Proč mají křesťané vyšší procento rozvodovosti než nevěřící? Jedním z důvodů je dnešní falešné učení, že Bůh a víra je od toho, aby z našeho života zázračně zmizely všechny problémy. Naopak nevěřící nespoléhají na Boží vedení a nadpřirozený zásah, ale snaží se vyřešit své problémy sami a proto se nevzdají tak snadno jako křesťané. Ateista nemůže být Božím "mlčením" zklamán. Člověk, který očekává od Boha, že mu bude uhlazovat každodenní cestu životem, bude rozčarován a může i svou povrchní víru ztratit. Jak může věřící vyřešit jakýkoliv problém, když se chová jako novorozeně, které se stále domáhá mateřského mléka a suchých plenek? Jestliže Bůh okamžitě nenakojí a nepřebalí, přichází velké zklamání.

Další od Pána Boha očekávají, že především napraví ty druhé. Proto povrchními emocemi, a ne slovem ovládaní křesťané neunesou a odmítají nést břemeno životních zkoušek a končí nejen rozvody a sebevraždami, ale propadají každodennímu hříchu jako nevěřící. Nevěra, nepoctivost, zloba, žárlivost, závist, pýcha a sobectví provázejí věřící i nevěřící. Velká část dnešního křesťanstva dělá z Pána Boha kouzelného dobrodince, který nemá na starosti nic jiného, než uspokojovat rozmary rozmazlených dětí, které volají všemi směry: "Dej, chci, slíbil jsi, musíš mi dát zdraví, spokojenost, bohatství..." Míra našeho zklamání odpovídá míře našeho nereálného očekávání. Bible říká:

• Jaký prospěch bude mít člověk, získá-li celý svět, ale svůj život ztratí? (Mt.16:26)

Jeden z největších nedostatků dnešního křesťanství je nesprávné chápání bolesti a utrpení. Věřící očekávají od Pána Boha, jako pacienti od lékařů a léků, okamžitý útlum bolesti. Polykáme aspiriny i potentnější pilulky při každém náznaku fyzické bolesti. Deprese léčíme pilulkami, alkoholem a drogami otupujeme smysly, abychom unikli realitě. Člověk chce žít bez obtíží a překážek, avšak takový život přivede člověka často do zkázy. Utrpení a bolest nepřicházejí jen jako trest, zkoušky či Boží rozmar. Těžký život nepřináší jen utrpení a bolest, stejně jako snadný život nepřináší samý zpěv a radovánky. Život křesťanů není antiseptický, bez nemocí, nebezpečí a bolesti. Mezi trpícími jsou chudí, bohatí, mladí, staří, chytří, hloupí, věřící i nevěřící. Bůh nezastaví tragédie a nehody pouze pro křesťany. Kdyby zastavil, každý by vstoupil do křesťanské strany z prospěchu a ne z lásky. Mnozí učí, že příčinou morálního úpadku jsou špatné životní podmínky a sociální nerovnost. Pravý opak je pravdou. Sociální nerovnost a morální úpadek je výsledek hříchu. Dnešní učení nehřímá proti hříchu, nespojuje hřích s morálními a sociálními problémy světa. Dnes přicházejí mnozí, kteří káží o jiném Kristu, hlásají slovo ušité z lidských přání, ne z Božího písma. Z kazatelen neslyšíme slovo hřích, Boží hněv a úplně zapomínáme, že počátek moudrosti je strach z Hospodina. Slyšíme o Boží lásce, Božím míru, který z našeho života odstraní každou potíž, jen když odevzdáme své starosti Pánu Ježíši. Ale dříve než odevzdáme starosti a problémy našemu Pánu, neměli bychom mu bezpodmínečně odevzdat naši duši a srdce? První přikázání říká:

• Hospodin, Bůh náš, jest jediný Pán; miluj Hospodina, Boha svého, z celého srdce, z celé své duše, z celé své mysli a z celé své síly! (Mar.12:30)

Kdybychom brali vážně druhé přikázání "Miluj svého bližního jako sám sebe!" (Mar.12:31) nebyl by náš svět plný bolesti a nenávisti. Nevznikly by zrůdné -ismy a falešná náboženství, která vytlačují Boha a odsunuly slovo hřích a Boží hněv z naší přítomnosti. Nevěrný Boží lid zůstává ve své vlažnosti netečný, spokojený sám se sebou. Bible říká, že kdo je kdo poznáme podle ovoce. A tak tam, kde se mezi sebou křesťané hašteří, sklízí bohatou úrodu Jehovovi svědci a Mormoni. Jejich ovoce totiž nabízí hladovému alespoň dočasné uspokojení. Vzájemná péče jednoho o druhého, jejich evangelizační úsilí a obětavá práce, může být příkladem sebespravedlivým křesťanům. Lidská sebespravedlnost je odporná Bohu i lidem. K poznání Boha nestačí emocionální doznání Boží existence. Křesťanství nikdy nebylo a není jen soubor pravidel, co se smí, co nesmí a co by se mělo dělat. Křesťanství je povahová proměna lidského "já" v novou bytost, která se liší od světa. Ze starého člověka je člověk nový, ať Pán žehná nebo zkouší. Pán čeká na naši oddanost a lásku, která není podmíněna plněním našich přání. Pravá láska si nikdy neklade podmínky. Teprve tehdy, až si uvědomíme, že jsme slabí, slepí a nemohoucí, můžeme přinést ovoce, které oslaví našeho Pána. Bůh k nám často promlouvá skrze nemocné, trpící, mentálně zaostalé a málokdy skrze hierarchii mocných a nedostupných. Kolik zatrvrzelých bylo přivedeno k Bohu právě skrze utrpení svoje nebo někoho druhého. Pán pozvedá slabé, vede nevidoucí a nese nemohoucí. Člověk si musí uvědomit, že svět v dnešní podobě je výsledkem lidské vzpoury proti Bohu.

Kdo by netoužil po zdraví, lásce, štěstí a úspěchu? Musíme však pochopit, že Boží láska byla nejočividněji projevena Božím utrpením na kříži. Polovina Boží pravdy nikoho do nebe nepřivede. My všichni se snažíme utrpení uniknout a obejít je. Všichni proroci, apoštolové, a především Kristus, neměli bezbolestně ustláno. Kdyby šlo vše hladce, fyzicky i duchovně, zpychli bychom. Pavel napsal:

• Kvůli tomu jsem třikrát volal k Pánu, aby mne toho zbavil (byl mu dán do těla osten), ale on mi řekl: "Stačí, když máš mou milost; vždyť v slabosti se projeví má síla." (2.Kor.12:8-9)

Pán věděl, co dělá, protože s tělesnou a duchovní "prosperitou" doskáčeme tak právě do pekla. Vzpomeňme si na boháče, jak prosil v pekle Abraháma, aby mu Lazar svlažil rty.

• Synu, vzpomeň si, že se ti dostalo všeho dobrého už za tvého života a Lazarovi naopak všeho zlého. (Lk. 16:25)

Duchovní a tělesná bolest je jeden z nejvýznamnějších a nejméně příjemných darů, který nám Pán Bůh po pádu člověka dal. V agónii bolesti vězí naše vítězství. Každý člověk zhřešil a je jen jedna Bohem stanovená cesta, jak spravedlivě odstranit hřích z našeho života. Je to Ježíšova cesta skrze trpitelskou smrt na kříži a Jeho vzkříšení. Bolest v každodenním životě, stejně jako bolest Ježíšova kříže, nás varuje před nebezpečím a trvalou záhubou. Kdybychom neznali bolest a únavu, zničili bychom sami sebe. Nemoc tělesné bezbolesti se jmenuje malomocenství. Malomocenství mrzačí tělo, hřích mrzačí tělo i duši. Kdybychom neznali tělesnou bolest a duchovní utrpení, nikdy bychom nehledali ochranu a útěchu u Pána Boha. Nepoznali bychom soucit a lásku k bližnímu. Kdo věří, že život bez tělesné a duchovní bolesti, bez varovného signalizačního systému je život plný štěstí a spokojenosti, vlastně touží po tělesném a duchovním malomocenství. Bůh stvořil dokonalý svět, bez utrpení, bez nemocí, bez bolesti, ale to člověku nestačilo! Chtěl být jako Bůh, a proto poslechl svůdný hlas Satana. Je na nás, zdali si budeme myslet že jsme dobří, a potom by byl Bůh příčinou všeho zlého, nebo se podíváme sami na sebe a uznáme lidsky nenapravitelnou hříšnost svého srdce. Jen potom pochopíme, že bez Krista, bolesti a utrpení není spása.

Hledejme smysl života mimo sebe, ne v sobě. Sobectví nás nemusí nikdo učit. Na světě jsou v podstatě jen dva druhy lidí. Jedni, subjektivní, kteří volají a vyžadují pro sebe pozornost, lásku a pomoc. A druzí, objektivní, kteří pozornost, lásku a pomoc rozdávají. I lidé, kteří mají dobré fyzické zdraví, často onemocní mentálně a fyzicky, protože jsou příliš upřeni sami na sebe. Na druhé straně mnozí fyzicky nemocní mají sílu potěšit a povzbudit trpící. Mnozí mučedníci dokázali, že lidský duch může překonat i největší utrpení a nemohoucnost. Kdyby měla Joni Eareckson přemýšlet o svých fyzických problémech, těžko by vydržela svoje utrpení. Dříve, než někteří začneme Pána Boha obviňovat za původce všeho zlého, podívejme se na Jeho utrpení, které trpělivě snáší kvůli nám. Pán Bůh zná míru našeho utrpení. Bůh, Ježíš Kristus, prožil nejvyšší lidské utrpení. Nikdo z nás by s ním Jeho místo neměnil. Míra strachu, bolesti a pocitů nemohoucnosti určuje míru našeho utrpení. Problémy světa, chudoba, nemoce a politický útlak vnímáme jako bolesti, ale kdo se zamýšlí čím jsou způsobeny? Slovo hřích málokdo vysloví. Sobectví, pýcha, násilí, pokrytectví a legalismus jsou charakteristické znaky dnešního světa. Jak se zachováme? Zůstaneme neteční? V každé rodině, v každém shromáždění slyšíme výkřiky bolesti. Bible nám říká, abychom nesli břemena druhých. Pán Ježíš nám ukázal, jak tato břemena nést až ke konečné zkoušce, až na kříž. On říká:

• Kdo nenese svůj kříž a nenásleduje mne, není mne hoden. Kdo nalezne svůj život, ztratí jej; kdo ztratí svůj život pro mne, nalezne jej. (Mt. 10:38,39)

Ježíš na kříži nesl všechno zlo, prožil odplatu za každý hřích. V okamžiku smrti Bůh Ježíše opustil, odvrátil od něj svoji tvář, protože Ježíš nesl tíhu a ošklivost, zahnívající smrt všech lidských hříchů. Ježíš podstoupil tuto potupnou smrt dobrovolně, přestože mohl povolat anděly, kteří by jeho utrpení a ponížení nedopustili. Kristus konal Otcovu vůli vědomě a pokorně nesl trest, který patří nám. Kristus zvítězil ne skrze nadpřirozené schopnosti, ale skrze pokoru a utrpení.

Talmud říká, že do světa se narodíme se zaťatou pěstí, avšak umíráme s otevřenou dlaní. Do světa přicházíme s tváří, s kterou se narodíme. Ve stáří máme tvář, jakou si zasloužíme. S věkem naše tělo chřadne, stárne, přibývají vrásky, pleť vadne, vlasy řídnou a přátelé umírají. Můžeme se ptát, proč stárneme a ubývá nám sil? Pán Bůh dal většině lidí v mládí fyzickou krásu a sílu, kterou časem ztrácíme. Krása a síla stáří nespočívá v těle, nýbrž v duchu. Duchovní vývoj a růst v Kristu nás vede k přání, abychom tento pomíjivý svět opustili a odešli domů k Bohu. Kdybychom nestárli, snad by nikdo z nás nechtěl tento svět opustit a nikdo by k Bohu nechtěl. Každé Boží prokletí je současně požehnáním. Víra křesťanů nehledá naplnění ve fyzickém zdraví a mládí. Naše tělo je jen dočasný domov věčné duše.

• Cvičení těla je užitečné pro málo věcí, avšak zbožnost je užitečná pro všechno a má zaslíbení pro život nynější i budoucí. (1. Tim. 4:8)

- kas -