Naše jistota je v tom, že Bible je Boží slovo.

• Všeliké zajisté Písmo od Boha jest vdechnuté, a užitečné k učení, k trestání, k napravování, k správě, kteráž náleží k spravedlnosti. (2 Tm 3,16)

Je tak mocné, že tímto Slovem je udržován celý vesmír:

• Kterýžto jsa blesk slávy, a obraz osoby jeho, a zdržuje všecko slovem mocnosti své, očištění hříchů našich skrze sebe samého učiniv, posadil se na pravici velebnosti na výsostech. (Žd 1,3)

Další jistotou je, že – Boží slovo je pravda (J 17,17: slovo tvé pravda jest.)

A tak můžeme směle toto pravdivé Boží slovo otevřít a s radostným očekáváním přijímat to, co pro nás Pán připravil.

Začneme vlastně téměř na samém počátku, u Adama a jeho selhání v zahradě Eden (Gn 3,1–19). Co se tam vlastně stalo? Člověk byl naplněn zlem (hříchem,) a satan se následně vší svou mocí snažil lidi skrze hřích odvést od Boha, aby se neuskutečnilo to, co Bůh řekl o jeho potřené, rozdrcené hlavě. Satan byl, je a už na věky bude Božím a lidským nepřítelem.

• Svedení Evy a Adama.
• Boží zlořečenství satana a skrze Adama i země.
• Semeno ženy potře – rozdrtí satanovi hlavu.
• Satan se bude živit prachem, kterým je vlastně člověk (Žd 2,14: aby skrze smrt zahladil toho, kterýž má vladařství smrti, to jest ďábla).
• Všichni lidé se rodí k podobenství a obrazu Adama – zlo se rozmáhá na zemi (Gn 5,3: Byl pak Adam ve stu a třicíti letech, když zplodil syna k podobenství svému a k obrazu svému, a nazval jméno jeho Set.).

V Genesis 6 pak čteme o Noemovi, který jediný našel milost před Bohem. Vidíme, že zachování lidstva v osmi lidech je vlastně veliká Boží milost.

A tak je díky Boží milosti zachráněno pouze osm lidí a mnoho druhů zvířat.

Celým Božím slovem se nese nit Božího milosrdenství přes Abrahama, Izáka, Jákoba, Mojžíše, Jozue, doby soudců, Davida, Šalamouna až do Betléma.

A tady v Betlémě se začíná uskutečňovat Boží dílo, které Hospodin přislíbil Adamovi a Evě ještě v zahradě Eden hned poté, co Adam zhřešil. Narodil se Spasitel, a jak zpíváme o vánocích i „všeho světa Vykupitel“, Pán Ježíš Kristus. (Lk 2,11: Nebo narodil se vám dnes Spasitel, jenž jest Kristus Pán, v městě Davidově.)

Avšak Pán Ježíš nezůstal dítětem, stal se mužem a ve třiceti letech, kdy vlastně podle tehdejších židovských zvyklostí mohl začít s veřejným vystupováním, začíná Jeho činnost osamocením a pobytem na poušti v postu a určitě i v modlitbě, protože Pán Ježíš žil modlitbou.

Když je pak vysílen, hladový a vyčerpaný, přichází Pokušitel. Mnozí z nás to známe ze svého života, i když ne tak, jak to pravděpodobně prožíval Pán Ježíš. Když jsme vysíleni, unaveni, nic se nám nedaří, tak častokrát podléháme myšlenkám, které nám berou radost z obecenství s Pánem a odvádějí nás od Něho a naplňují nás hořkostí, že zrovna my jsme na tom tak nedobře, když druzí jsou na tom daleko lépe. Chci se zastavit u toho, když byl Pán Ježíš pokoušen na poušti od satana.

• Tehdy Ježíš veden jest na poušť od Ducha, aby pokoušen byl od ďábla. A postil se čtyřiceti dnů a čtyřiceti nocí, potom zlačněl. A přistoupiv k němu pokušitel, řekl: Jsi-li Syn Boží, rciž, ať kamení toto chlebové jsou. On pak odpovídaje, řekl: Psáno jest: Ne samým chlebem živ bude člověk, ale každým slovem vycházejícím skrze ústa Boží. Tedy pojal jej ďábel do svatého města a postavil ho na vrchu chrámu. A řekl mu: Jsi-li Syn Boží, spustiž se dolů; nebo psáno jest, že andělům svým přikázal o tobě, a na ruce uchopí tebe, abys někde o kámen nohy své neurazil. I řekl mu Ježíš: Zase psáno jest: Nebudeš pokoušeti Pána Boha svého. Opět pojal ho ďábel na horu vysokou velmi, a ukázal mu všecka království světa i slávu jejich, a řekl jemu: Toto všecko tobě dám, jestliže padna, budeš mi se klaněti. Tedy dí mu Ježíš: Odejdi, satane; neboť jest psáno: Pánu Bohu svému klaněti se budeš a jemu samému sloužiti budeš. Tedy opustil ho ďábel, a aj, andělé přistoupili a sloužili jemu. (Mt 4,1–11)

Při prvním pokušení chce satan, který velmi dobře věděl, koho má před sebou, aby se Pán vzdal svého lidského postavení a jako Bůh učinil přeměnu kamení v chléb. Byl to vlastně útok na Ježíšovo lidství. Kdyby se Pán tohoto lidství vzdal a jednal by z pozice Boha, nemohl by satana ohrozit, protože satana mohl přemoci pouze člověk v plnosti člověčenství.

Kristovou odpovědí a obranou se stalo Písmo. Žádné dohady a vysvětlování tak, jako to na počátku udělala Eva v Edenu, ale pouze Boží slovo.

Při druhém satanově pokušení se i satan dovolává Písma, avšak Pán Ježíš věděl, že člověk nemá Boha pokoušet a tak se opět staví za autoritu Písma a odráží útok satana právě Písmem.

A tak na potřetí přichází pokušení pro Pána Ježíše – člověka. Pohleď, co všechno mám a to ti dám jenom za to, když se mi pokloníš.

Jak nám, lidem dneška je to známé. Ze všech stran máme mnoho nabídek těch světských věcí, které nás odvádějí od Krista a vedou nás do náruče hříchu. Jen malinko, jen trochu, přece to nic není, vždyť to v podstatě je dobré. A tak si z rukou satana bereme plnými hrstmi třeba televizní filmy v sobotu večer tak, aby se nám na bohoslužbě místo modliteb v hlavě honily scény z nedávno shlédnutého filmu, a všechny ostatní nabídky satana, abychom neměli myšlenky ani čas na Krista.

Ale Pán Ježíš i na potřetí prohlédne satanovu lest a opět mocí Písma odpovídá. Ví totiž, že v něm by se satanovi poklonilo celé stvoření, protože i když byl v postavení člověka, nepřestal být nikdy Bohem.

Celý tento příběh z pouště má pro nás velký význam, protože mluví o jistotě a pevnosti Božího slova.

Dvakrát se satan pokoušel, aby se Pán Ježíš vzdal svého postavení člověka a vrátil se do postavení Boha, protože kdyby se Pán vzdal svého lidství, nemohl by satana ohrozit. Jeho mohl ohrozit pouze člověk, zrozený z ženy, plný člověčenství. Potřetí chtěl za poklonu dát vše, co měl. Všechna království světa. Neuspěl a nikdy nemohl uspět. Pán zvítězil.

• I odpověděl Ježíš a řekl jim: Amen, amen pravím vám: Nemůže Syn sám od sebe nic činiti, jediné což vidí, an Otec činí. Nebo cožkoli on činí, toť i Syn též podobně činí. (J 5,19)

Pán Ježíš na zemi byl vždy plně Bůh i plně člověk. Ačkoli je Bůh, nikdy, když žil na zemi nečerpal ze své Boží podstaty, aby něco učinil, ale žil pouze ze svého vztahu k Otci.

Tak, jak bychom ve svém životě měli žít i my a čerpat vše z našeho Pána Ježíše Krista.

Tento oddíl Písma by měl být pro nás křesťany zároveň mementem, když se obracíme jinam, než ke skutečné pravdě, kterým je Boží slovo.

Satan před Kristem na poušti nezpochybnil ani jedinou větu z Písma.

Kdyby v Písmu, které satan znal a o jehož autoritu se Pán Ježíš opíral, byla jen jedna, třeba malá, nepostřehnutelná nepravda či polopravda, satan by toho okamžitě využil a Pán by nikdy nemohl zvítězit.

A proto se chci dotknout těch, kteří se snaží první tři kapitoly Genesis z Božího slova vytěsnit a dokonce tvrdí, že báje, nazývané vědou o evoluci jsou pravdou. Největší Boží nepřítel – satan ani v Edenu nevykládal Evě o tom, že vlastně vnikla z opice a že smrt na zemi je už dávno a tak se nemusí bát, protože jednou stejně zemře.

Satan by byl tím prvním, kdo by Pánu Ježíši vmetl do tváře, že Jeho Boží slovo se (byť jen třeba v maličkostech) nezakládá na pravdě a tak nemá právo ho nazývat otcem lži. Toto se však nikdy nestalo, ani se stát nemohlo.

Proč se tedy křesťanští evolucionisté staví proti Boží pravdě a to, čeho se nemohl dopustit satan, činí oni tím, že zpochybňují Písmo? Mnozí křesťané se mnohdy snaží ve výkladu Písma doplnit Boží moudrost o tak zvané výdobytky vědy a navíc si možná i myslí, že tím Bohu i lidem pomáhají.

Bratři a sestry, Boží slovo je pravdivé a neměnné, a i kdyby ho zpochybňovali ti nejproslulejší teologové a vědci, nedejme se zmást a pevně, tak jako Pán stůjme v jistotě pravdy Božího slova.

Přeji sobě i vám všem, aby Pán Ježíš Kristus, který je nejen Slovem, ale i Pravdou žil ve vašich srdcích a dával vám radost a pokoj ve všech dnech vašich životů.

– Jaromír Bubeníček –