zájem ze strany církve – to jistě ano, ale vidíme zde také ono velké znepokojení. Oč více o něj jeho domácí církev projevovala zájem, o to větší měl on sám starost o církev. Jako by si říkal: ‚oni nevědí, co se mnou je‘. A to ho velmi trápilo – skutečnost, že církev kvůli němu nežila v pokoji. Byl znepokojen tím, že se o něj ostatní báli a nevěděli, co s ním je.

• A opravdu byl nemocen na smrt; ale Bůh se nad ním smiloval, a nejen nad ním, ale i nade mnou, abych neměl zármutek na zármutek. (Fp 2,27)

Bůh se nad Epafroditem smiloval, a nejen nad ním, ale i nad Pavlem, takže neměl zármutek (že je Epafroditos nemocný) na zármutek (že Epafroditos umřel).

• Proto jsem ho poslal co nejdříve k vám, abyste měli radost, že ho zase vidíte, a tak aby mi ubylo starostí. Přijměte ho tedy v Pánu se vší radostí a takových bratří si važte; (Fp 2,28–29)

Mají ho přijmout nejen s radostí, ale také s úctou. Epafroditos byl hoden jejich úcty. Služebník jako je on, je velmi vzácný, a každá církev, která má takové služebníky, se musí radovat a ctít je. A to není otázka jenom našeho postoje k těmto lidem, ale jedná se také o velmi praktické věci zcela v duchu následujícího textu:

• Starším, kteří svou službu konají dobře, ať se dostane dvojnásobné odměny, zvláště těm, kteří nesou břemeno kázání a vyučování. (1 Tm 5,17)

Kontext jednoznačně ukazuje na to, že starší mají být placení církví a ti z nich, kdo dobře vyučují Boží slovo, mají být placeni dvojnásobně. Úcta (odměna, čest) má být vyjádřena tak, že se církev o své služebníky postará. Podobně by to mělo být s lidmi, jako byl Epafroditos.

Proč ještě by ho měli takto přijmout?

• … neboť pro dílo Kristovo se přiblížil až k smrti a nasadil život, aby doplnil to, v čem vy jste mi posloužit nemohli. (Fp 2,30)

Epafroditos byl ochoten a připraven nasadit vlastní život, aby mohl sloužit bratřím. Zde je před námi jeden z nejkrásnějších příkladů bratrské lásky v Novém zákoně.

• Podle toho jsme poznali, co je láska, že on za nás položil život. A tak i my jsme povinni položit život za své bratry. (1 J 3,16)

Všimněte si, jak Pavel nazývá Epafroditovu službu – bylo to skutečně Kristovo dílo. Kristova láska se skrze tohoto bratra projevila až do krajnosti.

Shrneme-li to, co jsme viděli na těchto dvou služebnících, tak co na nich nacházíme tak pozoruhodného? Na mě osobně ze všeho nejvíce působí jejich odhodlání riskovat. A to riskovat kvůli Kristu – být ochoten podstoupit vězení, tvrdé zacházení, utrpení, ztrátu postavení. Nevíme, jestli tito muži byli přirozeně takto odhodlaní (přinejmenším u Timotea můžeme vidět, že byl ve své přirozenosti spíše tichý a raději se držel v pozadí), ale vidíme jasně, jak bylo jejich srdce připravené sloužit a v této službě riskovat pro Krista a kvůli Jeho církvi. Je to výzva také pro nás, milí čtenáři. Jsme i my připraveni jednat podobně? Vzdát se kvůli Pánu toho, co je pohodlné, možná mnohem jednodušší a snadnější? Co riskujeme, když jednáme pro Krista a v zájmu církve?

Závěr

• A tak, bratří moji, radujte se v Pánu. Psáti vám stále totéž mně není zatěžko a vám to bude oporou. (Fp 3,1)

Apoštol Pavel zakončuje tento oddíl listu stejně, jako ho začal. Výzvou k radosti. Začíná radostnou obětí a končí radostí v Pánu, kterou zakouší Kristova církev, když slouží Kristu a v lásce dává přednost druhým.

Zapamatujme si z našeho oddílu alespoň čtyři následující charakteristiky křesťanských služebníků. Vždyť jsou popisem díla Pána Ježíše Krista, který neváhal a

• za nás se obětoval, aby nás vykoupil ze všeho hříchu a posvětil za svůj vlastní lid, horlivý v dobrých skutcích. (Tt 2,14)

• Soustředění se na druhé
• Sledování Kristových zájmů
• Služba druhým křesťanům
• Seběobětování až na smrt

– Jaroslav Kernal –