V jedenácté a ve dvanácté kapitole Lukášova evangelia mluví Ježíš střídavě se svými učedníky a se zástupy. Obě tyto kapitoly jsou plné varování, napomínání, výzev k bdělosti a k tomu, abychom byli připravení na přicházející Boží soud. V podtextu obou kapitol se táhne jako červená nit rozdělení, které působí Kristův kříž:

• Myslíte, že jsem přišel dát zemi pokoj? Ne, pravím vám, ale rozdělení! (Lk 12,51)

Toto rozdělení prochází těmi nejtěsnějšími vztahy. Dvanáctou kapitolu zakončují verše o soudu, které znovu kladou dělicí čáru mezi lidi: ti, kdo budou odsouzeni a ti kdo na soud nepřijdou. Začátek třinácté kapitoly nás dovádí k tomu, co musíme udělat, abychom nebyli odsouzeni spolu se světem – musíme činit pokání.

• Právě tehdy k němu přišli někteří se zprávou o Galilejcích, jejichž krev smísil Pilát s krví jejich obětí. (Lk 13,1)

Ježíš si vyslechl zprávu o Galilejcích, využívá příležitosti a dává zástupům poučení o tom, jak mají rozumět ukrutnostem, které spáchal Pilát. Z historických pramenů nevíme o této události nic konkrétního. Ale víme docela dost o Pontiu Pilátovi. Pilát byl římským prokurátorem, nebo místodržitelem v Judsku v letech 26–36 po Kristu. Jako prokurátor měl moc nad celou provincií a stál v čele okupační armády. Měl právo rozhodovat o životě a smrti a mohl měnit také rozsudky židovské velerady. Jmenoval nejvyššího kněze a kontroloval chrám i pokladnu. Dokonce dohlížel na roucho velekněze a vydával je veleknězi jen při svátcích. Když byl jmenován místodržitelem, tak dovolil římské posádce, kterou přemístil z Cesareje, aby do Jeruzaléma vpochodovala s korouhvemi, stříbrnými orlicemi a malými císařovými obrazy, přestože dosud bylo zvykem nechávat tyto korouhve před branami města, aby nedošlo k urážce Židů, kteří měli zakázáno zobrazovat lidi. Židé ihned vyslali deputaci se žádostí o odstranění tohoto zneuctění svatého města. Po pětidenním vyjednávání dal Pilát deputaci obklíčit s hrozbou, že dá všecky pobít, když mu nedají pokoj. Židé prohlásili, že raději podstoupí smrt. Teprve tehdy Pilát povolil. Pilát dal také zřídit v Jeruzalémě vodovod za chrámové peníze, zasvěcené Bohu. I to vyvolalo vzpouru, při níž padlo za oběť několik lidí rukama přestrojených vojáků, kteří se vmísili mezi demonstranty. Vodovod byl dokončen, ale za cenu nenávisti k Pilátovi. Je možné, že součástí tohoto vodovodu byla také věž v Siloe, o které čteme v následujících verších.

Byla řada dalších věcí, jimiž Pilát podněcoval nenávist Židů. Židovský filozof Filón Alexandrijský popisuje Piláta jako člověka od přírody tvrdého a neústupného, se sklonem k zášti a mimořádně zlostného, a mluví o úplatcích, pýše, násilí, výbuších hněvu, vraždách bez soudu a neustávající brutalitě. Kvůli povraždění Samařanů na hoře Gerizím byl nakonec odvolán. Zemřel o několik let později, když byl – jak bylo v Římě zvykem – donucen spáchat sebevraždu.

Náš text nás nenechává na pochybách o tom, jaký byl Pilát člověk. Tento představitel okupační moci nechal brutálně povraždit nějaké Galilejce, kteří přišli do chrámu v Jeruzalémě obětovat své oběti. Obrazně a možná dokonce i fyzicky tak smísil krev jejich obětí s jejich vlastní krví. Nevíme nic o důvodech ani neznáme žádné další podrobnosti. A v podstatě je ani nepotřebujeme znát. Důvod, proč se Ježíš zabývá touto zprávou, je patrný z následujícího verše:

• On jim na to řekl: „Myslíte, že tito Galilejci byli větší hříšníci než ti ostatní, že to museli vytrpět?“ (Lk 13,2)

Lidé si mysleli, že když se někdo stane obětí takového masakru, nebo katastrofy či neštěstí, musí být mimořádným hříšníkem, ačkoliv se to o něm do poslední chvíle nemusí vědět. Jestliže museli podstoupit takové kruté utrpení, pak to podle Ježíšových současníků jasně ukazovalo, že tito lidé se stali cílem Božího hněvu, který na ně Bůh vylil, kvůli jejich veliké hříšnosti. Ale Kristus jasně ukazuje, že toto chápání, je špatné.

Moderní humanisté (a mnozí křesťané spolu s nimi) tvrdí, že v násilnostech a různých katastrofách často nejvíce trpí dobří lidé, zatímco ti nejhorší lotři procházejí bez újmy. Tato údajná nespravedlnost prý dokazuje podle jedněch, že Bůh není, a podle druhých, že Bůh nemá věci pod kontrolou. Obojí je špatně. Oba pohledy – jak pohled nevěřících humanistů, tak pohled „křesťanských“ humanistů, zapomínají na Ježíšova slova z našeho verše. Takto pokřivené smýšlení nebylo problémem jenom Židů v Ježíšově době nebo moderních humanistů. Také učedníci sdíleli podobně pokřivený pohled. Podívejme se do Jana:

• Cestou uviděl člověka, který byl od narození slepý. Jeho učedníci se ho zeptali: „Mistře, kdo se prohřešil, že se ten člověk narodil slepý? On sám, nebo jeho rodiče?“ Ježíš odpověděl: „Nezhřešil ani on ani jeho rodiče; je slepý, aby se na něm zjevily skutky Boží.“ (J 9,1–3)

Jak v Janovi 9 tak zde v Lukášovi dává Ježíš učedníkům a také nám velkou lekci. Kdykoliv přicházejí těžké věci do našich životů, nesmíme se ptát, proč právě já, ale co Ty, Pane, chceš skrze tyto těžkosti právě mně říct“. Naší přirozeností je ptát se, proč právě já. Ale ukazuje to jenom na naší sobeckou sebestřednost, kdy chceme, aby se všechno točilo kolem nás. A jakmile to tak není, kdykoliv ztrácíme kontrolu nad svým životem a nad okolnostmi, jsme zmatení a ptáme se, proč právě já?

Ale všimněte si v našem textu, co za tím stojí. Stojí za tím jediná věc – a tou je pýcha. Přesně tak, jak to říká Ježíš – „myslíte si, že tito lidé byli větší hříšníci, že to museli vytrpět?“ Když se jedná o druhé, víme většinou naprosto jasně, proč v jeho životě nastaly těžkosti – ten člověk je takový a dělá takové a jiné věci a prostě je to veliký hříšník, takže není divu, že ho něco podobného potkalo. Ovšem jakmile se jedná o nás, jsme zmatení a říkáme si, jak je to možné? Proč právě já? Co se to v mém životě děje? Copak mě Bůh trestá? Mě, takového dobrého člověka a zbožného křesťana? Moji milí, každé takové smýšlení, je jenom výrazem naší domýšlivosti a pýchy. A Ježíš ho tady velice jasně odhaluje. A také nám ukazuje cestu, jak z toho ven. Podívejme se do následujícího verše:

• Ne, pravím vám, ale nebudete-li činit pokání, všichni podobně zahynete. (Lk 13,3)

Nebyli většími hříšníky než ostatní lidé. A když vy nebudete činit pokání, skončíte stejně tragicky. To byla Ježíšova odpověď na jejich představu o vlastní spravedlnosti. Ježíš tady potvrzuje definitivu smrti, která je koncem KAŽDÉHO lidského života. Každý člověk je smrti podroben. Každý člověk musí zemřít.

Smrt Galilejců pod mečem Pilátových vojáků nám připomíná náhlost Božího soudu – Ježíš nám říká, abychom byli „připraveni, neboť Syn člověka přijde v hodinu, kdy se toho nenadějete“ (Lk 12,40). A na jiném místě čteme, že „každý člověk jen jednou umírá, a potom bude soud“ (Žd 9,27). Jediný možný způsob, jak můžeme být připraveni na Pánův příchod nebo soud, který přichází po smrti, je pokání. Ať nás tato chvíle nezaskočí nepřipravené!

• Nebo si myslíte, že těch osmnáct, na které spadla věž v Siloe a zabila je, byli větší viníci než ostatní obyvatelé Jeruzaléma? (Lk 13,4)

Vidíte ten důraz? Dvakrát za sebou Ježíš opakuje totéž. Nebojí se zopakovat toto vážné učení hned ve dvou následujících větách. Ale nejedná se jenom o zdůraznění. Jde také o důkladné vysvětlení předchozí otázky lidí, kteří přišli za Ježíšem. Ježíš jim tady říká – to nebyla Pilátova chyba, to nebylo Pilátovo rozhodnutí a jeho násilnost. Byla to tedy Boží chyba? Bylo to Boží dílo? Dopouští se Bůh stejné svévole jako bezbožný Pilát? Nebo byli tito lidé tak velcí viníci, že je Bůh takto potrestal? Vždyť zemřeli při své práci a podobně tamti zemřeli, když obětovali Bohu? Nemyslíte si náhodou, že to byli větší hříšníci než ostatní? Musíme si ujasnit jednu důležitou věc, na kterou tady Ježíš upozorňuje. „Není totiž rozdílu:všichni zhřešili a jsou daleko od Boží slávy“ (Ř 3,23). Naše přemýšlení o Božích soudech musí začínat v tomto bodě. Potom totiž můžeme porozumět těmto věcem v úplně jiném světle. A před námi nebude otázka, proč tito lidé zemřeli, ale náhle budeme stát před zcela jinou otázkou – jak to, že já jsem stále ještě naživu. A teprve tehdy nám vynikne velikost Boží milosti.

Ve skutečnosti nemůžeme popřít rozdíl v hříšnosti lidí – někteří jsou na tom jistě hůře a jiní lépe. Ale Boží slovo říká, že základ je u všech stejný – a to je, že všichni zhřešili. Rozdíl je pouze v intenzitě. Můžeme si to představit třeba následovně: všichni jistě znáte kyanid draselný – cyankáli. Jen pár kapek je smrtelnou dávkou pro člověka. A teď si představte, že každý člověk je přinejmenším sklenicí. Všechno je to smrtelné. Někdo je možná celou láhví nebo barelem, ale jedovaté je to všechno stejně. Čí vina je větší? Není rozdílu! Teprve na tomto základě můžeme dobře rozumět Ježíšovým slovům z následujícího verše:

• Ne, pravím vám, ale nebudete-li činit pokání, všichni právě tak zahynete. (Lk 13,5)

Všichni musí činit pokání. To je výzva Božího slova od začátku do konce. To je zvěst Jana Křtitele, když „vystoupil na poušti a kázal: ‚Čiňte pokání a dejte se pokřtít na odpuštění hříchů‘“ (Mk 1,4). Se stejnou zvěstí pokračoval v kázání také náš Pán: „Když byl Jan uvězněn, přišel Ježíš do Galileje a kázal Boží evangelium: ‚Naplnil se čas a přiblížilo se království Boží. Čiňte pokání a věřte evangeliu‘“ (Mk 1,14–15). A stejnou zvěst šířili apoštolové po Pánově nanebevstoupení. Pavel v Athénách vysvětluje pohanům: „Jsme-li tedy Božími dětmi, nemůžeme si myslet, že božstvo se podobá něčemu, co bylo vyrobeno ze zlata, stříbra nebo z kamene lidskou zručností a důmyslem. Bůh však prominul lidem dobu, kdy to ještě nemohli pochopit, a nyní zvěstuje všem, ať jsou kdekoliv, aby této neznalosti litovali a obrátili se k němu. Neboť ustanovil den, v němž bude spravedlivě soudit celý svět skrze muže, kterého k tomu určil. Všem lidem o tom poskytl důkaz, když jej vzkřísil z mrtvých“ (Sk 17,29–31).

Všem, ať jsou kdekoliv! Toto platí také pro nás dnes. Podívejte se ještě jednou do pátého verše – „všichni podobně zahynete“ – jestliže nebudete činit pokání. Musíme si tedy být naprosto jisti, že dobře rozumíme tomu, co to znamená pokání – protože pokání je nejen změna smýšlení a cítění a lítost nad hříchem, nýbrž proměna celého života a přijetí nových norem, odvrácení od hříchu a obrat k spravedlnosti, k Bohu.

Pokání, to je roztržené srdce (Jl 2,12–13), lítost nad hříchem, nad nevěrou Bohu, která je podstatou hříchy, je to pokoření se před Bohem a odvrácení se od pýchy, která říká, že si mohu spasení nějak zasloužit tím, jak jsem dobrý a užitečný pro Boha. Nový zákon mluví o proměně smýšlení (Ř 12) a obnově mysli, z níž pramení obnova jednání. Církev v Tesalonice se proslavila svým pokáním: „Lidé sami vypravují, jak jste nás přijali a jak jste se obrátili od model k Bohu, abyste sloužili Bohu živému a skutečnému a očekávali z nebe jeho Syna, kterého vzkřísil z mrtvých, Ježíše, jenž nás vysvobozuje od přicházejícího hněvu“ (1Te 1,9–10).

To je skutečné pokání – odvrácení se od model – nejen těch sošek a bůžků, ale také od model moderního západního člověka, jimiž jsou úspěch, moc, vzdělání, pýcha na sebe sama, může to být i rodina, práce, sport nebo sex. Jsou to modly našich představ o Bohu – bůh, který čeká na hříšníka (až mu hříšník svým souhlasem udělí milost), bůh, který tluče, ale nezachraňuje (pokud si to hříšník nepřeje, tedy pokud hříšník neudělí bohu milost), bůh, který otevřel dveře ke spasení (smrtí Krista na kříži), ale nechává na hříšnících (mrtvých v hříchu), zda jimi vejdou či nikoliv (zda dají svému bohu milost a udělají Kristovu oběť plnomocnou). To všechno jsou modly, od nichž se musíme odvrátit a obrátit se k Bohu a ke službě tomuto živému a skutečnému Bohu, který se nám zjevil v Ježíši Kristu.