Slovo sekta máme z latinského secta. Další latinská slovíčka pro sektu jsou schola a domus. Z toho vyplývá, že sekta by se měla vždy klasifikovat podle své školy, podle svého učení, z  kterého "domu" vychází. Ministryně spravedlnosti Spojených států Clintonovy vlády, Janet Reno, definovala sektáře následujícím způsobem: Sektář je ten kdo:

1. pevně věří Bibli a v druhý příchod Ježíše Krista;

2. se často zúčastňuje kroužků studia Bible;

3. věnuje vysoké částky na křesťanské záležitosti;

4. vyučuje doma své děti;

5. shromáždil potravin k přežití v případu nouze;

6. pevně věří v druhý dodatek americké ústavy (právo nosit zbraně);

7. nedůvěřuje mohutné vládě.

Takže jsem se ocitl rázem, podle Janet Reno, mezi sektáři, protože kromě hromadění potravin věřím ve všechny body.

Jak stanovíme definici sekty, sektáře? Uvědomme si, že žijeme ve světě relativismu. Pro Jehovovy svědky je sektář Mormon, i evangelikální křesťan. Pro Mormona je sektářem naopak Jehovův svědek i evangelikální křesťan. A pro evangelikálního křesťana jsou sektáři oba, jak Jehovův svědek tak i  Mormon. V relativismu se k definici sektáře nedopracujeme, protože každý vychází z jiného "ideálu". Nesplňuje-li kdokoli tento ideál, je označen za sektáře. Jsou i definice sektářů, které se věrouce, a doktríně úplně vymykají a spočívají pouze v dopadu na společnost. Tedy, má-li náboženská organizace příznivý vliv na společnost, pak sektou není. Má-li nepříznivý společenský dopad, sektou je. Problém ale vězí v malém háčku, kdo bude rozhodovat o tom, je-li dopad na společnost příznivý nebo nepříznivý? Janet Reno klasifikuje domácí výuku dětí jako nevhodnou, protože stát tím ztrácí kontrolu nad centrálně ovládanou manipulací mladé generace. Mnoho obyčejných občanů USA naopak zase věří, že domácí výuka má příznivý vliv na společnost, protože vychovává samostatně myslící nezotročené občany. K definici sektáře se opět nedopracujeme.

Ze zkušenosti víme, že když dva říkají totéž není to totéž. Dva používají tatáž slova - Kristus, Bible, znovuzrození, Bůh, spása, ale často si každý z  nich představuje pod těmito, a nejenom těmito slovy, něco úplně jiného. Proto Bůh nečte naše slova, ale přímo naše srdce:

Protože známe tuto bázeň před Pánem, přesvědčujeme lidi. Bůh vidí do našeho srdce a doufám, že i vy ve svém svědomí do našeho srdce vidíte. (2. list Korintským 5:11)

Můžeme z tohoto bludného kruhu vyjít ven? Jednou jsem vedl hovor s židovskou přítelkyní o Kristu a jak jej popisuje Starý zákon. Židé Nový zákon nepřijímají. Když už musela přiznat, že Ježíš je jejich Mesiáš, prohlásila: "Vždyť já tomu Starému zákonu také nevěřím..." Dokud si vzájemně nedefinujeme pojmy, jakou hodnotu má potom lidský jazyk, jestliže jeden mluví o voze, a druhý o koze? Definice pojmů je nesmírně důležitá. Když dva řeknou totéž, předpokládáme, že to také totéž znamená. Jinak se nedomluvíme na ničem, ať je to v oblasti vědecké, náboženské nebo politicko-hospodářské.

Proto je nesnadné určit, kdo je a kdo není pavědec v oblasti přírodních věd, kdo je a kdo není sektář v oblasti víry, kdo je a kdo není demagog v  oblasti politicko-hospodářské.

Vědec geolog například určí, že určitá hornina je tolik a tolik milionů let stará, na základě poločasu tedy rychlosti rozpadu uranu a poměru mezi množstvím matečného výchozího uranu, a množstvím dceřiného radiogenetického olova. Tento badatel musel učinit výchozí předpoklady:

1) poločas, rychlost rozpadu uranu na olovo byl a je stálý a neměnný;

2) poměr mezi uranem a olovem při vzniku horniny je znám;

3) žádné chemické ani fyzikální vnitřní ani vnější pochody nezmenšily ani nezvětšily jak obsah uranu tak olova od vzniku horniny.

I laik okamžitě vidí, že celý přesný výpočet stáří horniny je založen na neudržitelných předpokladech. Tak, kdo je a kdo není pavědec? K výsledku se nedopracujeme, protože nikdo, nemůže s jistotou určit ani jeden z výše uvedených třech základních předpokladů, protože u tvorby horniny nebyl. Výpočet stáří hornin touto metodou je pro mne osobně zhola nemožný. Proto mi rozumově dává nekonečněkrát vetší smysl:

Kde jsi byl, když jsem zakládal zemi? Pověz, víš-li něco rozumného o tom, (Jób 38:4),

než bezmezně věřit výše uvedeným třem "vědeckým" předpokladům. Opravdu, záleží jen na tom jakým předpokladům věříme.

A teď již tušíte, proč takový odklon od tématu. Určení kdo je a kdo není sektář v oblasti víry vlastně také vychází z toho, jakým předpokladům věříme.

Jestliže někdo předpokládá, že náboženství jsou tu jen od toho, aby bylo na světě lépe, potom je jeho definice sektáře založena na společenském dopadu a vlivu té či oné náboženské pospolitosti. Pro tohoto humanistu, je třeba učení Mormonů tím nejlepším nesektářstvím, protože Mormoni mají velmi dobrý vliv na rodinu a společnost. Nekouří, nepijí, věnují se dětem, sportují, jsou vynikajícími pracovníky atd. Nechci rozebírat ani srovnávat Mormonské učení, chci jen na jejich příkladě definovat problematiku definice sekty.

Na druhé straně, podle americké ministryně spravedlnosti Janet Reno, Mormoni jsou sektáři, protože kromě prvního předpokladu kdo je a kdo není sektář Mormoni vyhovují všem zbylým šesti předpokladům. Vedou a zúčastňují se pravidelných kroužků studia Bible, věnují vysoké částky na křesťanské záležitosti, často vyučují doma své děti, shromažďují potraviny k přežití v případu nouze, pevně věří v druhý dodatek americké ústavy, a nedůvěřují velké vládě.

A do třetice tady máme biblického křesťana, který má jediný předpoklad a to je Bible:

Kdo je lhář, ne-li ten, kdo popírá, že Ježíš je Kristus? To je ten antikrist, který popírá Otce i Syna.

(1. list Janův 2:22)

Biblický křesťan z Bible tedy vyčte, věří tomu, a staví na biblickém předpokladu, že Ježíš, je jediný člověk, který byl Kristem, tedy pomazaným Bohem. Pro Mormona je Kristus také Bohem, ale Satan je Kristův bratr, nebeský otec byl také kdysi člověkem jako my, a každý správný Mormon je embryonální bůh, který doroste do plného božství a bude bohem vládnout své planetě jako náš Bůh dnes. Biblický křesťan tedy považuje Mormona za sektáře stejně jako Janet Reno, ale na úplně jiných předpokladech.

Židé považovali vznikající křesťanství, to nejrannější, také za sektu, protože stavěli na předpokladu tradičního ne biblického judaismu:

"Z toho důvodu jsem vás pozval (Pavel), abych vás mohl spatřit a mluvit s vámi. Vždyť jsem v těchto okovech pro to, v co Izrael doufá." Oni mu odpověděli: "My jsme nedostali z Judska žádný dopis, ani nikdo z bratří nepřinesl o tobě žádnou zprávu, ani o tobě nikdo nemluvil nic špatného. Ale rádi bychom slyšeli, jaké je tvé smýšlení, neboť je nám známo, že všude jsou proti této sektě." Určili mu den a přišli k němu ve velkém počtu. Od rána do večera k nim hovořil a vydával svědectví o Božím království. Přesvědčoval je o Ježíšovi důkazy z Mojžíšova zákona i z proroků.

(Skutky apoštolské 28:20-23)

Až uslyšíte že to a to společenství je sekta, zeptejte se proč? Pak se dovíte, na jakých předpokladech ten, kdo je za sektu označuje staví. Neměli bychom se na slovo sekta dívat opovržlivě. Vždyť je to jen učení, škola, s kterou můžeme a nemusíme souhlasit. Příslušníci jiné školy, jiné sekty zase nesouhlasí s naší školou a proto právě nás za sektáře považují. Naše škola, náš dům, naše sekce, naše oddělení je jen Bible, a to se nebude líbit nikomu, kdo k Bibli přidává například tradici, a pak vyznává školu Bible a tradice.

Vidíte, jak je důležité porozumět na jakých předpokladech stavíme? Předmětem této úvahy není, abychom se dopátrali, která sekce víry je ta pravá, úkolem je, abychom si uvědomili, že slovo sekta není žádný bubák. V nás, jednotlivých lidech i našich společenstvích, je bubáctví až přespříliš.

-pst-

« Pro sektáře je

nejdůležitější, kam patří.

Pro křesťana - komu patří.