Než začnu, skloňme se k modlitbě:

Hospodine, Bože náš, ty jsi svatý, spravedlivý a milující Bůh.

Přicházíme před tvůj trůn jako hříšníci, nehodní tvé milosti a lásky.

Ty ses nad námi smiloval a poslal svého Syna,

aby nás z lásky vykoupil z našich vin a hříchů.

Uč nás milovat se navzájem, jak nás miloval Ježíš Kristus.

V jeho jménu. Amen

Moje kázání bude mít tři části: CO? PROČ? a JAK?

CO máme dělat? PROČ to máme dělat? JAK to máme dělat?

„Milovaní, milujme se navzájem, neboť láska je z Boha.“ (1J 4,7)

Jan byl apoštol, to znamená muž, který osobně provázel Ježíše Krista, když působil zde na zemi. Jan je autorem tří listů, ale také napsal Evangelium podle Jana a knihu Zjevení. Jan byl jedním ze tří nejbližších učedníků Ježíšových. Byl učedníkem, kterého Ježíš miloval. To je ten učedník, který při poslední večeři spočíval v Ježíšově náruči. Jan prožíval Ježíšovu lásku, byl Ježíšem nejvíce milovaný učedník. Proto o milování a lásce píše ve svých listech znovu a znovu. Protože ví, o čem píše. Byl odborník na téma „LÁSKA“. Apoštol Jan píše laskavým tónem jako starý otec, který něžně, důvěrně a láskyplně hovoří se svými dětmi. Adresáti tohoto vzácného psaní jsou vzrušení, že dostali dopis od Jana.

„Milovaní“

Začíná oslovením „MILOVANÍ“. Apoštol Jan tím oslovením potvrzuje, že jsme milovaní, a to samotným Bohem. My jsme si Boží lásku nezasloužili, byli jsme Bohu nepřátelští a ve své padlé přirozenosti hříšní. Ale on nás přesto miloval. Jak jsme my lidé jiní. Bůh není jako my. My přirozeně milujeme lidi, kteří jsou nám sympatičtí a chovají se k nám přátelsky. Naše láska je zpravidla pocitová a něčím podmíněná. Budu tě mít rád, když ty uděláš to nebo ono. Bůh ale miluje nepodmíněně.

Janův dopis je adresován církvím. Jací lidé se v církvi scházejí? Jsou to lidé, kteří se předtím neznali, kteří spolu nemají lidsky viděno zpravidla nic společného.

I. První bod mého kázání definuje, CO máme dělat.

Teď přijde něco nečekaného – výzva! Jan jim dá přikázání:

„Milujme se navzájem, …“

Cože? Máme milovat lidi, které jsme si nezvolili. Nespojilo nás společné dětství, stejné zaměstnání ani společné zájmy, ani přirozená náklonnost. Nebyli jsme přáteli. To tedy nebude jednoduché. Sami od sebe to neuděláme. Proto to v církvi občas chybí! Bůh nám nepřikázal něco, co bychom dokázali dělat sami od sebe. Jan nám dává důvod, proč to přes všechny překážky a nevoli půjde. Ten důvod je:

„... neboť láska je z Boha.“

Bůh to vyžaduje. On je láska, a tak chce, abychom si také projevovali lásku. Máme milovat láskou, kterou dostáváme od Boha. Nepochází z našeho zdroje. My milujeme, protože on nás miloval nejdříve. Jeho láska vychází z jeho podstaty. On je láska. Je nekonečným zdrojem lásky. Láska v církvi není akt přirozené náklonnosti, je to věc poslušnosti a odpovědnosti za druhé. Výzva k lásce je přikázání, abychom usilovali o dobro a blaho ostatních. Když jsme poznali a poznáváme jeho lásku, tak bude pro nás snazší ji pak předávat a projevovat dál. Musíme o ní ale přemýšlet a uvědomovat si ji, jinak bychom ji mohli brát jako samozřejmost. Máme se v církvi milovat proto, že jsme poznali Boží lásku.

II. Druhý bod mého kázání je: PROČ máme projevovat lásku?

Představme si rodinu. Sourozenci ze stejné rodiny se nazývají bratři a sestry. Mají stejné rodiče. Spojuje je rodinné pouto, mají společnou krev, od dětství se dobře znají.

Církev – to je naše duchovní rodina, pokud jsme obrácení. Náš Otec je Bůh a my jsme Boží děti.

 „Těm pak, kteří ho (Ježíše Krista) přijali a věří v jeho jméno, dal moc stát se Božími dětmi.“ (J 1,12)

Lidé v církvi se oslovují „bratře a sestro“, protože jsou sourozenci v nové rodině. Z Boží milosti jsme se stali příslušníky Boží rodiny. Není to naše zásluha. Byli jsme adoptováni do jeho rodiny. Proto jsme v příbuzenském vztahu se všemi ostatními v církvi, stali jsme se bratry a sestrami. Jako Boží lid milujeme své spoluvěřící, a to navždy. Podívejte se kolem sebe: Všichni jsme byli spaseni stejnou milostí, Kristus nás vykoupil stejnou obětí, prolil za nás svou krev, miloval nás stejnou láskou. Kristus nás miluje a my milujeme jeho. Protože on miluje lidi v církvi, my je tedy nemáme důvod nemilovat. Protože on je miluje, chce, abychom je také milovali.

Ježíš nám přikazuje: „Milujte se navzájem, jako jsem já miloval vás“ (J 15,12).

My všichni sdílíme rodinnou příbuznost, máme stejného milujícího Otce, máme stejné duchovní touhy, cíle, postoje a hodnoty. Jsme členy rodiny, která vznikla nadpřirozeným způsobem, naše duchovní rodina je z Boha.

Když je člověk Božím dítětem, má novou identitu. Byli jsme rebelové a samovládci. Při svém znovuzrození jsme se stali Božími dětmi. Možná byla vaše rodinná situace špatná. Jste  z rozvrácené rodiny. Ale nyní jste v nové rodině, která vás neodmítá. Možná někdo z vás nezná svého pozemského otce, teď ale máte svého nebeského Otce. Možná vás váš pozemský otec nemiloval, nyní máte milujícího Otce v nebesích. Možná jste ve škole zažili, děti vás odmítaly. Teď jste v církvi, tj. ve společnosti lidí, kteří věří, že jsou stvořeni  k obrazu Božímu a budou vás mít jako Boží dítě rádi a budou vás podporovat. Možná jste dlouho nevěděli, kdo jste a kam patříte. Pokud jste znovuzrozeni, tak už to víte. Jste Boží děti a vaším Otcem je Bůh. Tyhle skutečnosti jsou nezávislé na našich pocitech. Tak je psáno a je to pravda.

III. Třetí bod mého kázání je: JAK to udělat?

Jak se milovat? Jak aplikovat lásku do života církve? Přečtu vám v této souvislosti slova apoštola Pavla. Ten také napsal dopis, a to církvi do Říma. Najdeme zde podrobnější popis vztahů mezi členy Boží rodiny, tedy církve. Jan i Pavel psali nezávisle na sobě, oba píšou o lásce, doplňují se a vše je v souladu. Autorem obou textů je ve skutečnosti Duch svatý.

Římanům 12,9–13 ČSP:

• Láska ať je bez přetvářky.
• Ošklivte si zlo, lněte k dobrému.
• Vroucně se navzájem milujte bratrskou láskou,
• v prokazování úcty předcházejte jeden druhého.
• V horlivosti neochabujte, buďte vroucího ducha, služte Pánu.
• V naději se radujte,
• v soužení buďte trpěliví,
• v modlitbě vytrvalí.
• Sdílejte se se svatými v jejich potřebách,
• usilujte o pohostinnost. Amen.

Všichni souhlasíme s tím, co jsme si přečetli. Tahle to má být. Podívejme se teď podrobněji, jak textu porozumět. A nebude to jen o slyšení Božího slova, ale také o dělání, činění, aplikování lásky.

„Láska ať je bez přetvářky.“

Předstíraná láska – krásné úsměvy, bratrská objetí, to vše může být jen přetvářka. Políbení může být přetvářka. (Jidáš chtěl Ježíše políbit, když přivedl stráže, aby Ježíše zatkly.) Krásná slova, která nejsou myšlená upřímně, jsou přetvářka. Láska se nedá oddělit od pravdy, „láska se raduje spolu s pravdou“.

Ježíš odhaluje farizeje v jejich přetvářce. A my všichni v sobě máme něco farizejského. Pokud se přistihneme při přetvářce, musíme činit pokání. Vyznejme svou přetvářku Bohu, prosme ho o odpuštění. Prosme ho o pomoc, abychom nic nepředstírali, ale opravdu milovali. Proto: „Láska ať je bez přetvářky.“

„Ošklivte si zlo, lněte k dobrému.“

Láska neznamená samé pozitivní emoce. Nebude předstírat, že je všechno nádherné a růžové. Láska je nazývat věci pravými jmény. Láska musí přiznat, že existuje zlo. Máme milovat to, co je dobré a zdravé, ale ošklivit si zlo a nenávidět hřích.

Co je ale zlo? Existuje duchovní bytost, která nenávidí Boha a jeho lid. Jmenuje se satan. Je to lhář a vrah. Je to velmi inteligentní bytost, která je chytřejší než my všichni dohromady. Buďme proto střízliví a nehrajme si s věcmi, které Bůh nenávidí. Ošklivte si zlo! Doma si pečlivě přečtěte 6. kapitolu Efezským verše 12–18, kde nás Pavel učí, jak se proti zlu bránit.

„Vroucně se navzájem milujte bratrskou láskou.“

„Vroucně,“ to je upřímně, se zájmem, s chutí, s láskou a ze srdce. Každé znovuzrození dalšího člověka by mělo být radostnou událostí. Jako když se narodí dítě do rodiny, jsme přirozeně radostní. Něco by nebylo v pořádku, kdyby to někoho udělalo nešťastným. Možná bude některý ze sourozenců žárlit. Ale je odpovědností dospělých poučit děti, aby se radovaly z narození miminka, člena rodiny. Proto musíme pracovat na tom, aby naši bratři a sestry byli vstřícní k novým členům Boží rodiny. Nezůstávejte ve skupinkách, odděleni od ostatních. Abyste si nepěstovali jakousi církev v církvi. A už vůbec ne jako sólo křesťané, kteří nikam nedochází nebo se straní všech ostatních.

Láska je dar od Boha, ale musíme ji udržovat, pěstovat, pracovat na ní a rozvíjet, hlavně napříč generacemi. Neděje se to samo od sebe. Je to práce, často těžká práce. Nejde jenom o city, ale o převzetí odpovědnosti.

Představte si, že vám vyhasíná v krbu oheň, začíná vám chladnout dům. A vy cítíte, že je  v domě chladno. Zjevně se musí dbát na to, aby se přiložilo na oheň. I v církvi se může stát, že láska ochladne. Musíme lásku udržovat, musíme přikládat do ohně, pěstovat lásku, aby hořela. Nebuďme lhostejní a každý pracujme na udržování lásky.

 „Milujte se bratrskou láskou.“

Problém v církevní rodině je, že nově obrácení lidé jsou často dospělí lidé. A my starší ve víře od nich očekáváme, že se budou chovat jako dospělí i ve víře. To je ale naše chyba. Samozřejmě chceme, aby lidé rostli ve víře, ale nebuďme frustrovaní a zatrpklí, když je jejich růst pomalý. Pokud jsou opravdu živí v Kristu, on je nechá vyrůst. My starší věřící musíme vytvořit takové prostředí, aby ti mladší ve víře mohli růst. Buďme příkladem ve všem, co děláme. Nejen mladší bratři a sestry vidí naše chování, ale také Bůh.

A je úkolem mladších poslechnout starší s respektem, a ne v mladické pýše odmítnout pomoc a radu. Jednou i vy mladší budete v pozici starší generace. V tu dobu ale už bude pozdě na to si uvědomit, že jste měli starším naslouchat a učit se od nich. Naučte se, co můžete, dokud k tomu máte příležitost.

Všichni se budeme v Boží rodině obrušovat, máme dokonalého Otce, Boha, který všechny své děti vychovává. A Bůh nás používá, abychom se vzájemně obrušovali, abychom duchovně rostli, abychom rostli ve svatosti. A nástroje, skrze které toho obrušování dosahuje, jsou ostatní členové jeho rodiny. Vzájemně se obrušují. Bůh je přidal do církve, aby mohli růst a víc a víc se podobali Pánu Ježíši Kristu.

Naši bratři a sestry jsou Božími nástroji k tomu, abychom se i my víc a víc podobali Pánu Ježíši Kristu v jeho lásce. Netýká se to jen nově obrácených, ale i pokročilejších ve víře, když si vzájemně říkáme, čím jsme se proti sobě prohřešili. Dokážeme si to vzájemně říct? Dokážeme si vzájemně odpustit? Dokážeme se sklonit a svůj hřích přiznat? Dokážeme své hříchy opouštět? Kdybychom to nedělali, hřešili bychom, a tím kazili atmosféru v celé církvi. My však chceme vzájemně, jeden pro druhého, to nejlepší. Jako bratři a sestry, kteří se mají rádi. „Vroucně se navzájem milujte bratrskou láskou.“

„V prokazování úcty předcházejte jeden druhého.“

Proč asi máme tohle upozornění v Bibli? Protože se na to zapomíná! Lidé si neprojevují úctu tak, jak by měli. Dokážou hodně zranit a ublížit svou prostořekostí, nehlídají svůj jazyk (v listu Jakubově se o tom píše hodně, např. „jazyk je jako oheň“). Musí skončit „pomluvy, závist a soupeření“.

„Bratři, nemluvte jeden proti druhému.“ (Jk 4,11 ČSP)

Vy si chcete přece pomáhat a ne jeden druhého shazovat. Chcete si vzájemně pomáhat a ne jeden druhého využívat. Mladší členové sboru ať prokazují úctu starším mužům a ženám. Vždyť ti starší by mohli být věkem vašimi otci nebo matkami. Tak se k nim podle toho chovejte (1Tm 5,1).

Vezměme si opět příklad z rodiny. Když mluví dítě bez respektu ke svým rodičům, rodič to nemůže nechat bez odezvy. Možná je dítě jenom nezralé a neuvědomuje si, že řeklo něco, co není správné, nebo se špatně chovalo. A láskou rodiče je být trpělivý s tím dítětem a naučit ho úctě a respektu. Když se dítě vědomě odmítá podřídit autoritě, je plné pýchy a myslí si, že ví, jak žít nejlíp, „určitě mnohem lépe, než jeho staromódní rodiče“, pak to v každém případě musí rodiče zastavit. Musí v lásce mluvit se svým dítětem, probrat to a učit dítě respektu.

V církvi by nebyla láska, kdyby s vámi někdo mluvil bez respektu. Nelze tolerovat nemilující chování. A láska není nechat to být, nechat druhého hřešit a hodit to za hlavu.

Samozřejmě že s jinými lidmi v církvi nemůžeme mluvit, jako bychom mluvili se svými dětmi. Ale z lásky a v lásce k nim musíme něco udělat.

Nejméně milující způsob je nechat to být a nechat růst v sobě hořkost. Když necháme hořkost růst, zapustí tak hluboké kořeny, že udusí lásku.

Co dělat? Nejprve to svěřte Bohu, protože on to vidí a Duch svatý je zarmoucený. Nevykládej o tom ostatním bratrům ve sboru, zastav pokušení pomlouvat a pěstovat sebelítost. Modli se, aby ti nebeský Otec dal správný postoj a příležitost, moudrost a správný tón, abys mohl mluvit s bratrem, který tě urazil. Bůh, který je zdrojem lásky a Otec duchovní rodiny, ti dá ve svém čase možnost o tom s bratrem mluvit a pomoci mu vidět, že se nechoval uctivě.

Když mluvíš s bratrem, buď příkladem a mluv s ním s úctou a respektem. A vy, kteří jste káráni, buďte pokorní a vděční za to, že tento sourozenec s vámi mluví. Není to pro něj jednoduché a je možné, že se obává, že vás urazí či proti sobě poštve. Chce vám ale pomoci, a tím i celé Boží rodině. A i když kárající zrovna nezvolí nejlepší slova, myslete na to, že Bůh je svrchovaný a používá toho člověka, aby vás naučil, jak být víc milujícím.

Bratři, vedoucí v církvi, teď budu mluvit hlavně k vám. Je velké nebezpečí, že zneužijete své pozice a budete mluvit povýšeně, panovačně a tvrdě. To ale vůbec není odrazem Boží lásky. Jsou známé případy, že se církevní práce hroutí kvůli povýšenému pastorovi, který vyžaduje poslušnost za každou cenu. Někteří lidé ve sboru to možná vítají, jiní jsou nešťastní do té míry, že ze sboru odejdou.

• Bratři, kdyby byl někdo i přistižen v nějakém přestoupení, vy, kdo jste duchovní, napravujte takového člověka v duchu mírnosti a dávej si každý pozor sám na sebe, abys i ty neupadl do pokušení. Neste břemena jedni druhých, a tak naplňte zákon Kristův. Myslí-li si totiž někdo, že je něco, ačkoliv nic není, klame sám sebe. (Ga 6,1–3 ČSP)

Vy, kdo jste ve vedení sboru, buďte trpěliví a moudří v tom, jak zacházíte se svými ovečkami. Musíte své ovečky milovat, pást je, vést je. Nejste kovbojové, kteří ženou své stádo. Jste pastýři, kteří vedou své ovečky. Musíte mít velké srdce pro lidi ve sboru, hodně lásky, hodně času, trpělivosti, hodně porozumění, rozlišujte mezi mladými věřícími a lidmi, kteří jsou ve víře desítky let. Buďte velmi moudří, když budete uplatňovat svou autoritu vedoucích sborů. Nejednejte povýšeně a panovačně, nepředstírejte lásku, když se chováte necitlivě a nepřiměřeně tvrdě. Buďte milosrdní a pravdiví. Buďte jako milující otcové, stejně jako je milující náš nebeský Otec!

„V prokazování úcty předcházejte jeden druhého.“

„V horlivosti neochabujte, buďte vroucího ducha, služte Pánu.“

Jedním z důvodů, proč v milování ochabujeme, je ten, že jsou ve sborech lidé, kteří se rádi nechají obsluhovat ostatními. Tito lidé zneužívají lásku ostatních. Možná si to ani neuvědomují. Přesto je to pro ostatní vyčerpávající. Představte si rodinu, kde všichni pracují, vaří, uklízí. Jeden člen rodiny se vždy objeví až na oběd. Oběd sní, následně ho ale zkritizuje a utrousí, že to mohlo být lepší. Zmíní se taky o tom, že obědy všude jinde jsou chutnější. Potom zanechá svůj špinavý talíř, aby ho někdo umyl. Odejde a do příštího oběda ho nikdo neuvidí. Takovým způsobem se někteří lidé chovají v církvi. A pro ty, kteří slouží  v horlivosti, je to demotivující a unavující.

Nemůžete zabránit tomu, že do církve přijdou lidé, kteří by se rádi nechali pouze obsluhovat. Je ale na nás, abychom je zapojili do služby. Musíme dát lidem smysluplné úkoly. Stejně jako bychom zapojili hosta nebo člena rodiny do přípravy oběda.

Služba Pánu neznamená, že pro všechny máme dělat vše, aby nás tak ostatní využívali pro své uspokojení. Služte Pánu!(rozkazovací způsob množného čísla) – to je výzva pro všechny! Všichni společně sloužíme Pánu. Každý člen Boží rodiny má nějaký úkol. Možná si myslíte, že nejste obdarovaní sloužit, že se pro vás žádný úkol nenajde, nebo že to v církvi běží i bez vaší pomoci. Pavel církvi připomíná:

• Jsme v Kristu Ježíši stvořeni k dobrým skutkům, které Bůh předem připravil, abychom v nich žili. (Ef 2,10 ČSP)

Jinými slovy, Bůh každé ze svých dětí obdařil dary, které jsou určeny ke konkrétní službě. Nemysli si, že sloužit Pánu znamená jen kázat nebo dělat něco významného, zjevně viditelného. Ti, kdo milují církev, bývají ti, co dělají spíše ty méně významné a viditelné úkoly, dělají obyčejné práce a bez nároku na pochvalu. To jsou ti, kdo uklízí nebo připravují v kuchyni jídlo. Jestli chceš dokázat velké věci, začni s malými úkoly. Uč se milovat církev tím, že budeš dělat práce, které nejsou na očích a sotva kdo to ocení poděkováním. Bůh ale vidí tvou věrnost a lásku k ostatním v těch v nejobyčejnějších úkolech.

Smiřte se s tím, že ne všichni ocení, co pro ně děláte. Nenechte ochladnout svou lásku, protože ji nikdo neocenil. Jen ale ať se každý z nás zamyslí, co všechno pro nás Bůh udělal. A my jsme si toho nevážili a možná mu za to sotva poděkovali. Utěšovat nás může, že to, co děláme pro bratry a sestry, děláme nejenom pro ně, ale pro nebeského Otce, kterému  v konečném důsledku sloužíme. Proto „v horlivosti neochabujte, buďte vroucího ducha, služte Pánu“.

„V naději se radujte.“

Naděje je nezbytná. Možná že ve vašem sboru chybí láska. Možná že sám nemáš v srdci lásku k některým lidem. Mějte naději, protože Bůh neskončil svou práci se svými dětmi. Radost je důležitá a také ji musíme pěstovat.

„Radujte se v Pánu vždycky, … radujte se!“ (Fp 4,4)

Zajímejme se o to, jak Bůh pracuje v životech našich bratří a sester. Radujme se z jejich nadějí, z jejich radostí. Modleme se s nimi, za jejich nevěřící rodiny, za jejich obtíže v práci a radujme se s nimi, když vidíme, jak Bůh tyto modlitby vyslyší. Radujme se v naději, kterou ve víře máme. Radujme se ze spásy, radujme se z toho, že nás Bůh osvobodil z našich hříchů, radujme se z daru věčného života.

„V soužení buďte trpěliví.“

Soužení se dříve či později dostaví. Křesťané nemohou utéct před nemocemi a před smrtí. Láska znamená nést navzájem svá břemena. Navštěvujte staré či nemocné v nemocnici,  v pečovatelském domě a jinde. A nezapomeňte jim přitom posloužit také duchovně. Vždyť oni mají nejen tělesné, ale i duchovní potřeby. Předčítejte jim z Písma svatého. Jejich tělo je možná mdlé, ale duše na příjmu. Dávejte jim naději a povzbuzení skrze čtení z Bible. Upevňujte je ve skutečnosti, že jsou v Pánu spaseni a že se mohou radovat z věčného života, který je jim zaslíben.

„V naději se radujte, v soužení buďte trpěliví ...“

„V modlitbě buďte vytrvalí.“

Naše láska k ostatním se rozhoří právě, když je budeme mít na mysli a budeme se za ně modlit k Pánu, který naše upřímné modlitby vyslyší. Modlíme se za své bratry a sestry, protože je to znamení, že je milujeme a že nám na nich záleží. Přímluvné modlitby jsou veliká výsada křesťanského života. Je to ale také příkaz. Je možné, že láska chybí ve vaší církvi, protože se za ostatní nemodlíte. A naopak nebude těžké mít lásku k někomu, za koho se soustavně modlíme.

„Každou modlitbou a prosbou se v každý čas modlete v Duchu ... za všechny svaté.“ (Ef 6,18 ČSP)

Aby člověk nezapomněl, doporučuji si založit modlitební notýsek. Sedm stránek na sedm dní. A doporučuji si zapsat na každý den zvlášť jednu dvoustránku, za co a za koho se budete modlit. Po – Út – St –… Za sborové věci v pondělí, za svou rodinu v úterý, za spřátelené sbory ve středu, za evangelizaci, za bratry a sestry ze sboru, za svého pastora atd. Budete mít seznam modlitebních předmětů na celý týden a týden po týdnu se to bude opakovat. Prožijete úžasné a radostné požehnání z vyslyšených modliteb, které si také do toho notýsku můžete poznamenat.

Proto „v modlitbě buďte vytrvalí“.

„Usilujte o pohostinnost.“

Jako vždy, když poslechneme Boží přikázání, je to požehnané – jak pro vás, tak i pro váš dům. Chci dodat, že musíme být opatrní. Ne každý budete mít možnost projevovat pohostinnost. Když je zbytek vaší rodiny nevěřící, je těžké pozvat někoho na návštěvu. Buďte velice moudří v tom, kdy a koho si zvete, ať to není na úkor vaší rodiny. Když je možné praktikovat pohostinnost, modlete se za příležitosti, kdy a jak to udělat. Pokud to není u vás možné, utěšte se tím, že Bůh vidí vaše srdce a vaši touhu sloužit.

Nezapomínejte ale na to, že musíte být opatrní při rozhodování, koho si zvete do domu, hlavně pokud máte malé děti. Pavel mluví ke křesťanům. Text je psaný v kontextu místní církve. To jsou lidé, kterým máme prokazovat pohostinnost. To neznamená, že nebudeme zvát také nekřesťany. Ale buďte opatrní, abyste neublížili své rodině.

Příkaz zní: „Usilujte o pohostinnost.“

Abych to všechno shrnul. Bůh nám přikazuje, CO máme dělat. Máme se milovat navzájem. Dále odůvodňuje, PROČ se máme milovat – neboť láska je z Boha.Říká nám taky velice prakticky, JAK to má v církvi vypadat. Každý sbor je Boží rodina a každý sbor je trochu jiný. Stejně jako každá rodina je trochu jiná, protože má jiné členy. Ale sjednocuje nás, že hlavou církve je Ježíš Kristus.

Je zodpovědnost vás, posluchačů, a hlavně vás, pastorů a starších, abyste zvážili vše, co bylo dnes řečeno, a aplikovali to u vás v církvi. Kdybych svému dítěti přikázal, aby přišlo ke stolu, a ono mě jenom vyslechlo, ale nepřišlo by, neměl bych z toho radost. Nezůstaňme pouhými posluchači, ale buďme činiteli.

Při tom všem nezapomeňme na svého nebeského Otce. On nás tolik miloval, že dal svého jednorozeného Syna, aby zaplatil naše dluhy, osvobodil nás od moci hříchu a adoptoval nás do své Boží rodiny. Ať roste láska milovaných k němu a k našim bratřím a sestrám. Čiňme pokání ve všech oblastech, které zanedbáváme anebo v nich hřešíme.

Pokud jsou nějaké problematické vztahy mezi bratry a sestrami, které neodrážejí Boží lásku, tak je začněte řešit. S Boží pomoci je jistě všechno možné. Chtěl bych na závěr zopakovat verš z úvodu svého kázání:

 „Milovaní, milujme se navzájem, neboť láska je z Boha.“

Pomodlím se s vámi: Svatý Otče na nebesích, nauč nás vážit si tvé lásky a uč nás milovat se navzájem, jak nás miloval Ježíš Kristus. Bratrská láska ať vytrvá. Ať se tvá láska rozhojňuje v nás a skrze nás v našich rodinách a církvích. Ve jménu Ježíše Krista. Amen