Mám právo vůbec mluvit? Má právo se ozvat zavržený, odkopnutý, ten, o kterého nikdo nestojí? A když se ozvu, budu vyslyšen? Budu brán vážně, i když mi nedal nikdo právo mluvit? A kdo mě pochopí, kdo uzná, že mám právo se ozvat, že mám právo i soudit? Soudit toho, kdo se na mě provinil. Vystupuji s pochybami, ale přece se ozývám a nebojím se hájit své právo na život, za to, že i já mám právo žít.

Vznikl jsem ve chvíli erotické vášně, ve chvíli kdy má matka neznala mého otce a můj otec neznal moji matku, ve chvíli, kdy dva mladí lidé toužili po ukojení své vášně. Nechci soudit, zda to bylo správné, ale chci hájit to, že měli vědět jaké důsledky z toho mohou vzniknout. Moje matka byla mladá a nezkušená dívka. Toužila po milostném poznání, ale netoužila po následcích, které vzrušující poznání přináší.

Nějakou dobu vůbec nevěděla, že jsem, že existuji. Já - plod - jsem byl a pomalu jsem se formoval v člověka. Pomalu se ve mně vyvíjely důležité buňky a tvoří jednotlivé orgány. Moje matka žila chvíli jako doposud. Pak přišly dny, kdy věděla, že se v ní něco odehrává. Když zjistila, že v sobě nosí život, zhrozila se. Ale proč? Proč jsi se zhrozila, když jsi sama dopustila, abych já vznikl, abych existoval? Vždyť i ty, má matko, jsi byla jednou takový malý bezbranný plod, jako já. Zapoměla jsi, žes vznikla stejným způsobem jako já? Vím, na tebe třeba čekali, třebas nevznikla neplánovaně, jen tak náhodou, ale přesto, cožpak máš právo rozhodovat o mém dalším osudu? Cožpak jsi ty nejvyšší soudce, který když dá palec dolů zabíjí, nebo když dá palec vzhůru, nechává žít? Kdo tě ustanovil rozhodovat nad životem, když ty sama jsi nemohla rozhodnout nad svým vlastním životem? Když jsi přicházela na svět, nikdo se neptal jestli bude hlad nebo bída, nemoce nebo válka. Každý jen očekával nové krásné stvoření. Vždy byly problémy v životech dětí. Lidé nežili vždy dobře. Mnohdy žili v bídě a nouzi. Přesto chtěli mít děti a pro ně žít, starat se o ně a dát jim vše, co potřebují. Lidé poznali nezaměstnanost, válku. Na světě nebylo vždy krásně. Ale i tehdy, kdy se špatně žilo, rodily se děti a nikdo si nedovolil přemýšlet o vraždě plodu vlastního života. Žijete proto, abyste mohli dávat život a ne abyste mohli život brát, abyste mohli zabíjet.

Ano, snad nemám právo mluvit, jsem malý nevyvinutý plod, snad se ještě ani člověku nepodobám. Přesto se chci bránit jako se brání odsouzenec na smrt. Nechci mluvit jen za sebe, ale za všechny příští životy, za všechny minulé i budoucí, za vraždy nevinných, za které nebyl nikdy nikdo potrestán. Vraždíte nás jako bychom byli mor, jako bychom byli něco špatného a přitom jsme vaši potomci a následovníci. Vy nám máte předat dílo vašich rukou, dílo vašich předků. Že to dílo vás všech žijících za nic nestojí - je pravda. Ale přesto vám byla dána moc otevřít nové životy. Proto máte tuto funkci plnit a ne plnit smětiště našimi mrtvými tělíčky, vašimi plody. Vždyť přece na světě není jen špína, nemoce a zničená příroda. Vždyť se ještě tu a tam najde lidská láska, důvěra, laskavost a porozumění. I v chudobě mohou lidé prožívat lásku, i v chudobě si mohou lidé rozumět, ba třeba víc než v přepychu a bohatství.

Měl bych cítit nenávist ke své matce, nenávist že mě vůbec někdo zplodil. Necítím nenávist. Cítím jen velkou lásku k matce a ještě větší bolest nad tím, že nikdy neřeknu "maminko mám tě rád." Nikdy neuvidím slunce, vodu, zkrátka celý svět. Nebudu se radovat a smát z věcí, z kterých se raduje moje matka.

Lituji, že mezi lidmi existuje pomyšlení na vraždu, že lidé dovedou zabíjet a ničit. Ty samé ruce, které někoho objímají, ty samé ruce za chvíli nenávidí a zabíjejí. Srdce plné lásky k jedněm a plné nenávisti k druhým.

Maminko, já bych byl přece hodný a nedělal bych ti zbytečné starosti. Cožpak můžeš mít lásku k mému otci a nemít jí ke mně, k tvému životu? Cožpak mě můžeš jen tak zabít? Myslíš si, že když jsem ve tvém těle, že máš právo rozhodovat o mě i o sobě jak se ti zlíbí? Maminko, to se ani trochu nezastydíš, když mě s tvým dovolením zabijí? A co dál? Co potom? Půjdeš za svým milým a budete se znovu milovat. Budete se radovat, že už vás neotravuji, že jste se zbavili nicotného problému. A možná si řeknete: "Kdyby k něčemu došlo, pomůže opět vrah." Ne, vy používáte jiné slovo, "lékař." Od čeho léčí tito lidumilové ženy, které mají přivést na svět život? Proč dopustily, aby se život vyvinul?

A tak na závěr si ani nestěžuji, už ani nepláči, protože jsem ještě nežil a už nejsem, protože lidské srdce je neoblomné a jednou je toto a i další zabíjení přivede ke konečnému soudu. Prosím, nevynášejte rozsudek nad někým, kdo ještě nezkusil chvíle života, kdo nepoznal jaký je svět. Ne, nezabíjejte mně! Prosím vás, proč?

- Milan Hudeček -