Od té doby, co jsme začali oslavovat Mezinárodní den žen a "zapoměli" květnovou neděli, která tradičně patřila matkám, přispělo Československo do mezinárodních dějin s oslavami Mezinárodního dne dětí.

Západ, který se neučí ani z historie ani ze zkušeností jiných, naletěl na stejnou hloupost. Dnes se vážně diskutuje o právech dětí, především o takových právech, které zbaví matky a rodiče výchovného vlivu. Neuplynulo ani dvacet let a rodina, její funkce, je v troskách.

V roce 1987 známý americký dětský psycholog J. Belsky, tentýž, který v r. 1970 s jistotou dospěl k závěru, že dětská péče mimo rodinu rozhodně nemá škodlivé účinky, zvolal na poplach. Výsledky se dostavily. Kojenci v péči mimo domov projevují znaky nejistoty, zvýšenou podrážděnost, menší trpělivost, nižší toleranci při řešení problémů, daleko méně spolupráce, neposlušnost a především trpí společenskou nejistotou. Zdravotní potíže kojenců, kteří v průměru každé tři minuty strčí něco do pusy, jsou kritický problém všech institucí, které o ně pečují.

Batolata odloučena od matek každodenní rutinou podvědomě "interpretují" svůj vztah k matce stejně jako opuštěné mládě zvířete. V přírodě mládě zahyne, v lidské společnosti se důsledky dostaví v plné míře často až ve školním věku a nejsilněji během puberty. Děti, které vyrůstaly mezi 58 lety věku i v nejlepších střediscích denní péče projevují agresivní chování, útoky, kopání, vyhrůžky a hádavost daleko častěji než děti, které vyrůstaly v domácí péči nebo začaly chodit do středisek dětské péče později.

Podle údajů Státního statistického úřadu ČSSR končí každé třetí manželství rozvodem, každé šesté dítě žije v rozvrácené nebo neúplné rodině, 65 procent dospívajících tráví volný čas na ulici. Roste kriminalita mládeže, množí se projevy vandalství a hrubosti. Děti od 6 do 15 let se na ní podílejí víc než 6 procenty. Nejedná se jen o kriminalitu majetkovou, ale i násilnou.

Československo má jednu z nejvyšších zaměstnaností žen na světě. V domácnosti je jen něco přes 4 procenta žen, které mají děti. Po léta ženy, pedagogové a psychologové konejšili sami sebe, že jesle, školky, družiny a školy pod dohledem zkušených zdravotníků a pedagogů, jsou to nejlepší co můžeme dětem dát, pokud možno od nejútlejšího věku. Ženy bojovaly dlouhá léta za rovnoprávnost, teď jí konečně "mají" na Východě i na Západě. Monumentální problém, který vznikl, působí starosti i těm nejpokrokovějším ideologům a zastáncům ženské rovnoprávnosti. Co se stalo s dětmi, mládeží, co se stalo s rodinou? Žádná, ani placená profesionální péče nemůže nahradit přirozený vztah dítěte k rodičům, především k matce. Nikdo jiný nemůže nahradit matku, mateřství a vývoj zdravého dítěte, které je přínosem celé společnosti.

Výdělek, který matka přinese do domácnosti a obětuje i na nejlepší privátní dětskou péči, nikdy nenahradí mateřskou lásku. Často nepřinese ani zvýšení kupní síly rodiny. "Ekonomicky silnější rodina" nenahradí dětské potřeby žádným množstvím potřebných i nepotřebných materielních výdobytků dnešní doby. Děti, které jsou vychovány "studeným odchovem" institucí nejsou schopny založit vlastní rodinu, o čemž svědčí hrůzné rozvodové statistiky.

Statistiky Východních i Západních zemí jsou si velice podobné, přestože příčiny se mohou zdát na první pohled rozdílné. Přesto máme něco společného. Školní systém na jedné i druhé straně vtlouká dětem do hlavy od útlého věku Evoluční teorii jako fakt a její společenské důsledky jsou prvotní příčinou dnešních problémů. Děti nejsou Boží dar, ale jenom mláďata, která jsou rodičům často na obtíž. Společnost vyloučila lidskou zodpovědnost vůči Bohu. Úžas a strach z odpovědnosti vůči Bohu přiváděl člověka na kolena. Dnes zbývá jen strach z člověka a velmocí a ten přivádí benaděj ve společnosti a mládež k sebevraždám a násilí.

Děti i mládež hledá východisko v partách, alkoholu, propadají drogám, zločinnosti, nenávisti a pocitu marnosti. Ve Spojených Státech ročně skončí sebevraždou 6,000 mladých životů. Padesát procent mladých Američanů dnes nevěří, že zemřou přirozenou smrtí. V Anglii ročně uteče z domova 75,000 dětí ve věku 13-15 let. Množství dětí utíká nejen z rebelie, ale děti jsou sexuálně a fyzicky napadeny, zneužívány vlastními rodiči a utíkají ze strachu z jedné hrůzy do druhé.

Naše děti, děti celého světa žijí v osamění, zanedbané, ignorované, zapomenuté a přežívají bez lásky rodičů a matek. Chudoba není pouze nedostatek jídla, ale především nedostatek citu a lásky. Děti celého světa trpí. Trpí hladem, umírají v nedostatku a chřadnou v nadbytku materielní prosperity. Bezbranné děti platí daň za naší nevěru k Bohu. Dokud se nevzpamatujeme, neuvědomíme si Boží plán pro rodinu, nepomohou nám ani pegagogové, ani ideologové, psychologové, lékaři či sociální pracovníci.

Nikdy v historii lidstva nebyly životy dětí ohroženy tak jako dnes. Miliony zoufalých výkřiků, které slyší pouze Bůh končí život v kachlíkárnách nemocnic. Ženy, celá společnost, propadly nejhoršímu hříchu jakého jsme schopni.

Západní svět ukázal pravou tvář silným protestem proti distribuci pilulky, která vyvolá spolehlivě potrat, aniž je zapotřebí krvavé asistence "lékařů." Svět chce násilnou, krvavou oběť. Sobectví a touha po zisku se nezastaví před ničím. Východ se snaží zachránit zkomírající ekonomii zotročením žen a v obou systémech jsou obětí děti, ať již narozené nebo ještě ty nenarozené.

Pán Bůh však zná každého z nás ještě dřív než jsme byli utkáni v životech našich matek. Pán Bůh ve své lásce neopustí nevinné a bezmocné. Pán Bůh slyší výkřiky maličkých, kteří najdou ochranu v Božím náručí místo aby spočinuly v náručích milujících matek. Pán zachová duše nevinných ze spárů "moderního člověka", ale každý člověk bude stát jednoho dne před Bohem a bude se zodpovídat za svoje činy. Právo na život patří pouze Bohu, nikdy ne člověku.

22. duben byl vyhlášen jako Mezinárodní den Země. Další svátek, který přikrývá utrpení přírody a životního prostředí. Člověk opět oslavuje co sám zplundroval.

Ale tím naše hrůzné oslavy nekončí. Březen, duben, květen, červen, oslavy dnů, měsíců, roků a můžeme pokračovat do nekonečna. V USA dokonce vyhlásili rok gramotnosti. Školní sytémy nejsou schopné naučit děti číst, zato zničit víru v Pána Boha dovedou od nejútlejšího věku. Vzdělání, morálka, soucit upadají s každou novou generací. Od té doby, co člověk začal vládnout sám sobě, voláme na poplach. Kolik nových, mezinárodních oslav si ještě vymyslíme, abychom pokrytecky oslavovali člověka, místo abychom vzdali slávu Pánu Bohu?

- kas -