Výzva „dopředu“

Je důležité zvát hříšníky k Ježíši Kristu. Je to jednání, kterého bychom se měli držet a bránit jej. V dnešní evangelizaci se však pozvání hříšníků ke Kristu během kázání zaměňuje s „voláním dopředu“, což je otázka metodologie. Když dnešní kazatelé hovoří o „výzvě“, prakticky bez výjimky tím míní „volání dopředu“, kdy lidem nabízejí, aby přišli do přední části shromáždění sboru, a dali tím najevo, že „přijímají Krista“.

Významným faktorem této metodologie je, že spojuje fyzický skutek se spásnou vírou. I když se kazatel pečlivě snaží vysvětlit, že „příchod dopředu vás nezachrání“, své posluchače může jen stěží vinit z toho, že si tyto dvě věci přesto spojují. Vždyť v celém kázání znovu a znovu slyšeli, jak je důležité přijít ke Kristu, a pak jsou na konci kázání vyzýváni: „Přijďte ke Kristu hned teď; kéž je tohle vaší chvílí rozhodnutí; přijďte tak, jak jste; On vás přijme,“ a zároveň jsou směřováni, aby přišli dopředu shromáždění. Jen stěží je můžeme vinit, že zaměňují příchod do přední části sálu s „příchodem k Ježíši“, o kterém kazatel tak úpěnlivě mluvil.

Existuje mnoho lidí, jejichž životy jsou smutným důkazem toho, že jsou neznovuzrození, a přece mají jistotu, že jsou spasení jednoduše proto, že „přišli k Ježíši“, když zareagovali na „volání dopředu“. Ale příchod ke Kristu je čistě duchovní věc. Nemá nic společného s pohybem rukou nebo nohou. Příchod ke Kristu v sobě nese reakci mysli, srdce a vůle hříšníka (která je samozřejmě vypůsobená Duchem) a je velmi nebezpečné jej takto blízce spojovat s jakýmkoliv druhem „voláním dopředu“.

Mnozí křesťané si neuvědomují, že systém „volání dopředu“, který je dnes často považován za tak zásadní při evangelizaci, křesťanské církve až do 19. století vůbec neznaly. Tím, kdo tento systém představil a zpopularizoval, byl Charles Finney (ačkoliv někteří metodisté občas používali podobné metody před Finneyem); přestože systém je pravděpodobně konzistentní s Finneyho teologickými postoji, jen stěží je konzistentní s reformovaným a biblickým učením. Lidé byli zváni ke Kristu a z Boží milosti k němu přicházeli 1800 let předtím, než se ve sborech začalo používat „volání dopředu“. Když kázání zve hříšníky ke Kristu, když Kristus je hlásán a když jsou vykládána zaslíbení jeho milostivého evangelia, když jsou hříšníci zváni, aby „prohlédli a žili“, Duch Boží zajistí, že jeho slovo se k němu nevrátí s prázdnou.

Když kážeme evangelium a zveme hříšníky, ať přijdou ke Kristu, musíme si být jisti, že promlouváme k celému člověku. Slabost velké části dnešního evangelikálního kázání spočívá v tom, že kazatelé často usilují jen o emocionální reakci posluchačů. Kazatel silně působí na emoce; používá dojemné ilustrace, srdcervoucí historky nebo osobní zkušenosti. Hraje příjemná hudba, a někdy se dokonce používají i zvláštní světelné efekty, jen aby se vyvolala emocionální reakce. Jak jsme rozebírali výše, „volání dopředu“, které je ztotožňováno s příchodem ke Kristu, se nabízí jako způsob, jak tuto emocionální reakci uvolnit. Nicméně, když člověk tuto atmosféru opustí a vrátí se do chladného světa reality, jeho „rozhodnutí“ se často ukáže jako falešné.

Pozvání hříšníků ke Kristu musí být spojené s apelováním na celého člověka. Není pochyb o tom, že v celé věci budou zapojené jeho emoce. Jak by člověk mohl být bez emocí, když přemýšlí o kříži a o otázkách, které se týkají věčného blaha duše? Srdce musí být odvráceno od hříchu a hříšník musí být doveden do bodu, kdy se Ježíš pro něj stane mnohem více žádoucí než cokoliv jiného. Tohle samozřejmě dokáže udělat pouze Duch svatý, ale kazatel bude chtít kázat tak, aby Duch použil jeho poselství k naplnění těchto cílů. Cesta k srdci musí vést skrze mysl. Jestli má dojít k opravdové reakci srdce, je třeba mysli předložit pravdu. Je třeba představit velké pravdy evangelia. Hříšník musí chápat, o co jde. Je třeba předložit mu závažnou pravdu o pádu, vykoupení a obnově; je třeba vysvětlit mu pokání a víru. Jestli má být skutečně pohnuto srdcem, je třeba zasáhnout mysl.

Samozřejmě, když je mysl osvícena a srdce je pohnuté, je třeba uplatnit vůli. Evangelium není pouze předmětem zkoumání, analýzy nebo diskuze; evangelium vyžaduje poslušnou reakci. Reformovaní kazatelé nesmí na falešné učení o „svobodné vůli“ reagovat přehnaně; musí si uvědomit skutečnou důležitost vůle při obrácení. Tak jako Mojžíš se vědomě rozhodl ztotožnit se s Božím lidem v jeho utrpení a odmítnout rozkoše Egypta, muži a ženy se dnes musí rozhodnout chodit po Pánových cestách a odmítnout svět. Reformovaní kazatelé by se neměli rozpakovat a kázat: „Vyvolte si dnes, komu chcete sloužit.“  Takovíto kazatelé budou chtít, aby jejich posluchači chápali, že správnou volbu vůle je třeba připsat milosti Ducha Božího, ne jim samým; i tak by měli působit na svědomí posluchačů a zdůrazňovat nutnost vůlí se rozhodnout a zareagovat na evangelium svou poslušností.

To nám ukazuje, jak důležité je zvát lidi k biblickému Ježíši. Znovu, kvůli zneužívání a překrucování při moderní evangelizaci je nutné více se zabývat touto potřebou. Kristus, o kterém někteří slyšeli, je revolucionářský hrdina, který dokáže dovést lidstvo do socio-ekonomické utopie. Je jakýsi Che Guevara prvního století, připravený vést mladé rebely proti modernímu establishmentu. Kristus, o kterém slyšeli jiní, se podobá psychiatrovi, který se dokáže postarat o každou z jejich potíží, zachránit je ze všech frustrací a starostí a dát jim život bez obtíží a problémů. Je člověkem, který jakýmsi záhadným způsobem dokáže naplnit manželství milostí a romantikou, dá podnikatelům pozoruhodný úspěch a ze sportovců udělá hrdiny a vítěze. Jiní slyšeli o Ježíši, který jim může zajistit místo v nebesích, zatímco jim dovolí, aby tady dole na zemi žili v tělesnosti. Tenhle Ježíš vám dovolí mít to nejlepší z obou světů; je Spasitel bez toho, že by byl Pánem: Zachraňuje bez toho, že by si kladl požadavky.

Když zveme hříšníky k Ježíši, musíme si být jisti, že je zveme k biblickému Ježíši. Nevím o žádném lepším způsobu, jak se vyhnout matoucímu pohledu na Ježíše než přemýšlet o něm v kontextu jeho trojího úřadu proroka, kněze a krále, a právě tak ho lidem kázat. Tím samozřejmě neříkám, že není v pořádku zaměřit se v kázání jen na jeden aspekt osoby Krista nebo jeho díla. Říkám však, že musíme lidem pomoci pochopit, kdo je tou osobou, kterou musí přijmout, aby se mohli stát Božími dětmi. Máme k němu zvát lidi jako k prorokovi: to znamená jako k někomu, kdo je bude učit Boží vůli a jehož vyučování musí věřit a přijímat je. Zveme je k někomu, kdo je kněz: tedy ten, kdo přináší oběť smíření za jejich hříchy. Zveme je k někomu, kdo je král: to znamená, že nad nimi vládne a dluží mu svou poslušnost a věrnost.

Jestliže kážeme o Kristu a jeho úřadech a hříšníci si uvědomí, že jsou zváni právě k němu a že musí přijít, vyhneme se tím mnoha zmatkům a nebezpečím. Probíhající diskuze, jestli člověk musí Krista přijmout jako Spasitele i jako Pána, aby byl spasen, se určitě vyřeší ve chvíli, když si uvědomíme, že Kristus musí být kázán ve všech svých úřadech. Říct, že hříšníci nemusí přijmout Krista jako Pána, znamená tvrdit, že je možné ho přijmout jako proroka a kněze, ale ne jako krále. Taková představa je absurdní. Krista není možné rozdělovat. On je tím, kým je; prorok, kněz a král. Přijmout ho znamená přijmout ho takového, jaký je, ve všech třech jeho úlohách.

Když tedy zveme hříšníky ke Kristu, jsou tu ochranná opatření, kterých se musíme držet. Nesmíme zaměňovat výzvu „přijít k Ježíši“ s „pozváním dopředu“. Musíme promlouvat k celému člověku a pozvat ho k biblickému Ježíši.

www.monergism.com