Když se mluví o Kristově ukřižování, lidé často myslí na jeho strašné fyzické utrpení. Ale je zajímavé, že v Novém zákoně se mnohem více mluví o utrpení, které přichází v souvislosti s křesťanským životem kvůli pronásledování křesťanů pro jejich víru, a mnohem méně se mluví o utrpení Krista. Ježíš mluvil o tom, že bude muset trpět, apoštolové po letnicích vysvětlovali Židům, že Mesiáš musel trpět. Ale evangelisté jsou v popisu ukřižování strozí – mluví o posměchu ze strany spoluodsouzených i od lidí, kteří stáli kolem kříže, mluví o Kristových slovech na kříži, ale nezabývají se Kristovým utrpením. Suše konstatují jeho smrt:

• Ale Ježíš vydal mocný hlas a skonal. (Mk 15,37)
• Řekl: „Dokonáno jest.“ A nakloniv hlavu, skonal. (J 19,30)

Mnohem více se o Kristově utrpení můžeme dozvědět ze Starého zákona. Žalm 22 popisuje Kristovo ukřižování. V životě Davida, autora tohoto žalmu, budeme jenom těžko hledat nějakou událost, která by ho mohla vést k napsání takových slov. David sice prožil mnoho těžkých věcí, ale v našem žalmu je popis odsouzení a popravy. A to je něco, co nedovedeme spojit s žádnou událostí Davidova života. Nepochybně psal tento žalm na základě nějakého vlastního prožitku, ale je zjevné, že slova žalmu daleko přesahují Davidův život i jeho zkušenosti. Je to žalm, který cituje Pán Ježíš na kříži a ukazuje nám, že David psal o něm.

I. Temnota kříže (v. 1–22)

• Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil? (Ž 22,2)

To jsou Pánova slova, která zvolal těsně před svou smrtí. Když ho přibili na kříž, prosil, aby jim Otec odpustil, protože nevědí, co činí (L 23,34), neví, koho probodli (Za 12,10). Potom mluvil se vzbouřencem, který byl ukřižován spolu s ním, a když se na něj tento vzbouřenec obrátil s prosbou o smilování a prosil ho, aby na něj pamatoval, až přijde do svého království, Ježíš mu odpověděl známými slovy:

• Amen, pravím ti, dnes budeš se mnou v ráji. (L 23,43)

Pak odevzdal svou matku do péče svého milovaného učedníka Jana (J 19,27). V poledne nastala na tři hodiny tma. Nebeská světla zakryla svou tvář, aby se nemusela dívat na to, jak lidé zabíjejí jednorozeného Syna Božího. Nastala tma jako v Egyptě, když Bůh přišel se svým soudem. Také zde byl beránek i tady tekla jeho krev i on byl zabit, aby se na něj snesl Boží hněv, který jsme měli nést my. A když po třech hodinách znovu přišlo světlo, svět uslyšel z Pánových úst následující čtyři věty – první z nich je citátem z našeho žalmu:

• Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil? (Mk 15,34)

Ježíš citoval slova Žalmu, ale lidé to nechápali. Místo toho se mu vysmívali, že volá Elijáše, a říkali, že si počkají, jestli ho Elijáš přijde sundat z kříže. Ale Ježíš prožíval přesně to, o čem mluví tento žalm. Jednorozený Syn, který byl v náruči Otcově, se ponížil a stal se člověkem. On, který od věčnosti přebýval v dokonalém spojení s Bohem, musel nyní v lidském těle zápasit o tento nepřerušený vztah s Otcem. Od svého mládí měl vždycky na mysli vše, co se týkalo jeho Otce, vždycky miloval svého Otce z celého svého srdce, z celé své mysli, celou svou duší a ze vší své síly. Nikdy nepřestal milovat svého Otce a vždycky to dělal na sto procent. Nepolevil ani na okamžik. I když byl v lidském těle, které podléhalo slabostem, vždy byl i jako člověk v dokonalém obecenství s Otcem. A vždycky pamatoval na důvod svého příchodu – věděl, že jeho cílem není na prvním místě dát nám příklad dokonalého lidství a harmonického vztahu s Bohem; jeho cílem bylo na lidském těle potrestat hřích, dát sebe sama jako zástupnou vykupující oběť, která uspokojí Boží hněv. Už Josefovi anděl řekl:

• [Marie] Porodí syna a dáš mu jméno Ježíš; neboť on vysvobodí svůj lid z jeho hříchů. (Mt 1,21)
• On se za nás obětoval, aby nás vykoupil ze všeho hříchu. (Tt 2,14)

Proto se Ježíš narodil, proto se stal člověkem, proto byla jeho tvář upřena k Jeruzalému (L 9,53). Proto byl nyní na kříži, proto noc předtím volal v modlitbě v Getsemanské zahradě k Otci, jestli je to možné, aby ho minul tento kalich. Ježíš věděl, proč přišel. Nyní musel jako člověk – a musíme zdůraznit, že jako člověk, zaplatit za hříchy svého lidu. A nyní přichází chvíle, kdy Ježíš v úzkostech volá: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“ Jeho srdce je naplněno úzkostí, ale zároveň se cele spoléhá na Boží slovo. Z hloubi jeho nitra vychází Žalm 22. Ježíš si připomíná veliké Boží skutky:

• Bože můj, volám ve dne, a neodpovídáš, nemohu se ztišit ani v noci. Ty jsi ten Svatý, jenž trůní obklopen chválami Izraele. Otcové naši doufali v tebe, doufali, tys jim dal vyváznout. Úpěli k tobě a unikli zmaru, doufali v tebe a nebyli zahanbeni. (Ž 22,3–6)

A stejně jako jeho tělesní předkové úpěli k Bohu, také Ježíš volá k Bohu. Úpí a doufá. Přestože je na kříži, oslavuje Boha a připomíná si jeho svatost, jeho vyvýšenost a vládu, jeho svrchovanost. V hodině své smrti, která se tak rychle přiblížila, skládá svou naději v Boha.

• Já však jsem červ a ne člověk, potupa lidství, povrhel lidu. Všem, kdo mě vidí, jsem jenom pro smích, šklebí se na mě, potřásají hlavou: „Svěř to Hospodinu!“ „Ať mu dá vyváznout, ať ho vysvobodí, když si ho oblíbil!“ (Ž 22,7–9)

V noci před ukřižováním Ježíše zajali, vyslýchali ho, vysmáli se mu, ti nejváženější muži tehdejšího Izraele ho bili do tváře a plivali na něj. Vyslýchal ho Herodes i Pilát a nakonec ho vydali vojákům, kteří si z něj udělali svou loutku. Zbičovali ho římskými důtkami, které měly několik řemínků, v nichž byly zasazeny úlomky kostí a kamenů, aby způsobily co největší bolest a zranění. Potom Ježíše oblékli do purpurového pláště – to byla královská barva, na hlavu mu dali trnovou korunu. Nejspíš byla spletena z nějakého druhu akácie s trny dlouhými kolem deseti centimetrů a bili ho přes hlavu holí. Potom musel nést svůj kříž na Golgotu.

Nyní visí nahý, zkrvavený, roztrhaný, vyčerpaný a odloučený od Boha na kříži. „Červ, potupa lidství, povrhel lidu.“ Když ho vojáci vyvedli na nádvoří a Pilát ho spatřil, řekl: „Hle, člověk!“ Ať už to byl výraz zděšení nebo posměchu, ukazuje nám, v jak hrozném stavu Pán byl. A kolem kříže se shromáždili zákoníci, velekněží a farizeové a posmívali se mu:

• Jiné zachránil, sám sebe zachránit nemůže. Je král izraelský – ať nyní sestoupí s kříže a uvěříme v něho! Spolehl se na Boha, ať ho vysvobodí, stojí-li o něj. Vždyť řekl: „Jsem Boží Syn!“ (Mt 27,42–43)

Jaké rouhání! Jaká potupa! Ale pohleďte na Pána, kam upíná svůj pohled!

• Ty jsi mě vyvedl z života matky, chovals mě v bezpečí u jejích prsou. Na tebe jsem odkázán už z lůna, z života mé matky ty jsi můj Bůh. Nebuď mi vzdálen, blízko je soužení, na pomoc nikoho nemám! (Ž 22,10–12)

Znovu se Pán Ježíš obrací k Otci. I když je opuštěn a nese trest za náš hřích, stále zůstává ve svatosti a v dokonalé důvěře v Otce. Není jako Jób, který si zoufal a nakonec se ocitl na samotné hraně rouhání. Není jako my – většina z nás ani náznakem nezakouší utrpení, jaké musel zakusit Jób, a už vůbec ne takové, jaké zakoušel náš Pán, když byl oddělen od Otce, a přesto si každou chvíli zoufáme a nepřipomínáme si Boží zaslíbení, Boží věrnost, Boží dobrotu, Boží blízkost. Podívejte se na velekněze naší víry, na Ježíše:

• Množství býků mě kruhem svírá, bášanští tuři mě obstoupili. Rozevírají na mě tlamu jak řvoucí lev, když trhá kořist. Rozlévám se jako voda, všechny kosti se mi uvolňují, jako vosk je mé srdce, rozplynulo se v mém nitru. Jako střep vyschla má síla, jazyk mi přisedl k patru. Vrháš mě do prachu smrti! (Ž 22,13–16)

Jeho blízcí se rozutekli, nejbližší ho zradili, nepřátelé ho obstoupili. Deset století před ukřižováním Pána David přesně popsal Kristovo utrpení na kříži, jeho osamocení i jeho bolest. Obstoupili ho, aby se mu rouhali a posmívali. Kolemjdoucí potřásali hlavou, jeho Otec ho opustil, jeho kosti se mu uvolňovaly. Krok za krokem se blížil Boží nepřítel, smrt. Ďábel, který vládne smrtí, se začínal radovat, protože si myslel, že dosáhl svého.

• Smečka psů mě kruhem svírá, zlovolná tlupa mě obkličuje; sápou se jako lev na mé ruce a nohy, mohu si spočítat všechny své kosti. Pasou se na mně svým zrakem. (Ž 22,17–18)

Závěr sedmnáctého verše je možné číst i jinak: „Ruce i nohy mi probodli“ (B21). Když Židé ve druhém století před Kristem překládali Starý zákon do řečtiny (Septuaginta), přeložili tento verš právě takto – „zprobíjeli ruce mé i nohy mé“ (BK).

Po svém zmrtvýchvstání přišel Ježíš za svými učedníky, ale jeden z nich, Tomáš, s nimi nebyl. Když mu ostatní vyprávěli o vzkříšení Pána, řekl, že neuvěří, dokud nevloží svůj prst do jeho ran na rukou a svou ruku do jeho boku, který byl proboden kopím římského vojáka. Potom se Ježíš ukázal znovu:

• Řekl Tomášovi: „Polož svůj prst sem, pohleď na mé ruce a vlož svou ruku do rány  v mém boku. Nepochybuj a věř!“ (J 20,27)

Jeho ruce i nohy probili skrz naskrz. Sevřeli ho, takže nemohl uniknout, pověsili na kříž u hlavní cesty do Jeruzaléma, takže každý kolemjdoucí mohl vidět toho, kterého probodli. A když ho viděli, potřásali hlavou a pásli se na něm svým zrakem.

Jan také zapsal, jak se naplnil další verš žalmu:

• Dělí se o mé roucho, losují o můj oděv. (Ž 22,19)

Jeho oblečení si rozdělili na čtyři díly, ale spodní šat, který byl utkán z jednoho kusu látky, nechtěli zničit, proto o něj vojáci pod křížem losovali. V tu chvíli netušili, že naplňují slova žalmu. Ale když bylo dokonáno a když Ježíš zemřel, setník, který byl svědkem Ježíšovy smrti, velebil Boha a vyznal, že ten muž byl spravedlivý a že to byl Boží Syn (Mk 15,39; L 23,47). Celé drama zde vrcholí Ježíšovým zvoláním: „Je dokonáno“ (J 19,30). Do konce jeho života zbývají poslední okamžiky. A on se znovu obrací k Bohu:

• Nebuď mi vzdálen, Hospodine, má sílo, pospěš mi na pomoc! Vysvoboď mou duši od meče, chraň jediné, co mám, před psí tlapou; zachraň mě ze lví tlamy, před rohy jednorožců! (Ž 22,20–22)

Lukáš zapsal slova důvěry, s nimiž se Ježíš obrací k Otci, který se nyní odvrátil a nechal na svého milovaného Syna dopadnout veškerou závažnost svého věčného hněvu.

• Otče, do tvých rukou odevzdávám svého ducha. (L 23,46)

To jsou poslední Ježíšova slova na kříži. A v Žalmu 22 jsme na samotném vrcholu, kdy ve verši 22 dochází ke zlomu:

• A tys mi odpověděl. (Ž 22,22)

Bůh odpověděl. Jak? Ježíš zemřel. Naklonil hlavu a skonal. Bůh odpověděl na jeho volání, ale nevysvobodil jeho duši ze lví tlamy – vydal ji napospas děsivé smrti. Mzda hříchu, smrt, dopadla s ničivou silou na toho, který je vzkříšení i život. Věčný Boží Syn vzal na své tělo věčný Boží hněv. Všechna síla a moc Boží svatosti, která by měla být obrácena proti každému hříchu Božích vyvolených, nyní dopadla na Božího Syna. To byla první Boží odpověď.

• On neušetřil svého vlastního Syna, ale za nás za všecky jej vydal. (Ř 8,32)

Na kříži Golgoty Ježíš zemřel. Byl sňat z kříže a položen do blízkého hrobu boháče. Zemřel a byl pohřben. Ale podívejme se na další odpověď Boží:

II. Vítězství kříže (v. 23–32)

Ježíš zaplatil za naše hříchy svou smrtí, ale nezůstal v zajetí smrti. Smrt jej nemohla udržet ve své moci. Třetího dne slavně vstal z mrtvých! Na krátký okamžik se smrt i její říše zaradovaly, že Ježíš zemřel. Ale hned vzápětí to byl právě Kristus, který oslavil vítězství. Bůh:

• Vymazal dlužní úpis, jehož ustanovení svědčila proti nám, a zcela jej zrušil tím, že jej přibil na kříž. Tak odzbrojil a veřejně odhalil každou mocnost i sílu a slavil nad nimi vítězství. (Ko 2,14–15)

Už na kříži slavil Kristus své vítězství. I když to vypadalo jako definitivní prohra, kříž znamenal vítězství. Jednoznačné, jasné a konečné. Pán na kříži zvítězil. Své vítězství potvrdil třetího dne, kdy se vymanil z moci smrti a slavně vstal z mrtvých. To je evangelium, dobrá zpráva o našem spasení. O Kristově vítězství hovoří druhá polovina Žalmu 22, druhá odpověď Boží na volání poníženého srdce.

• O tvém jménu budu vyprávět svým bratřím, ve shromáždění tě budu chválit. Kdo se bojíte Hospodina, chvalte ho! Ctěte ho, všichni potomci Jákobovi, celé Izraelovo potomstvo, žij před ním v bázni! (Ž 22,23–24)

Celá scéna se naprosto mění. Do verše 22 byl Ježíš obklopen nepřáteli, kteří rvali jeho tělo a snažili se ho zabít. Nyní je obklopen bratry a ve shromáždění chválí Hospodina. Před ukřižováním se Ježíš ukazoval veřejně a mezi ním a kněžími narůstal tlak, který vedl k jeho ukřižování. Po svém vzkříšení se dává poznat jenom bratřím. Ukázal se nejprve Petrovi, potom Dvanácti, potom pěti stům bratří a nakonec, jako poslednímu, se ukázal Pavlovi (1K 15,5–8). Potom, co Kristus vstal, už ho nenajdeme uprostřed nepřátel. Jeho nepřátelé proti němu sice stále bojují, ale už se ho nesnaží zlikvidovat přímo, protože se s ním nikdy nesetkali. Snaží se šířit lež, že učedníci ukradli jeho tělo, snaží se zakázat učedníkům kázání Krista, snaží se odstranit pohoršení, kterým je kříž, snaží se pronásledovat jeho církev, ale proti Kristu samotnému už nic udělat nemohou. Vzkříšený Pán přebývá jenom uprostřed svých bratří. A až se jednoho dne tělesně vrátí na tuto zem, nebude zůstávat mezi svévolníky, ale vyhladí je jednou provždy. Přijde jako válečník a soudce, rozdrtí své nepřátele a zničí je v plameni ohně. Už není důvod, proč by měl zůstávat uprostřed svévolníků. On je svatý a nikdo, kdo není jako on; kdo nemá podíl na jeho svatosti, nemůže obstát v jeho přítomnosti.

• Nepohrdl poníženým, v opovržení ho neměl. Když trpěl příkoří, neukryl před ním svou tvář, slyšel, když k němu o pomoc volal. Od tebe vzejde mi chvála ve velikém shromáždění. Své sliby splním před těmi, kdo se ho bojí. (Ž 22,25–26)

Za těmi slovy máme vidět Kristovo dílo popsané v první části Žalmu 22, která mluví o vykupujícím díle kříže. On je věrný. Vysvobodil svůj lid z otroctví hříchu, smrti i ďábla. Na kříži byl vyvýšen a Bůh sám ho oslavil. Nyní je Kristus oslavován v shromáždění svatých, kteří s nadějí vyhlížejí na naplnění slibu, který jim dal – že se vrátí pro svůj lid a uvede nás jako svou milovanou nevěstu do své slávy. Uvede nás do příbytků, které připravuje, uvede nás do své věčné přítomnosti, kdy už budeme navždy s ním a budeme se radovat z jeho dobroty, z jeho lásky, budeme obdivovat jeho dílo, kterému budeme rozumět mnohem více a mnohem hlouběji, než jak jsme mu schopni porozumět nyní. Podívejte se do Písma, do našeho textu, jak popisuje slavnou budoucnost Božího lidu:

• Pokorní budou jíst dosyta, budou chválit Hospodina ti, kdo se na jeho vůli dotazují. Vaše srdce bude žít navždy. Rozpomenou se a navrátí se k Hospodinu všechny dálavy země. Tobě se budou klanět všechny čeledi pronárodů. (Ž 22,27–28)

Každý z nás musí vyřešit jenom jednu zásadní otázku – totiž zda patří do Božího lidu či nikoliv. Zda má nové srdce, které bude žít navždy, zda se narodil duchovně, byl zapečetěn Duchem svatým a má život věčný. Jak zjistíme odpověď? Je to velmi prosté. Každý, kdo věří v Ježíše Krista, v toho, o kterém dnes mluvíme, bude spasen. Boží slovo jasně prohlašuje, že:

• Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. (J 3,16)

Patříte mezi ty, kdo věří v Syna? Spoléháte se cele jenom na jeho zásluhy? Spoléháte se na jeho dílo? Potom Bůh sám ve svém Slově, v Bibli, říká, že máte život věčný. Ale pokud nevěříte v Krista, potom jste ve společenství těch, o nichž jsme četli v první části Žalmu 22 – smečka psů, která obkličuje Spasitele a chce ho roztrhat, tlupa vzbouřenců, která se odmítá podřídit svému právoplatnému vládci. I my všichni jsme takoví byli. Ale dali jsme se obmýt, jak říká Písmo. Prosili jsme Boha o milost, prosili jsme ho, aby zachránil naši duši a vysvobodil nás – a on odpověděl.

• Vždyť Hospodinu náleží kralovat, i nad pronárody vládnout. (Ž 22,29)

Bůh je svrchovaný Pán. On kraluje. V Kristu vládne nad všemi národy, protože jemu byla dána veškerá moc na nebi i na zemi (Mt 28,18). Jemu patří celá země, patří mu celý vesmír, patří mu celý duchovní svět a všechno je podřízeno jeho vládě. A i když se část tohoto světa – jak viditelného, tak neviditelného – stále vzpírá jeho vládě v marné a hloupé víře, že by se to mohlo obejít i bez Boha, nezadržitelně se blíží den, kdy se každé koleno – na nebi, na zemi i pod zemí – skloní před Pánem a každý jazyk vyzná, že Ježíš Kristus je Pán (Fp 2,10–11).

• Všichni tuční v zemi, ti, kdo jedli a kdo se klaněli, všichni, kteří sestupují v prach, musí před ním padnout na kolena; a jejich duše si život nezachová. (Ž 22,30)

Zde se nemluví o těch, kteří se bojí Hospodina, jako ve v. 24, ale jde o vzpurníky, o lidi, kteří nepotřebují Boha, kteří se klanějí kdečemu a především sami sobě. Ti všichni budou muset před ním padnout na kolena. Ti všichni budou pokořeni, až jejich duše sestoupí v prach. Těm všem Bůh jednoho dne řekne totéž, co řekl Pán na adresu muže, kterému se mnoho urodilo a on si řekl, že zboří staré stodoly a místo nich postaví nové – a bude si klidně žít. Pán mu řekl: „Blázne!“ Ještě této noci si vyžádají tvou duši a nic z toho, v co skládáš svou naději, si nevezmeš s sebou. Jejich duše si život nezachová. Hospodin kraluje. A přikazuje všem lidem na celém světě, aby činili pokání a věřili v toho, kterého poslal, v Ježíše Krista. Bůh bude soudit celý svět skrze Krista, proto nyní přikazuje všem lidem, aby litovali svých hříchů, aby činili pokání a věřili v Krista.

• Potomstvo bude mu sloužit. O Panovníku budou vyprávět dalšímu pokolení, to přijde a bude hlásat jeho spravedlnost lidu, který se zrodí: „To učinil on!“ (Ž 22,31–32)

Evangelium se bude šířit do celého světa – evangelium o Boží svrchovanosti, které vydává svědectví, že všechno učinil on, Bůh sám. Jedině to je evangelium o spasení z milosti. Jakékoliv jiné evangelium, které připouští, že se také člověk musí přičinit, rozhodnout, zasloužit nebo cokoliv jiného, je falešné evangelium. Znovuzrození budou hlásat jeho spravedlnost, která je z pouhé víry v samotného Krista, a budou hlásat evangelium z pokolení na pokolení.

Je to evangelium o Ježíši Kristu. Bez něj evangelium není evangeliem. Evangelium nelze odtrhnout od Krista. Vždyť evangelium je dobrá zpráva o tom, co učinil Bůh. Jak Bůh poslal svého jednorozeného Syna, aby se stal člověkem a aby na lidském těle zaplatil za hříchy vyvolených. Jak se veliký král stal služebníkem, ponížil se až na smrt, aby získal ty, které mu Otec daroval před založením světa. Přišel ve stanovený čas, narodil se z ženy a stal se smírnou obětí pro nás, kteří věříme v jeho jméno.

O tomto Spasiteli píše David v Žalmu 22. Mluví o jeho utrpení, o jeho ukřižování i o jeho slávě. David ukazuje na Mesiáše, který bude trpět, ale také kralovat. David, stejně jako celé Písmo, mluví o Ježíši Kristu. Jak s tím naložíte? Co uděláte se zprávou evangelia?

Chtěl bych vás povzbudit, abyste se směle postavili na evangelium, abyste s radostí uctívali Krista, abyste v bázni skrze Krista přistupovali k Bohu a abyste s pokorou v srdci dál šířili evangelium a hlásali jeho spravedlnost. Křesťané, Bůh vás povolal ze tmy do svého podivuhodného světla, učinil z vás svůj lid, své svědky, jak tomuto pokolení, tak i tomu, které se zrodí. Kéž jste věrnými svědky. Kéž vaše světlo svítí jasně v tomto národě, který je ponořený do tmy. Buďte tím, čím vás učinil Kristus – solí země a světlem světa.