2. Pokračování

Nutnost obnovy, regenerace

Nikodém, židovský náboženský vůdce, napříč své teologické vzdělanosti a detailní znalosti Starého zákona, byl ztracen, nebyl spasen! Ježíš tuto pravdu nijak neskrýval a nezmírňoval. Jenom krutá pravda otevírá oči. Nikodém v sobě choval veliký hřích, aniž by si jej uvědomoval. Nebyla to malověrnost, ale nevíra. Ježíš zdůraznil:

• "Nediv se, že jsem ti řekl: Musíte se narodit znovu."... Nikodém se ho otázal: "Jak se to může stát?" (J 3,7-9)

Nikodémova otázka neznamenala "nerozumím", ale ve svém srdci řekl: "tomu nevěřím." Nevíra vždy plodí neznalost a nepochopení. Ježíš však tuto znalost od Nikodéma požadoval, protože je jasně zapsaná ve Starém zákonu. Následující verše zřetelně potvrzují Nikodémův problém. Ježíš na Nikodémovo překvapení, neznalost a nevíru odpověděl následovně:

• ..."Ty jsi učitel Izraele, a tohle nevíš? Amen, amen, pravím tobě, že mluvíme o tom, co známe, a svědčíme o tom, co jsme viděli, ale vy naše svědectví nepřijímáte. Jestliže nevěříte, když jsem k vám mluvil o pozemských věcech, jak uvěříte, budu-li mluvit o nebeských?" (J 3,10-12)

"Nepřijímáte" a "nevěříte" je totéž. Nikodém tvrdil, že nerozumí, "jak se to může stát?". Ježíš chtěl, aby Nikodém přišel na to, že víra předchází plné pochopení. Pavel napsal Korintským:

• Přirozený člověk nemůže přijmout věci Božího Ducha; jsou mu bláznovstvím a nemůže je chápat, protože se dají posoudit jen Duchem. (1 Kor 2,14)

Duchovní pravda se neusídlí v duchu, který nevěří. Nevíra nerozumí ničemu. A tohle byl Nikodémův problém. Nevěřil, divil se, proto nerozuměl. Proto mu Ježíš odpověděl: "Nepřijímáte a nevěříte..."

To musel být nesnesitelný úder pro Nikodémovo sebeospravedlňování. Nikodém přistoupil k Ježíšovi se strojenou vírou. "Mistře, víme, že jsi učitel, který přišel od Boha." Ježíš však odpověděl: "Ne, nevíte to, nerozumíte vlastnímu písmu. Neznáte základy spasení, ačkoliv jsou v písmu zapsané. Nerozumíte ani pozemským věcem. Co mi prospěje, povím-li vám o věcech nebeských?"

Množství dnešních lidí je na stejné bárce, na které stál Nikodém před dvěma tisíciletími. Nikodém nechtěl přiznat, že je bezmocný hříšník. Ježíš tuto pravdu samozřejmě znal. Nikodém si o sobě myslel, že je velký náboženský vůdce a Ježíš jeho postavení zredukoval vniveč. Takovou sprchu bychom čas od času potřebovali všichni, kdo si myslíme, že to máme s Pánem Bohem v pořádku. Ježíš pokračoval v dialogu:

• Nikdo nevstoupil na nebesa, leč ten, který sestoupil znebes, Syn člověka. (J 3,13)

Tímto prohlášením Ježíš Nikodémovi odhalil svůj Božský původ a pokáral Nikodéma za jeho povrchní víru, rozbil Nikodémovi jeho systém pobožné, zákonické gymnastiky. Kolik zbožných gymnastů máme dnes? Vždyť jsme právě četli, že Ježíš řekl: "Nikdo nevstoupil na nebesa."

To v podstatě znamená, že si nikdo na nebe nevydělal a nevydělá! Naopak, Bůh sestoupil z nebes a promluvil k lidem skrze svého Syna:

• Mnohokrát a mnohými způsoby mluvíval Bůh k našim otcům ústy proroků; v tomto posledním čase k nám promluvil ve svém Synu, jehož ustanovil dědicem všeho a skrze něhož stvořil i věky. (Žd 1,1-2)

Nikdy nemůžeme získat právo se vynést do nebe a nalézt pravdivé odpovědi sami. Nikdy nepostavíme Babylónskou věž, která by se nebes dotýkala, ani si nemůžeme vyrobit dostatečně dlouhé chůdy, abychom nebe dosáhli. Do nebe žádný strom nevyroste a žádný námi vyrobený žebřík tam nedosáhne. Jediný přístup k Bohu nám zaručuje ten, kdo z nebes sestoupil a to je Syn člověka. Ježíš to Nikodémovi jasně vysvětlil. Nikdo nevyskočí do padesátého poschodí mrakodrapu, ať jsou jeho svaly nábožné gymnastiky vytrénované sebelépe. Do padesátého patra se dostaneme jenom tehdy, když přijede výtah a my nastoupíme. Syn člověka, Ježíš, který není pouze učitel poslaný od Boha, nýbrž Bůh sám v lidské podobě, je tím výtahem, do kterého musíme nastoupit, do kterého musíme být pokřtěni, to jest potopeni, aby nás mohl vyvézt nahoru. Do výtahu vstupujeme dobrovolně. Nikdo nás proti vlastní vůli do výtahu nevtlačí. Ježíšova novina je jasná. Buď přijmeme, co Ježíš řekl Nikodémovi, nebo zůstaneme ve svém hříchu v přízemí.

• "Amen, amen, pravím tobě, nenarodí-li se kdo znovu, nemůže spatřit království Boží." (J 3,3)

Duchovní obroda není výběrová, nýbrž povinná pro ty, kdo chtějí být spaseni Bohem. Nikdo, ani ten nejnábožnější židovský farizej, ani rabín, ani protestantský kazatel nebo katolický kardinál není vyjmut z Ježíšovy nabídky a poznání duchovní obrody, zkrátka znovuzrození. Spása je nemožná, není-li podložena Bohem, obrodou ducha.

Vykoupení

Vykoupení není jen pojem, ale skutečnost, které budeme jednoho dne všichni čelit: jsme vykoupeni, spaseni, nebo ne? Nikodém byl zaskočen Ježíšovými odpověďmi, protože nevěřil spásnou vírou. Ztichl a Ježíš mu vlásce vysvětlil znovuzrození v celé jeho jednoduchosti.

• Jako Mojžíš vyvýšil hada na poušti, tak musí být vyvýšen Syn člověka, aby každý, kdo v něho věří, měl život věčný. (Jan 3:14-15)

Ve čtvrté knize Mojžíšově, 21. kapitole se dočteme, jak Izraelité bloudili pouští a neustále reptali na jídlo, na Mojžíše a fňukali kvůli prý nesnestitelným podmínkám, ve kterých se nacházeli. Když to Bůh nemohl déle snášet, seslal na ně stovky jedovatých hadů. Uštknutí vzbouřenci si uvědomili, že umírají, a začali se kát. Bůh se smiloval, odpustil jim a řekl Mojžíšovi, aby zhotovil bronzového hada a připevnil jej na dlouhou tyč. Každý, kdo byl uštknut a podíval se na bronzového hada, byl zachráněn a žil. Bůh nepředepsal rituál. Vykoupení nepřichází skrze žádnou náboženskou ceremonii. To platilo na poušti pro Izraelity, to platilo pro Nikodéma, to platí dnes pro všechny, bez ohledu na to, ke které víře se hlásíme.

Předmětem vykoupení není víra vBoží nabídku, nýbrž víra v toho, kdo byl povýšen. Ježíš nenabídl Nikodémovi snadnou lehkověrnost. Ježíš ukázal Nikodémovi nutnost pokání. Ježíš použil vědomě právě tuto ilustraci, poněvadž ta vyprovokovala Nikodémův arogantní farizejismus. Ježíš Nikodémovi ukázal, že se musí ztotožnit s hříšnými, rebelujícími Izraelity. To platí i pro nás. Nikodém dobře věděl, že Izraelité byli na poušti v bezmocném postavení. Izraelité byli hříšní, vzdorně rebelující proti Bohu. Někteří, když umírali z hadího jedu, přišli totálně pokořeni k Mojžíšovi a kajícně přiznávali:

• "Zhřešili jsme, když jsme mluvili proti Hospodinu a proti tobě." (4. Moj 21:7)

Izraelité se před Bohem pokořili. Na bronzového hada ovšem nestačilo jen mrknout a pak pokračovat v dalším hřešení. Izraelité se obrátili k Bohu ze zoufalství a s opravdovou kajícností. Ježíš žádal po Nikodémovi, a žádá i po nás, totéž. Všichni jsme uštknuti Satanem, jedem hříchů, a všichni procházíme procesem umírání nejen fyzického, ale především duchovního. Jenom pohled upřený na Ježíše a následování v pokorné kajícnosti a v duchovním rozložení starého člověka, je ta jediná cesta ke spáse.

Ježíš ukázal Nikodémovi velmi bolestivou pravdu. Problém lidstva, i každého jednotlivce, je hřích! I my se musíme zahrnout do hady uštknuté společnosti kajících se Izraelitů. Stejně jako Mojžíš vyvýšil hada na tyči, tak musí být vyvýšen Syn člověka na kříži. Ježíš musel zemřít. Bez prolití nevinné krve není odpuštění. Boží obětní systém požaduje smrt, protože mzdou hříchu je smrt. Někdo nevinný musí zemřít, aby zaplatil a smyl všechny hříchy. Čistá voda se musí ušpinit, aby smyla, vsákla a rozpustila špínu. Špinavá voda by špínu jenom rozmazala. A tato pravda pokračuje snad nejznámějším veršem z celého Božího slova:

• Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo vněho věří, nezahynul, ale měl život věčný. (Jan 3:16)

Věřit v Krista znamená víc než tuto pravdu přijmout. Vždyť i Satan tuto pravdu zná, chtě nechtě ji přijímá, vždyť proti ní neustále ve strachu válčí. Uvědomme si, že Ježíš Kristus je Bůh vlidském těle, a proto skutečná víra nemůže jinak než být úplně poslušná. Svoboda není anarchie. Svoboda je úplné podrobení se pravdě. Nesvoboda je naopak podrobení se poznané a lživé nutnosti. Ježíš nám nedává prostor k manévrování pro upovídanou víru. Řeč se mluví a voda hříchu teče dál.

• "Neboť každý, kdo dělá něco špatného, nenávidí světlo a nepřichází k světlu, aby jeho skutky nevyšly najevo. Kdo však činí pravdu, přichází ksvětlu, aby ukázalo, že jeho skutky jsou vykonány v Bohu." (Jan 3:20-21)

A 36. verš jde ještě dále:

"Kdo věří v Syna, má život věčný. Kdo Syna odmítá, neuzří život, ale hněv Boží na něm zůstává."

Jestliže víra není poslušná, pak je to víra mrtvá a rozhodně to nemůže být víra spásná. Vždyť to náš jazyk krásně vyjadřuje. Po slyšení přijde poslušnost nebo neposlušnost. Ježíš osprchoval Nikodéma dalším výrokem:

• "Vždyť Bůh neposlal svého Syna na svět, aby svět soudil, ale aby skrze něj byl svět spasen." (Jan 3:17)

Židé očekávali Mesiáše, který by jim přinesl slávu skrze zničení a podrobení všech ostatních, tedy pohanů. A stal se přesný opak. Bůh seslal svého Syna, aby spasil všechny, nejen Židy, ale ipohany. Sláva Židů se dodnes nedostavila! Starý zákon se však musí vyplnit. Teprve až přijde Ježíš podruhé, ve slávě, pak zachrání Izrael a zničí dnešní světový systém. A Ježíš pokračuje 18. veršem:

"Kdo v něho věří (tj. Ježíše), není souzen. Kdo nevěří, již je odsouzen, neboť neuvěřil ve jméno jednorozeného Syna Božího."

Rozsudek není budoucnost. Konečný soud již začal:

• Soud pak je v tom, že světlo přišlo na svět, ale lidé si zamilovali tmu více než světlo, protože jejich skutky byly zlé. (Jan 3:19)

A tak náš Pán, Ježíš Kristus, představil evangelium Nikodémovi i nám. Ježíšovo evangelium vylučuje všechny ostatní cesty. Kdo nevěří v Jeho jméno, je vyloučen z věčného života, tj. ze spojení s Bohem. Vůbec nezáleží na tom, jak upřímně, jak nábožně, jak hluboce je potopen v činění dobrých skutků za účelem spásy. Každý musí být regenerován, obnoven, znovuzrozen. Pro ty, kdo se ztotožňují s uštknutými, zmírajícími, nekajícími se Izraelity, není žádný slib života. Zbývá jim pouze záruka, trvalé vědomí smrti, bolestivého odloučení od Boha. Pro ty, kdo se ztotožňí s hříšnými Izraelity a obrátí se od hříchu v poslušné víře ktomu jednomu, kdo byl vyvýšen na kříži, má Bůh připravený věčný život. Zamysleme se nad tím!

-pst-