Mnoho křesťanů si pod pojmem duchovní domov představuje sbor křesťanů. A proto hledají a hledají sbor, ve kterém najdou přijetí, sbor, ve kterém bude co nejméně bludů s ohledem na to, čemu věří oni, sbor, ve kterém by mohli žít klidně a radostně, a pokud možno sloužit. A v neposlední řadě místo, kde najdou duchovní stravu.

Jak nesmírně daleko je takové pátrání od vůle našeho Otce! V první řadě si potřebujeme uvědomit, že náš duchovní domov je v nebi (J 14,2–3; 2 K 5,1.6.8–9; Žd 13,14). Pokud nevyjdeme z tohoto základu, nikdy nenajdeme místo, kde máme žít svůj křesťanský život, protože promrháme čas hledáním.

Jistěže tím domem Božím je církev, jenže problémem mnoha křesťanů je, že hledají de facto domov zde na zemi. Sice mezi křesťany, ale tady.

Dovolte mi říci, že to hlavní, o co tady na zemi jde, je svítit. Proč vás zajímá, kam budete chodit, kde vás budou krmit, kde budete chválit Boha? Potřebujete na to ty správné podmínky?

Potřeboval je Pavel a Silas, když chválili Boha v kládě ve vězení? Nehledíte příliš na sebe? Není to tak trochu o vás?

Nechci se nikoho dotknout, jen si myslím, že mnoho křesťanů hledá sbor PRO SEBE.

A ne proto, aby byli Bohu blíž, přestože právě to si myslí. Já si ale myslím opak – že je totiž třeba být v první řadě blízko Pánu a je na Něm, kam nás zavede a co se s námi děje. Vždyť patříme Jemu. Nejsme to my, kdo si má vybírat.

Víte, pokud nedokážete chválit Boha o samotě, vaše chvála ve sboru je fraškou. Pokud neposloucháte Jeho hlas v komůrce, nebudete ho slyšet ani v kázání člověka. Budou to pro vás jen informace, které naplní váš rozum, intelekt, ale ne srdce. Může být kázáno sebelepší slovo milosti, vám se do uší dostane jen litera. Zákon.

Mnozí opouštějí sbory, protože mají problém s učením daného sboru či denominace. To znamená svítit? Proč, pokud věříte něčemu jinému, nejste dost jasní a slaní a nevyznáváte nahlas, čemu věříte? Pokud je ta která denominace v bludech, a vy v pravdě, tak ať oni mají problém s vámi, ne vy s nimi!

Je zakázáno v nějaké denominaci napomínat vedoucí kvůli učení? Zakázal vám to Bůh, nebo lidé? Koho je třeba poslouchat víc? Pokud máte Ducha Božího, Ducha odvahy, Ducha Kristova, proč to neuděláte? Proč raději v tichosti odejdete?

To znamená svítit? Myslíte si, že ti, kteří tam zůstali sedět v lavicích, vědí, proč jste odešli? Posloužili jste jim světlem evangelia?

Ne, nemějte problém s nimi, ale buďte tak jasní a radikální v Boží pravdě, že oni budou mít problém s vámi a nestrpí vás u sebe! Teprve pak řekněte: dobře Pane, tady nepřijali, jedeme dál.

A buďte stejně otevření k napomenutí od kohokoli v tom, čemu věříte, aby i vás mohl Otec napravit, když bude třeba. To vám dá autoritu napomínat jiné. Tím ale neříkám, že musíte každé napomenutí přijmout. Čím radikálnější ve víře budete, tím více lidí vás bude chtít napravit na cestu falešné milosti, na níž si může každý věřit, čemu chce. Nebo tomu, co kážou autority. Čím radikálnější ve vlastním vztahu s Pánem Ježíšem budete, tím více lidí budete iritovat, a to aniž byste chtěli.

Ale pokud nebudete mít v srdci ten pravý duchovní domov, ten v nebi, nadarmo budete hledat zde na zemi. Nic vám nebude dost dobré. Když však budete nosit ten pravý domov ve svých srdcích, půjde s vámi, kamkoli byste šli, a okolnosti nebudou důležité.

Jsem otřesený a smutný z toho, jak se křesťané nechali ukolébat v dětské víře. Dětská víra je úžasná věc, když člověk přichází k Bohu, když Mu odevzdává svůj život (Mt 18,3). Ale nikde v Písmu nevidím, že bychom měli zůstat dětmi ve víře, naopak Písmo nás mnohokrát napomíná, abychom dospěli (1 K 13,11). Kontext Pavlova vyjádření je právě život víry, a přichází hned po hymnu lásky.

Jak má tedy vypadat naše víra?

Víra je projev duchovního člověka. Tak, jako jsou tělesné skutky projevem člověka v těle, tak i skutky víry jsou projevem člověka, který kráčí a žije z víry a vírou v Ježíše Krista, svého Pána. Na počátku duchovního života má každý křesťan víru dětskou, jak Písmo říká – nezvládne hutnou stravu, pouze duchovní mléko.

Mladý křesťan se učí věřit tomu, že je Boží dítě. Učí se důvěřovat Bohu. Přichází k Bohu skrze kříž Ježíše Krista a učí se postupně stále více a pevněji zapouštět kořeny v této pravdě, že totiž skrze kříž Ježíše Krista, na který byly přibity jeho hříchy, se neodvratně stal znovuzrozeným z Ducha svatého, Božím dítětem ... a podle toho žije. Učí se základům víry.

Je normální, že se každý mladý křesťan modlí především za sebe, prosí o posvěcení, o Boží pomoc, o nasměrování v životě atd., atd.

Ale řekněte mi, je normální, aby například 10–15letý křesťan prosil stále hlavně za sebe? Co o tom říká Písmo? Přečtěte si Žd 5,12! Po takové době byste měli být všichni učiteli!

Nechci tím stanovit hranici 10–15 let, ten počet uvádím jen jako příklad. I u tělesného dospívání je určitý rozsah let, ve kterých člověk dospívá; a toto číslo se liší jak v tělesném, tak ještě více v duševním dospívání. Chci jen říct, že zůstávat v dětské víře normální není!

Bylo by normální, kdyby se třicetiletý muž ptal rodičů, zda má jít pracovat? Nebo jakou práci si má najít? Kam má jet na dovolenou?

Ale takto žije obrovský počet dlouholetých křesťanů! Na všechno, na každou maličkost, se neustále ptají Otce. A proč? Protože nevěří, že půjde s nimi kamkoliv, kromě hříchu. Abraham to věděl, proto svobodně dal na výběr Lotovi, aby si vybral směr, kterým půjde. Protože věděl, že Bůh bude s ním, ať půjde na kteroukoli stranu.

Víte, v zahradě Edenu nebyl jeden strom, z něhož měl člověk jíst a tisíce, ze kterých to měl zakázáno. Bylo to přesně naopak. Jenže mnozí křesťané žijí tak, že dokážou celé dny, ba i týdny či měsíce, strávit v modlitbách a postu, aby jim Bůh ukázal, kam mají vykročit! Hledají ten jediný strom, ze kterého mohou jíst.

Ale ten už přece máte! Ten strom života je Ježíš Kristus a půjde s vámi všude, protože je ve vás. To je to tajemství (Ko 1,27)! Nehledejte tedy, co smíte, vždyť smíte všechno (1 K 3,21–32; 1 K 6,12). Doporučuji také Ř 14. Podle ní suďte sami sebe, zda jste silní nebo slabí ve víře. Místo jídla nebo svěcení dnů si tam klidně doplňte „chození do toho kterého sboru“.

Do jakého sboru chodil Pán Ježíš? Do každého! Chodil do synagog, a tam s Ním měli problém. A chodil i mezi hříšníky. Kdo z vás by dokázal přijmout od Pána zjevení, že má chodit k lidem do hospod nebo na setkání New Age? Chcete svítit, nebo se nechat krmit? Jste dětmi, nebo chcete sloužit?

Dítě nemůže sloužit, nemá ani autoritu, poznání ani zkušenosti. Jenže to vy se rozhodujete, že budete stále dětmi! Dítě je na tom stejně jako sluha, otrok (Ga 4,1). A to i znovuzrozené dítě!

Mnozí křesťané vypadají jako 30–40letý člověk, který má na zádech aktovku a spěchá do školy, protože to dělal od malička a to je přece správné. A doma si hraje s kostkami a omalovánkami.

Kde jsou ti zralí křesťané, kteří by dnes měli vyhánět démony, přenášet hory a křísit mrtvé?

Řeknu vám kde. Sedí v lavicích a učí se. A mnozí z nich mají stále pero a papír a zapisují si učivo.

Jak se tedy projevuje dospělá víra?

Velmi jednoduše (Ga 2,20). Dospělý (neříkám dokonalý) křesťan již nehledí na sebe. Přijal kříž nejen pro sebe, ale především ho vzal na sebe. Vždyť dospělost má mnoho společného s křížem. Právě nepřijetí kříže zabraňuje křesťanům růst do duchovní zralosti.

Všimli jste si, že Mojžíš a Pavel měli takový postoj, že – pokud by to bylo možné – byli ochotni vzdát se i věčného života, aby byli zachráněni jiní (Ex 32,32; Ř 9,3)? Tak vypadá duchovní zralost. 1 K 13 v reálu. Ne náhodou hned po tomto hymnu lásky Pavel píše o dospělosti ve víře.

Jenže zde je problém mnohých – chtějí žít. Nechtějí přijít o svůj život. O to, co si naplánovali, o to, co je těší. A proto nadarmo hledají dokonalý sbor, dokonalé místo, dokonalou práci, dokonalé přátele a podobně, protože sami odmítají dokonalý kříž pro svůj život.

Uvědomte si, že v okamžiku, kdy vás Pán spasil, mohl vás hned vzít k sobě. Buďto nadpřirozeným vytržením, nebo prostě tak, že by vaše tělo padlo na zem a vaše duše by byla hned s Pánem. Ale neudělal to. Proč? Protože On chce svítit skrze vás. Nejsme tady proto, abychom si žili klidným a krásným životem, ale aby se na nás a skrze nás zjevila Jeho sláva a moc.

A to je také odpověď na jistotu spasení – myslíte si, že by Bůh někoho spasil, a pak jen tak přihlížel, jak ztratí spasení, když ve své vševědoucnosti věděl, že ten člověk odpadne? Já v takového Boha nevěřím.

Já věřím v Boha, kterému patřím beze zbytku – a to také chci. A v čem jsem se Mu ještě nedokázal odevzdat, mě vychovává a láme, aby k tomu došlo. Nikdy se mě nevzdal a nevzdá. Způsob, jímž mě vede, je láska a svoboda.

Boží království je spravedlnost, pokoj a radost. Pokud budete jednat spravedlivě, hledat klid – a to především s Pánem, protože s lidmi se vám to ne vždy podaří – a radovat se z toho, co vám každý den Otec dává (a tím nemyslím hlavně hmotné věci, ale především Jeho lásku a přítomnost), tak Mu klidně důvěřujte, že kamkoliv půjdete, půjde s vámi.

Protože jde o Něj, ne o vás

Už léta se modlím tak, že poslouchám hnutí svého srdce a kam se cítím být volán, (i když je to bláznivé), tam vykročím a modlím se: Pane, pokud tam nemám jít, zastav mě, nebo mě přesměruj jinam. Takovým způsobem chodil i Pavel na svých cestách. Šel prostě vpřed. A když Pán chtěl, přesměroval ho (Sk 16,6–10).

Prosím vás tedy a napomínám: nehledejte, kde mohou posloužit vám, ale kde můžete posloužit vy. Buďte svobodní jít kamkoliv kromě hříchu. Buďte svobodní od organizovaných denominací – klidně můžete sloužit v malé skupince. Nebo dokonce doma. Často lidé navštěvují sbor proto, aby utekli před lidmi, které mají kolem sebe. Jistěže potřebujeme společenství, ale především společenství s Pánem.

Pokud nemáme to, společenství lidí je jenom povrchní náhražkou a Bůh je žárlivý. Nebuďte překvapeni, když s tím něco udělá.

– selah – www.krestan.sk