Naše přání vidět a poznat Jižní Afriku, aspoň z rychlíku, se nám splnilo. Ztrávili jsme dva hezké týdny dovolené, ujeli přes čtyři tisíce kilometrů z Kapského Města po pobřeží do Johannesburgu, přes všechny turistické zajížďky, zastávky, rezervace a přírodní krásy beroucí dech. Ale takových, někdy i podobných míst, je na světě víc. Jižní Afrika v posledních letech neoplývá turisty a většina našich známých se na nás dívala, jako by nám při nejmenším přeskočilo, kamže to jedeme. Naše poznání a pozorování je jistě povrchní, ale Jižní Afrika nám zůstane v srdcích zapsaná jako jedinečná země a její lidé v nás zanechali naději, důvěru a přání, aby přes hloupost, zlobu a pokrytectví ostatního světa byla tato země a její lidé požehnaní.

S prvními Jihoafričany jsme se setkali na ostrově Mauritius. Mauritius byla naše druhá zastávka tohoto putování a samozřejmě se o něm také zmíním, ale v jiné kapitole. Mluvili jsme s Jihoafričany různých etnických skupin a názorů. Setkali jsme se s lidmi, kteří jsou plni odhodlání a optimismu, kteří za žádných okolností svoji zemi neopustí, ale i s těmi, kteří se nemohou rozhodnout, zda a kam odejít. Všichni Jihoafričané mluvili s láskou a lítostí nad bezvýchodností situace. Nikdo však na svoji vlast nenadával, nikoho neobviňoval, jen si všichni uvědomovali neřešitelnost současné situace.

Sledovali jsme a dodnes sledujeme s velkým zájmem noviny, zprávy, televizi, srovnáváme s tím, co jsme viděli a nestačíme se divit. Jižní Afrika je spořádaná země, září čistotou, pořádkem, upraveností a především výsledky tvrdé a usilovné práce. Služby, komunikace, rezervace, letecké přesuny, pronájem auta, hotely, restaurace, vše fungovalo naprosto dokonale. Pro turisty byla na každém letišti a v hotelech informační střediska s prvotřídně vytištěnými prospekty, mapami a ochotným personálem. Neměli jsme ani ten nejmenší důvod k jakékoliv nespokojenosti. Nenašli jsme na světě příjemnější turistickou atmosféru, než v Jižní Africe. Dostávali jsme velké slevy v prvotřídních hotelech, turistické kanceláře se dušovaly, že při sebemenším náznaku nespokojenosti nám vynahradí naše vydání. Byli jsme udiveni a překvapeni, jak hezky se k nám všude chovali. Od personálu až po skotačící školní děti, které nám samy od sebe při vstupu do restaurace otevíraly dveře.

Děti, školní mládež, černá i bílá, je radost se podívat. Člověk málem zapomněl, že ještě existuje ukázněná mládež. I černé děti jsou ve svých školních uniformách spořádané, a tak si říkáme, že naděje černých snad spočívá v nové generaci, pokud budou mít příležitost klidného růstu a vzdělání a nestanou se rukojmím nenávisti a štvaní jednoho proti druhému. Jižní Afrika má nejvyšší procento gramotnosti černého obyvatelstva na celém kontinentě. Je však pravda, že pouze jeden z každých 240 černých studentů dosáhne úrovně středoškolské maturity a např. o inženýrská studia mají pramalý zájem. Školy mají dobrou úroveň, děti mají zájem i plány do budoucna. Rodiče netrnou strachem a hrůzou z drog, alkoholismu a nevázané sexuality mládeže.

Jihoafrická bílá rodina je silná, tradiční a většinou funkční. Černá rodina téměř neexistuje. Muži si ženy kupují, mají s ní dítě, a je-li žena plodná, je koupena několikrát. Černý muž je ploditel, ne zaopatřovatel ženy a dětí. Cena, kterou muž zaplatí, zaručuje plodnost a potomka. Protože otcové matky svých dětí záhy opustí, plodí potomstvo s novými "manželkami." Na Jamajce tomu muži říkají "spread your talent," neboli "rozmnož svůj um." Podobná situace je i zde v Ekvádoru. Albertova černá maminka zná čtyři otce svých dětí, ale žije a stará se o děti sama. Alberto nám pomáhá připravovat poštu k odeslání a do jisté míry si myslí, že za těžký úděl rodiny nese zodpovědnost diskriminace. Ženy mají spoustu dětí, většinou každé s jiným. Kdo bude rodinu živit, to už je jiná otázka. Víc než polovina dětí se mezi černošským obyvatelstvem rodí mimo funkční manželství. Žena je majetek, ale muži pečují pouze o rozmnožování. V Americe si muži situaci zjednodušili ještě více a k otcovství se ani nehlásí a dívky většinou ani nevědí, kdo otec je. Běloch dnes může těžko zdůvodnit černochovi manželskou povinnost, protože rostoucí bílá rozvodovost se od mnohoženství a rozvrácených rodin moc neliší. Průmyslová revoluce a urbanizace změnila a ničí tradiční rodinné vztahy i mezi bělochy po celém světě. Alkoholismus je metlou urbanizovaných černochů. Rodina bez otce vychovává pasivní muže a soběstačné ženy. Úděl vykastrované rodiny je palčivý v každém zřízení, pro každou rasu. Bez manželské instituce vztah založený pouze na sexuálních pudech nemůže přinést stabilitu do rodiny. V takovém manželství nemůže jeden vystát druhého. Vzájemná pomoc a opora jedné generace o druhou neexistuje a vyrůstají nové generace morálně a emocionálně narušené mládeže. Proto jsou snadnou obětí slibných zítřků a jedinci očekávají "dobrodiní" od státního systému a marxistických slibů.

Co dokázala hrstka bílých vybudovat v tak ohromné zemi, je neuvěřitelné. Viděli jsme, že samo se neudělalo vůbec nic. Nevyrostl ani strom, samo roste jenom trní a roští, tak jak jsme to viděli ve sloních rezervacích. Silnice, vinice, sady, lesy, obdělané nekonečné lány, zemědělská mechanizace, nikde nikdo s motyčkou. Dokonalá organizovanost a "katastrofální nadprodukce" zemědělských produktů. Jižní Afrika živí nebo udržuje při životě zbývající Afriku na jih od rovníku. Jihoafrické spoje, dokonalé dálnice, vlaky, kamiony, letadla jsou životními tepnami poloviny kontinentu.

Jižní Afrika má nejen ekonomickou sílu, ale především morální sílu. V Jižní Africe žijí stále ještě lidé, kteří se řídí podle křesťanských zásad a respektují Pána Boha. Nedělám si iluze o ukázkovém křesťanství. Má svých problémů nejméně, tolik jako v ostatních zemích, kde se vliv křesťanství zaměňuje za politická hnutí. Přesto, člověk, který má respekt k Pánu Bohu, když přijde do tuhého, padne na kolena a čerpá morální sílu z víry. Lidé, kteří existenci Pána Boha popírají, v těžkých dobách hledají zapomění v alkoholu, drogách, násilí, ničí vlastní život. Západní mládež hledá únik v sebevraždách, jihoafrická mládež je připravena za své přežití bojovat. Na svůj věk mluví dospěle a vyspěle, že jsme se nestačili divit. Neviděli jsme jednoho "pankáče", až při odletu z Johannesburgu do Londýna, a to byl anglický mládenec. Jižní Afrika je morálně zdravá a silná. Čím dřív se zbaví vlivu "svobodného světa", tím líp. Není tam pornografie, nemluví se o právech homosexuálů, mezi bělochy nemají AIDS, ale také je to první země, kterou jsme navštívili, kde se nepraktikují interrupce. Nejbližší "bezpečná" interrupce je k mání až v "civilizovaném" Londýně. Jeden krajanský lékař nás ujistil, že za interrupci je odnětí diplomu a konec lékařské praxe. Rodiny s větším počtem dětí nejsou výjimkou ani mezi našimi krajany, a vidět spokojenou rodinu je potěšující. Televizní brak, který zaplavil většinu světa, je cenzurovaný. Nepronikne ani jediné vulgární slovo nebo kletba. Viděli jsme pohyb úst, ale neztratili smysl. Budou-li západní sankce skutečně důsledné, mohou si Jihoafričané gratulovat. Ani v nejmenším morálně neutrpí, budou-li ochuzeni o současnou "kulturu", která zaplavuje a ničí celý svět. Ta už je totiž tak "kulturní", že už se ani cenzurovat nedá. Násilí a sexualita se exportuje i do třetího světa, lidem, kteří nedovedou číst a psát.

Historie Jižní Afriky začíná u mysu Dobré naděje a Stolová hora v Kapském městě patří k nejznámějším pohledům. Právě zde zakládali Holanďané první farmy, aby zajistili odpočinek a čerstvé zásoby potravin pro námořníky na dlouhé cestě do Indie a Indonésie. Viděli jsme krásné farmy a vinice, které slouží dodnes a exportují své výrobky do mnoha zemí, ale nikdo nesmí vědět, odkud pocházejí. Byli jsme překvapeni, kolik nápisů bylo stejných jako v Indonésii, kde Holanďané také zanechali pozůstatky své vlády a dodnes Indonésané svádějí každý neduh na zlé Holanďany, ačkoliv 90% Indonésanů živého Holanďana nevidělo. Později se vlády v Jižní Africe ujali Britové a většina měst má britský vzhled. Venkov si zachoval holandsko-evropskou architekturu. Navštívili jsme mnohá muzea a se zájmem si četli historické záznamy i osobní dopisy, které posílali první osadníci svým rodinám a popisovali zkušenosti s domorodým obyvatelstvem. Jižní Afrika byla vybudována na křesťanství. Přistěhovalci, kteří tuto zemi budovali, byli pronásledováni za svoje náboženské přesvědčení ve svých zemích a Pán Bůh jim pár století žehnal. Bylo mezi nimi i dost moravských Bratří přišlých po Bílé hoře. Mnozí protestanté si útěkem do Jižní Afriky zachránili holý život.

S tvrdou prací a houževnatostí se dostavila i prosperita ze severu přistěhovalého černého obyvatelstva, které pod vedením bělochů, ne z vlastního nadšení, ale z možnosti snadnějšího přežití, společně s bělochy tuto zemi vybudovali. Většina lidí si myslí, že běloši vzali černochům zemi a ti chudáci teď živoří. Jižní Afrika není kolonie. Byla pustá, kromě několika desítek tisíc Křováků a Hottentotů, kteří dodnes žijí stejným způsobem jako před 300 lety. Za 300 let existence v ní žije jeden milion přistěhovalých Indů, pět milionů přistěhovalých bělochů, 25 milionů přistěhovalých černochů ze severu a stále přicházejí noví. Dva tisíce každý týden. Žije zde také asi jeden milion barevných míšenců, kteří nepatří ani k bílým ani k černým. Černoši dostali od Jižní Afriky svéprávná území. Jsou to velká území svobodných států, s vlastní samosprávou, kam se vjíždí pasovou kontrolou. Žádná železná opona. Jižní Afrika by s hrstkou lidí nikdy neuhlídala svoje hranice. Černé obyvatelstvo mělo vždy právo na pas a právo kamkoli vycestovat. Na hranici svobodného státu Transkei jsou vylepené plakáty současného svrchovaného vůdce v uniformě s náležitými třásněmi a metály. Úředník tužkou sesmolí vstupní vízum, dá do pasu razítko a vybere příslušný poplateček. Podivil se, kde prý jsme sebrali odvahu soukromě cestovat, když se o Jižní Africe tak špatně ve světě píše. Potom stovky kilometrů řiďounce obydleného území s tradičními kulatými domky; doškové střechy a kolem stavení ani zahrádka, slípka či koza, jen udusaná hlína. I voda byla snadno přístupná, ale žádná snaha po zavlažování. Obyvatelé raději utíkají, protože se nemohu uživit. Samo nic neroste a v Jižní Africe přece dostanou nějakou tu podporu. Před vstupem do "transkeiské svobody" i po výstupu z ní na druhém konci, jsou lesy, vinice, nekonečné lány obdělané půdy a stejně málo lidí. Svobodné státy neprosperují. Mezi černými Jihoafričany je i prosperující vrstva, prý i milionáři. Černí majitelé aut nejsou nápadní automobilovými "šunkami" a také nejsou šoféry bělochů, ale majiteli. Neviděli jsme ani jedno auto, kde by černý šofér vezl bílé panstvo, což je v Indonésii pravidlem. Černoši nemají volební právo v bílé společnosti, ale také neplatí daně. Kdyby měli třeba Američané nebo Švédové na vybranou volit a platit daně, nebo nevolit a neplatit daně, většina by se s radostí vzdala volebního práva, což by dopadlo ovšem katastrofálně.

Návštěva Jižní Afriky by se neobešla bez přírodních reservací. V přírodě jsme viděli mnoho divoké zvěře, gazely i opice. Nádherné květy sukulentní rostliny, obrovské protee i jiné zajímavosti. Projeli jsme několik parků, viděli jsme zebry, žirafy, nosorožce, lvy i sfouknuté zdechliny, kterými se živí. Ve sloní rezervaci jsme viděli stádo slonů a jejich hlasité troubení a nepokoj naháněly hrůzu, aby nešlápli na naší toyotu. Sloni procházejí trnitým bušem jako tank. Nic je nezastaví. Domorodí hlídači v parcích dodávali celé atmosféře ještě exotičtější ráz. Viděli jsme mládence zmalované červenou hlinkou, kterou po tři měsíce nesmyjí. Později jsme se dozvěděli symboliku nejen červené, ale i bílé hlinky, kterou si potírají celé tělo. Mládenci, když vstupují do dospělosti, žijí od podzimu do jara mimo svoji vesnici. Zde projdou zkouškami odvahy, vytrvalosti. Co se děje v ústraní, je tajemství. Mládenci se natřou bílou hlinkou, aby byli chráněni před zlými duchy. Hlavní ceremonie, obřízka, se provádí v novém kroji. Mládenci se obléknou do červené sukně tím způsobem, že jeden konec tkaniny přiváží ke stromu a do látky se zavinou. Nasadí si červený kornout a masku. Před obřízkou se provozují tanečky, které uvedou hochy do tranzu a divoké extáze. Obřízku provede čarodějný doktor. Potom se všechny kostýmy spálí a hoši jsou vehnáni do řeky. Během poklusu se žádný z nich nesmí ohlédnout. Smyjí bílou hlinku a skončil jejich mládenecký život. Doma je čeká velká sláva a pocta rodičů. Otec připraví den a jen po této ceremonii jsou mládenci připraveni k ženitbě, ale ne hned. Zvykem bývá ještě čtyřletá čekací doba. Bez obřízky ženitba nepřichází v úvahu.

Podívali jsme se také ke kmeni Zulu a ti nám připravili turistickou podívanou. Nakonec jsme museli ochutnat místní nápoj, a teprve později jsme se dozvěděli, jak se tato pochoutka připravuje. Nejen v Africe, ale i v Jižní Americe se přežvýkaná kukuřice plive zpět do džbánů a až zkvasí, je z ní nápoj, chutí podobný pivu.

Zuluové mají velice hezké korálkové práce a každá barva má svou symboliku. Dívky a ženy z korálků vytvářejí ornamenty a vlastně tím předávají vzkazy a zprávy svým milým. Bílá barva symbolizuje lásku a čistotu, černá smutek, stín, zklamání a samotu, růžová chudobu, zelená žárlivost, modrá věrnost, červená slzy a touhu, žlutá bohatství. Dívky posílají korálové šňůrky mládencům, a jestliže je mládenec spokojený, rád nosí korálky veřejně.

Zuluské ženy nosí kolem kotníků a zápěstí kovové kroužky jako náramky, které jim na končetinách zůstávají po celý život. Také vysoké a silné kruhy kolem krku deformují krční obratle a překážejí jim v pohybu.

Jaký to rozdíl vidět domorodé černochy v prostředí, které bylo z velké míry turistickou kašírkou a domorodé černochy v ulicích velkoměst. Ženy některých kmenů byly víc než zajímavé na pohled. Dámy kmene Xhosa mají dlouhé fajfky, od pusy až k dlani. Jiné fešandy mají pro krásu vyražené přední zuby, nebo pilníkem obroušené špičy. Tak si brousili zuby lidožrouti v pralesích Iriánu. Některé domodoré ženy mají ohromné tukové polštáře na zadních částech, dokonce se prý jedná o genetickou kvalitu.

Pštrosí farma patří k nezapomenutelným zážitkům každého návštěvníka Jižní Afriky. Obrovští ptáci i turisté připraví obveselení. Pštrosi se pěstují nejen pro krásné peří, ale i pro vzácnou a drahou kůži na boty a kabelky. Nepřijde nazmar ani maso, které je velice chutné a výživné a pochutnali jsme si několikrát. Pštrosí vejce je velikostí akorát na amoletku pro 12 lidí. Pštros sám o sobě je nebezpečný pták a jeho dráp může protivníka rozpárat. Dospělý pštros váží kolem 150 kg a má sílu, že unese i jezdce. Viděli jsme zábavné pštrosí závody. Turisté mají možnost se na pštrosa posadit a vyfotografovat. O totéž se pokusil i náš přítel a zbytek jihoafrické dovolené strávil v agónii. Pštros jej shodil a on si zlomil několik žeber. Pštrosi jsou rozšířeni na mnoha místech a často se stávalo, že jsme na dálku těžko rozeznali, jestli jsou na pastvinách krávy nebo pštrosi.

Navštívili jsme také misi moravských Bratří a bylo neuvěřitelné slyšet historii, která je nám tak blízká, od černých Bratří, oprašujících bustu Jana Ámose Komenského a mapu Moravy. Je zajímavé, že mise moravských Bratří jsou nejen po celém světě, ale v mnoha zemích slouží především černému obyvatelstvu.

Prohlédli jsme si fantastické krápníkové jeskyně a tam nás čekalo nejedno překvapení. Poslední úsek prohlídky byl jen pro dobrovolníky, kteří šli dál již bez průvodce. Než jsme začali šplhat do výšky po žebříku, zeptal se nás průvodce, jestli chceme skutečně lézt skrz potrubí. Říkali jsme si, proč ne a začali stoupat. Chodba se stále snižovala, pak jsme lezli po čtyřech a nakonec jsme museli na břicho a spustit se nejen do tmy, ale nevěděli jsme, co nás čeká za škvírou. Pavel se tam vzpříčil a nemohl ani kupředu ani zpět. Nebyl to vůbec příjemný pocit, ale viděli jsme opět něco, co není rovnou před nosem. Z krápníkových jeskyní jsme si odnesli diplom, že jsme prošli speleologickým výcvikem. Ovšem barevná světlohra a akustika jeskyní byla daleko příjemnější.

Pretorie je známá krásou kvetoucích jakarand, kdy se celé město zahalí do modré barvy květů.

Krásné nekonečné pláže, skaliska, prostor, skupinky autobusových zájezdů všech ras a holandská čistota a pořádek vás provázejí po celém pobřeží. Města, vesnice, zemědělské usedlosti září bělostnou čistotou. Dokonalé omítky, čisté ulice, chodníky, vše svědčilo o pracovitosti a spořádanosti obyvatel. Za celou dobu jsme neviděli jedinou známku vandalismu, jednu počmáranou zeď, ani jednu reklamu na film s porno nádechem. Všude, i v té nejzapadlejší vesnici, kde je běloch bílá vrána, byly čisté ulice a čisté záchody u každé benzínové pumpy. Černé obyvatelstvo bylo velice dobře oblečeno, jen trochu víc zimomřivé. Nám stačily krátké rukávy, svetr jenom večer, oni byli v zimních kabátech, čepicích, zabaleni do pestrých dek. Nikde jsme neviděli lidské trosky, zbědované hladem, alkoholem nebo drogami. Nepídili jsme se po hrůzách ani po přepychu, ale stejným způsobem cestujeme všude, a lidské trosky vidíme všude, snad s výyimkou Singapuru.

Chatrče a otřesné podmínky jsou však všude v okolí velkých měst. Jihoafrická vláda dělá, co může, a staví tisíce domků a bytů pro černé uprchlíky ze "svobodného" severu, kteří žijí v uprchlických táborech plechových přístřešků. Ale dříve, než postaví čtyři tisíce jednotek na jednom místě, vyroste v sousedství desetkrát tolik přístřešků z vlnitého plechu. V televizi pak vidíme nelidský jihoafrický systém, který tyto usedlosti buldozery tlačí zpět. Jako když šlápne do mraveniště a snaží se mraveniště opravit. Čím víc do něj píchá, tím víc mravenců vyleze. Bílá vláda je zodpovědná za to, že ne všichni černí studenti chodí do školy. Bílá vláda je vinna, že přestala svítit elektřina v černých městech. Že však účet za spotřebovanou elektřinu nebyl zaplacen již pět let, o tom se skromně mlčí. Agitátoři ANC vyzývají obyvatelstvo, aby neplatili ani nájemné.

Viděli jsme na vlastní oči domek černošských zemědělských tovaryšů. Domeček jedna báseň. V kuchyni kamna, ne plyn nebo elektrika, ale na dřevo, radost se na ně podívat. Kamna však svému účelu neslouží. Ve vedlejší budově vyrazili okno, otevřeli dveře a na podlaze postavili ohniště. Místnost plná čmoudu, tak jako ve své kulaté chaloupce se slaměnou střechou bývalé domoviny. Tak mi to připomínalo pohraniční cikánské dosídlence, kteří se stěhovali z jedné budovy do druhé a spálili každý kousek dřeva, ať to byla podlaha nebo okenní rám.

Nechci nikomu ubližovat, kritizovat. ale lidé, národy a rasy se od sebe liší a jsou na různém stupni společenské vyspělosti. Ignorovat tuto skutečnost neprospěje nikomu. Lišíme se rasově, vzděláním, kulturou, žijeme v různých ekonomických i politických systémech. Je rozdíl mezi mužem a ženou, dospělí i děti mají svou rozdílnou funkci, rozdílná práva a povinnosti. Všichni bychom měli mít právo na život a vzájemný respekt. Ani jedna země, která soptí a plive na bělochy v Jižní Africe, nemá pořádek ani lepší systém ve svém kurníku. Představte si, až se do ČSFR pohrnou sovětští uprchlíci v počtu 2.000 týdně. Kéž bychom v takové zkoušce obstáli a dosáhli alespoň kotníků morálky tolik poplivávaných jihoafrických bělochů. Všichni, jak Bible učí, vidí smítko v oku druhého a nevidí kládu v oku vlastním.

Od naší návštěvy se mnohé změnilo. Proto nezůstaneme jen u událostí minulých, ale podívejme se i na události současnější. Jižní Afrika již není na titulních stránkách novin, ani televizních obrazovkách. Tutu a Mandela, bojovníci a hrdinové, pronesli mnoho řečí, slibů a výzev, ale úděl černých se díky jejich vedoucí úloze nijak nezlepšil. Spíš naopak. Černá vetšina nebyla nikdy reprezentována anglikánským pastorem revoluční osvobozenecké teologie Desmondem Tutu, přestože si to většina světa myslí. To, co jsme dosud viděli v televizi, četli v novinách, je nepravdivá propaganda. Tutu je mocichtivý marxistický politik a má pramalou starost o své bratry. Když se vrátil ze štvavé kampaně z USA, vítali ho na letišti v Kapském městě černí demonstranti s nápisy: "Tutu, jsou tvé děti hladové?" Sami černí si uvědomují, že když prosadí své nápady, budou nezaměstnaní a hladoví. Největší nepřítel člověka je člověk. Vždyť většina lidí se osobně odsoudí k věčnosti v hořícím jezeře, bez spoluúčasti kohokoliv jiného. Ne běloch, ale černoch černochovi je největším nepřítelem. Čím bližší, tím horší, a to platí pro všechny rasy, vlády, rodiny, osoby, pro vás i pro mne. V jiných afrických státech bojují o moc generálové, podporovaní ze všech táborů, včetně těch neutrálních. V Jižní Africe se do toho dal pastor, ale pastor se má starat o věci duchovní, ne politické. Černoši, které prý reprezentuje, nemají o křesťanství a zákony západní civilizace zájem. Většina kmenů praktikuje své tradice, kterých se nemíní vzdát. Jak mohou rozhodovat a řídit ekonomii vyspělého státu, když nedovedou vrátit drobné u pumpy při koupi benzínu? Tak, jako že dítě nepilotuje letadlo není věkovou diskriminací, tak není rasovou diskriminací, že většina černochů není technickými vedoucími na rozhodujících místech. Mnoho se jich s bělochem ani nedomluví. Proto se bílé děti ve školách učí jeden ze dvou hlavních kmenových jazyků - Zulu nebo Xhosa. Kdyby měl každý volební hlas, mohla by si černá většina odhlasovat nejen kolik manželek je legálních, ale i jejich cenu. Jižní Afrika je technicky velice vyspělá země. Běloch má volební právo, platí daně a tuto zemi vybudoval z ničeho, tvrdou, cílevědomou a pilnou prací. Právě proto ji má rád a bude ji do posledního dechu bránit. Kdyby byl běloch takový bídák, jak nám jej svobodný svět líčí, nemohl by mít černý pacient stejnou zdravotní péči jako běloch. Toto je informace z první ruky a páter Čížkovský ji každému potvrdí. Podrobil se speciální operaci srdce, která se dosud nedělá ani v Československu. Na dvojlůžkovém pokoji ležel s černým pacientem. Oba měli stejnou operaci, byli obsluhováni stejným personálem, měli stejného lékaře, jen s tím rozdílem, že páter Čížkovský za operaci zaplatil 19.000 randů a černý pacient celých 37 randů. Co dodat? Je bílý daňový poplatník zloduch? Navštívili jsme krajanského lékaře, který praktikuje laserovou akupunkturu. Jednou týdně ordinuje ve svobodném státě Ciskey a moc nás mrzí, že jsme měli tolik naspěch a nejeli se podívat. Za ordinační den vidí 200 pacientů, označí léčebné body a jeho asistenti provedou zákrok. Starosta města mu dal titul "čestného černocha - občana". Tohle nedělá pro peníze. Černoši platí podle možnosti, tedy většinou nic.

Dlouho "umlčovaný" spasitel, 71-letý Nelson Mandela byl po dvaceti sedmi letech, 11. února 1990, propuštěn na svobodu. Otevřely se brány jihoafrického vězení. Miliony lidí kolem celého světa jásaly, státníci gratulovali a všichni společně vyjadřovali naději, že konečně mají vůdce, který přivede do Jižní Afriky mír, pokoj a prosperitu pro černé bratry. Cesta však není snadná ani pro bílé, ani pro černé. Bílá menšina je odhodlaná, že se nestane bezbrannou menšinou a černá většina bojuje za to, aby skončila bílá nadvláda. Mandelův požadavek "jeden muž, jeden hlas" však znamená, že se stane to, čeho se běloši obávají.

Pokud se pana, či soudruha Mandely týká, byl opravdu propuštěn na základě rozhodnutí presidenta JAR F. W. de Klerka, a to ze dvou důvodů. President i vláda JAR považovaly Mandelovo další vězení za bezúčelné, protože vězeňský režim odsouzeného byl již natolik liberální, že samo pojetí a náplň slova inkarcerace, ztratilo svůj smysl. Komfortně zařízený bungalow s bazénem, pracovna, konferenční místnost, vkusně a pohodlně upravené soukromé pokoje, telefonní a dálnopisné spojení, osobní sekretář, sluha a kuchař, možnost přijímání kohokoli a kdykoli - s příslušnými kulinářskými doplňky, neboť hosté pana Mandely nemohou sedět na sucho a s kručícími žaludky. Denní lékařská kontrola ... a to všechno na státní náklady. Kdo by se divil, že se pak dotyčnému nechce na svobodu? A snad se i vetře myšlenka, že se pan president namíchnul a milého Mandelu vyhodil, ať se konečně stará o sebe za své. Daňoví poplatníci už stejně začínali remcat.

Tak či onak, o Mandelově propuštění se jednalo několik roků. Nejen president de Klerk, ale již jeho předchůdce nabídl Mandelovi okamžité propuštění na svobodu, pakliže upustí od teroristických akcí. Nelson Mandela je terorista, který byl před 27 lety zatčen a se svými společníky usvědčen z protistátního spiknutí, nedovoleného shromažďování zbraní a výbušnin, teroristických útoků proti státnímu zřízení a příprav ozbrojeného puče. Dostal tehdy doživotí. Tedy nikoli za nějaké akademické řeči, ale za aktivní protistátní činnost, za pumové útoky, které zabíjely nevinné lidi. Nelson Mandela se vždy odmítl vzdát terorismu. A zákeřně narafičené nálože vybuchovaly dál. Na těch nejstrategičtějších místech: například v jídelně restaurace, nebo ve špičkových hodinách v obchodním domě.

Hlavním důvodem Mandelova propuštění však byla de Klerkova znalost hlavního faktu, že politické propagandě ANC vyhovuje lépe, bude-li jejich vůdce za mřížemi, i když jde o mříže papírové. Je pravdou, že jeho propuštění šokovalo jihoafrické publikum, ale v řadách ANC vyvolalo naprostý zmatek. Jejich největší deviza, jejich kulové eso, se najednou proměnilo v bezvýznamného spodka. Proto také ta inscenace se zpěvy a tanci, proto tato barnumská reklama v televizi a tisku, vrcholící nanebevzetím a takřka stvořením z úst samého reverenda Jacksona, který už si opravdu nevidí nejen do úst, přirovnávaje teroristu Mandelu k samotnému Ježíši Kristu. U pana Jacksona je Mandela novým Kristem, u mne a dalších Jihoafričanů, a nejen bílých, je Mandela marxistický raubr-hauptman, který dodnes zastává taktiku ozbrojeného teroru, který šíří za pomoci svých "lidových soudů" strach v černých sídlištích, kde jeho knechti, rekrutovaní z řad fanatické mládeže, terorizují černé obyvatelstvo, zapalují jejich domy a "neposlušné" odsuzují k příšerné smrti v hořící pneumatice naplněné benzínem.

Jeho manželka Vinnie žila ve skromném domečku za pouhých půl miliónů dolarů, obklopena "fotbalovou jedenáctkou" ochránců, kteří nebyli nikdy daleko od rány. Hlásala Mandelovy revoluční ideje do celého světa. Mandela se svých násilných a revolučních idejí nevzdal. Terorismus se ujal svého a tisíce černých umírá na následky vedení spasitele Mandely. Dnes můžeme slyšet Mandelu, jak volá: "Kdo je zodpovědný za všechno násilí?" Titulky v jihoafrických novinách oznamují: Násilí roste, především mezi černými. Za posledních pět týdnů bylo v okolí Johannesburgu zabito přes 700 černých obyvatel. Více než 500 obyvatel zahynulo během deseti dnů v potyčkách mezi hostujícími dělníky a Zulu obyvatelstvem. V oblasti Natal přišlo během posledních čtyř let 4.000 obyvatel o život. Místo pokrokové ideologie roste nenávist a krevní msta. Mandela i ostatní experti dnes vykřikují, že za násilí nese zodpovědnost bílá vláda, která nezakročí. Mandela vyzývá de Klerka, aby tvrdě zakročil a Mandelovo spasitelské tažení má závažné nedostaky i mezi zfanatizovanou mládeží. Více než polovina jihoafrických černochů je mladší než 24 let a miliony jsou nevzdělané a nezaměstnané. Dnes je Mandela i de Klerk v situaci, kdy každý zásah přileje jen do ohně nenávisti.

Na druhé straně však Mandela vydává instrukce svým bratřím:

• Masové demonstrace mají uvolnit spojené síly, které budou hrát strategickou roli v bílých městských centrech.
• Celá města budou ochromena, továrny přestanou vyrábět a bílá Jižní Afrika bude převzata do rukou lidu.
• Lid musí být mobilizován. Akce v townshipech musí vytvořit revoluční základny ...
• Musíme odejmout moc bílému režimu, což se stane jedině díky našemu boji - a nikoliv z de Klerkovy dobré vůle ...

Pologramotné a prosté černochy utvrzuje ve víře, že jejich vítězství je jisté. Stačí jen pochodovat, protestovat, stávkovat, bojkotovat, ale také pálit a zabíjet. Triumf je zajištěn.

Jižní Afrika ekonomicky utrpěla a trpí. Mnoho západních společností odešlo, i pan Baťa odstěhoval alespoň své jméno, ale topánky vyrábí dál. Celý svět se obrátil proti Jižní Africe. Stalo se to módou. Hodnota randu klesla, ceny naopak, daně z příjmu jsou vysoké, vládní programy a sociální potřeby rostou. Nákupní daň není také zanedbatelná. Celých 12%. To, že odešly světové společnosti, Jižní Afriku na kolena zatím nepoložilo. Při vysoké produktivitě však vázne odbyt. Problém je prodej, export, bez kterého se neobejdou. Přesycený trh nemůže dál vyrábět. Výroba se omezuje a první kdo utrpěl je černý dělník. Svobodný svět nemá zájem o práva a lepší budoucnost černochů. Svobodný svět chce zničit ekonomickou sílu a nezávislost Jižní Afriky. V zákulisí a pod záminkou boje za práva černých se rvou země jako smečka psů o kontrolu nerostného bohatství Afriky. O dominantní vliv se nebojuje jen v JAR. Většina afrických zemí, které získaly nezávislost v šedesátých létech, zdegenerovala do vojenských diktatur, civilních válek, obrovské korupce a ekonomické stagnace. Sám Tutu doznal, že "Boží děti v osvobozené Africe trpí, protože mají dnes méně svobody než v koloniálních dobách".

ANC a soudruh Mandela však taktizují a hrají "na čas". Důvody jsou víc než jasné. ANC, kromě líbivých a populárních slibů, kromě emocionální marxistické rétoriky, kterou apelují především na lehce zfanatizovatelnou černou mládež, nemá prakticky nic, co by mohl svým voličům nabídnout. Znárodňování je totiž krádež, pokud se nemýlím? Otázkou zůstává, když se vše rozkrade a zničí, kdo napraví zruinovanou infrastrukturu, která dnes směle soutěží s vyspělými evropskými špičkami, když oni "zlí" běloši budou pryč nebo zdecimováni? Rodina Kennedyů, či madam Jane Fondová, budou ronit krokodýlí slzy nad hladovými černoušky, ale do ekonomicky rozvrácené a kmenovými bouřemi zmítané Jižní Afriky nebudou investovat ani cent. Světové finanční kruhy se rozhodly s definitivní platností odepsat africký kontinent ze svých investičních záměrů. Západní liberální politikaření je jedna věc a ostrý mezinárodní kšeft věc druhá. Zkrátka najednou se přišlo na to, že "svobodné rozvojové země" v Africe nelze už nazvat rozvojovými, protože po mnoha dekádách a po více než mnoha miliardách prošustrovaných dolarů, liber, marek a jiných tvrdých platidel se vůbec nic nerozvinulo. Je pouze zajímavé, že pokud tyto země žily pod koloniální správou, jejich prosperita byla udivující.

V porovnání s ostatními africkými státy, s těmi, které s velkými fanfárami svobodného světa získaly nezávislost, sebeurčení, hladomor, epidemie a bratrovraždění, se černochům v Jižní Africe vede nesrovnatelně lépe. Od rovníku na jih se valí davy černého obyvatelstva nabídnout svoji manuální práci, kterou dnes nikdo nepotřebuje. Afrika potřebuje pracovníky, kteří ovládají technologii, mechanizaci, kteří mají kvalifikaci, odpovídající nárokům a potřebě vyspělé průmyslové země. Černoši, kteří přicházejí a riskují roztrhání dravou zvěří přechodem přes Krugerův Park, nechtějí umírat hladem ve svých "svobodných" státech. Opouštějí tradice kmenového života a přicházejí do země, která je řízena výpočetní technikou, aniž by prošli zemědělskou nebo průmyslovou érou. Jsou nevzdělaní, negramotní, stále ještě praktikují mágii, šamanství, rituály, které jsou šokující. Zprávy o krutosti pojídání jater či usekávání končetin nepopulárních bratrů nejsou z Jižní Afriky, ale z "osvobozené" Afriky.

Čtyřicetiletá historie afrického liberalizačního hnutí dokázala, že bez pomoci a fyzického dohledu bílých nejsou Afričané schopni vlastního vývoje. Naopak Jižní Afrika dokázala, že jihoafrický černoch si žije nejlépe ze svých černých bratří v Africe. Má denně co jíst, pít, chodí velmi dobře oblečen, vlastní auta, televize, ledničky, domy a živnosti. Bude-li natolik moudrý, že přestane věřit planým a nesplnitelným slibům nezodpovědných vůdců, má veškeré předpoklady k prosperitě a spokojenému životu nejen pro sebe, ale i pro své děti.

Jižní Afrika má i nadále svoji strategickou důležitost. Vytěží víc než polovinu světové produkce zlata, platiny, na druhém místě je ovčí vlna, na třetím těžba uranu, ale také diamanty a jiné vzácné kovy, které nejsou nikde jinde na světě dodávají Jižní Africe důležitost ve světové ekonomii a vyspělém průmyslu. V Jižní Africe se pěstují a vyvážejí pomeranče, citrusy, ananasy, tropické ovoce, hrozny i vinařské výrobky. Jižní Afrika je jediná průmyslová země, jejíž doly a zemědělství zaměstnávají víc než 200.000 hostujících černochů ze zchudlých a hladem postižených oblastí sousedních marxistických zemí.

Zair a Zambie používá veškeré důlní zařízení a technickou znalost jihoafrických odborníků. Botswana, Lesotho, Swaziland přežívají jen díky Jižní Africe. Násilí, hlad, kmenové války, vzájemná nenávisti, nemoci a AIDS však nejsou způsobeny diskriminací bělochů. Během příštích deseti let zemře podle odhadů 2,5 milionů dětí v Africe na AIDS. Osmdesát dva procent žen v Africe je nakaženo touto nemocí a dalších 3 - 5 milionů dětí ztratí oba rodiče během příštího desetiletí. Dnes jsou černoši rukojmím, střelných prachem a prostředkem, jak zahubit nejen existující systém Jižní Afriky, ale i černé obyvatelstvo celého kontinentu. V Jižní Africe si to mnozí uvědomují, ale řešení není snadné.

Co dodat k rasové situaci v Jižní Africe? V Jižní Africe jsou čtyři hlavní černošské skupiny. Zulu, Xhosa, Sotho a Venda. Každá má vlastní jazyk, kulturu a především nesmiřitelné nepřátelství jedněch vůči druhým. V sedmdesátých letech se rasová situace v Jižní Africe začala rychle měnit. Ekonomie rostla tak rapidně, že vznikl nedostatek kvalifikovaných sil mezi bělochy a většina diskriminačních zákonů byla zrušena. Lidé všech ras mají přístup nejen do restaurací, hotelů, škol, veřejných míst, dopravních prostředků. Pláže v Durbanu bývaly bělostné a vžitá hygiena evropské civilizace byla na veřejných plážích přísně dodržována. Dnes se jim běloši vyhýbají a nestojí o společnou dovolenou. V bazénech se čistá modř mění na žlutavě lesklou tekutinu. Hygiena, kriminalita, krádeže a množství černých zanechává nechutné vzpomínky a prohlášení "Durban - nikdy".

Celou dovolenou jsme bydleli v hotelech velice dobré úrovně a většinou jsme byli v menšině. Ve všech veřejných místech, hotelech, restauracích, na záchodech, které jsme navštívili, jsme nikdy neviděli nápis - černým vstup zakázán. Nechovali se ušlápnutě, ani jako Alenka v říši snů. Oč ušlápnutěji se chovají naši lidé na ulicích Vídně! Mnozí nevstoupí ani do hotelu, ani do restaurace. Je pravda, že vstoupí-li otrhaný černý mládenec do obchodu se suvenýry, černá prodavačka jej vyvede ještě dříve, než se za ním dveře zavřou a než má šanci něco "otočit". Totéž by provedl kterýkoli vrátný při vstupu otrhaného bělocha do prvotřídního hotelu kdekoli na světě a dnes se na Západě dívají podobně "diskriminačně" na zloděje a kšeftující turisty z bývalého Východního bloku.

Dnešní jihoafrický problém není rasovou otázkou, ale otázkou politickou. Není na světě jiná skupina bělochů, kteří pro černé udělali tolik jako zde. To, co slyšíme, vidíme a čteme o Jižní Africe, je pokroucená skutečnost. Celý svět je narušen nápady o rovnoprávnosti a sociální spravedlnosti. Kdo je však uskutečňuje a za jakou cenu? Jedna diktatura nahrazuje další a většinou jedno zlo nahradí ještě větší. Potom již nejde o nic jiného, než co může jednotlivec urvat sám pro sebe na úkor jiného a s co nejmenším úsilím poctivé práce. Máme revoluce, převraty, volby, programy, ale utopie spravedlivého řádu a prosperity neexistuje. Kvete sobectví a umírá osobní zodpovědnost. V naší individualitě, lidském sobectví, spočívá problém každého jedince, i světových systémů. Pokud není člověk jakékoliv rasy spojen s Bohem, je společensky i funkčně zakrnělý. V Boží existenci má jedinec nekonečnou hodnotu a osobní zodpovědnost. V systémech bez Boží existence má člověk nulovou hodnotu a zodpovědnost za osobnost přejímá stát. Podle toho se také s člověkem nakládá. Čím je společnost "vyspělejší," tím ostřejší protiklady nastanou. Jenom v předměstí Durbanu přežívá 1.5 milionu černochů a denně jich přibývá. Černoch, který přijde ze slaměných chýší, není ve svém živlu v betonových ulicích mezi mrakodrapy Durbanu, Johannesburgu nebo Pretorie. Není ani potřebný, ani spokojený. Jeho hodnoty, myšlení, pracovní návyky a morálka jsou naprosto odlišné od hodnot bělocha. Jižní Afrika udělala pro černochy tolik; kdyby tomu tak nebylo, proč by jich tolik do Jižní Afriky utíkalo a riskovalo sežrání lvy? Ale pět milionů bělochů nemůže být zaopatřovacím ústavem pro 25 milionů černých. Milion Indů je soběstačný a prosperující. Jsou to lidé kvalifikovaní a pracovití. Rasové problémy mezi černými, barevnými a Indy jsou vážné, ale ty nejhorší jsou mezi jednotlivými černošskými kmeny. Kromě černých uprchlíků do Jižní Afriky přicházejí tisíce černých hostujících dělníků z osvobozených zemí, kteří pak podporují domácí ekonomiky, protože doma není, kdo by rozvinul a uvedl do chodu jakoukoliv hospodářskou soustavu.

Navštívili jsme platinové doly, které produkují více než polovinu světové těžby platiny. Zaměstnávají dvacet tisíc hostujících horníků. Zdomácnělým se pod zem moc nechce. První bezpečnostní opatření se týká fáracích klecí. Ty musí být úplně uzavřené, protože se v minulosti stalo, že při náhlé evakuaci nastoupil do klece horník z jiného kmene a než vyjeli na povrch, shodili vetřelce na dno šachty. Zaměstnavatel zajišťuje horníkům ubytování, stravu, zdravotní péči a výplatu. Jen pro zajímavost, průměrná mzda je víc než dvojnásobek inženýrského platu v Indonésii, asi tisíc amerických dolarů ve směnitelné měně. Kupní síla černého horníka je záviděníhodná ve většině světa. Horníci mají nárok na 30 dnů placené dovolené, 30 dnů neplacené. Ty stráví doma, ve svých vesnicích nákupem nové manželky a plozením dalších potomků. Pokud zaměstnavatel nezajistí ubytování a stravu, má problém, protože starosti o zítřek má běloch, ne černoch. Dělníci, kteří nespadají pod tento zabezpečovací systém, často živoří v plechových chatrčích.

Jak se černí chovají vůči bílým, nebo naopak v každodenním životě? Nijak. Každý si žije svůj život, nebratříčkují se navzájem a vycházejí spolu podle toho, v jaké situaci jsou. Když je běloch zaměstnává, očekává, že nebudou krást a odvedou práci, ale to často hapruje. Černoch se před bělochem netřese a neklaní. Pavlovi s humorem a rozšafností říkali "pap", což je něco jako tatík. Černoch se ve službách a práci nepřetrhne. V restauracích obslouží, ale s jejich elánem se na kafe čeká klidně půl hodiny. Mají své tempo a všude je jich pětkrát tolik, než je zapotřebí. Pracuje se spíš symbolicky a v porovnání s našimi pomocníky v Indonésii máme úplné úderníky. Tři listí zametající černošky nápadně ožily, když byl čas na kafe. Také jsme neviděli provokující luxus, okázalé bohatství ani lidskou rozežranost. Vše bylo funkční, účelné a především vzorně udržované. Snad se mnoho změní s novou generací. Naději a optimismus jsme měli všude, kromě velkoměst. Zamřížované výlohy, černí řidiči autobusů v kleci, aby byli chráněni před oloupením.

Nemáme a neznáme recept, jak vyřešit problémy Jižní Afriky, ale nejvíc by jí prospělo, kdyby "pokrokový svět" přestal lhát a štvát. Pokud Západu leží osud černého obyvatelstva na srdci, nikdo mu nebrání, aby pomohl vybudovat kdekoliv příkladný africký stát, kam budou utíkat černoši z prokletého rasistického jihoafrického zřízení. Kromě divokých šelem jim nebude nikdo stát v cestě. Jsou svobodní oběma směry. Ti, kteří nejvíc volají po právech černých, mají pro černé neprodyšné hranice a vízová opatření, která černému a barevnému obyvatelstvu přístup do svých ukázkových demokracií naprosto znemožní. Spolkově němečtí pasoví kontroloři nevpouštějí přitemnělé Tamily do letadla již v Kolombu na letišti. Zde v Indonésii jsou evropská vyslanectví (francouzské), kde mají na tabuli vyvěšené africké státy, kterým se víza prostě neudělují.

Naše krajany jsme si nechali nakonec, abychom nebyli ovlivněni jejich názory a zkušenostmi. Hledali jsme krajany, kteří mají zájem nejen o světské záležitosti, ale také o Pána Boha. Poslední a jediný krajanský kazatel práci mezi krajany vzdal, prý pro nezájem. Slouží 900 rodinám anglicky hovořících katolíků. Jsme rádi, že tomu tak není. Našli jsme otevřená srdce. Podělili jsme se s nimi o radost z Boží víry a přejeme si, aby semínka víry rostla a sílila. Ten, kdo se bude držet víry v Ježíšův očistný kříž a nezamění jej za politickou, sociální či společenskou doktrínu, toho Pán neopustí. To platí pro jedince, státy i společenská zřízení. Nechte se vést Pánem Bohem, bojujte proti hříchu, nemorálnosti, kompromisům a hlouposti světských systémů. Nemáte co ztratit. Nebuďte součástí světského systému, ale svatého. Politický boj, boj za mír a sociální spravedlnost nepatří církvi. Úkolem církve a věřících je evangelizovat, přivádět jednotlivce k poznání hříchu, pokání a poslušnosti Pána Boha. Až se naučíme milovat svého souseda jako sami sebe, potom můžeme vidět změny v lidských vztazích, nejen mezi nejbližšími, ale i mezi rasami.

Jsme nesmírně vděčni našincům za dlouholeté informace v časopisu "Našinec" a že nám pomohli porozumět, že byli milí, pohostinní, zábavní i vážní. Děkujeme za hezké vzpomínky a nová osobní přátelství, která jsme navázali. Děkujeme také Jindrovi Stikarovskému, který léta informuje naše krajany, především v zahraničí o skutečné situaci v Jižní Africe. O totéž se pokusil i v novém Československu, ale moc nepochodil. Naše svobodné informační prostředky ještě otevřené informace ani diskusi o choulostivých otázkách nepřijímají. Všechny odstavce, které jsou v kurzívě, jsou vybrané citáty z obsáhlého článku, který pan Stikarovský nabídl našim novinářům v Československu, ale ti nechtěli ani slyšet. Proto chceme, aby náš čtenář měl možnost si přečíst informace z první ruky, nejen ty, o kterých se nás snaží přesvědčit odborníci, ovládající každý zdroj informací. Snad nejnázornější příklad pro našince by byl, kdybychom si představili, že by se nám do Československa valilo 6.000 Sovětů, Rumunů, Bulharů a jiných týdně. Jestlipak bychom byli schopni jim zajistit práci a bydlení? Jestlipak bychom jim dali volební právo? A o to se 5 milionů bílých snaží. Do té zlé Jižní Afriky se totiž žene 2.000 černochů týdně, jen aby žilo v apartheidu.

Na závěr jen tolik. To co píši nemusí být pohled úplně objektivní, ale po našich zkušenostech z třetího světa a putování kolem světa jsme poznali Jižní Afriku jinou, než jak nám je představována všemocnými světovými sdělovacími prostředky. Dopídit se pravdy a vlastního názoru se musí každý sám.

- kas -