Otázka zní: Můžeme Boží milost a vykoupení vidět ve stvoření? A již víte, že odpověď zní - ano. Podívejme se nejprve na Boží milost jak se projevuje ve stvoření. Přemýšlejme nad stvořením a dospějeme k milostivému Bohu. Když přemýšlet nebudeme, jsme bez omluvy. Bible nám neodhaluje Boha jenom jako Boha věčné moci, ale odhaluje nám jej i z té druhé stránky, řekl bych z té nadlidské stránky, totiž jako Boha veškeré milosti.

• A Bůh veškeré milosti, který nás povolal ke své věčné slávě v Kristu, po krátkém utrpení nás obnoví, utvrdí, posílí a postaví na pevný základ. (1.Pet. 5:10)

Milost je dobrota srdce, odevzdání sama sebe. Zdá se mi, že milostivost je významnější rys Boží povahy, než jeho všemohoucnost a vševědoucnost. Pavel a Barnabáš sdělují nevěřícím pohanům v Lystře tuto jedinečnou vlastnost Božího Božství a znovu ukazují na stvoření.

• Vždyť i my jsme smrtelní lidé jako vy. Zvěstujeme vám, abyste se od těchto marných věcí obrátili k živému Bohu, který učinil nebe, zemi, moře a všechno, co je v nich. Tento Bůh sice v minulosti nechával pohanské národy žít, jak chtěly, avšak nepřestal dosvědčovat sám sebe tím, že jim prokazoval dobro: dával vám z nebe déšť i úrodu v pravý čas, sytil vás pokrmem a naplňoval radostí. (Sk. 14:15-17)

Takže, podle Pavla, přírodní koloběh dosvědčuje nejen Boží tvořitelskou moc, ale i Boží dobrotu, Boží milost. Bůh je Bohem dobra a jeho zaopatření našich denních potřeb je zřejmé. To, že Bůh udržuje koloběh ročních období, teplotu Země, těla a v podstatě každý vdech je závislý na Boží vůli. Bůh udržuje všechny přírodní zákony, které stvořil. Kdyby popustil, vše by se zhroutilo. Jestliže si někdo myslí, že co si nezaopatří a neudělá sám, tak to nemá, rád bych mu připomenul, že své zaopatřovací nástroje ruce, oči, nohy, rozum si sám nestvořil a funguje jenom a jenom z Boží vůle. V momentě, kdy se Bůh rozhodne nás odvolat z tohoto světa, tak nám "naše" zaopatřovací schopnosti moc platné nejsou.

Nedávno jsem si listoval ve velmi zajímavé knížce o fyzice. Nemohl jsem ani uvěřit, když jsem se dozvěděl, že gravitační síly jsou tak přesně vyměřeny, že kdyby se gravitace změnila na čtyřicátém desetinném místě, tak by se zhroutila atomární stavba hmoty i celý vesmír. Vždyť v našich představách už i tisícina je zanedbatelná. V našich představách mít tisíc korun nebo 999 je prakticky totéž. Představte si, že byste měli 10.000 miliard miliard miliard miliard korun. Nikdo si tohle číslo nepředstaví. Je to mnohem víc haléřů než v ekonomice naší celé republiky. A teď uberte nebo přidejte jeden haléř a celá platební bilance národního hospodářství se nám zhroutí. Deset na čtyřicátou - tohle číslo se blíží k počtu všech elektronů ve známém vesmíru. Bůh pracuje s přesností na čtyřicet desetinných míst. Je možné, aby se taková přesná rovnováha udržovala sama sebou? Přátelé, vše, co si uděláte, vše, co si myslíte, že závisí jen na vás, by nebylo, kdyby Bůh neudržoval gravitaci vyváženou na čtyřicet desetinných míst. A takových existenčních podmínek, které visí ani ne na vlásku, jsou miliardy miliard a všechny na sobě vzájemně závisí. I kdyby jen jedna byla anulována, celý součin podmínek by se rovnal nule a stvoření by přestalo existovat. Bůh udržuje celý vesmír. Vždyť prokazuje svoju dobrotu ve všem, přestože jsme zlí. Boží dobrotu a milost tedy musíme chápat v rámci naší hříšné povahy, s kterou již přicházíme na svět. Musíme také chápat, že celé stvoření, vesmír, Země, rostlinstvo a vše živé je prokleto. Bůh nám dává celé živobytí, veškerou potravu, přestože Adamovi řekl:

• Kvůli tobě nechť je země prokleta; po celý svůj život z ní budeš jíst v trápení ... (Gen. 3:17)

Celé stvoření očekává vysvobození z trápení.

• ... I samo tvorstvo bude vysvobozeno z otroctví zániku a uvedeno do svobody a slávy dětí Božích. Víme, že veškeré tvorstvo až podnes společně sténá a pracuje k porodu. (Řím. 8:21-22)

Stvoření, Země i tvorstvo nám neustále dokazuje a připomíná, že je něco v základech špatného, protože prokletá země vydává sama od sebe jen bodláčí a živobytí si člověk musí vydobýt v potu tváře a slzách. Přesto, i toto prokletí je současně požehnáním. Kdo se při práci zpotí, bývá obyčejně zdravější než ten, kdo hnije ve fyzické nečinnosti. Proto jsme si v naší moderní době vymysleli sport a zahrádkaření. V celém prokletém stvoření však můžeme neustále vidět Boží milost když přemýšlíme. V prokletém světě vidíme neustále drobné spásy, které svědčí a ukazují na tu podstatnou spásu, totiž vykoupení z otroctví hříchu Bohem samým - Ježíšem Kristem.

Podívejme se jen na roční období. Po jarním narození a letním životě přichází podzimní stárnutí a zimní nečinnost - smrt. Přesto každé roční období má svou krásu, své požehnání. Zima přináší odpočinek, sněhy, a ty zase vody pro jarní znovuzrození. A roční období, ta se přece objevila na Zemi až po nejkatastrofálnějším trestu, až po potopě světa, kdy přežilo pouze osm lidí a vybraná zvířata. Do potopy měla celá Země stejné podnebí i na pólech, díky vodnímu obalu, který způsoboval skleníkový efekt. Kdyby Bůh nevychýlil zemskou osu, jejíž úklon dnes způsobuje roční období, způsobil by věčnou smrt žárem a mrazem. Kolik milosti a záchrany vězí jen v přesném vychýlení zemské osy. Opravdu, ve viditelném stvoření vidíme Boží neviditelné Božství, jeho milostivou povahu, která předurčuje spásu těm, kdo ve stvoření vidí Boží neviditelné povahové rysy, takže mají omluvu, na rozdíl od těch, kteří Boží milost ve stvoření nevidí, takže jsou bez omluvy.

Nebo považme den. Každý večer nám připomíná smrt, tmu a hřích. Ježíš přece řekl:

• Přichází noc, kdy nikdo nebude moci pracovat. Pokud jsme na světě, jsem světlo světa. (Jan 9:4,5)

Ježíš je pravda, život i světlo. Kdo je v něm, nechodí ve tmě. Denní světlo podmiňuje život. Přesto světlo každý večer zmizí a nastane dlouhá noc tmy. A milost Boží vězí v tom, že tma, jež by jinak byla zdrojem hrůzy a beznaděje, se stává prostředím odpočinku a obnovení. Každý ví, že slunce zase ráno vyjde. Vždyť východ slunce je probuzení a slib, že život bude pokračovat. Východ slunce je důkazem Boží milosti. Přátelé, kolik milosti a záchrany vězí nejen ve vychýlení zemské osy, ale i v otáčení Země kolem této osy. A kdo Zemí otáčí, kdo ji zavěsil a roztočil? Bůh ve své milosti! Každý člověk, když přemýšlí o stvoření, musí vidět Boží neviditelné Božství a jeho milostivou povahu.

• Hle, zima pominula, lijavce přešly, jsou ty tam. Po zemi se objevují květy, nadešel čas prořezávat révu, hlas hrdličky je slyšet v naší zemi. (Píseň 2:11,12)

Nebo se podívejme na nemoc. Vždyť většina nemocí odejde a uzdravíme se. Zraníme-li se, rána se zahojí. Vzpomínám si na chirurga, který mi operoval prasklé slepé střevo. Řekl: "Co já rozřežu a zpackám, to Bůh zacelí a zahojí." Představme si, kdyby Bůh ve své milosti nezařídil spásu každé rány hojením! První říznutí by nás usmrtilo. Ano, řízneme se, protože jsme nedokonalí. A nedokonalí jsme proto, protože jsme hříšní. A v našem hříchu, nás Bůh dnes a denně zachraňuje drobnými spásami. Což to nesvědčí o jeho dobrotě? Vždyť nás po Adamově pádu mohl nechat na pospas abychom vykrváceli. Vidíte, a tolik lidí se rozhodne být na pospas sami sobě. Vždyť, co si neudělají, prý nemají. Samospása je stejně beznadějná jako zahojení řezné rány vlastní vůlí, srážení krve na přání, nebo roztočení zeměkoule vlastními svaly. V každé jizvičce, a že jich z dětství mám, vždyť mi říkávali chramosta, bychom měli vidět spásu. Každá jizvička by nám měla připomínat, že existuje i spása naší duše, a že Bůh skrze svého Syna, Ježíše Krista, již zaopatřil zahojení našich ran způsobených naším hříchem. Spása je vidět a prostupuje celým stvořením. Lidé, přemýšlejte, ať máte omluvu.

Bůh je milostivý. Ale musíme si uvědomit, že Boží vlastnosti nemohou popírat jedna druhou. Bůh nemůže lhát, aby dosáhl takzvaně vznešeného cíle, jak to často děláme my. Boží vlastnosti nemohou narušit Boží povahovou celistvost. Boží soudržná absolutní morální celistvost je pro nás hříšníky naprosto nedosažitelná. Bůh je milostivý a odpouští hřích. Nemůže jej však jen tak přejít a zamhouřit nad ním oči. Tím by popřel svoji svatost a spravedlnost. Bůh projevuje svoji lásku, slitování a milost pouze na základě své spravedlnosti. Bůh nezná opičí lásku, která rozmazluje. Bůh ustanovil smrt, a to zase pouze z lásky, aby nás mohl vykoupit pro sebe. Kdyby Bůh dovolil Adamovi ještě pojíst ze stromu života, žili bychom fyzicky na věky ve hříšném stavu. Ano, smrt je milost. Každé prokletí má svojí milostivou stránku. Smrt není náhoda, podobně jako život není náhoda. Voskovcův a Werichův text "Život je jen náhoda" je humanistický jed, i když Ježkovu melodii mám velmi rád. Smrt není náhoda, smrt je vrozená celému stvoření. Smrt je důsledek lidské vzpoury vůči Stvořiteli všeho. Smrt může být poražena jen tehdy, až bude poražen hřích. Ale nesnáz vězí v tom, že člověk svou vlastní vůlí a snažením nemůže porazit a zahladit svůj hřích. Člověk se nemůže ospravedlnit skrze své skutky. Čistota ze špíny nemůže nikdy vzejít, jak to řekl už starodávný Jób. Podlahu umyjeme jen čistou vodou. Čistota rozpustí a vstřebá špínu. Špinavá voda špínu jen rozmaže. Představte si, že bychom stírali stůl mastným hadrem. Podobně naše hříšná duše musí být vyčištěna, a vycíděna jenom čistou duší, která do sebe vsaje naše hříšné duševní a duchovní bahno. A to dobře víte, to pro nás udělal Ježíš Kristus, druhá osoba Božího trojjedinného Božství. Jeho nekonečnost v každém ohledu je uzpůsobena k takovému očistnému duchovnímu chirurgickému zákroku. Uvědomme si, že naše očištění ve své podstatě znamená Boží vrcholné utrpení, protože jeho čistota dobrovolně vstřebala naši špínu.

• Toho, který nepoznal hřích, kvůli nám ztotožnil s hříchem, abychom v něm dosáhli Boží spravedlnosti. (2.Kor. 5:21)

Pouze život může přemoci smrt a pouze spravedlnost může přemoci hřích. A protože náš lidský život a "spravedlnost" je vlastně spojité umírání a hřešení, nemůžeme o vlastní síle přemoci ani smrt ani hřích. Poněvadž naše vojensko- zápasnické síly na tyto naše usmrcující nepřátele nestačí, nezbývá nám nic jiného, než přijmout absolutního Vojáka a Zápasníka proti zlu - Boha.

A nyní přicházíme k otázce Božího vykoupení. Vidíme ve stvoření nějaké zpodobnění Božího vykoupení, kdy něco umírá jenom proto, aby něco jiného se mohlo narodit a žít? Pavel řekl, že Boží neviditelné Božství je od počátku viditelné ve stvoření a známo těm, kdo přemýšlejí. Což biblicky znamená, že ti, kdo nevidí ve stvoření Boha, prostě nepřemýšlejí.

Lidé ví už od nepaměti, že pouze skrze obětní smrt mohou dosáhnout odpuštění a života. Všechny národy světa vědí do určité míry, že Bůh urovnává svůj spor s námi pouze skrze zástupnou oběť. Obětní obřady znali a znají všichni pohané. Obětní obřady nemohou být náhoda. I když jsou všechny oběti skřety ve srovnáním s tou pravou Boží obětí Boha, přesto usvědčují humanistické antropology, že by přemýšlením měli přijít na to, že musí existovat pravá oběť, když máme tolik falešných. Padělané peníze jsou podmíněny pravými bankovkami, podobně jako padělané oběti jsou podmíněny pravou obětí. Ze zkušenosti víme, že život přichází na svět pouze tehdy, když někdo jiný je dobrovolně ochotný podstoupit utrpení. A tohle Bůh ustanovil ženě okamžitě po pádu člověka.

• Velice rozmnožím tvé trápení i bolesti těhotenství, syny budeš rodit v utrpení ... (Gen. 3:16)

Každá rodička je vlastně předobrazem Krista. Žena se stává matkou dobrovolně, vždyť do manželství nemusí vstupovat. Žena se dobrovolně podrobuje bolesti, protože každá normální žena touží po děťátku, po přínosu nového života na svět, přestože ví, že bude trpět, a že ji porod může stát i život. Podobně i Kristus dobrovolně trpěl, abychom my byli znovuzrozeni. Dobrovolně, protože nemusel, stejně jako v normální situaci nikdo nenutí ženu, aby nosila ve svém životě plod nového života. Kdyby Syn, Kristus byl poslán na kříž Otcovým rozkazem proti Jeho vůli, aby protrpěl naše znovuzrození, rovnalo by se to znásilnění. A interrupce těhotenství? Ta by zobrazovala Krista, který by z kříže sestoupil na počátku svého úkolu aniž by dokončil své vykupující trápení. Kristus mohl kdykoli z kříže sestoupit. Vždyť Boha Syna nedržely na kříži naše hřebíky, nýbrž Jeho vůle. Vždyť cháska s farizeji volala:

• ... jsi-li Syn Boží, sestup z kříže. (Mat. 27:40)

Kdyby sestoupil, Boží trojjediné Božství by se zhroutilo, Kdyby zmizela hmota z prostoru, celý vesmír by zanikl. Otcova a Synova vůle si nemohou protiřečit. Kdyby Syn sestoupil z kříže a vzdal se utrpení, bylo by to jako interrupce těhotenství a odmítnutí porodu. Jeho poslání, jako poslání ženy, by bylo zruinované, a výsledkem by byla univerzální smrt. Interrupce zobrazuje jakoby nedokončené a nedokonané Kristovo utrpení, a tím záhubu všeho lidstva a zborcení Boha - držitele všech duchovních, duševních a fyzikálních systémů.

Když přemýšlíme do důsledků stvoření, s hrůzou zjistíme, že nás naše bezmyšlenkovité jednání usmrcuje. Ostatně, počátek moudrosti, ne inteligence, je bázeň před Hospodinem. Inteligence je totiž víceméně elktrotechnický a elektrochemický pohyb. Vždyť před dvaceti pěti lety mi to v hlavě také spínalo rychleji. Ale moudrost je vytrénovaná pouze láskou a úctou k Bohu. Moudrost má na rozdíl od inteligence duchovní podstatu. Inteligenci a tělo Bůh stvoří, jako by proutkem mávnul, ale moudrost, tu vychovává skrze svoje utrpení.

A co příroda kolem nás? Nejzřejmější je zrnko obilí. To v půdě umírá, aby svojí smrtí přivodilo život novému klasu zrn. Pojďme do žalmů, které uznávají Židé i muslimové:

• Já jsem však červ a ne člověk, potupa lidství, povrhel lidu. Všem kdo mě vidí, jsem jenom pro smích, šklebí se na mne, potřásají hlavou. (Žalm 22:6)

Tenhle žalm odpovídá Kristovu utrpení, však si jej dočtěte sami. A Izajáš zpřesňuje:

• ... hle, můj služebník bude mít úspěch, zvedne se, povznese se a vysoko se vyvýší. Jak mnozí strnuli úděsem nad tebou! Jeho vzezření bylo tak znetvořené, že nebyl podoben člověku. (Iza. 52:13,14)
• Byl v opovržení, kdekdo se ho zřekl, muž plný bolesti, zkroušený nemocemi, jako ten, před nímž si člověk zakrývá tvář. (Iza. 53:3)

Naše "svaté" obrázky zobrazují Ježíše jen s několika kapkami krve. Ve skutečnosti byl k nepoznání. Nevypadal ani jako člověk, oči se odvracely, odpusťte mi, spíše vypadal jako maso, zavěšené na háku ve výseku. Tak byl zbičován a rozsekán. A zde jsme u kořene žalmu - "já jsem však červ." V tomto verši je použito určité jméno pro nachového červa. Když má samička nachového červa rodit, přilepí se neodtrhnutelně ke kmeni stromu. Připevní se ke dřevu tak, že už se nikdy nemůže odtrhnout, což vždy znamená jistou smrt. Vajíčka, která naklade, chrání svým mrtvým tělem, dokud se z larv nevylíhnou mladí nachoví červíci. Po její smrti z jejího těla vyteče červená tekutina, která zbarví její tělo a dřevo k nepoznání. Prostě, zbude po ní jen červená skvrna - flek, aniž by nepřátelé tušili, že pod červenou ochranou se skrývají živá mláďata. Tyto červené strupy se sbíraly a vyráběla se z nich karmínová červeň. Potřebujeme snad drastičtější předobraz Kristova utrpení na dřevě a naší ochrany pod jeho krví? Vždyť Bůh Kristus říká: "Já jsem nachový červ." Židé dobře věděli, co je to nachový červ.

A proč tohle vše musí být? Pro radost, pro světlo, pro nasycení, pro spravedlnost.

• Žena, když rodí, má zármutek, neboť přišla její hodina; ale když porodí dítě, nevzpomíná už na soužení pro radost, že na svět přišel člověk. (Jan 16:21)

A Izajáš podobně popisuje Krista:

• Zbaven svého trápení, spatří světlo, nasytí se dny. Tím, co zakusí, získá můj spravedlivý služebník spravedlnost mnohým; jejich nepravosti on na sebe vezme. (Iza. 53:11)

- pst -