P.C. Personal Computer, nebo-li Pí Sí se stal v Americe kuchyňským pojmem před několika lety. V zaměstnání, ve společnosti, ve školách, doma i mezi mládeží propuklo nadšení, osobní počítač. Americké děti propadly počítačům již na obecné škole. Zpočátku trávily většinu odpolední poškole, ne za špatné chování, ale aby se mohly vydovádět u počítače, který se zmenšil do velikosti televizní obrazovky a klávesnice psacího stroje. Děti i mládež propadli elektronickým hrám a jejich koordinace a ovládání knoflíků klávesnice dosáhla virtuozních kvalit. Elektronické hry v nich probudily nadšení a přirozený zájem.

Invaze počítačů způsobila generační bariéru mezi mladou a starší generací. Mentální blok rozdělil svět na ty, kteří výpočetní techniku ovládají a ty, kteří o ní nechtějí ani slyšet. Co se událo za posledních dvacet let vývoje malých, nesmírně výkonných počítačů je neuvěřitelné.

Abych nebyla úplný analfabet, zapsala jsem se na universitu a vzala si kurz, který měl být úvodem do výpočetní techniky. Během semestru jsem si na počítač, klávesnici ba ani knoflík nesáhla. Jak by si mohl někdo myslet, že za jeden semestr pronikne do tajů veliké techniky? Po prvním testu jsem byla zdrcená natolik, že jsem o další semestry sebevzdělání neměla zájem. Pan profesor nám ukázal, že jsme všichni troubové a že musíme brát výpočetní techniku vážně. O to víc jsme šprtali, spíš ze strachu než z nadšení a konečný zápočet potvrdil, že máme potenciál, ale většina z nás nepokračovala v dalších objevech.

Teoretické termíny odešly v zapomění a na první opravdovou klávesnici počítače jsem si sáhla teprve při kolejní návštěvě mladšího syna. Dnešní vysokoškolák se bez osobního počítače neobejde. Jednak se nenaučil za 12 let školní docházky čitelně psát, ale i hláskování dělá anglicky hovořícím lidem celoživotní potíže. To všechno je maličkost pro osobní počítač a i student se slovní zásobou námořníka, produkuje velice úpravné a slušné školní reporty.

Do nedávna nám dobře sloužil elektrický psací stroj. Stříhala jsem odstavce, lepila stránky, ale naše "samonakladatelské" potřeby rostly a byli jsme donuceni přivítat zázrak techniky i do naší domácnosti. Co ale s češtinou? Většina západních světových jazyků je zahrnuta v počítačové normě, ale chudinka čeština je bolehlav. Pro obyčejné privátní potřeby to není velký problém, ale vlepit jí do profesionálních nakladatelských programů je tvrdý oříšek.

Pár nadšenců záplatuje všechny díry, které Husovy háčky, čárky a kroužkovaná "ů" způsobují. Ale to je jenom začátek knoflíkové války. Plný potenciál je stále zahalen tajemnou rouškou, schovaný ve stovkách stránek návodů, spoutaný knoflíky a povely: shift - control - alt - scroll - lock - pause - break - macro - insert - delete - nahoru - dolu - vlevo - vpravo a escape.

Každé přídavné zařízení, které obohatí možnosti počítače jen člověku připomene osobní omezenost. Čím dokonalejší vynález, tím hloupěji si člověk připadá než se naučí používat alespoň zlomek nových možností. Například optická "myš". Ti, co jí ovládají, jsou nadšením bez sebe a pro mě je to "blecha", která si po obrazovce skáče jak chce a vždy opačně než jí vedu. Blecha bliká a kursor, to je druhé světýlko na obrazovce kde právě jsem, nevidím.

Ještě že mám muže, který ví jak vše pracuje. Bez něj bych mohla ovládat akorát vypínač. Stovky stránek různých instrukcí, kabely, přepínače, vypínače jsou pro nedočkavou osobu nestravitelné. Samotné bedýnce, která si nezůčastněně bliká v barvách je úplně fuk, že jsem zašmodrchaná a moje zoufalá snaha je marná. Hotová provokace a tak se mi někdy v puse sbíhají sliny, jak bych si přála na ní plivnout a vzápětí se mám za co stydět. Jenom chladná logika a knoflíková válka s ní pohne. Počítač je ještě nemilosrdnější než zrcadlo. Vyžaduje naprostou přesnost myšlení, jinak nereaguje, natož aby si něco domyslel. Chybami se člověk učí a v podvědomí mi straší: nezapomeň uložit text do paměti! Ztratit několika hodinové dílo následkem výpadku indonézského proudu je k pláči. Náš elektrický zdroj je skutečně střídavý. Proud je jednou nahoře, jednou dole a občas prostě není.

Knoflíková válka je školou trpělivosti a "radostí" přibývá. Najednou je člověk až nebezpečně produktivní. Nemůže se nabažit co všechno zvládne a paměť roste. Hotová pohroma uhodí v okamžiku, kdy člověk začne zapomínat co všechno vytvořil a kam to zašantročil. Nukleární výbuch nastane při převodu z jednoho systému do druhého. To všechno ta naše zatrolená čeština.

Je známo, že počítače v domácnosti nabouraly manželskou pohodu, způsobily rodinné rozvraty i rozvody. Člověk, který je nakažen bacilem počítače zapomíná jíst, spát, mluvit a sedí se zrakem vytřeštěným do obrazovky, prsty pokroucené klávesnicovým "revmatismem" a stává se z něj lidská troska otročící knoflíkům. Brzy začne mít silné vlastnické pudy a každý člen rodiny chce mít svůj vlastní počítač, aby mu nikdo jiný netvořil nový zmatek. Na bývalé "cvoky", kteří propadli šílenství výpočetní techniky již dřív, se dívá jako na spojence a blízké přátele. Společný zájem boří zdi bývalého nepochopení. Meditující člověk, Homo Noeticus vystřídal Homo Sapiens, ale tento pojem ještě nezdomácněl a na scéně je nový člověk, Homo Pí Sí.

Propast mezi jednotlivci se prohlubuje. Prohlubuje se i propast mezi národy, politickými a státními formami. Svět se dělí na knoflíkové a neknoflíkové. Průmyslová revoluce víceméně skončila. Naše chudinka čeština, vyloučená ze světových počítačových norem se krčí v koutku a čeká až jí naši "samonakladatelé" umně slepí, zazáplatují a uvedou do světa těch, kteří zatím unikli knoflíkové válce. Dříve bývalo zbraní pero, dnes je to informační technika, počítač. Jen ten, kdo propadl svodům výpočetní techniky má tušení co se skrývá v jedné bedničce, za jednou obrazovkou. Za knoflíky klávesnice dříme Knoflíková válka.

- kas -