Dobrý den,

Reaguji na článek Černá kniha komunismu z čísla 66 (z webového archivu).

Jeví se mi jako nutné komentovat tento příspěvek. Myšlenky komunismu jsou mnohé a značná část je ryze ateistická, některé skutky vyznavačů komunismu byly opravdu hrozné. Nicméně článek dle mého posouzení v jednom nemá správný pohled, a sice v myšlence společného vlastnictví majetku, tedy výrobních prostředků. Nelze to vyloučit ze Slova Božího, a tudíž to nelze zavrhnout. Navíc tato část Slova Božího je i v praxi existující dodnes a je funkční. Nazývá se Kibuc. Nicméně vraťme se ke Slovu Božímu a tím je společné vlastnictví a jeho společné užívání:

• Všickni pak věřící byli pospolu, a měli všecky věci obecné. (Sk 2,44 KRAL)
• Toho pak množství věřících bylo jedno srdce a jedna duše. Aniž kdo co z těch věcí, kteréž měl, svým vlastním býti pravil, ale měli všecky věci obecné. (Sk 4,32 KRAL)

Toto nelze pojmout jako zlou myšlenku. Je správná a platná. Otázka je sjednocující myšlenka a tou je víra v Boha a jeho požehnání a spása pro věčný život. Tedy Bůh sám.

 S pozdravem

Daniel M.

 * * * * * * *  

Pokoj Vám a milost, Danieli.

Děkuji Vám za Váš email. Jsem moc rád, že nám píšete, nicméně nemohu s Vámi souhlasit v tom, co píšete.

1. Ohledně komunismu – je to ryze ateistická filozofie, jak píšete, založená na materialistickém pohledu na svět. Základ je naprosto špatný – a pokud je špatný základ, nemůže z něj vyrůstat opravdu nic dobrého. Vámi zmiňovaný článek o tom mluví velmi jasně.

2. Co se týče společného vlastnictví – článek sám nic takového nezmiňuje, ale máte pravdu, že to je myšlenka komunistické ideologie, popularizovaná např. známou písní Jana Wericha z „Císařova pekaře“: „Když všichni všechno všechněm dáme, tak budou všichni lidi všechno mít dohromady.“ Myšlenka společného vlastnictví v komunismu se ve všech směrech odlišuje od toho, co popisuje druhá kapitola Skutků apoštolských. Do praxe byla tato myšlenka v naší zemi uváděná hlavně po roce 1948 a lze ji popsat také jako státem organizovanou loupež. Kdo něco měl, musel to odevzdat nebo mu to bylo ukradeno a dotyčný byl ještě navíc potrestán. V komunismu je to otázka nutnosti, nutného vývoje lidstva, kterému je třeba pomoci revolucí (i za cenu zmaření lidských životů). Principem, na kterém se staví, je rovnostářství, i když aplikované do praxe v podobě, že „někteří jsou si rovnější“.

Ale ve druhé kapitole Skutků nic takového nenacházíme. Čteme tam, že:

• Všichni, kteří uvěřili, byli pospolu a měli všechno společné. Prodávali svůj majetek a rozdělovali všem podle toho, jak kdo potřeboval. Každého dne pobývali svorně v chrámu, po domech lámali chléb a dělili se o jídlo s radostí a s upřímným srdcem. (Sk 2,44–46)

Všimněte si prosím několika důležitých věcí.

Princip dobrovolnosti. Tito první křesťané dávali na společné dílo, protože chtěli, nikoliv proto, že museli. Prokazovali svou lásku těm, kteří nic neměli nebo měli nedostatek a prokazovali ji tím, že se s nimi dělili o všechno potřebné k životu. Což je skutečnost, kterou Písmo učí i na dalších místech, je to vyjádření druhého největšího přikázání, tedy lásky k bližnímu.

Princip částečnosti. Tím mám na mysli skutečnost, že lidé zcela zjevně neprodávali všechno, co měli, nezbavovali se všeho, ale byli ochotní obětovat ze svého majetku dost na to, aby mohli zajistit druhé. Co všechno měli společné, ukazuje jak tento text, tak kapitoly následující. Ve třetí kapitole Petr říká chromému muži u Krásné brány, že nemá stříbro ani zlato. Pokud by křesťané měli všechno společné, potom by to znamenalo, buď že byli společně velmi, opravdu velmi chudí, nebo že Petr lhal a nebyl ochotný poskytnout ze společného majetku trochu stříbra či zlata na podporu chromého žebráka, nebo to ukazuje na to, že Petr mluví pravdu a mluví o svém vlastním majetku, tedy že nemá stříbro ani zlato, které by mohl žebrákovi dát. V páté kapitole vidíme v příběhu Ananiáše a Safiry důležitý text, který se vrací také k předchozímu principu, k dobrovolnosti. Petr říká Ananiášovi, když mluví o poli, které Ananiáš prodal a následně vydával část peněz za celý obnos, který za pole utržil:

• [Pole] Bylo tvé a mohl sis je přece ponechat; a když jsi je prodal, mohl jsi s penězi naložit podle svého. (Sk 5,4)

Pole bylo Ananiášovo. Mohl si je nechat. Nemusel je prodávat a bylo by to v pořádku. A když pole prodal, nemusel peníze dávat církvi, mohl s nimi naložit podle své vůle. To zjevně neukazuje na kolektivní vlastnictví a už vůbec ne na společné vlastnictví výrobních prostředků (výrobním prostředkem bylo v tomto případě pole, které Ananiáš prodal), ale mluví to o tom, co popisuje čtvrtá kapitola:

• Nikdo mezi nimi netrpěl nouzi, neboť ti, kteří měli pole nebo domy, prodávali je, a peníze, které utržili, skládali apoštolům k nohám. Z toho se rozdávalo každému, jak potřeboval. (Sk 4,34-35)

Když se vrátíme do druhé kapitoly, čteme zde, že se křesťané scházeli po domech a následující kapitoly Skutků nám ukazují, že tyto domy měly své majitele – nepatřily všem, ale patřily konkrétním lidem. Jedním z takových domů, byl dům Marie, matky Jana Marka, kde se scházela církev (Sk 12,12). Znovu to nedokládá kolektivní vlastnictví, ale péči o chudé a potřebné. Kromě toho je zde ještě další princip:

Princip dočasnosti. Ve druhé kapitole Skutků byli v Jeruzalémě shromážděni Židé z celé římské říše, protože přišli slavit svátek týdnů (Ex 34,22). Podle konzervativních odhadů měl Jeruzalém v první polovině prvního století 80–100 tisíc obyvatel, přičemž během svátků, které trvaly minimálně týden, se počet lidí násobil desetkrát až dvacetkrát. Příchozí museli někde bydlet a něco jíst. Pokud bylo v den letnic tři tisíce nových křesťanů obrácených ve stejném poměru jako obyvatelé Jeruzaléma vs. návštěvníci (což je velmi pravděpodobné), a pokud nově obrácení chtěli zůstat alespoň nějakou chvíli „v učení apoštolském“ (viz Sk 2,42 – a opět je to velmi pravděpodobné), potom to pro jeruzalémskou církev musel být zjevně velký logistický problém. A nelze se divit tomu, že lidé prodávali, co měli, aby se postarali o sourozence v nově získané víře. Takto to ale nevypadalo dlouho.

Bůh přidával k církvi každý den ty, které povolával ke spáse (Sk 2,47) – a zde už bude řeč o obyvatelích Jeruzaléma. Ve Skutcích 4,4 čteme, že počet učedníků byl pět tisíc. A v šesté kapitole ještě vzrostl. Ale v šesté kapitole vidíme také problémy, které se objevily:

• V té době, kdy učedníků stále přibý­va­lo, začali si ti z nich, kteří vyrostli mezi Řeky, stěžovat na bratry z židovského prostředí, že se jejich vdovám nedává každodenně spravedlivý díl. (Sk 6,1)

Tento text opět neukazuje na kolektivní vlastnictví, ale na soukromé vlastnictví, a na podporu církve takovým způsobem, aby se církev mohla postarat o své chudé (jak to vypadalo prakticky v případě vdov, se můžeme dozvědět z 1. Timoteovi 5,3–16).

K tomu musíme připojit ještě několik dalších biblických principů, které mluví o zachování rozdílů mezi lidmi – mluví o chudých a bohatých v církvi (1K 11,22; 1Tm 6,17–18), mluví o nedotknutelnosti osobního vlastnictví (např. Ef 4,28), o tom, že křesťané mají pracovat (2Te 3,10). Další text mluví soběstačnosti křesťanů:

• Zakládejte si na tom, že budete žít pokojně, věnovat se své práci a získá­vat obživu vlastníma rukama, jak jsme vám již dříve uložili. Tak získáte úctu těch, kdo stojí mimo, a na nikoho nebudete odkázáni. (1Te 4,11–12)

3. Co se týče kibuců, podíváte-li se do historie, uvidíte, že kibuc je komunistický vynález. To, že jej ve svém nadšení přijali někteří křesťané, z něj nedělá biblickou záležitost. A platí to i obráceně – kibuc není důkazem ani potvrzením správnosti společného vlastnictví.

Pokud vytrhneme Vámi uváděné verše z jejich kontextu, můžeme jimi „dokazovat“ „bibličnost“ společného vlastnictví (a dějiny církve nám poskytnou dostatek „podpůrných“ příkladů), ale v kontextu tyto verše mluví o něčem trochu jiném – mluví o obětavé a ochotné službě druhým.  A to je mezi dnešními křesťany – zvlášť v naší zemi – velký problém. Velká většina sborů v naší zemi není ochotná ani podporovat své vlastní služebníky a spokojí se s tím, že jejich kazatele platí bezbožný stát. O ochotné a obětavé službě ani nemluvě. Taková církev může být jenom stěží světlem a solí okolnímu světu a nemůžeme se potom divit tomu, že křesťané hledají jiné způsoby „ovlivnění“ okolní společnosti, např. v politické angažovanosti nebo ve využívání zábavy k oslovení lidí.

Bůh nám však svěřil své Slovo nikoliv proto, abychom si v něm našli, co se nám líbí, ale abychom ho studovali a vykládali v jeho kontextu a potom podle toho také žili. Proto máme své myšlení opravovat podle Písma a ne „opravovat“ Písmo, podle toho, co si myslíme, že říká.

S modlitbou

Jaroslav Kernal