• Za všech okolností děkujte, neboť to je vůle Boží v Kristu Ježíši pro vás. (1Te 5,18)

Boží požehnání je pro nás samozřejmost

Dr. Martin Luther poznamenal, že v životě projevujeme určitou míru vděčnosti v opačném poměru k množství požehnání, které je nám dáno. V „Rozhovorech kolem stolu“ Dr. Martin Luther napsal: „Čím větší jsou Boží dary a skutky, tím méně bývají doceněny.“ Požehnání života, zdraví, svobody a jídla nebývají opravdu doceněny, pokud nejsou ztraceny nebo ohroženy. Protože slunce každý den vychází a zapadá, je to považováno za samozřejmost.

Pohleďte na hvězdy

Ralph Waldo Emerson poznamenal, že „Kdyby se souhvězdí objevilo jen jednou za tisíc let, představte si, jaká by to byla vzrušující událost. Ale protože se objevuje každou noc, sotva tomu věnujeme pozornost.“

Požehnání z hladu a osamění

Podobně je sotva oceněno požehnání plynoucí z deště, pokud člověk neprožije období sucha. Hladový muž bývá vděčnější za skývu chleba než boháč za lahůdky bohatě prostřeného stolu. Osamělá žena v pečovatelském domě ocení návštěvu víc než populární osobnost, na jejíž počest se pořádají večírky. Křesťan, který za desetiletí pronásledování obdržel výtisk Písma svatého, bude za tuto jednu knihu vděčnější, než jsme my za všechny křesťanské knihy, překlady Bible a časopisy, které nám leží v knihovnách.

Každý by měl zažít několikadenní slepotu

Helen Keller říká: „Často jsem si myslela, jaké by to bylo požehnání, kdyby každá lidská bytost na několik dnů během dospělého života oslepla a ohluchla. Taková zkušenost by každého naučila vážit si radosti z vidění a slyšení.“

Biblická přikázání

Existuje nejméně 138 pasáží Písma, které se zabývají tématem vděčnosti a díkůvzdání. Jen několik z nich: „Vstupte do jeho bran s díkůvzdáním, do nádvoří jeho s chvalozpěvem! Vzdávejte mu chválu, dobrořečte jeho jménu…“ (Ž 100,4).

„Ti ať vzdají Hospodinu chválu za milosrdenství a za divy, jež pro lidi koná: dosyta dal najíst lačným, hladovým dal plno dobrých věcí“ (Ž 107,8–9).

„… a budete děkovat Otci, který vás připravil k účasti na dědictví svatých ve světle“ (Ko 1,12). 

„A ve vašem srdci ať vládne mír Kristův, k němuž jste byli povoláni v jedno společné tělo. A buďte vděčni“ (Ko 3,15).

„Netrapte se žádnou starostí, ale v každé modlitbě a prosbě děkujte a předkládejte své žádosti Bohu. A pokoj Boží, převyšující každé pomyšlení, bude střežit vaše srdce i mysl v Kristu Ježíši“ (Fp 4,6–7).

Buďte radostní, naplnění modlitbami a vděčností

„Stále se radujte, v modlitbách neustávejte. Za všech okolností děkujte, neboť to je vůle Boží v Kristu Ježíši pro vás“ (1Te 5,16–18). Jednoduše řečeno, Boží vůlí je, abychom byli radostní, plni modliteb a vděčnosti.

Oběť chvály

„Přinášejme tedy skrze Ježíše stále oběť chvály Bohu; naše rty nechť vyznávají jeho jméno“ (Žd 13,15).

Naše povinnost

„Žádná povinnost není naléhavější než díkuvzdání“ (Ambrož).

Dobrý zvyk

„Děkovat by mělo být stejně přirozené jako žádat“ (Ch. H. Spurgeon).

Zdroj všech ctností

Bylo řečeno, že vděčné srdce je rodičem všech ctností.

Původ hříchu

Nedostatek vděčnosti je příčinou hříchu:

„Boží hněv se zjevuje z nebe proti každé bezbožnosti a nepravosti lidí, kteří svou nepravostí potlačují pravdu. Vždyť to, co lze o Bohu poznat, je jim přístupné, Bůh jim to přece odhalil. Jeho věčnou moc a božství, které jsou neviditelné, lze totiž od stvoření světa vidět, když lidé přemýšlejí o jeho díle, takže nemají výmluvu. Poznali Boha, ale nevzdali mu čest jako Bohu ani mu nebyli vděčni, nýbrž jejich myšlení je zavedlo do marnosti a jejich scestná mysl se ocitla ve tmě“ (Ř 1,18–21). Nevděk vůči Bohu je kořenem hříchu, který vede k marnosti a zatvrzelosti srdce.

Hřích nevděčnosti

V Lukášovi 17,12–19 čteme příběh o deseti malomocných, kteří byli uzdraveni Pánem Ježíšem. Když se jeden z nich, Samařan, vrhl k nohám Ježíše a poděkoval, Ježíš mu řekl: „Nebylo jich očištěno deset? Kde je těch devět? Nikdo z nich se nenašel, kdo by se vrátil a vzdal Bohu chválu, než tento cizinec?“ Podobnou zkušenost máme i v naší službě. Sotva desetina těch, kterým pomáháme nebo je sponzorujeme, vyjádří svou vděčnost buď ústně, dopisem nebo pohlednicí. Vděčnost je něco velmi vzácného.

Jeden z nejhorších hříchů

V 2. Timoteovi 3,1–5 uvádí apoštol Pavel seznam nejnebezpečnějších hříchů: „Lidé budou sobečtí, chamtiví, chvástaví, domýšliví, budou se rouhat, nebudou poslouchat rodiče, budou nevděční, bezbožní, bez lásky, nesmiřitelní, pomlouvační, nevázaní, hrubí, lhostejní  k dobrému, zrádní, bezhlaví, nadutí, budou mít raději rozkoš než Boha, budou se tvářit jako zbožní, ale svým jednáním to budou popírat. Takových lidí se straň.“ Nevděk je uveden mezi řadou odsouzeníhodných hříchů.

Budování osobnosti

Jedna z prvních lekcí, které se dobří rodiče snaží naučit své děti, je říct „Děkuji“. To v životě vyžaduje sebezapření a odvahu připustit, že druhým něco dlužíme. Vyžaduje to pokoru. Ti, kteří nedovedou vyjádřit svou vděčnost ostatním, sotva mohou hledat odpuštění.

Dospělost

Neschopnost vyjádřit vděčnost je víc než nezralost a nevychovanost, je to bezbožnost. Máme přikázání prokazovat úctu svým rodičům, starším, vedoucím a autoritám. Schopnost projevit vděčnost je znamením zralosti. Každý, kdo se něco naučil, je dlužníkem někomu jinému. Všichni někomu něco dlužíme, ale ten největší a nekonečný dluh máme vůči samotnému Bohu; jsme mu dlužni projevovat vděčnost za svůj život, zdraví, jídlo, talent, rodinu, přátele, příležitosti a samotné spasení. Jsme také dlužníky minulých generací, těch, kteří se obětovali za svobodu, kterou nyní užíváme: Reformátoři, mučedníci, průkopníci, misionáři, vojáci, rodiče, učitelé, pastoři a mnoho dalších se obětovalo k našemu užitku.

Pýcha, nevděčnost a nepoučitelnost

Ti, kteří nepřijímají rady, jsou přesvědčeni, že se nemají co naučit. Stejní lidé mají často problém vyjádřit opravdovou srdečnost a vděčnost ostatním. Nevděk je znamení pýchy – odhaluje neochotu přiznat si dluh vůči ostatním.

Pocit nároků

Místo křesťanského postoje vděčnosti dává naše současná kultura přednost postoji „mám nárok“. To je opak vděčnosti. Nárok staví na hrdosti a lakomství. Je poháněn hořkostí, chamtivostí a závistí. Příliš mnoho lidí přijímá v současné humanistické společnosti vše jako samozřejmost, vyžadují, aby pro sebe něco získali, ne aby se snažili dát.

„Někdo rozdává a přibývá mu stále, kdežto ten, kdo je skoupý, mívá nedostatek“ (Př 11,24).

Postoj vděčnosti

Vděčná mysl je radostná mysl. „Buďte proto vděční za nejmenší užitek a budeš hoden přijmout větší“ (Tomáš Kempenský).

„Jak dobré je vzdávat Hospodinu chválu, tvému jménu, Nejvyšší, pět žalmy, hlásat zrána tvoje milosrdenství a v noci tvou věrnost“ (Ž 92,2–3).

„Chválu vzdejte Hospodinu a vzývejte jeho jméno, uvádějte národům ve známost jeho skutky. … Chválu vzdejte Hospodinu, protože je dobrý, jeho milosrdenství je věčné“ (1Pa 16,8.34).

Frontline Fellowship