Proč tolik lidí věří v reinkarnaci?

Většina lidí se nedovede vypořádat s otázkou zla, spravedlnosti a krátkostí lidského života. Judaismus a křesťanství vidí lidský život jako jedinečnou a neopakovatelnou událost. Křesťanství tuto skutečnost navíc zužuje na osobní vztah ke Kristu. Člověk má zodpovědnost za život a svobodnou volbu, zda se vydá úzkou cestou k Bohu, nebo širokou dálnicí do záhuby. Takové řešení se zdá mnohým lidem nepřijatelné a nedostačující. Uvědomujeme si, že každý z nás žije a odchází ze světa se spoustou "dluhů". Proto někteří raději přijímají model opakovaných příležitostí, odčinění či potrestání za současné chování a nový začátek. Naděje, že mohu něco v příštím životě napravit, zopakovat nebo vylepšit, prý nabízí více optimismu. Stačí jen trochu více času, trochu více snažení a úsilí a ono to nakonec všechno dobře dopadne. K tomu, aby to dopadlo nejlépe a vnejkratším čase, nám pomáhá transcendentální meditace, regresivní terapie, meditace, hypnóza, parapsychologie, biotronika a různá jiná dobrodružství prostřednictvím kurzů sebeobjevování a sebezdokonalování.

Ti, kdo chtějí sdělit smysl a krásu života, kterou nalezli v Kristu, mají práci ztíženou právě Boží neopakovatelnou jedinečností. Proti Jeho dokonalosti stojí nerozumnost člověka, náboženství i politických systémů. Učení nového věku, jehož nedílnou součástí je reinkarnace, se odtrhlo od hmotného světa i společenského systému. Konečným cílem nového člověka je překročit svoji osobnost a spojit se sbožím jsoucnem - vesmírem. Toto myšlení vychází z panteismu a předpokládá, že Bůh je nekonečný, neosobní a nejvyšší jsoucno. Celý vesmír je božský. Bůh je ve všem a všechno je bůh. Bůh a svět je totéž. Každá duše je součástí lidské bytosti i vesmíru. Každá lidská bytost je bohem. Individuální existence zaniká ve velké duši světa. Knaplnění tohoto učení je nutná víra, že všechny cesty vedou k jednomu cíli, k jednomu bohu. Všechna náboženství chtějí zprostředkovat spásu prostřednictvím dobrých skutků. Jedině biblické křesťanství nabízí evangelium milosti. Pravdou zůstává, že všechny cesty skutečně vedou k jednomu Bohu, kBohu Otci nebo k Bohu Soudci. Ti, kteří přijali Boží milost skrze Pána Ježíše Krista, budou stát před Bohem Otcem. Ti, kteří se sebezdokonalují a pracují na své spáse dobrými skutky, budou stát před Bohem Soudcem. Svobodnou volbu má každý a Bůh touží, aby byli všichni spaseni. Všichni jsou zavrženi za své skutky. Záchrana vězí jen vrozhodnutí být v Kristu. Sebevykoupení není cesta ke spáse. Spása lidstva a světa spočívá jedině vKristově vykupitelském díle na kříži a Jeho zmrtvýchvstání. Bez vzkříšení by byl Ježíš Kristus jen lhářem nebo blouznivcem.

Odkud pochází učení reinkarnace?

Učení o reinkarnaci pochází z hinduistických nauk - Véd. Z tohoto základního učení je odvozeno učení buddhistů, taoistů, džinistů, sikhů, a dalších. Vzápadním světě, i bez znalostí Véd, nalézáme reinkarnační myšlení. K významným osobnostem nedávné minulosti patří Edgar Cayce, Helena Blavatská a několik křesťanských teologů, kteří se pokoušejí o nemožné - zharmonizovat převtělování s křesťanstvím. Nejvýznamnější z nich jsou Geddes MacGregor ("Reincarnation in Christianity") a John Hick ("Religion").

Zajímavé je, že právě antičtí filozofové, jako byl Pythagoras, Platón a Plotinus, věřili v nezničitelnou duši (což je biblické), která v koloběhu života převléká těla (to nemá s Biblí nic společného). Platón dokonce učil, že duše obléká tělo protože zhřešila. Duše je potom nucena opustit ideální svět nebe, a sestoupit dolů do tohoto světa (podobně jako byl z nebe svržen Lucifer) v nějakém těle, aby se zde očistila za hřích spáchaný v nebi. Platón hovoří o dvou nebeských branách: Jednou branou duše vstupují do nebe po pozemském očistci, druhou branou nebe opouštějí, aby si odpykaly trest vtomto pozemském očistci. Než duše oblékne nové tělo, musí přebrodit řeku zapomnění. Platón také učil, že se člověk za obzvláště těžké hříchy může vrátit na zem jako zvíře. Obdobnost mezi učením Platóna a hinduistickými védami je očividná! Podle antických pramenů Pythagoras a další putovali do Orientu.

K současným hnutím, která přijala některé principy reinkarnace, patří Hare Kršna, dianetika, antrosofie, transpersonální psychologie, transcendentní meditace, biotronika a další.

Vysvobození, únik z tohoto začarovaného koloběhu karmy se nazývá mokša. Existuje mnoho druhů převtělování, ale podstatu mají stejnou. Hlavní rozdíl je, zda konečné ideální bytí je osobní či neosobní, ale to nehraje vučení převtělování důležitou roli. Duše, Jiva, se za dobré skutky znovu tělesně narodí v dobrém lůně, za špatné skutky se narodí ve špatném - třeba zvířecím lůně. Duše sklidí to, co zaseje.

Převtělování v hinduistickém modelu

Tělo minerálu, rostliny, zvířete nebo člověka umírá a duše opouští tělo. Jestliže duše nenaplnila karmu, potom má dluh a musí se převtělit, obléci nové tělo. Čím menší dluh karmy, tím vyšší formu těla oblékne. Věčný zákon karmy registruje dobré a zlé skutky člověka. Tento evolučně vzestupný nebo devolučně sestupný koloběh se prý opakuje, vyvíjí spirálovitě až do bodu, kdy duše nemá žádný dluh vůči karmě, a tehdy, v neosobní hladině je duše pohlcena v boha - Bráhmu, a vosobní hladině splyne s bohem - Bhagwanem, kdož je vše, co je. Bráhman je božské absolutno, svět, i to, co je božské v člověku. Bráhmán je předpokladem mnoha bohů a všeho stvoření, ale může to být i kněz, mudrc a učenec.

Věří křesťané reinkarnaci?

Americké statistiky jsou znepokojující. V roce 1982 čtvrtina Američanů věřila v reinkarnaci. Mezi vysokoškoláky to byla až jedna třetina. A to v zemi, kde se 90% lidí považuje za křesťany. Z toho 21% těch, kteří si myslí, že jsou protestanté a 25% těch, kteří přiznávají, že jsou katolíci, se ztotožňují s reinkarnací. Nezdaří-li se ti něco v tomto životě, máš naději, že to napravíš vtom příštím. Proč být odsouzen za špatné rozhodnutí? Nejsme dokonalí, proto mají všichni naději a příležitost napravit své chyby. To přece dává smysl. IHitler a Stalin byli pouze chybující lidé. I oni se mohou po několika cyklech reinkarnace vylepšit. Když se nám něco nepodaří, zkoušíme to znovu. Nejhorší je přestat se snažit a rezignovat. Tohle je dobrá rada, jak překonávat překážky našeho denního života. Otázkou však zůstává, zda můžeme přenášet stejnou filozofii do našeho chápání posmrtného bytí. Stačí opravdu žít, jak nejlépe umíme? Můžeme si být jisti, že když se nám život nějak nepovede, pak to není konečná ztráta, však se narodíme znovu, do jiného těla a zkusíme to znovu? Jestliže naše spása vězí v našem chovaní zde na zemi, potom by to jistě ke spáse stačilo. Víra "křesťanů" vreinkarnaci je však v přímém rozporu sBiblí, protože spása křesťana vězí v Kristu a ne ve slušném chování:

• A jako každý člověk jen jednou umírá, a potom bude soud, tak i Kristus byl jen jednou obětován, aby na sebe vzal hříchy mnohých; po druhé se zjeví ne už kvůli hříchu, ale ke spáse těm, kdo ho očekávají. (Židům 9:27-28)

Převtělování v pseudokřesťanském modelu

Reinkarnace nemá s křesťanstvím nic společného, jen to, že se odvolává na Bibli, používá křesťanské pojmy a dává člověku, který Krista odmítl, další šanci. Toto se opakuje tolikrát, až dotyčný přijme Krista, a vydá se tou úzkou cestou ke spáse. Stane se jeho součástí, je spasen a stane se bohem. Křesťanská reinkarnace má několik variant, podobně jako existují různá reinkarnační pojetí východních náboženství.

"Pilíře" reinkarnace

1. Nesmrtelnost duše

Platón zastával reinkarnaci, protože věřil v nestvořenou, věčnou, nezničitelnou duši, která existuje, ať se děje, co se děje. Převtělování pro něj znamenalo vývojový, tedy evoluční, zdokonalovací proces.

2. "Evidence" minulých životů

Mnoho parapsychologů, náboženských mystiků, hypnotizérů a psychologů používají tzv. zkušenosti z dřívějších životů k léčení strachu, vnitřního zmatku, narušeného vztahu k druhému pohlaví nebo k ostatním lidem. Vzpomínky na minulý život prý pomáhají některým lidem, aby se vyléčili ze svých fobií a nepokoje v duši. Mnozí psychologové si však nejsou jisti, zdali vzpomínka na dřívější život je skutečná nebo jen v představivosti pacienta. Atak převládá názor: Není důležité, zdali je vyvolaná vzpomínka skutečná nebo neskutečná, hlavní je, že "upamatování" léčí a na původu tohoto fenoménu nezáleží.

3. Spravedlnost

a) Reinkarnace je prý spravedlivá. Představa, že máme mnoho šancí napravit, co jsme v životě pokazili, je velmi přitažlivá a zdá se být správná. Činíš-li zlo, budeš potrestán, konáš-li dobro, budeš odměněn. Myšlenka, že by někdo mohl skončit ve věčném pekle za konečný počet hříchů, je absurdní a nespravedlivá.

b) Reinkarnace prý spravedlivě vysvětluje utrpení. Utrpení je překonávání minulé horší karmy. Toto vysvětlení zbavuje boha i člověka zodpovědnosti za utrpení na tomto světě. Každý trpí, nebo spokojeně žije podle toho, kolik dluží karmě.

c) Nejpopulárnější odůvodnění spravedlnosti reinkarnace je, že úplně odstraňuje možnost prokletí a zatracení neexistuje. Věčné prokletí se zdá být neslučitelné s milujícím Bohem, proto dává bůh reinkarnace člověku novou a novou šanci. V křesťanském pojetí reinkarnace má tento kandidát možnost přijmout Krista v jednom ze svých mnoha poutnických převleků. Bůh člověku dopřeje více času, aby mohl projevit svoji svobodnou vůli. Mnozí věří, že mravní dokonalost nemůže být dosažena jinak, než skrze převtělování a cyklicko-evoluční vylepšování. Křesťanský reinkarnista Geddes MacGregor nazývá peklo barbarským výmyslem. Nenapravitelní se prý ve svých následných životech postupem času vyloučí zexistence. Neexistence je prý mnohem rozumnější než existence pekla. Ale Nietzsche řekl, že by si raději vybral věčné vědomé utrpení, než nevědomou neexistenci. Prý i špatná existence je lepší než neexistence. Nietzsche tvrdí, že bůh, který by eliminoval existenci, by byl horší a nerozumnější, než ten, který by jej poslal do věčného pekla utrpení. Argumentovat krutostí a nerozumností Boha se nedá, protože tento argument podepírá dva protichůdné názory: Neexistence je přijatelnější pro MacGregora, jakákoliv, i trpící existence, je přijatelnější pro Nietzscheho. Oba tvrdí, že bůh nemůže být tak krutý a neinteligentní.

d) A nakonec, reinkarnace je prý spravedlivá a důvěryhodná, protože spasení je osobní záležitost mezi jednotlivcem a bohem, což je spravedlivější vysvětlení, než dědit hřích po Adamovi a být spasen zastupující Kristovou smrtí, na kterou nemá jednotlivec žádný vliv. Je prý rozhodně spravedlivější, když se každý osobně postará sám, aby naplnil zodpovědně svoje dědictví osobní karmy. A MacGregor jasně říká - moje karma patří jenom mně, je to moje věc. Vítězství nad ní je moje osobní vítězství. Převtělování prý odstraňuje nespravedlivé potrestání všech lidí za hřích pouze jednoho člověka, a odstraní prý také nespravedlnost, aby jeden člověk zemřel za hříchy všech lidí, které sám ani nespáchal. Jiným slovy, podle reinkarnistů Kristus zemřel, jako náš vzor, v žádném případě prý nezemřel vnašem zastoupení.

Co je na reinkarnaci mylného?

K této otázce můžeme přistoupit dvěma způsoby. Můžeme říci, že reinkarnace odporuje Bibli, i když mnozí budou tvrdit, že tomu tak není. Někteří tvrdí, že křesťanům bylo učení o reinkarnaci zakázáno, vzato a z Bible vypuštěno. Monoteistická náboženství - Judaismus a Islám - o reinkarnaci také nehovoří, přestože jim ji neměl kdo zakázat. Islám, na rozdíl od "křesťanství", s reinkarnací vůbec neflirtuje. Islám věří v jednoho boha (ale odmítá božství Ježíše Krista), který soudí jenom jednou, a to je biblická pravda.

a) Je reinkarnace logická?

Reinkarnace vůbec neřeší problém zla. Místo aby řešila problém utrpení, tak učí, že utrpení je spravedlivé. Na rozdíl od křesťanství, jehož ústřední myšlenkou je láska k bližnímu, v náboženství, která uznávají reinkarnační model, láska k bližnímu vůbec neexistuje. Proč mít soucit? Nikdo přece není nevinný, protože karma minulého života odsoudila duši k utrpení v dnešním životě. Reinkarnisté si stěžují, že když má křesťan vysvětlit zoufalé matce, které zemřelo dítě, tak nanejvýš může říci - nevím, ale věřím, že Bůh chyby nedělá. Zákon karmy má jinou odpověď - Maminko, vaše milované dítě zemřelo, protože bylo v minulém životě zlé. Bude se maminka po takovém vysvětlení, i když zaobalenějším, cítit lépe? Je reinkarnační panteistický bůh spravedlivý, když trestá někoho, kdo ani neví, jaký byl jeho zločin v předešlém životě? Jestliže utrpení dnešního života je následek předešlého, kdy zákon karmy vůbec začal? Do nekonečné minulosti se nemůžeme opakovaně vracet. A jestliže tu tedy byla první duše v těle, jako že byla, kde se vzal její karmický dluh, když první vtělení nemělo předchůdce? Potom by zlo bylo věčným principem a součástí boha stejně jako dobro, a tím by zůstalo neřešitelné a neodstranitelné. I John Hick, "křesťanský" reinkarnista, tuto absurdnost pochopil. Reinkarnace problém utrpení neřeší, naopak jej úplně ignoruje.

b) Zákon karmy se nerovná Starému zákonu Bible

Někdo by si mohl myslet, že je zákon jako zákon a že i karma je přísný všeobecný mravní kodex. Avšak karma není soubor mravních předpisů. Neříká, co máme nebo nemáme dělat. Karma je neosobní, neměnný zákon trestu, který nezná odpuštění, lásku ani slitování. Karma se od Starého zákona liší jako noc a den. Karma soudí a určuje míru trestu bez zákona!

Odkud tedy pochází mravní měřítko, podle kterého karma vyměřuje trest? Odpověď je neuvěřitelná - odnikud! V panteismu totiž není rozdíl mezi zlem a dobrem. Proto nemůže být karma mravním zákonem. Nezabiješ, nepokradeš... jsou jen dobrovolně přijaté účelnosti. Účelnost znamená - jestliže něco prospívá, udělej to. Jakékoliv mravní chování zachránit - zabít, dát - ukrást, mluvit pravdu - lhát může být ospravedlněno, pokud je to účelné a prospěšné všeobecnému přežití. Relativismus je však neudržitelný v etice. Řekneme-li, že relativní pohled (a karma je mravně relativní) je správnější než absolutní, a pokud to myslíme opravdově, smýšlíme absolutně. Jinými slovy říkáme, že relativismus je absolutní, což je nelogický závěr. Když řekneme: Morálka "A" je lepší než morálka "B", potom obě morálky srovnáváme se svojí, vnitřní morálkou, okteré se domníváme, že je blíže té správné morálce. Co ve skutečnosti říkáme, je jen to, že se morálka "A" přibližuje naší vnitřní, zásadové "absolutnější" morálce více, než morálka "B". Říkáme-li tedy, že relativismus je pravda, potom to musíme myslet absolutně. Ale myslet absolutně je v relativismu nemožné. Jestliže je naše vnitřní morálka opravdu relativní (ona není), potom nemůžeme mít vetice a jiných oblastech života na nic žádný názor. To je ve skutečnosti nemožné, protože pak bychom nemohli nic ani posoudit. Morální relativisté ve skutečnosti neexistují, protože každý člověk má nějaký názor. Pro pravověrného relativistu "bez názoru" není tedy nic správné, ani chybné, dobré ani zlé. Potom, i karma je jen domnělá a neměla by posuzovat a trestat nikoho za cokoliv, co udělal v minulém životě, protože domnělá karma je také "bez názoru", a jako taková by se měla chovat - netečně. Karma nedovede obměkčit srdce. Zasmušilá víra vosud ubíjí soucit. Víra v reinkarnaci ochromuje morálkui pracovitost a vede ktupé lhostejnosti.

c) Reinkarnace je ve své podstatě nelidská

Byli jste někdy v Indii? Umíte si představit tamní život? Miliony chudáků, mrzáků, znetvořených, bezdomovců a hladujících se potulují po ulicích a nikdo si jich nevšímá. Proč? Zákon karmy na ně přivodil jejich úděl! Podle klasického hinduismu pomoc těmto nuzákům je vlastně narušení přirozeného průběhu karmy. Pomoc je nežádoucí ve společnosti, která věří v reinkarnaci.

d) Reinkarnace nezaručuje duchovní vzestup

Někdy se vyznavači reinkarnace odvolávají na evoluční filozofii. Tak jako se prý příroda vyvíjí tělesně od nižších druhů k vyšším, tak se prý vyvíjí i duch, který souběžně se svým vzestupným vývojem obléká stále nová a dokonalejší těla. Potíž vězí v tom, že nemáme žádné důkazy, že k takové vzestupné evoluci, ať v tělesné, či duchovní oblasti, vůbec došlo. Evolucionista Loren Eisley napsal už v roce 1957: "Potom, co jsme se vysmáli teologům, že spoléhají na mýty a zázraky, evoluční věda se ocitla v pozici, kdy musí vytvářet svoji vlastní mytologii. Především předpoklad, že to, co se nepodařilo dokázat za více než sto let, ve skutečnosti proběhlo v dávném pravěku."

Jestliže biologická evoluce je mýtus, potom ani duchovní evoluce převtělování nemá žádné vědecké opodstatnění. Skutečně se vyvíjíme v těle i v duchu k vyššímu božskému vědomí? Podívejte se ráno do novin a každému musí být jasné, že se spíš svíjíme vďábelském úpadku svědomí. Navíc, i reinkarnisté souhlasí, že morální vzestup nemusí být pozvolný, ale může proběhnout v kvalitativních skocích.

Bez ohledu na to, kolik konečných a omezených životů na sebe oblékneme, nikdy nemůžeme dosáhnout nekonečného Boha. Omezený a konečný počet převtělení nevylepší duši k nekonečné čistotě Boha. Logicky nás k Bohu může přivést pouze zázračná proměna, ne sebevylepšování. A tato náhlá proměna úplně odstraňuje dlouhodobý proces vzestupné duchovní evoluce. Ktomu, aby došlo k převratné změně člověka při jeho vzkříšení, stačí jeden život. Toto učí jedině Bible!

Kde bereme jistotu, že i po miliontém převtělení dosáhneme mokši a vyprostíme se z bludného koloběhu reinkarnace? Každé tělo může zklamat. Duše nemá nikde záruku, že splatí svůj dluh, protože si minulé životy nepamatuje. Nemůže je porovnat s předchozími, a proto ani neví, čeho se má vystříhat, obzvláště, když je všechno relativní. To platí i pro tak zvanou křesťanskou reinkarnaci. V čem máme záruku, že přijmeme Krista v n-tém těle? Na jakém základě Jej přijmeme, když si nepamatujeme, že jsme Jej v minulém životě odmítli?

Reinkarnace je filozofie nejistoty, ačkoliv většina jejich odnoží tvrdí, že božství nikoho nemine, ať již v osobní nebo neosobní formě. Gautama Buddha tento problém "vyřešil" následovně. Když objevil zlo a utrpení, musel porovnat morální konflikt se zákonem karmy. Jeho závěr je nezájem a nezúčastněnost. Řekl: Člověk musí ztratit zájem o ostatní a uznat, že není rozdíl mezi dobrem a zlem a všechno musí být tak, jak je. Proto, jestliže pomůžeme trpícímu, nebo si ho nevšimneme, obojí dělejme bez zájmu a nezúčastněně, jakoby pomoc nebo ignorace byly totožné. Zda jsme pomohli nebo nepomohli, je neutrální, až do té chvíle, kdy se začneme zajímat o to, zda to, co jsme si vybrali, bylo správné nebo špatné.

Nauka o životě a o světě, která je poznamenána skutečností, že život je utrpení a utrpení je život, je jen bludný kruh a hluboký pesimismus. Kdo se zabývá východním náboženstvím, principy reinkarnace a jejich lidskými zakladateli objeví společného jmenovatele, ve kterém se východní náboženství diametrálně liší od biblického křesťanství. Jde o lásku Boha kčlověku a olásku k bližnímu. Pán Ježíš Kristus nabízí spásu cestou nezasloužené milosti. Všechna ostatní náboženství chtějí spásu zprostředkovat.

"Milovati budeš Pána Boha svého z celého srdce svého a ze vší duše své a ze vší mysli své." Druhé pak je podobno tomu: "Milovati budeš bližního svého jako sebe samého," říká Ježíš.

Reinkarnace odporuje biblickému vzkříšení

Biblické vzkříšení a hinduistické převtělování se vzájemně vylučují. Jsou neslučitelné a úplně protikladné ve všech bodech:

Převtělení je panteistické, to znamená, že všechno je bůh a celé stvoření je projev boha, jako by obraz byl i svým malířem. Biblické vzkříšení je teistické, to znamená, že Bůh stojí mimo stvoření, které stvořil. Stvoření je Jeho dílo, ne On sám. Malíř stojí mimo obraz a není totožný s obrazem.

Převtělení - reinkarnace - chápe člověka jako duši v těle, tedy dvojitě. Duše a tělo jsou nezávislé a úplně izolované jednotky. V reinkarnaci duše obléká znovu a znovu nová těla minerálů, rostlin, živočichů, zvířat a člověka. Navíc, těla jsou pro duši káznice, každá jiná, kde si duše odpykává minulé přestupky. Tak jako je vězeň vzdálen cele, tak je duše vzdálena tělu. Biblické vzkříšení se naopak dívá na ducha, duši a tělo trojjedině. Všechny tři podstaty tvoří trojjedinou podstatu člověka, tak jako šířka, výška a délka jsou ve svém součinu jeden objem.

Reinkarnace je zdokonalovací proces v pohybu. Vzkříšení není proces, nýbrž dokonalý stav těla, protože kdokonalosti se nedá nic přidat.

Reinkarnace je dočasný stav, ve kterém duše touží být natrvalo vysvobozena z těla a chce splynout osobně nebo neosobně s všebohem, bez hmotného těla, protože koloběh těl jsou tresty a hmota je v podstatě zlá. Vzkříšení je konečný stav, v kterém se trojjediný člověk, natrvalo v dokonalém těle, raduje ze společnosti trojjediného Boha a Bůh se raduje ze společnosti člověka. Tělo je dar a ve vzkříšení jedna z nerozlučných podstat člověka.

V reinkarnaci je tělesný život, tj. spojení duše s tělem, stav pykání, pekla a dočasného zatracení v nepřítomnosti boha. Ve vzkříšení je tělesný život (společně s duchovním životem) trvalý stav spasení a radosti v přítomnosti Boha Ježíše Krista.

Reinkarnace se opakuje ve smrtelných tělech. Vzkříšení je jen jedno v nesmrtelném těle.

Kvalita reinkarnace je podmíněna splaceným karmickým dluhem. Čím víc dluhu je splaceno z předešlých životů, tím dokonalejší a vyšší je nové tělo. Až se duše úplně vykoupí, dosáhne nirvány - božství. Vzkříšení je založeno na Boží milosti bez zásluhy člověka. Veškerý dluh zaplatil v jedné splátce a navždy Ježíš Kristus na kříži.

Mnohé snad překvapí, obzvláště některé křesťany, že po vzkříšení budeme mít naše těla zpět. Těla z masa a kostí, jenže v úplné dokonalosti a oslavené formě. Ježíš měl po vzkříšení také své původní tělo:

• Podívejte se na mé ruce a nohy: vždyť jsem to já. Dotkněte se mne a přesvědčte se: duch přece nemá maso a kosti, jako to vidíte na mně. (Lukáš 24:39

Ježíšovo vzkříšené tělo bylo hmatatelně z masa a kostí, jako před ukřižováním. O tom se přesvědčil i nevěřící Tomáš:

Jeho přátelé Jej poznali, tedy i Jeho podoba musela být dokonalá. Ježíš měl své vzkříšené tělo, ne nějaké jiné tělo. Ježíš také ve svém vzkříšeném těle jedl rybu:

• Když tomu pro samou radost nemohli uvěřit a jen se divili, řekl jim: "Máte tu něco k jídlu?" Podali mu kus pečené ryby. Vzal si a pojedl před nimi. (Lukáš 24:41-43)

• Tomáš, jinak Didymos, jeden z dvanácti učedníků, nebyl s nimi, když Ježíš přišel. Ostatní mu řekli: "Viděli jsme Pána." Odpověděl jim: "Dokud neuvidím na jeho rukou stopy po hřebech a dokud nevložím do nich svůj prst a svou ruku do rány v jeho boku, neuvěřím." Osmého dne potom byli učedníci opět uvnitř a Tomáš s nimi. Ač byly dveře zavřeny, Ježíš přišel, postavil se a řekl: "Pokoj vám." Potom řekl Tomášovi: "Polož svůj prst sem, pohleď na mé ruce a vlož svou ruku do rány v mém boku. Nepochybuj a věř!" Tomáš mu odpověděl: "Můj Pán a můj Bůh." Ježíš mu řekl: "Že jsi mě viděl, věříš. Blahoslavení, kteří neviděli a uvěřili." (Jan 20:24-29)

Ale přesto bylo Ježíšovo tělo jiné podstaty. Mohl se objevovat a mizet, kdy chtěl:

• Tu se jim otevřely oči a poznali ho; ale on zmizel jejich zrakům. (Lukáš 24:31)

Mohl procházet zavřenými dveřmi nebo zdí:

• Osmého dne potom byli učedníci opět uvnitř a Tomáš s nimi. Ač byly dveře zavřeny, Ježíš přišel, postavil se a řekl: "Pokoj vám." (Jan 20:26)

Ježíš mohl v těle vystoupit na nebesa. Z Písma máme jistotu, že se vrátí zpět na Zemi v těle z masa a kostí:

• Po těch slovech byl před jejich zraky vzat vzhůru a oblak jim ho zastřel. Akdyž upřeně hleděli k nebi za ním, jak odchází, hle, stáli vedle nich dva muži v bílém rouchu a řekli: "Muži z Galileje, co tu stojíte a hledíte k nebi? Tento Ježíš, který byl od vás vzat do nebe, znovu přijde právě tak, jak jste ho viděli odcházet." (Skutky 1:9-11)

Tyto rozdíly zřetelně ukazují, že Lazarovo zmrtvýchvstání, jak je popsáno v Janově evangeliu (11:1-44), a syna vdovy z Lukášova evangelia (7:11-17), nebyla vzkříšení, ale "jen" obživení jejich smrtelných těl, protože později oba opět zemřeli. Ježíšovo vzkříšené tělo bylo hmotné, ale nesmrtelné. Bylo fyzické, ale neporušitelné. Pavel popisuje dokonalé tělo. Vžádném případě nepopisuje duši a ducha bez těla někde v nebi. Pavel nás ujišťuje, že při vzkříšení budeme proměněni tj. vzkříšeni v okamžiku:

Chci říci to, bratří, že člověk, jak je, nemůže mít podíl na království Božím a pomíjitelné nemůže mít podíl na nepomíjitelném. Hle, odhalím vám tajemství: Ne všichni zemřeme, ale všichni budeme proměněni, naráz, v okamžiku, až se naposled ozve polnice. Až zazní, mrtví budou vzkříšeni k nepomíjitelnosti a my živí proměněni. Pomíjitelné tělo musí totiž obléci nepomíjitelnost a smrtelné nesmrtelnost. A když pomíjitelné obleče nepomíjitelnost a smrtelné nesmrtelnost, pak se naplní, co je psáno: Smrt je pohlcena, Bůh zvítězil! (1. Kor. 15:50-54)

Pavel také vůbec nehovoří o nějaké trvalé duchovní beztělesné existenci vnebi na obláčcích. Říká, že budeme proměněni, a Krista nazývá prvním vzkříšeným, kterého budeme následovat:

• Avšak Kristus byl vzkříšen jako první z těch, kdo zesnuli. (1. Korintským 15:20)

Co je vzkříšení?

Bible hovoří o dvou vzkříšeních. Jedno vzkříšení je k životu a druhé k soudu:

• ... a vyjdou; ti, kdo činili dobré, vstanou k životu, a ti, kdo činili zlé, vstanou k odsouzení. (Jan 5:29)

Nejzřetelnější popis je ve Zjevení:

• Viděl jsem trůny a na nich usedli ti, jimž byl svěřen soud. Spatřil jsem také ty, kdo byli sťati pro svědectví Ježíšovo a pro slovo Boží, protože nepoklekli před dravou šelmou ani jejím obrazem a nepřijali její znamení na čelo ani na ruku. Nyní povstali k životu a ujali se vlády s Kristem na tisíc let. - Ostatní mrtví však nepovstanou k životu, dokud se těch tisíc let nedovrší. - To je první vzkříšení. Blahoslavený a svatý, kdo má podíl na prvním vzkříšení! Nad těmi druhá smrt nemá moci, nýbrž Bůh a Kristus je učiní svými kněžími a budou sním kralovat po tisíc let. (Zjevení 20:4-6)

První vzkříšení k věčnému životu nastane, až se Ježíš vrátí podruhé. Zahrnuje však jenom spasené.

Druhé vzkříšení k soudu bude až po tisíci letech:

• A viděl jsem veliký bělostný trůn a toho, kdo na něm seděl; před jeho pohledem zmizela země i nebe a už pro ně nebylo místa. Viděl jsem mrtvé, mocné i prosté, jak stojí před trůnem, a byly otevřeny knihy. Ještě jedna kniha byla otevřena, kniha života. A mrtví byli souzeni podle svých činů zapsaných v těch knihách. Moře vydalo své mrtvé, i smrt a její říše vydaly své mrtvé, a všichni byli souzeni podle svých činů. Pak smrt i její říše byly uvrženy do hořícího jezera. To je druhá smrt: hořící jezero. A kdo nebyl zapsán v knize života, byl uvržen do hořícího jezera. (Zjevení 20:11-15)

Kde jsou duše spasených mrtvých během jejich beztělesné vědomé existence - v době mezi ztrátou porušitelného těla, a nabytím neporušitelného těla? Tedy v době mezi tělesnou smrtí a vzkříšením? Pavel nás ujišťuje, že pro spasené mrtvé smrt znamená být s Kristem:

• Jsme tedy stále plni důvěry, neboť víme, že pokud jsme doma v tomto těle, nejsme doma u Pána ... (2. Korintským 5:6)

• ...táhne mne to na obě strany: Toužím odejít a být s Kristem, což je jistě mnohem lepší ... (Filipským 1:23)

• Když Beránek rozlomil pátou pečeť, spatřil jsem pod oltářem ty, kdo byli zabiti pro slovo Boží a pro svědectví, které vydali. (Zjevení 6:9)

Pro duši spaseného člověka být tělesně mrtev, nemít porušitelné tělo, je vědomá radost v přítomnosti Boha. Radost neúplná ve své beztělesnosti, ale očekávající nové tělo ve vzkříšení.

Vzkříšení je úplně protichůdné převtělení. Rozdíl je podmíněn v podstatě chápání a) těla (hmoty), b) tělesné smrti, c) soudu, d) konečného bytí:

a) Rozdíl v podstatě hmoty (těla)

Hinduistická reinkarnace považuje hmotu za poklesek, zkázu, tedy deformaci duchovní reality. Až budou všechny karmické dluhy splaceny, všechny duše dosáhnou nirvánu a nebude zapotřebí hmoty. Všebůh už nebude potom muset sestupovat reinkarnací v hmotu, a bude jen vduchovní nehmotné podstatě. Ten, kdo tvrdí, že má peklo zde na zemi, ztotožňuje se s hinduisty. Reinkarnisté vidí dokonalý stav v odhmotněném vesmíru, tedy v odhmotnění všeboha. Skrze reinkarnaci, "buňky" boha - lidé, zvířata, rostliny a minerály zachraňují všeboha. V biblickém křesťanství naopak Bůh zachraňuje člověka a ostatní stvoření. Biblické křesťanství učí, že hmota je dobrá:

• Neboť všechno, co Bůh stvořil, je dobré a nemá se zavrhovat nic, co se přijímá s díkůvzdáním (1. Timoteovi 4:4)

Šestý den Bůh stvořil také člověka, duši živou ve hmotném a dokonalém těle:

• Bůh viděl, že všechno, co učinil, je velmi dobré. Byl večer a bylo jitro, den šestý. (1. Mojžíšova 1:31)

I jméno Adama je odvozeno z hebrejského slova prach:

• I vytvořil Hospodin Bůh člověka, prach ze země, a vdechl mu v chřípí dech života. (1. Mojžíšova 2:7)

Bez hmotného těla není trojjedinný člověk úplný:

• Sám Bůh pokoje nechť vás cele posvětí a zachová vašeho ducha, duši i tělo bez úrazu a poskvrny do příchodu našeho Pána Ježíše Krista. (1. Tesalonickým 5:23)

b) Rozdíl v podstatě tělesné smrti

Tělesný život je spojení duše stělem. Tělesná smrt je rozpojení duše s tělem. Proto i Kristus byl jen jednou obětován, aby na sebe vzal hříchy. Hinduista Radhakrišnan přiznal:

"Mezi křesťanstvím a hinduismem je podstatný rozdíl. Zatímco hinduista, jakéhokoli vyznání věří v řetězec životů, křesťan věří, že člověku je uloženo jednou zemřít a potom bude soud."

Duše hinduisty se tělesně narodí, je spojena s tělem za trest, protože zhřešila - nesplatila plně svůj dluh v minulém životě. To dává v reinkarnačním systému určitý smysl, protože hmota je prý zlá. Za mzdu utrpení (odplata za hřích) si však duše spásu nikdy nemůže koupit. Spása je dar.

Mzdou hříchu je smrt, ale darem Boží milosti je život věčný v Kristu Ježíši, našem Pánu. (Římanům 6:23)

Křesťan je naopak za svůj hřích potrestán tělesnou smrtí, je s tělem rozpojen, aby se mohl radovat z věčného života v novém těle.

c) Rozdíl v podstatě soudu

Reinkarnista věří, že každé vtělení je část soudu a člověk se jednou svého celého karmického dluhu zbaví.

Biblické křesťanství má úplně protichůdné pojetí. Spása je dar:

• Ježíš jí odpověděl: "Kdybys znala, co dává Bůh, a věděla, kdo ti říká, abys mu dala pít, požádala bys ty jeho, a on by ti dal vodu živou" (Jan 4:10)

• Jsou ospravedlňováni zadarmo jeho milostí vykoupením v Kristu Ježíši. (Římanům 3:24)

• Bohu budiž vzdán dík za jeho nevystižitelný dar! (2. Korintským 9:15)

Dar můžeme jenom přijmout nebo odmítnout. Nic víc, nic míň. Nabízený dar spásy nemůžeme přijmout ani jedním z pěti tělesných smyslů, protože nemá hmotnou povahu. Přijímáme jej vírou, že Dárce i dar jsou skutečné. Vírou přijímáme jakékoliv svědectví, třeba i to, že existoval Napoleón.

• Kdo v něho věří, není odsouzen. Kdo nevěří, již je odsouzen, neboť neuvěřil ve jméno jednorozeného Syna Božího. (Jan 3:18)

Teď si řeknete, "kde je spravedlnost?" Reinkarnista si přece svůj dluh splatí, to je spravedlivé! Křesťan se však ze svého hříchu jednoduše vyprostí tím, že přijme Boží milost, na jeho místě je obviněn nevinný (Pán Ježíš Kristus) a věřící získá věčný život! Vždyť i Bůh je jasně proti svalování viny na druhé, od Něho princip spravedlnosti vzešel:

• Duše, která hřeší, ta umře; syn nebude pykat za nepravost otcovu a otec nebude pykat za nepravost synovu; spravedlnost zůstane na spravedlivém a zvůle zůstane na svévolníkovi. (Ezechiel 18:20)

Jenže Bůh zná také jiný princip:

• Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele. (Jan 15:13)

Který z těchto dvou principů měl Kristus následovat? Kdyby se pouze řídil podle principu spravedlnosti, nikdo, ani jeden člověk, by nebyl zachráněn. Kdyby se pouze řídil podle druhého principu lásky, nejen že by popřel princip spravedlnosti, ale musel by navíc zachránit všechny, i ty, kteří si to nepřejí.

Některé mravní principy mají větší váhu než druhé. Ušetření životů židovských novorozeňat v Egyptě mělo vyšší mravní váhu než poslouchat Bohem ustanovenou egyptskou moc, která poručila porodním bábám usmrcovat novorozeňata. Představte si, že by se pod vaším synem prolomil led. Řekli byste mu: "Dobře ti tak, varoval jsem tě, nelez na led, tak se za trest utop, stejně je to tvá vina." Jistě, toto chování by bylo veskrze spravedlivé, protože neuposlechnutí a zlovůle má zůstat na svévolníkovi, a váš syn si opravdu prosadil svoji vůli. Nebo byste riskovali svůj život, případně jej i ztratili, abyste neposlušného syna z vody vytáhli? Které rozhodnutí je morálnější? Spravedlnost? Nebo láska?

Naše hříchy však nebyly jen zapomenuty, to by Boží spravedlnost neuspokojilo. Ježíš Kristus je na sebe vzal, jako by je sám spáchal a byl plně potrestán za hříchy celého světa. Aby Bůh plně uspokojil princip spravedlnosti, tak nám svoji lásku - spásu dává darem. Je jen na nás, zda ji přijmeme. Láska se nedá nikomu vnutit, protože základem lásky je svobodná vůle. Takže, ať chceme či ne, spravedlnost dostala plné zadostiučinění. Bůh zvolil láskyplné sebeobětování:

• Jeho ustanovil Bůh, aby svou vlastní smrtí se stal smírnou obětí pro ty, kdo věří. Tak prokázal, že byl spravedlivý, když již dříve trpělivě promíjel hříchy. (Římanům 3:25)

• On je smírnou obětí za naše hříchy, a nejenom za naše, ale za hříchy celého světa. (1. Jan 2:2)

• V tom je láska: ne že my jsme si zamilovali Boha, ale že on si zamiloval nás a poslal svého Syna jako oběť smíření za naše hříchy. (1. Jan 4:10)

Pokuta, kterou Ježíš zaplatil, je nazývána výkupné, smíření a ospravedlnění. Ježíš byl trpícím služebníkem, který byl potrestán za každý hřích a za nás se stal obětním beránkem.

Mezi osobním a zástupným vykoupením je propastný rozdíl. Osobní vykoupení je v podstatě zákon hinduistické karmy, který provozují "ikřesťané". To je to - za dobrotu do nebe, a za lumpárnu do pekla.

1. Osobní vykoupení předpokládá, že zločinec má na vykoupení dostatek prostředků. Zástupné vykoupení předpokládá, že zločinec nemůže nikdy svůj přestupek splatit.

2. V osobním vykoupení je zúčastněn zločinec, v zástupném vykoupení je zúčastněn postižený.

3. Osobní vykoupení vykonává zločinec, zástupné vykoupení je přijato, obdrženo zločincem.

4. Osobní vykoupení je neslučitelné s milostí, zástupné vykoupení je nejvyšší formou milosti.

d) Rozdíl v podstatě konečného bytí

Téměř všichni reinkarnisté jsou univerzalisté, kteří věří, že všichni lidé budou spaseni. Bible však učí, že většina lidí, kteří přicházejí širokou branou, bude zatracena, a jen malé stádečko procházející těsnou branou bude zachráněno. Mnozí mohou tvrdit, že tohle není láska, ale sadismus. Jejich námitka však vězí v malém neporozumění. Univerzalisté a reinkarnisté vidí veškeré dění jako nevyhnutelné dílo osudu. Jinými slovy, bůh dělá to, co dělá z nutnosti, protože mu nezbývá jiná možnost.

Ale teisté a bibličtí křesťané věří vBoha se svobodnou vůlí, který dělá jen to, k čemu se rozhodne. A protože je absolutní a nekonečný, je proto také měřítkem svébytné spravedlnosti a podle Něho se spravedlnost měří. Jestliže chápeme svobodnou Boží vůli, kterou podle Jeho obrazu vlastníme i my, potom nemůžeme zakládat spásu pouze na Jeho lásce a dobrotě.

Boží láska není diktována Boží povahou, jako je tomu u univerzalistů a reinkarnistů. Boží láska, Jeho láska knám, je věc Jeho osobního rozhodnutí a Jeho svobodné vůle. Láska je vždy projevem svobodné vůle. Roboti nemohou milovat. Bůh nemusí milovat, Bůh se rozhodl milovat. Vše, co dělá biblický Bůh, dělá proto, že chce, ne proto, že musí. Stejné je to i s námi. Žádná Boží vlastnost sama o sobě nikoho nespasí - ani láska.

Bůh je dobrý, milující, ale je také spravedlivý. A aby uplatnil svobodně své vlastnosti, lásku a spravedlnost, zvolil alternativu, že Jeho láska je projevena v Ježíši Kristu, který uspokojil Boží spravedlnost v potrestání. Druhá Boží osoba - Ježíš Kristus - zachraňuje hříšníky, protože se je rozhodl svobodně milovat. V žádném případě nezachraňuje láska jako taková, což by byla jen sentimentálnost. A po sentimentální slepé Boží lásce bez svobodného rozhodnutí touží právě ti, kdo věří, že to pro každého dobře dopadne. Již jsme řekli, že kdyby Bůh uplatnil pouze lásku, každý by byl spasen. Kdyby zvolil jen spravedlnost, všichni by skončili v hořícím jezeře. Ale láska a spravedlnost, projevená v Ježíši Kristu, je cesta k věčnému životu, spojení s biblickým Bohem.

Bůh nezvolil reinkarnaci, abychom si ve svých životních cyklech spláceli svoje hříchy a dlužní úpisy. Bůh náš dlužní úpis splatil sám a jednou splátkou! Platbu nám poslal v Ježíši Kristu. Je na naší svobodné vůli, zdali Krista milujeme jako Spasitele, zdali jeho vykupitelský šek uložíme na náš nebeský účet. Nebo Jeho vykupitelský šek odložíme a budeme se snažit splácet ty nekonečné dlužné miliardy našimi šestáky vzorného chování?

Uvažujme. Jestliže je peklo jen Boží výhrůžka, která se nikdy nevyplní, potom to znamená:

1. Hrozba by mohla být vykonána, ale nebude

2. Bůh stvořil lidskou povahu tak, aby všichni byli spaseni, a potom hrozba nemusí být vykonána.

V prvním bodě prý Bůh jenom vyhrožuje, aby nás strachem motivoval kdobrotivému výkonu. Jenže Bůh je absolutní a co řekne, tak se stane. Za plané řeči budeme souzeni my, ne On.

Platí-li druhý bod, potom je Ježíšova důvěryhodnost úplně narušena, protože sám o pekle učil, že je skutečné a hovořil o lidech, kteří tam už jsou. Navíc, proč by vyhrožoval, nebo strašil lidi peklem, když nakonec budou všichni spaseni? Dále, robot bez svobodné vůle nemá možnost si zvolit spásu nebo zatracení, a proto nemůže být strašen. Jen ten, kdo má svobodnou vůli zvolit si dobro nebo zlo, se obává, aby nezvolil to zlé. Kdyby nebylo peklo, potom bychom neznali ani jeho koncepci. Tím, že někdo tvrdí, že neexistují vědomá pekelná muka, říká jen to, že by existovat mohla, protože popřít se dá jenom to co, může být. Kdyby něco skutečně neexistovalo, potom bychom se o tom ani nemohli bavit, protože bychom neměli ani pojetí, co máme popírat.

Biblické křesťanství a reinkarnační domněnka nejsou podobné, ale vzájemně se vylučují. Bůh nás chce dobře informovat o našich svobodně zvolených alternativách, ale člověk je zodpovědný za konečnou volbu.

- pst -