• Kdo k němu přistupuje, musí věřit, že Bůh jest a že se odměňuje těm, kdo ho hledají. (Žd 11,6)

Když jsem byl ještě malý kluk, měl jsem na kluka jeden poměrně neobvyklý koníček: rád jsem pekl buchty. Bavilo mne to, a tak jsem se občas v sobotu sebral, vzal jsem kuchařku, našel jsem si co nejexotičtější recept a snažil jsem se něco ukuchtit. Docela mi to šlo a maminka byla spokojená, že nemusí na neděli péct sama.

Jenže po čase se v hlavě rodičů vylíhl jeden takový celkem logický nápad: že když už teda peču, tak co takhle dát mi to jako povinnost, abych to za maminku vzal tak nějak napořád, ne jen když se mi bude zrovna chtít.

Opatření mělo ale dva důsledky, jeden chtěný a druhý pravděpodobně nechtěný: ano, pekl jsem buchtu každý týden, ale celá věc se mi jaksi znechutila, už jsem nehledal nové recepty a nijak moc jsem se nesnažil, zkrátka jsem to většinou odbyl tou nejjednodušší buchtou, jakou jsem našel.

Proč? Co se na celé věci změnilo? Jedna nesmírně podstatná věc: Dokud to bylo dobrovolné, náležela mi za to odměna, ano většinou jen pochvala a vědomí, že je někdo rád, ale i přesto odměna. Jakmile to byla povinnost, žádná odměna už nebyla na pořadu dne, ale pokud jsem nesplnil svou povinnost, následoval trest. A to se na motivaci člověka dost podepíše.

Podívali bychom se tedy skrze brýle odměny a trestu na nejčastěji zmiňované křesťanské činnosti – evangelizaci, modlitbu, čtení Bible a službu.

1. Evangelizace

• Nemohu se chlubit tím, že kážu evangelium; nemohu jinak, běda mně, kdybych nekázal. Kdybych to činil ze své vůle, mám nárok na odměnu; jestliže jsem byl povolán, plním svěřený úkol. Zač tedy mohu čekat odměnu? Za to, že přináším evangelium zadarmo, že jsem se vzdal práva, které mám jako kazatel evangelia. (1 K 9,16–18) 
• Kdo se stydí za mne a za má slova, za toho se bude stydět Syn člověka, až přijde v slávě své i Otcově a svatých andělů. (Lk 9,26)

„Správný křesťan musí nést evangelium.“ Kolikrát jste už tohle slyšeli? Anebo tohle: „Známkou zdravé církve je to, že se věnuje misii.“

Víte, až na to, že bych to možná vyjádřil trochu jinak, s tím souhlasím. Ale nemyslím si, že je to všechno. Ne každá „misie“ se Bohu líbí, vždyť farizeům, lidem nesmírně nadšeným pro misii, nakonec řekl:

• Běda vám, zákoníci a farizeové, pokrytci! Obcházíte moře i zemi, abyste získali jednoho novověrce; a když ho získáte, učiníte z něho syna pekla, dvakrát horšího, než jste sami. (Mt 23,15)

Ano, byli horliví! Ano, obcházeli moře i zemi a snažili se získat aspoň jednoho! Dnes jim nejspíš nesaháme ani po paty. Přesto si ale nezískali Boží zalíbení – a to by nám mělo být varováním.

I dnes si všímám podobného ducha – „musíme kázat evangelium, to se Bohu líbí, pak v nás bude mít zalíbení, je to přece známka zdravé církve,“ s tichým dodatkem: „pak už nemusíme tolik dbát na to ostatní“. Občas je to vidět v kázání – v poměru „věnování se“ jednotlivým tématům z Písma.

Jenže přesně to vytýká Ježíš farizeům na jiných místech: že si chtěli Boha naklonit tak, že budou nadměrně horliví v jedné oblasti a za to si přece zaslouží úlevy v jiných; cedí komára, ale ten velbloud, ten už se nějak skousl. I my se tedy mýlíme, jestliže se domníváme, že když budeme evangelizovat horlivě jako… jako farizeové a „jen trošku“ zanedbávat to ostatní, že se Mu tím zalíbíme. Velmi se mýlíme.

Ale i když se nás to výše uvedené netýká, stejně je tu otázka odměn a trestů. „Jak moc“ musím evangelizovat, aby s tím teda byl Bůh spokojen?

A odpověď, kterou dává Písmo, je překvapivá, překvapivá v tom, jak málo po nás Bůh ve skutečnosti žádá, jak málo po nás chce a vyžaduje. Myslím, že největší překvapení to asi bude pro mnohé lidi z našich „letničních“ církví, kde si téměř každý týden „vychutnáváme“ masáž, jak že je důležité svědčit nevěřícím.

Co nám tedy říkají výše uvedené verše?

Tak zaprvé, že je tu něco, co Bůh v této oblasti skutečně žádá: Nestyď se za mne a za má slova. K těmto slovům je přiřazen trest: Jestliže to uděláš, i já se budu stydět za tebe.

V mém životě byl jeden okamžik, kdy jsem si musel uvědomit, že zde jsem vinen. Chodil jsem několik let do skautu a hodně jsem si odtamtud odnesl. A nemám potíže s hrdostí říct: „Jsem skaut,“ a to i když vím, že se to v dané společnosti nesetká s žádnou nadšenou odezvou.

A i když jsem za svá skautská léta nesmírně vděčný, Ježíš Kristus pro mne udělal mnohem víc, dal mi daleko víc, a to neříkám jen proto, „že by se to mělo“, ale protože mne skutečně „jeho dobrotivost zvelebila“. Ale i přesto jsem měl z různých důvodů někdy potíže říct: „Jsem křesťan“ se stejnou hrdostí jako: „Jsem skaut.“

Nesmíme se stydět ani za Jeho slova, ano, i za ta, která jsou mezi lidmi tak nepopulární, kvůli kterým nás leckdo nebude mít rád. I za to následuje oprávněný trest.

Jenže to už je všechno. Ty druhé verše, kde Pavel hovoří o své službě nesení evangelia, mluví o odměně.

Pavel sice říká „běda mně, kdybych nekázal,“ ale dodává, že je to proto, že má svěřený úřad – čili asi tak, jako kdyby si ustanovený kazatel sboru ráno v neděli řekl: „Ále, dneska se mi tam nějako nechce.“ Pak „běda mu, kdyby nekázal“ – má svěřený úřad, nějakou povinnost, a pokud ji neplní, následuje trest.

Co ale Pavel říká o nás ostatních?

Říká: „Kdybych to činil ze své vůle, mám nárok na odměnu,“ čili žádný trest, když „nesu evangelium málo,“ ale odměna, pokud tak vůbec činím.

Rozumíte mi? Dokud jsem neměl pečení buchet jako povinnost, pak i žádná buchta bylo dost. A každá dobrovolně upečená byla něco, za co byla odměna.

Ano, je zde „dolní hranice“, ta je dána slovy o „stydění se“, zkrátka nemohu „odmítnout vydat svědectví“, protože se za Krista stydím, to je hřích, ale to je také vše.

Je to jen logické, protože popravdě, kdyby nás Bůh nutil vydávat svědectví o tom, jak že je na nás hodný, jakou by pak to svědectví mělo cenu?

Chtěl bych tě tedy povzbudit, bratře, sestro, je to vzácná věc, když se s někým budeš sdílet o té dobré zprávě, která uchvátila tvůj život, tak vzácná, že Bůh pro všechny, kdo tak činí, přichystal v nebesích odměnu. Pokud tak činit nebudeš, o odměnu samozřejmě přijdeš, to je logické, ale dokud se nebudeš za Něj a za Jeho slova stydět, nemáš se proč bát nějakého klacku, který by přistál na tvých zádech, protože „málo neseš evangelium“.

2. Modlitba

• Když se modlíš, vejdi do svého pokojíku, zavři za sebou dveře a modli se k svému Otci, který zůstává skryt; a tvůj Otec, který vidí, co je skryto, ti odplatí. (Mt 6,6) 
• …a nic nemáte, protože neprosíte. (Jk 4,2)

Když George Wood komentoval ve své knížce Úspěšný život modlitbu Páně, položil svým čtenářům takovou řečnickou otázku: „Když se zmíní téma modlitby, míváte pocity viny? Pocity viny, že se nemodlíte ‘dost’?“

Když se ale podíváme na modlitbu právě optikou odměny a trestu, celý obrázek se nám trošku změní.

Ano, Bible nám poměrně jasně ukazuje, jak se modlit nemáme. Respektive, co všechno není modlitba. Víte, určitě můžeme druhé nějak přinutit a přimět, aby opakovali „ta správná slova,“ ale nikoho a nikdy nemůžeme přinutit modlit se. Modlitba, ze své podstaty, je buď dobrovolná, nebo neexistuje vůbec. Buď vy sami chcete Bohu něco říct, vy sami Ho chcete o něco poprosit, nebo to, co vychází z vašich úst, ve skutečnosti vůbec není modlitba.

A i proto by bylo bláhové ukládat lidem nějaké tresty za to, že se nemodlí „dost“.

Ve skutečnosti tu jeden, a v naší situaci poměrně tvrdý „trest“ je – pokud neprosíme, pak nic nemáme. To je ale logické, chápeme, že když neskousneme svou pýchu a druhého nepoprosíme, nemůžeme se pak divit, že nic nedostaneme.

Ano, pokud se nemodlíme, nedostaneme odměnu, která se k modlitbě váže – vždyť „Otec, který je v skrytu, ti odplatí.“ Nedostaneme podporu, která by nám mnohdy mohla věci usnadnit, nedostaneme radu, která by nás mohla zbavit ledasjaké bolesti hlavy, nedostaneme sílu a moc, kterou potřebujeme do každodenního života.

Ale je bláhové si myslet, že když se nebudeme modlit „dost“, Bůh nám to nějak osladí. Ne! Ani na okamžik! Ano, bude Mu to líto, ano, bude Ho mrzet, když nás bude sledovat, jak se trápíme a soužíme s věcmi, se kterými by nám rád pomohl, jen kdybychom chtěli, ale modlitba jako taková je a musí být dobrovolná a jako k takové se k ní váže odměna, odměna, pokud se modlíme, odměna, o kterou přicházíme, když se modlit nebudeme.

A tak pocit viny, že se nemodlíme „dost“ v žádném případě není na místě – vždyť si tím škodíme především sami.

3. Čtení Bible

• On však odpověděl: „Je psáno: `Ne jenom chlebem bude člověk živ, ale každým slovem, které vychází z Božích úst.´ (Mt 4,4)

Jako se George Wood ptal u modlitby, já se chci zeptat, co se vám prožene srdéčkem, když dojde na téma čtení Bible. Nebude tam stejně tak to staré: „Nedělám to dost?“ Neobjeví se tam takové to: „Bůh se mnou určitě není spokojený, protože si čtu Bibli tak málo“?

A i tady nám ten starý problém odměn a trestů leckdy dělá docela dost neplechy. Míváme dojem, že musíme naplnit určitou kvótu, abychom teda „byli ti správní křesťané“, a právě tehdy, když začneme čtení Bible pokládat za svou povinnost, za něco, co musíme dělat, nebo…, dostane naše motivace pořádnou ránu, tehdy čteme Bibli ne proto, abychom z ní přijali užitek, kvůli odměně, kterou s sebou to čtení nese, ale prostě jen proto že bychom měli. Ve skutečnosti ve strachu z trestu.

A víte co? Mnohdy tak přicházíme nejen o potěšení, které bychom z toho jinak měli, ale i o tu odměnu, protože se do Písma nedíváme jako do něčeho, z čeho můžeme přijmout tisícerý užitek, ale jako na nepříjemnou součást dne, kterou bychom už měli rádi konečně za sebou. A tohle všechno dokáže způsobit ten jeden maličký problém – když místo odměny, pokud to vůbec děláme, začneme počítat s trestem, když toho neuděláme „dost“.

Co o tom říká Bible?

Přirovnává Písmo ke chlebu, Boží slova k jídlu, kterým jsme živi.

Jistě je pravda, že pokud nebudeme jíst, budeme zesláblí, nebudeme schopní vykonávat svou práci a povinnosti, ale přesto nikdo z nás o jídle nepřemýšlí tak, jak někdy křesťané přemýšlí o čtení Písma. Jíme, protože to potřebujeme, ne proto, že bychom měli. Jíme, protože víme, že je to pro nás dobré, že nám to přináší užitek, ne proto, že bychom se báli nějakého trestu, když to nebudeme dělat.

Tak někdy – jak v případě modlitby, tak Písma – zaměňujeme prostředek a cíl a sami si způsobujeme výčitky svědomí, výčitky, které by vůbec nebyly bývaly nutné.

4. Služba

• Kdyby některý bratr nebo sestra byli bez šatů a neměli jídlo ani na den, a někdo z vás by jim řekl: „Buďte s Bohem – ať vám není zima a nemáte hlad,“ ale nedali byste jim, co potřebují pro své tělo, co by to bylo platné? (Jk 2,15–16) 
• Dávejte každému, co jste povinni: daň, komu daň; clo, komu clo; úctu, komu úctu; čest, komu čest. (Ř 13,7) 
• A kdo by napojil třebas jen číší studené vody jednoho z těchto nepatrných, protože je to učedník, amen, pravím vám, nepřijde o svou odměnu. (Mt 10,42)

„Každý správný křesťan má sloužit druhým,“ zní v křesťanských církvích zleva zprava.

Amen. Ale Písmo si dává dost dobrý pozor, aby vymezilo i ono „proč“. Víte, Bůh nemá žádnou velikou radost z nějaké vynucené služby, z něčeho, co pro Něj děláme se skřípěním zubů, s nedůvěrou a s podezíráním, právě tak jako já si většinou raději udělám věci sám, než abych o ně žádal někoho neochotného.

Jakákoli věc vykonaná z vlastní vůle a dobrovolně má tisíckrát větší cenu, než když uděláme desetkrát tolik, ale z nějakého donucení.

Přestože se my lidé díváme hlavně na výsledky, na skutky, Bůh se dívá k srdci, hledá ovoce, a to ovoce se, stejně jako je tomu u modlitby, prostě nedá nijak vynutit. Láska je buď dobrovolná, nebo neexistuje vůbec. Radost je buď dobrovolná, nebo není žádná. I trpělivost je buď dobrovolná, nebo je to jen její parodie – netrpělivé čekání pod hrozbou trestu.

A ještě jedna věc – to ovoce roste nejlépe tam, kde je svoboda. Ne svoboda hřešit, to rozhodně ne, ale svoboda dělat, co chci, svoboda rozhodovat se ve všech dobrých a prospěšných věcech podle svého úsudku (třebaže za pomoci mnoha dobrých rad – Božích i lidských).

A právě ve chvíli, kdy odměnu náhle nahradíme trestem, leckdy sice získáme více skutků, ale ovoce, ovoce ztratíme.

Prosím, nepochopte mne špatně! Netvrdím, že by křesťan neměl sloužit druhým, ba ano, rozhodně, kde může a jak může, ale měl by chápat, měl by vědět a rozumět, že to, co rozsévá, bude jednou i sklízet, že za prokázané dobro ho jednou čeká odměna, že Bůh se odměňuje těm, kdo Ho hledají, i těm, kdo Mu věrně slouží, ale že po nás nechce nějakou „službu“ jako „opožděnou splátku za spasení“!

Co vždy a za každých okolností musíme: Zaprvé, plnit své povinnosti – ať už ty, které mám kvůli svému postavení (třeba jako dítě poslouchat své rodiče), tak i ty, ke kterým jsem se zavázal (třeba ve svém zaměstnání výměnou za mzdu). A za druhé, nenechat na holičkách nikoho v krajní nouzi.

Všimněte si prosím, že obě věci řeší svým způsobem i naše lidské zákony a za obojí jednání vyměřují tresty. Tresty za neplnění povinností i tresty za to, když třeba necháte někoho těžce zraněného ležet na ulici. V takové situaci nemáme právo druhému odpírat to, co máme, svůj majetek, svou pomoc, svou službu.

Ale ve všem ostatním Bible jasně říká: „Poslyš, křesťane, každý dobrý skutek dostane svou odměnu, dokonce i číše vody, kterou dáš druhému, bude odměněna. Co rozséváš, budeš sám sklízet, a nebudeš-li prokazovat druhým dobro, přijdeš o onu odměnu, budeš sklízet skoupě, ale nic víc, jestliže se nedopustíš hříchu.“

O jakou odměnu?

Víte, ne za všechny své dobré skutky dostaneme odměnu až v nebi – Ježíš například učil své současníky, aby raději na hostinu pozvali chudé, protože bohatí by mohli zase na oplátku pozvat je a už by tak svou odměnu získali.

A tak člověk za mnoho z toho, co udělá dobrého, získává odplatu už tady na Zemi – milováni bývají především ti lidé, kteří sami hodně milují, štědří bývají často sami štědře obdarováváni.

A i za to dobré, za co jsme od lidí žádnou odměnu nedostali, ba naopak, někdy jsme za to dostali holí a nenávistným slovem, za to budeme jednou odměněni v nebi. Odměněni.

Měj to na paměti, křesťane, až budeš sloužit svému Pánu, že se odměňuje těm, kdo ho hledají.

– Lukáš Makovička –