• Oni nad ním zvítězili pro krev Beránkovu a pro slovo svého svědectví. Nemilovali svůj život natolik, aby se zalekli smrti. Zj 12,11

Stručné shrnutí obsahu knihy

Tato nově vydaná knížka vychází v současné češtině vůbec poprvé. Provází nás utrpením a dějinami české církve, počínaje rokem 894, kdy Bořivoj poznal Krista na Moravě. Češi dostali, vlivem misie Cyrila a Metoděje, hned na začátku část Písem i bohoslužby v jazyce, kterému rozuměli, což nebylo u jiných národů obvyklé.

Po stručném shrnutí a myšlence, že „ukřižovaný Kristus zde nechtěl mít evangelium bez kříže“, se Komenský dostává k podrobnějšímu pojednání o době husitské a po ní ke vzniku a k počátkům Jednoty bratrské. Čtenář zjišťuje, že i ‚bratři‘ trpěli pronásledováním nejen římských katolíků, ale též kališníků, přesto prožívali Boží duchovní ochranu a růst své církve.

Poměrně podrobně se dovídáme o událostech předcházejících zahraniční intervenci roku 1618. Před Bílou horou „v celém království rozkvetla čistá víra“ a „sotva by se našel jeden ze sta, který by se nehlásil k evangelické víře“, ale současně se „pomalu vloudila svévole“ (str. 76–77).

Stavovskému povstání předcházely intriky a provokace menšinové katolické strany vůči většinovým evangelíkům. Postupný náboženský útisk nového císaře Ferdinanda II., od svých dvanácti let odchovance jezuitského školství, vyvolával postupnou protireakci a konflikty.

Komenský uvádí, že celá akce na potlačení evangelíků byla předem připravena v Římě r. 1616 (str. 85): Závěr byl, že kacíři se nemají odsuzovat k smrti, protože se tím honosí jako mučednictvím, ale budou je oslabovat a přivádět k poslušnosti jinými cestami. Z tohoto důvodu se zasadili i o to, aby se nechvalně proslulé jméno „inkvizice“ změnilo na příjemnější název „reformace“.

Dějiny násilí v knize

Ani po nešťastném podcenění situace ze strany vnitřně nejednotných evangelíků a po jejich vojenské prohře na Bílé Hoře, by protireformace neproběhla bez pomoci zvenčí: bez cizích žoldnéřů, bez cizí šlechty postupně dosazované na zabavené majteky a cizího duchovenstva. Nucené konverze  k římskému katolictví probíhaly pomocí: klamání (str. 86, 110, 186), násilí a vydírání (str. 176, 188), bití a zastrašování (str. 177–179, 190, 191), věznění a mučení, rozdělování rodin (str. 185), konfiskace nemovitého i movitého majetku, odebírání všech práv (str. 172), vyhnanství nepoddajných ze země, pronásledování evangelických duchovních a důsledného ničení duchovní literatury. Další konkrétní případy uvádí Historie na řadě míst.

Velký prostor je v knize věnován přípravám a průběhu veřejné popravy 27 předních mužů české země na Staroměstském náměstí roku 1621. Očití svědkové zachytili a Komenskému předali především to, o čem odsouzení rozmlouvali před popravami, a jejich svědectví víry Kristovy.

Kniha také uvádí na řadě míst skutky těch, kdo zapřeli víru v Krista. Jednalo se o ohromné množství lidí. O důvodech odpadnutí od Boží pravdy na str. 210 je uvedeno toto: „Málo bylo takových, kteří by ve svém svědomí považovali to, k čemu byli nuceni přestoupit, za jistější cestu ke spáse. Odpadali jen kvůli strachu z lidí, z touhy zalíbit se jim nebo jen slepě následovali příklady druhých a tím se dopouštěli násilí na svém svědomí.“

V poslední kapitole autor píše, že si ono hrozné pronásledování Bůh použil k tomu, aby pročistil svou církev, že „oddělily se plevy od pšenice a struska od zlata“ a „ukázalo se, kdo měl Krista v srdci a kdo byl jen pokrytec“ (str. 211).

Co posilovalo víru věřících (a proč doporučuji si knihu přečíst celou):

a/ Dobrá znalost Písem a spolehnutí se ve víře na Boha je znát v odpovědích vyslýchaných věřících: strana 56–57, 63, 64, podobně pan Václav z Budova a velké množství dalších.

b/ Nemilovali svůj život natolik, aby se zalekli smrti, jistota věčného života. Např. Matouš Ulický (str. 105–107), který nezapřel svou víru v Krista ani při mučení, ani cestou na popraviště.
Podobně neobyčejnou jistotu víry, darovanou jim Kristem Ježíšem podle Ř 3,22–26 prokázali pánové Kryštof Harant (str. 122–124), Kašpar Kaplíř, Jindřich Otta, Bohuslav z Michalovic, Valentin Kochan, Jan Kutnauer a mnozí další. Kromě přijetí do věčné Boží slávy těchto bratrů byl Bůh oslavený i tím, že byla upevněna a posílena víra přihlížejících popravám.
c/ Bůh jim dal vnímat antikristovského ducha protireformace (pozn.: předpona „anti“ může mít dva významy, buď „proti“, anebo „na místo někoho“). Věřící viděli duchovní modlářství nepřátel (str. 183–184) a uvědomovali si, že nebojují proti lidskému nepříteli (str. 79, 86, 92, 94, 109, 118, 199…).

d/ V pronásledování je držela víra od Pána Ježíše Krista (str. 101, 103, 106, 182…). Podrobnější a velmi povzbuzující popisy vytrvalosti jednotlivých svatých (Zj 14,12) jsou na stranách 194–199.

Osobně mě v knize nejvíce zaujal příběh, dopis a svědectví Jiřího Baltazara určené jeho věznitelům a katům. Bůh dává svým věrným mimořádné dary! Dopis a zaznamenané svědectví vyznívají tak, jako by je vyslovil snad někdo z apoštolů. „Neboť Duch svatý vás v té hodině naučí, co je třeba říci.“

Zapření Krista a následné pokání. Je důležité dovědět se, že tento Jiří Baltazar a také Ondřej Polívka (str. 56–57) byli nejdříve násilím přinuceni zapřít svou víru, tedy proti svému svědomí. A přesto (poté, co prožili pokání ze zapření) jsou jejich slova a skutky v Kristu mimořádně silné tak, že vynikají i mezi ostatními svědectvími knihy.

V knize se objevuje místy i humor: např. v rozhovoru statečného Václava z Budova s jezuity před vlastní popravou (str. 121–122), podobně s nimi mluvil odsouzený Jan Jesenius (str. 136), dá se najít i více míst.

Závěrem bych rád uvedl, jak mě kniha povzbudila v pohledu do minulosti i do budoucnosti.

1/ Pohled do historie.  Tvrdá totalita tehdejší doby.

Je dílem Boží milosti, že i v tak hrozných zkouškách velká část věřících obstála a biblickou víru zachovala. Události Historie sahají jen do r. 1633, protože v té době se v cizině připravovalo její první vydání, s cílem posílit věřící doma. Velmi silné pronásledování evangelíků však stále pokračovalo a podle mnohých historiků bylo dokonce ještě horší v době panování císaře Karla VI. (vládl 1711–1740). Poddanství evangelíků však neskončilo vydáním tzv. Tolerančního patentu, do r. 1781, ale trvalo až do vydání Protestantského patentu r. 1861.

Při čtení Historie jsem si uvědomil, že popisuje velmi tvrdý vládnoucí režim. A že když porovnávám tuto dobu s obdobím 50. let 20. století, které bývá občas nazýváno „tvrdou totalitou“, vnímám, že pobělohorská doba byla totalitou mnohem tvrdší. Může to být dobrým poučením, když člověk vidí Boha, jak provádí lidi zkouškami v delším časovém období, než je např. jen 20. století.

2/ Pohled do budoucnosti. Velké soužení.

Toto těžké soužení, které popisuje Komenský v Historii, může povzbudit i nás, dnešní křesťany, kteří vnímáme vzrůstající pronásledování ve světě a blížící se druhý příchod Kristův.

Při pozorném čtení Bible vnímám, že se v ní neučí o nějakém „vytržení církve před velkým soužením“. Matouš 21,2: „Neboť tehdy bude velké soužení, jaké nenastalo od počátku světa až do nynějška, a nikdy již nenastane.“ Je dobré vidět příklady těch, kteří v těžkých zkouškách díky Boží věrnosti obstáli. Historia magistra vitae est.