Tento dopis byl otištěn v amerických denících mnohokrát a vždy promlouvá do duší rodičů, dětí i kamarádů všech těch, kteří prožili ztrátu mladého života v automobilových nebo motocyklových nehodách. Tato modlitba může zachránit někoho z těch, kteří si v 17ti letech neuvědomují nebezpečí, které nové řidiče čeká.

"Bože, prosím Tě, je mi teprve 17 let."

Den, kdy jsem zemřel, byl obyčejným školním dnem, jako každý jiný. Kéž bych býval jel autobusem! Ale nějak jsem na něj nepospíchal. Pamatuji se, jak jsem vymámil na mámě auto. "Teď to letí," žadonil jsem. "Všichni spolužáci už jezdí v autě."

Když ve tři hodiny zazvonil zvonek, naházel jsem všechny knížky do skříňky. Měl jsem volno až do půl deváté zítřejšího rána. Letěl jsem na parkoviště, vzrušen při pomyšlení na jízdu autem a na to, že budu konečně svým vlastním pánem. Volný!

Nezáleží na tom, jak se nehoda stala. Udělal jsem chybu - jel jsem příliš rychle. Bláznivě jsem riskoval. Těšil mě ale pocit, že jsem mohl dělat, co jsem chtěl, a také to bylo zábavné.

Poslední věc, která mě zůstala v paměti, bylo, že jsem míjel jednu starou dámu, která jela strašně pomalu. Uslyšel jsem ohlušující ránu a ucítil hrozné trhnutí. Sklo a plech lítaly všude. Zdálo se, že celé moje tělo letí zevnitř ven. Uslyšel jsem se křičet. Náhle jsem procitnul. Bylo to velmi tiché a klidné. Policejní úředník stál nade mnou. Pak jsem uviděl doktora. Moje tělo bylo samá rána. Byl jsem celý od krve. Kousky ostrého skla jsem měl zapíchány všude. Zvláštní, že jsem nic necítil.

Hej, nepřetahujte to prostěradlo přes mou hlavu! Nejsem přece mrtvý! Je mně teprve 17 let! Mám dnes večer rande. Určitě vyrostu a budu mít krásný život! Ještě jsem nezačal pořádně žít! Nemůžu být přece mrtvý.

Později jsem byl položen do velkého šuplete. Moji známí mě museli identifikovat. Proč jen mě museli vidět takto? Proč jsem se musel dívat na máminy oči upřené na nejstrašlivější ránu v jejím životě? Táta náhle vypadal jako stařec. Řekl tomu úředníku, co to měl na starosti - "ano, je to můj syn" a zesinal.

Pohřeb - to byl zvláštní, tajemný zážitek. Viděl jsem všechny své příbuzné a kamarády kráčet za rakví. prošli kolem jeden po druhém a podívali se na mě nejsmutnějšíma očima, které jsem kdy viděl. Někteří z kamarádů plakali. Několik děvčat se dotklo s nářkem mé ruky a odešlo.

Prosím Vás, vzbuďte mě někdo! Vemte mě odsud! Nemohu snést pohled na tátu s mámou tak zlomené smutkem. Dědeček s babičkou jsou tak sklíčeni žalem, že sotva jdou. Bratr a sestry jsou jako mrtvoly. Pohybují se jako roboti. Všichni jako v mlze.

Člověk tomu nemůže uvěřit. A já tomu také nemohu uvěřit. Nepochovávejte mě, prosím Vás! Nejsem mrtvý! Mám ještě tolik co prožít! Chci se zase smát a běžet. Zpívat a tancovat. Nedávejte mě do země, prosím! Slibuji, jestli mi dáš ještě jednu šanci, Bože, budu nejopatrnějším řidičem na celém světě. Jenom jedinou šanci!

Bože, prosím, je mně teprve 17 let!

(Přeložil Pavel Bartoš, přetištěno se svolením "Editors Press Service, Inc.", New York)