Pokračování.
Ale tím výčet misionářské práce v Indonézii zdaleka nekončí. V Papuánsku je víc než 3,000 misionářů, kteří pracují na indonézské i australské straně. Jejich služba je obdivuhodná. Známe několik misionářů osobně a jsou to lidé vzácných charakterů. Netvrdím, že styk domorodců se západní kulturou přináší vždy užitek. Často i ty nejlepší úmysly přinesou pohromy. Lidé z vnějších světů přinesli choroby, které jim samotným neublíží, ale celé kmeny domorodců, kteří proti nim nemají imunitu, vymírají. Jaký pokrok přinese snaha dobročinných organizací zavést oděv pro domorodce, když neznají koncept osobní hygieny, natož tak praní prádla? Domorodci v pralesích Iriánu se neumývají, aby nerozhněvali zlé duchy. Proti chladu se chrání vrstvou prasečího sádla a sazí.

Misionáři studují domorodé jazyky, tvoří psaný jazyk, překládají bibli a plní Boží přikázání:

• Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého a učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal. (Mt 28:19)

Pomáhají i zdravotně. Učí domorodce pěstovat více a jiné druhy zemědělských produktů. I ty "nejprimitivnější" kmeny mají vyjadřovací schopnosti, nad kterými zůstává jednomu rozum stát. Jejich slovní zásoba, nuance, gramatika zamotá hlavu jazykozpytcům i antropologům. Ti však o tom moc nemluví. Antropolog potřebuje "primitivního člověka," jinak by musel hledat odpovědi na další otázky. Například jazyk Namia, v Papuánsku má dvacet sloves, které znamenají "řezat." Domorodci byli k smrti vyděšeni, že byl Abrahám obřezán. Přesmyčky jako kepala, kelapa hlava nebo kokosový ořech, desa a dosa vesnice nebo hřích, rambut, rumput vlasy nebo tráva rozesměje i naše pomocníky, protože si to kde kdo plete.

Dnes je kolem světa asi 250,000 misionářů ve více než 180 zemích. Současný svět má víc než 17,000 národních skupin, které ještě neslyšely Boží slovo. Globální mapovací program, strategické zkušenosti, statistiky, zeměpisná poloha, studium politických zřízení jsou metody, které připravují půdu misionářům i v těch nejodlehlejších místech světa.

Kdo jsou tito "blázni," kteří přijdou s rodinami, malými dětmi do těch nejodlehlejších a nejnedostupnějších míst, i mezi lidožrouty? Místa, která jsou zamořená malárií, kde není pitná voda, kde číhá nebezpečí na každém kroku a nejenom přírodní, ale i lidské a politické? Někteří misionáři vyrostli jako děti misionářů a jsou natolik sžití s domorodci, že cítí potřebu, aby vytrvali a pokračovali již v započaté práci. Někteří vidí své životní poslání v misionářské práci a připravují se na ní od dětství. Ne všichni vydrží. Další se stanou misionáři až po nebo během světské kariéry ne z mladické nerozvážnosti nebo touhy po dobrodružství, ale právě proto, že dozráli. Poznali život bankovních úředníků, pojišťovacích agentů, inženýrů v korporačních sférách. Nenašli uspokojení, nenašli životní poslání. Proč evangelizovat lidožrouty a ne svoje okolí? Proč se vydávat do nebezpečí pralesů a džunglí?

Evangelizovat "civilizované a dobré lidi" je často těžší práce než život mezi lidožrouty. Misionář snadněji vydrží bez dnešních vymožeností, než bez viditelných výsledků své práce. Proč je tak nesnadné evangelizovat prosperující národy?

• Žili jste rozmařile a hýřili jste na zemi, vykrmili jste svá srdce pro den porážky! (Jk 5:5)

Odměnou pro misionáře jsou připravená srdce divochů, která plní Božím slovem místo aby plnili svá světská konta. Lidská duše je cennější než všechny poklady světa. To tvrdí bible. Misionáři nepřicházejí vládnout, hřímat a zastrašovat, ale přicházejí zasévat semínka víry a sloužit. Růst dá sám Pán Bůh. Národy i jednotlivci, kterým dal Bůh svoje Slovo a nechávají jej ležet ladem, nemají omluvu. Nejen že nemají omluvu, ale nesou zodpovědnost za vlastní slepotu.

Nejsme odborníci na misionářskou činnost, ale poznali jsme mnoho různých programů a metod. Náš zájem o tuto práci roste. Organizace Mobilizace, která vznikla v německém Mosbachu má několik set dobrovolníků a dva velké parníky, které brázdí vody světa. Před nedávnem ztratili loď Logos ve vodách Jižní Ameriky. Loď se nepotopila, ale je prakticky odepsaná, neopravitelná. Druhá loď Doulos byla v r. 1988 tři měsíce v různých indických přístavech a Malajsii. Dorazila i k nám do Indonésie, ale dlouho nepobyla. Z plánovaného dvouměsíčního pobytu zbylo pár dnů. Zasáhlo ministerstvo náboženství, které misionářům v Indonésii nepřeje. Ale i krátké zastávce Pán Bůh požehnal. Přišlo asi 70% celkového počtu očekávaných návštěvníků.

Filozofie otevřených hlav je jedna z největších lží dneška. Ne filozofie otevřených hlav, ale vnitřní pohostinnost zajistí vzájemné ocenění, radost a pochopení. Z otevřené hlavy i to málo, co v ní je, buď vypadne, nebo se přeplní všemožnými nesmysly, jenom ne pravdou. Té se dnešní člověk vyhýbá. Otevřít hlavu ďáblu není těžké, ale ďábla může vypudit jenom Kristus. Každý z nás má pouze jednoho pána. Buď patří Pánu Bohu nebo vládci tohoto světa, Satanovi.

• Nikdo nemůže sloužit dvěma pánům. Neboť jednoho bude nenávidět a druhého milovat, k jednomu se přidá a druhým pohrdne. (Mt 6:24)

Indonésie je plná okultních seancí. Lidé jsou velice citliví a otevření k nadpřirozeným úkazům a žijí ve strachu z duchů. Když náš Hafík někdy v noci vyje, pomocníci nevystrčí nos a pustí rádio, aby gamelanová muzika zahnala zlé duchy. Zpočátku jsme se divili, jak to v Indonésii staví. Že by jim nevycházelo vodorovno? Vertikálně postaví zdi, jak když střelí. Schůdky 5 cm, 3 cm, 8 cm staví v místech, kde to člověk vůbec neočeká. Nemají žádnou funkci, jen snad k tomu, aby se na nich jeden přerazil. Obzvláště koupelny jsou členité. Až později jsme se dozvěděli, že tyto nastražené stavební léčky mají za úkol znesnadnit život zlým duchům. Stavby hotelů, nemocnic, škol, úřadů se neobejdou bez patřičného obřadu uchlácholení zlých duchů. Obyčejně se obětuje několik kozlů nebo buvolů a jejich hlavy se zakopou do čtyř světových stran pod základy celého projektu. Tohle respektují firmy z celého světa a západní šéfové o tom rozpačitě mlčí. Začne-li zlý duch v terénu trápit kuchaře na projektech velkých staveb důlních a stavebních společností, stěhuje se celý tábor. Jinak se rozutečou všichni dělníci. Nám by se zdálo, že stačí vyměnit kuchaře. Stačí jedno slovo a celý projekt se zastaví. Totéž platí o domácím mančaftu. Poznají-li, že se do domu nastěhoval zlý duch, neudrží je nikdo ani párem koní.

V Bandungu jsme se byli podívat na představení zvláštního kmene Baduíí. Baduií jsou bílí a modří. Bílí žijí odděleně od světa. Žení se mezi sebou a nikdo z vnějšího světa je nesmí vidět nebo mezi nimi žít. Modří jsou viditelnější a občas pořádají veřejná představení. Několik hodin před vystoupením se uvedou do tranzu. Jak, to nevím, ale na jevišti byli řádně naložení. Kapela byla vřeštivá, podobné melodie jakými v Indii hypnotizují kobry. Z rámusu bubnů začala za chvíli bzučet hlava každému. Nejdříve vystoupila mladičká děvčata s tváří panenek. Mrskaly karate seky, výpady. Po nich nastoupili mládenci oblečení do černých karate mundurů. Předvedli daleko více respekt vzbuzující představení. Po nich nastoupili jednotlivci. První předvedl ostrost nože. Jedním šmikem uřízl pramen vlasů jako břitvou. Potom začal řezat vnitřní stranu svého předloktí. Ve tváři nehnul ani svalem a po každém řezu přibyla krvavá čára. Řezal a maloval, až měl paži zkrvavenou. Nám se tajil dech a zvedal žaludek. Když byl dostatečně zkrvavený, vzal do pusy vodu, možná něco jiného, prsknul na paži a ta byla čistá.

Další začal chroupat skleněné zkumavky. Chroupal a polykal, ale když vyplivnul sliny, nebyla tam žádná krev. Jestli to bylo opravdové sklo, si nikdo z nás neověřoval. Muzika vřeštěla dál. Vyschlý dědek tancoval a výraz jeho tváře byl při nejmenším zajímavý. Jeho tělo se na jevišti kroutilo, svíjelo, ale jeho pohled a přítomnost byla jaksi mimo. Celé představení smrdělo ďábelskou kuchyní.

Skvadrona "kuchařů" obstarala další číslo programu. Dali na hlavu jednoho z nich kokosový ořech plný hadrů politých petrolejem, zapálili oheň a v různých pánvích smažili a vařili. Celé to trvalo dlouho, ale sedící hlava neprojevovala nepokoj a stejně jsme se cítili my.

Další mládenec si dal mezi zuby rozžhavené uhlí a druhý si od něj odpálil cigaretu. Potom uhlí rozkousal a chroupal jeden žhavý uhel za druhým. Po žhavém představení přišla šavle. Samozřejmě zase ostrá jako břitva. Nevěděli jsme, co očekávat, a žaludek se opět hlásil. Hrdina nejdříve začal pižlat stehno, žádná krev. Pak si odhalil břicho, žádná krev. Když si začal podřezávat krk, začaly se slabší nátury odvracet. Na poslední úkon, kdy řezal jazyk, byl hrozný pohled, ale opět žádná krev.

Poslední expert nastoupil v červeném tílku, předklonil se, zavázali mu pusu šátkem a začali mu lít na záda kyselinu solnou. Tílko se rozpustilo na cáry a protože bylo červené, cucky, které zůstaly, vypadaly jako sražená krev na zbičovaných zádech. Video kamery běžely, fotoaparáty blikaly a všichni společně jsme byli rádi, když celé představení skončilo.

V neděli jsme se byli podívat na beraní zápasy. K aréně nás přivezly vozíčky tažené poníky. Připadali jsme si jako děti ve Stromovce. Vyfešákovaní berani a spousta vyjících a štěkajících psů cítili bojovou atmosféru. Psi byli ohavně zjizvení a z jejich výrazů se dalo těžko poznat, že pes je nejlepší přítel člověka nebo naopak. Nejdříve nastoupila lehká váha, berani do 30 kg. Nacouvali do útočné pozice, vyrazili proti sobě a křáp. Rána za ranou, útok za útokem. Zápasili 4 minuty a kdo vyhrál, nevíme. Do toho vřeštěla stará známá kobří kapela Baduíí. Nevím, kdy se ze svého tranzu proberou. Píšťalník musí mít mozek úplně rozvibrovaný. Na papuli měl něco, co připomínalo náhubek, to asi aby se mu tváře nevyboulily z toho usilovného foukání. Baduínský dědek hypnotizoval duchy i berany svými nenapodobitelnými pohyby. Čím větší beran, tím větší pecka a tím méně útoků. Žádná krev, žádné boční útoky, jen pořádné berany, berany duc. Po zvláště vydařených útocích byli berani silně otřeseni. Jejich pánové jim masážovali hřbety, ohýbali přední nohy a to je snad povzbuzovalo k dalším útokům.

Po beraních zápasech se konaly psí s prasaty, ale toho už se nikdo z nás nezúčastnil. Jsou to krvavé, kruté zápasy a lidé sází na vítězství šampiónů.

Bandung nabízí turistům tolik podívané a rozhodně stojí za návštěvu.

- kas -