3. Pokračování:
Zamyslím-li se nad osudem člověka, nad jeho katastrofální materialistickou filosofií, přijde mi na mysl člověk nejbližší. Žena, děti, rodiče, sourozenci, strýcové, tety, bratranci, sestřenice. Potom přijde rodina širší, přátelé, kamarádi, spolupracovníci, ostatní národy i nárůdky, mezi kterými se pohybujeme.

Před lety jsem objevil, že moji skuteční příbuzní jsou jenom ti, kteří znají Ježíše Krista a s těmi budu na věky, bez ohledu zda-li s nimi sdílím nebo nesdílím krev a jazyk.

Když se s někým seznámím, vždy mi přijde na mysl otázka: Je spasen? Zná Ježíše? Bude se mnou na věky, kde si vše dopovíme? Vždyť zde, na tomto světě na sebe moc času nemáme a vzájemně se posloucháme a oba to víme, jen na půl ucha. Ježíšovi v zástupu někdo řekl:

• Hle, tvá matka a tvoji bratři stojí venku a chtějí s tebou mluvit. On však odpověděl tomu, kdo mu to řekl: "Kdo je má matka, a kdo jsou moji bratři?" Ukázal na své učedníky a řekl: "Hle, moje matka a moji bratři. Neboť kdo činí vůli mého Otce v nebesích je můj bratr, má sestra i matka." (Mt 12:47-50)

A je tomu tak. V tomto verši Ježíš ztotožnil svoji pokrevní matku s každým z nás, kdo jsme v Ježíši, kdo činíme Otcovu vůli, poněvadž ON je ten, kdo z nás má tu největší radost. A tak vím, že mám duchovní rodinu i u hotentotů a cizáky u pokrevní i národní rodiny.

Proto k vám promlouvám tímto jazykem, abychom se vymanili jednotlivě a tím i národně z hmotařiny, která zahnala naše národy do beznaděje pivních pultů. Smysl života najdeme pouze ve zdroji života! Ve hmotě smysl nenalezneme. Hmota je bezduchá, i když nedělitelná součást celého stvoření. Smysl života musíme hledat v celistvosti stvoření, nikdy ne v částečnosti hmoty.

Řekli jsme si, že osobnost, duše, nemůže být odvozena z hmoty. Řekli jsme si, že se osobnost na hmotě veze podobně jako "jezdec na koni." Nejzákladnější podstata tělesného života není hmota sama o sobě, nýbrž funkční uspořádání hmoty, které bylo pasivní hmotě vnuceno, aby byla schopna skrze tělesné uspořádání propojit osobnost, duši, směrem dolů s hmotným světem. S funkčním uspořádáním hmoty se setkáváme na každém kroku když pátráme po původu, smyslu, účelu a osudu, ať primitivního nářadí nebo složitého lidského těla.

Samotný atom je dokonalé uspořádání hmoty. Bez atomárního uspořádání by hmota nemohla vytvářet uspořádané molekuly sloučenin. Bez molekul by bylo nemožné uspořádání buňky. Bez buněk je nemyslitelné uspořádání tělesných orgánů. Bez orgánů je nemyslitelné uspořádání těla a bez těla je nemyslitelný tělesný život, propojení těla nahoru s duší.

Hmota není rozkouskovaná na mrňavé tvrdé pecky. Na hmotu snad můžeme pohlížet, abychom se přiblížili pravdě, jako na vlnění v jistých oběžných pláštích prostoru a času. Hmota a energie jsou formy uspořádání a jako takové jsou nezničitelné. Hmota může být proměněna na energii v souladu s pojmy relativity, ale v žádném případě nemůžeme podstatu hmoty zničit, nebo proměnit v nic. Hmotu můžeme proměnit, ale uspořádané vlnění, což je podstata hmoty, to co dělá hmotu hmotou zničit nemůžeme.

Nyní přicházíme ke klíčovému sporu, který se dotýká původu, účelu a smyslu života. Jestliže je tělesný život ve své podstatě spojení duše s vnuceným uspořádáním hmoty, ne hmota samotná, proč by měl život představovat jedinou vyjímku? Proč by měl být život zničitelný, když o stupínek níže existuje nezničitelná hmota. Proč by měl život představovat jedinou vyjímku ze všech přírodních pravidel? Proč by měl být jenom život zničitelný, když všechno ve hmotné přírodě je nezničitelné a přechodné? Celá příroda stojí na proměnách. Proč by život neměl spadat pod stejné nebo podobné zákony?

Jestliže může být hmota proměněna na energii, proč by nemohlo být proměněno uspořádání, které známe pod pojmem život, v jinou formu "energetického" uspořádání, v jinou formu života? Proč by uspořádání hmoty, které představuje jen část života, totiž hmotnou oporu života, nemohlo být promítnuto z nehmotné, duchovní roviny na hmotnou rovinu? Důsledky tohoto způsobu uvažování jsou dalekosáhlé.

Jestliže materialisté namítnou, že neexistují žádné odpozorované, laboratorně prokázané důkazy o promítnutí nehmotného uspořádání do hmotné roviny, nic tím nedokázali. Nemít o něčem důkaz vůbec nedokazuje, že to "něco" neexistuje. Jestliže základní uspořádání hmoty a energie nemůže být zničeno, ani stvořeno, proč bychom měli předpokládat, že vyšší stupeň uspořádanosti, který i materialisté nazývají životem, je zničitelný? Nebylo by daleko rozumnější předpokládat, že život je proměnitelný a nezničitelný?

Už jsme se zmínili, že část života, totiž uspořádání, které je hmotě vnuceno, může být vnuceno pouze z mimohmotných zdrojů, poněvadž nemáme žádné jiné, rozumnější a smysl dávající vysvětlení vzniku života. Jestliže je toto pravda a logickým uvažováním věříme že ano, kam se potom poděje nehmotná podstata života až jí smrt odloučí od hmoty? Kam se poděje dragoun, kterému zabili koně?

Předpokládejme tedy, že se po smrti nehmotná, ale podstatná složka života, osobnost, navrátí ke svému mimohmotnému původci, aby se podrobila jeho autoritě. A jestli je tohle pravda, není to jen jinak řečeno, že život po smrti existuje v nehmotné formě?

Jestliže nahradíme slovíčko nehmotný nebo mimohmotný slovíčkem "duchovní", potom říkáme, že se život po smrti svleče, promění na nahou duši, neoblečenou v tělesný šat, ale duši oblečenou v duchovní šat, propojenou duchovně se svým zdrojem, Stvořitelem. Nyní snadno pochopíme, že nahá duše, po smrti zbavená tělesného šatu, může být svým duchovním původcem oblečena do nového těla.

Vědecký žargon by řekl, že ústup nehmotné složky života ke svému mimohmotnému zdroji by mohl být zvrácen tím, že tento mimohmotný zdroj by znovu vnutil hmotě nové uspořádání. Nemluvíme o ničem jiném, než o vzkříšení, nebo-li z mrtvých vstání, aniž bychom použili biblický nebo náboženský jazyk. Starobylé knihy a bible neustále zdůrazňují a už po tisíciletí, že se život po smrti podrobuje proměně, že se život obnaží do mimohmotné podstaty.

Co jiného je potom nahá duše, jestliže to není vnucené uspořádání nehmotné podstaty? Vždyť i hmota je "vlnění" vnucené prázdu! Jaké vědecké nebo filozofické námitky můžeme postavit proti "z mrtvých vstání", jestliže setrváme na výhradně vědecké, nebo folosofické půdě?

Víme, že uspořádání molekul v genech a chromosomech se podrobuje termodynamickým zákonům a proto se toto uspořádání dříve nebo později rozmělní v rozkladu. Entropie, chaos a nepořádek tím vzroste. Jestliže však bylo zapotřebí při zrodu života vnější inteligence s tvořivými postupy aby se molekuly uspořádaly do vysoce nepravděpodobného seskupení a jestliže máme prostředky jak vědecky definovat tuto vnější inteligenci, která se spojila s hmotou aby zapřičinila uspořádání života, kdo se potom odváží tvrdit, že tato neměřitelná a mimohmotně podstatná inteligence, jež je zásadní pro zrod života, je rovněž zničena v okamžiku zničení tělesné složky života? Můžeme snad fyzicky definovat lásku? Hněv? Můžeme fyzicky rozdrtit smysl pro humor? Můžeme prostřílet dobrou pohodu? Rozseká snad šavle, nebo zastřelí snad puška vědomí nebo osobní já? Rozsekat a zastřelit můžeme jenom tělo! Facka zabolí hmotnou tvář. Nehmotná urážka zabolí také, ale ne fyzicky. Co je tedy nehmotnou urážkou zbičováno? Je to nehmotná složka života, totiž duše.

Jestliže je tedy hmotná složka života, fyzické tělo, odlita, vytvarována z nějaké nehmotné šablony nebo formy při zrodu života, můžeme tvrdit, když hmotný odlitek zanikne tělesnou smrtí, že se i nehmotná šablona lidské fromy vytratí? Na nehmotnou šablonu nebo formu můžeme pohlížet jako na diapozitiv ve fotografii. Z diapozitivu můžeme vyreprodukovat na plátně stejný obraz, kdykoliv propojíme světlo z promítačky s hmotným plátnem. Jestliže je "diapozitiv" každého jedince schraňován v nehmotné podstatě, potom žádné materiální zničení jedince, žádné fyzické zničení fotografie, žádné zničení tělesného obtisku se ani v nejmenším nemůže dotknout nehmotné podstaty jedince. Představme si, že sedíme v kině a na plátně se míhají obrázky, které jsou kopírovány světelnými paprsky z filmu, šablony na hmotné plátno. I kdyby v sále nastala střelba, výbuchy, požáry a jiné pohromy, pak jediné co by zůstalo nedotčené by byly světelné paprsky, které pronikaly neovlivněny celou sálovou vřavou a stále by neznaveně a tvrdošíjně kreslily nové a nové obrazy na jakékoliv zbylé hmotné stínidlo.

Je to logické předpokládat, když naše tělo, náš tělesný obraz, odlitek projde vřavou let, stáří, chorob, nebo autonehody, že tato vřava zničí nehmotné paprsky duchovního diapozitivu? Smrt zajisté nezmění váhu těla a přesto je očividné víc než cokoliv jiného, že zemřelý jedinec prošel ohromnou změnou. Nehýbe se, nemluví, nesměje se, jeho metabolismus ustal. Je pozoruhodné, že smrt nastává v okamžiku, jako bychom vypli z promítačky proud, jako bychom oddělili promítací paprsky od hmotného plátna. Samozřejmě, lékaři se dohadují o definici smrti, ale pro všechny praktické úvahy, smrt je okamžitá, i když se může umírat léta.

A tak pokud se smrtí zabývají materialističtí vědci, můžeme si být jisti, že ve smrti nenajdou nic nehmotného a smrt bude pro ně vždy jen mechanická záležitost, pouhé zastavení metabolismu. Ani materialisté nezakládají svoji životní existenci na pouhé funkci metabolismu, chemickoelektrických proměn a mechanického hemžení hmoty. Sami tím narušují svojí morální i intelektuální celistvost, protože touží navíc k materiálním požitkům i po vavřínech, touží po moci a uznání, jako ostatně každý z nás. Materialisté chtějí hodnoty, které nemají s hmotou nic společného, uvažují jako "kůň bez jezdce."

Náš osobní, nehmotný diapozitiv, naše duchovní šablona bude použita ještě jednou k znovustvoření, k novému promítnutí našeho vlastního, hmotného těla:

• Zazní povel, hlas archanděla a zvuk Boží polnice, sám Pán sestoupí z nebe, a ti, kdo zemřeli v Kristu, vstanou nejdříve, potom my živí, kteří se toho dočkáme, budeme spolu s nimi uchváceni v oblacích vzhůru vstříc Pánu. A pak už navždy budeme s Pánem. Těmito slovy se vzájemně potěšujte. (1 Te 4:16-18)

• Ostatní mrtví, ti co nezemřeli v Kristu však nepovstanou k životu (nebudou znovu vymodelováni ze svého osobního, nehmotného diapositivu) dokud se těch tisíc let nedovrší. (Zj 20:5)

A po tisíci letech? Po vzkříšení nespasených?

• Kdo nebyl zapsán v knize života, byl uvržen do hořícího jezera. (Zj 20:15)

Tohle je konečný trest v tělech a v hořícím jezeře. A tam budou, jak bible říká, malí i velcí, nejen králové, císařové, presidenti a funkcionáři, ale i obyčejný lid, protože majetková, mocenská a inteligenční kriteria jsou pro spásu bezvýznamná.

Neberme naši existenci na lehkou váhu. Nejsme jen mechanické hemžení hmoty. Z nezničitelného duchovního diapozitivu vstaneme všichni z mrtvých, k naší radosti i hrůze. Buďme v Kristu! Podívejme se do historie, které národy prosperovaly? Jen ty, jimž vládnul Bůh. I my jsme byli někdo, dokud jsme v ruce třímali bibli.

Blaze národu, jemuž je Hospodin Bohem, lidu, jejž si zvolil za dědictví. (Ž 33:12)

Buďme Jeho dědictví. Nepromarněme příležitost naší národní duchovní obrody v Kristu.

- pst -