Poznámka ZODu: Biblická theodicie je kontroverzní téma. Náročnějšímu čtenáři však rozšíří pohled. Autor několikrát cituje z Westminsterského vyznání víry, (WVV). Upozorňujeme, že WVV bylo sepsáno jenom lidmi, není to Písmo a proto nemá konečnou autoritu. WVV obsahuje významné shrnutí reformovaného biblického učení – teologie smlouvy. V mnohém souhlasíme s WVV, především v otázkách Boží svrchované milosti. K otázkám smluv, tj. vztahu Starého a Nového zákona, však přistupujeme, na rozdíl od WVV, z pohledu nejsvrchnějšího zjevení t.j. ze zorného úhlu Nové smlouvy. Širší souvislosti najdete v „teokapsu“ „Čtyři Abrahamova potomstva“; na požádání zašleme.

Ronald Nash napsal, že nejvážnější výzvou theismu byl, je a bude problém zla¹. Warren věří, že pravděpodobně žádná jiná skutečnost nebyla vznášena proti judeo-křesťanské (biblické) tradici s větší frekvencí a silou

, než existence zla². A David E. Trueblood bez obalu tvrdí, že existence Boha a přítomnost zla a utrpení ve světě je důkazem pro ateisty³. Ale i sami bibličtí pisatelé mají problém v otázkách Bůh a zlo. Prorok Abakuk si stěžuje:

• Tvé oči jsou čisté, nemohou se dívat na zlo a hledět na trápení. Proč tedy trpíš věrolomné, mlčíš, když svévolník pohlcuje spravedlivějšího?“ (Abakuk 1:13) [ČEP]

a Gedeon se ptá:

• Dovol, můj pane, je-li s námi Hospodin, proč nás tohle všechno potkává? (Soudcům 6:13).

Jestliže, jak říká bible, Bůh, který je všemohoucí a dobrý, na věčnosti neměnně rozhodl o všem, co se kdy stane a svrchovaně a prozřetelně řídí vše ve Svém stvořeném vesmíru, jak můžeme říci, že není autorem zla? Jak vysvětlíme akce Boha v přítomnosti působení zla, utrpení a bolesti? To je základní otázka, kterou se zabývá „theodicie“.

Tento výraz pravděpodobně poprvé použil německý filosof Gottfried Leibnitz (1646-1716) a je odvozen od řeckých slov (Theos Bůh a dike spravedlnost). Obojí souvisí s obhajobou dobroty a spravedlnosti Boha tváří v tvář zlu ve světě. Jak uvidíme, problém zla není vynucená polemika, jak se někdy říká. Ve skutečnosti, jak řekl Gordon Clark:

Zatímco se nejrůznější pohledy v tomto bodě rozcházejí, teologický systém nazývaný kalvinismus, vyjádřený Westminsterským vyznáním víry, nabízí uspokojivou a naprosto logickou odpověď⁴.

Uvidíme, že výchozí bod theodicie vychází z Božího slova.

V průběhu staletí vznikla řada rádoby-křesťanských pokusů, jak tento problém řešit. Mary Baker Eddy, zakladatelka církve „Křesťanské vědy“ vnímá zlo jako cosi neskutečného, takže zlo je jen iluzorní představa. Nedávno, E. S. Brightman a Rabbi Harold Kushner zvolili vysvětlení konečného boha. Tento bůh má omezenou moc a inteligenci, takže za zlo ve světě nenese odpovědnost. Na druhé straně zoroastrianismus a manichenismus představuje dualistický koncept víry, což znamená, že protichůdné síly dobra a zla působí vedle sebe věčně, nezávisle na sobě ve formě konečných (omezených) božstev. Také člověk má dvě základní podstaty – tělesnou a duchovní. Svět je tedy ovládán silami dobra a zla. Leibnitz racionalisticky tvrdil, že Bůh byl morálně zavázán stvořit „nejlepší ze všech možných světů“. Protože zlo je ve světě, Bůh tento svět stvořil jako nejlepší ze všech světů, které stvořit mohl.

Podobné teorie jsou biblickému vidění světa na hony vzdáleny. Bible jasně učí, že zlo není iluzorní. Hřích je skutečný. Je to zřejmé v pádu člověka a následném Božím prokletí celého vesmíru⁵. Bůh nemůže být viděn jako někdo nižší než všemohoucí a vševědoucí Božství. On stvořil vesmír ex nihilo (z ničeho). Navíc je zde skutečnost, že Bůh je Stvořitel a Udržovatel veškerého bytí a vylučuje jakoukoliv formu dualismu⁶. Bůh nestrpí žádnou „konkurenci“.

Rovněž Leibnitzův závěr je mylný. Mluví o Boží morální zodpovědnosti stvořit nejlepší z množství možných světů, z nichž každý je více či méně dobrý. Tím staví Boží prozřetelnost na hlavu. Bůh nestvořil tento svět, protože je nejlepší, ale je nejlepší proto, že se tak Bůh rozhodl. Boží volby nejsou určovány ničím ani nikým kromě Boha samého. Kalvín tento princip jasně chápal, když napsal:

Boží vůle je nejvyšším měřítkem spravedlnosti a cokoliv On chce, už tím, že to chce, musí být považováno za spravedlivé. Když se někdo ptá, proč se Bůh rozhodl tak, jak se rozhodl, hledá něco vyššího než Boží vůli, což nemůže nalézt.⁷

Dále, Leibnitzův pohled se přiklání k eliminaci lidské zodpovědnosti za hřích tím, že představuje hřích jen o něco vážněji než neštěstí, které se člověku přihodilo. Bible však jasně říká, že člověk je za svůj hřích odpovědný. Například v Davidově modlitbě pokání v Žalmu 51 neobviňuje David Boha, ani svou matku nebo Adama, s nimiž je spojen řetězovou reakcí, která v konci konců vedla k jeho hříchu. David obviňuje přímo hříšníka – sám sebe.

Také Augustín, biskup z Hippo, přemýšlel o podstatě zla. Ve svém Městě Božím i jinde zastával následující názor:

protože Bůh učinil všechny věci dobré (Genesis 1:31), nemůže zlo existovat nezávisle. Zlo je absence dobra a tma je absence světla. Není to tedy pozitivní přítomnost něčeho. V tom případě, zlo nemůže působit hřích – je to absence dobra ve stvoření, které působí zlo. Zlo je nepřítomnost dobra a je důsledkem toho, že se stvoření odvrací od Božího přikázání k „jinému dobru“ podle svého uvážení. Zde je podstata zla – je to samo stvoření, které je tvůrcem hříchu, nikoliv Bůh.

Ale ani tento přístup nepodává uspokojivé vysvětlení. Jak napsal Clark,

postrádání příčin zla, jestliže takové jsou, nevysvětlují, proč dobrý Bůh hřích nezrušil a nezaručil, aby si člověk vždy vybral nejvyšší dobro⁸.

Ani arminianismus, jakožto kvasi-křesťanský systém, nenabízí lepší řešení. Arminiánští teologové připisují původ zla svobodné vůli člověka, ne Božímu rozhodnutí, a tím potvrzují dualitu forem. Adam si ve své svobodě zvolil hřích nezávisle na Boží svrchované vůli. Adam prý měl „svobodu nereagovat“ na Boží vůli. Bůh „dovolil člověku hřešit“. Ani tento výklad problém neřeší. Clark vysvětluje:

Zdá se, že myšlenka, že Bůh pouze dopouští zlo, aniž by jej nadekretoval (určil ve svém úradku), nějakým způsobem Boha zprošťuje obvinění z toho, že by mohl být autorem hříchu. Zde je třeba jisté opatrnosti s ohledem jak na logiku, tak na argumentaci celé bible. To, že Bůh dovolil satanovi zasáhnout Jóba, protože to satan nemohl udělat bez Božího souhlasu, je Boží jednání jen těžko ospravedlnitelné. Je Boží dokonalá svatost slučitelná s Božím pasivním umožněním nebo dovolením působnosti satanova zla? Jestliže Bůh mohl zabránit nejen Jóbovým zkouškám, ale také ostatním hříchům a pokušením, jejichž subjektem je lidstvo, jestliže se Bůh rozhodl zlo připustit, je to z tohoto pohledu méně odsouzeníhodné, než kdyby je aktivně nadekretoval? Kdyby mohl někdo zachránit dítě z hořícího domu, ale rozhodl se nechat dítě uhořet, kdo by trval na tom, že takové rozhodnutí bylo morálně dokonalé?⁹

Zde jasně vidíme, že lidská logika v otázkách Božího rozhodnutí a svobodné vůle člověka nemůže koexistovat se všemohoucností Stvořitele. Arminiánský pohled se neslučuje ani s Boží vševědoucností, protože ta zahrnuje i budoucnost a výsledek konečného záměru. Pokud Bůh předzvěděl všechny věci, pak se nezbytně stanou, jinak by nemohly být „předzvěděny“. Bůh nejen předzvěděl, ale dokonce i předurčil ukřižování Svého Syna rukama hříšných lidí. Přesto lidé, kteří skutek provedli, jsou odpovědni za svůj hřích (Sk 2:22-23 a Sk 4:27-28). Mohli konat jinak? Mohl Jidáš Iškariotský nezradit Ježíše Krista? Pokládat podobné otázky také znamená hledat na ně odpovědi. Křesťanská teologie nepopírá, že Adam (a jeho potomci) měli „svobodnou vůli“ ve smyslu „svobodného mravního jednání“ (free moral agency). Lidé nejsou kameny nebo skály. Všichni lidé myslí a rozhodují se podmíněně, jinak by nemohli jednat. Lidé si volí, co chtějí konat a myslet; ve skutečnosti nemohou dělat nic jiného, než volit a reagovat. Co křesťanská theodicie odmítá, je tvrzení, že „člověk má svobodu nejednat.“ Jeho schopnost volit je vždy ovládána faktory jako je vlastní světonázor a porozumění dění, skutky, okolnosti, atd.; všechny jeho volby jsou podmíněny věčnými Božími výnosy..

Toto platí nejen pro člověka po pádu, ale platilo to také pro Adama před Genesis 3. Hlavní a určující rozdíl je, že Adam po pádu má stále morální vědomí (agency), ale ztratil to, co před pádem měl – schopnost volit to, co Bůh požaduje. Přirozený člověk ve svém stavu naprosté zkaženosti vždy volí a bude konat to, co chce, ale protože jeho hříšná mysl je ve vzpouře proti Bohu, tak mu diktuje, že vždy volí zlo (Ř 3:9-18; Ef 4:17-19). Schopnost volit dobro je obnovena pouze skrze Boží regeneraci.

Člověk není nikdy neutrální ve volbě co udělá. Boží svrchovanost neomezuje odpovědnost člověka, ale spíše ji ustanovuje. Westminsterské vyznání víry správně prohlašuje, že:

(3:1) Bůh od věčnosti nejmoudřejším a svatým úradkem Své vlastní vůle svobodně a neměnně ustanovil vše, co se stane. To však neznamená, že Bůh je autorem hříchu (není), ani že omezí vůli stvoření, nebo že odejme svobodu a druhotné příčiny. Právě naopak, vůle stvoření a volný průběh událostí druhotných příčin je Jím ustanovena. Ačkoliv Bůh zná vše, co se může stát nebo stane, za všech možných okolností, nenařídil nic, co by se mělo stát, protože to v budoucnosti předzvěděl.

(5:2) Bůh je prvotní příčina všeho a ve vztahu k Němu se vše děje neměnně a neomylně. Stejná Prozřetelnost přikázala (nařídila v úradku) jak má vše dopadnout podle přirozenosti druhotných příčin. Jako následek druhotných příčin se některé události musí nevyhnutě stát, jiné se nestanou; podle toho, jaké budou dobrovolné záměry všech účastníků dění; a některé události se nemusí stát, ale mohou, v závislosti na dalších podmínkách.

(5:4) Boží prozřetelnost odhaluje všemohoucí sílu, nepoznatelnou moudrost a nekonečnou dobrotu. Jeho prozřetelnost přesahuje první pád a všechny ostatní hříchy andělů a lidí. Tyto hříchy nejsou Bohem jen dopuštěny, ale jsou úzce spjaty, nařízeny a ovládány plně Jeho moudrostí a mocí tak, že splní Jeho svaté záměry. Přesto hřích vychází pouze ze stvoření a ne z Boha; Jeho svatost a spravedlivost není a ani nemůže zapříčinit nebo schvalovat hřích.

Bůh je, podle Westminsterského vyznání, svrchovanou první příčinou všech událostí, které se naplňují skrze svévolné lidského skutky. Člověk je osvobozen od řízení elektrických impulsů ve svém mozku, ale nikoliv od Božích výnosů. Cíl, který je Bohem určen, se nikdy nesmí oddělovat od prostředků – druhotných příčin, které také nadekretoval (určil). Bůh, napsal Clark,

neřídí události a historii nezávisle na druhotných příčinách … Bůh neurčil (cíl) nezávisle na prostředcích.¹⁰

Podle Westminsterského vyznání Bůh nemůže být považován za „autora nebo schvalovatele hříchu.“ Bůh je svrchovanou prvotní příčinou hříchu, ale není autorem hříchu. Člověk zdeformoval Pravdu (neposlechl Boží zákaz, a pochyboval o definici dobra) a od pádu lidstvo Dobro deformuje (nemiluje Boha). Jenom stvoření může hřešit a hřeší. Tento pohled vyučovaný Westminsterským vyznáním je v souladu s kalvinistickým konceptem determinismu. Slovo determinismus je často spojováno s negativním významem, ale nemělo by to tak být. Determinismus vyjadřuje biblický a uctivý (vysoký) pohled na Boha a vysvětluje jedinou věrohodnou theodicii. Bůh určuje neboli dekretuje každou historickou událost a každý skutek všeho stvoření, včetně člověka. Determinismus uznává, že každá událost, každý čin je výsledkem předchozích událostí a má vliv na vůli člověka. Bůh, jak říká Písmo, se nikomu nezodpovídá: „On nevydává počet ze svých slov“ (Job 33:13). On je zákonodárce (Izajáš 33:22; Jakub 4:12); člověk je pod zákonem. Co Bůh nadekretuje, je správné jednoduše proto, že to pochází z Boha; a Bůh nemůže chybovat. Bůh je svébytný; je ex lex („nad zákonem“), zatímco člověk je sub lego („pod zákonem“). Např. desatero přikázání bylo závazné pro člověka, nikoliv pro Boha. Jediný předpoklad pro odpovědnost je zákonodárce, v tomto případě Bůh (míněna odpovědnost člověka směrem k Bohu). Člověk je odpovědný za svůj hřích, protože ho Bůh odpovědným činí; a cokoliv Bůh činí, je z definice spravedlivé; Bůh je naprosto zproštěn obvinění, že je autorem hříchu.

Determinismus, tak jak je vyjádřený ve Westminsterském vyznání, není totéž co fatalismus nebo behaviorismus. Ve fatalismu bůh, nebo bohové, nebo (osud) sudičky, určují některé, ne-li všechny, výsledky (konce) a jsou zjevně oddělené od prostředků. Podle behaviorismu nejsou skutky člověka určovány Bohem, ale chemickými procesy v jeho mozku a svalech. Někdo může namítnout,

Není vražda hříchem, který odporuje Boží vůli? Jak ji potom Bůh může chtít?

Odpověď najdeme v Dt 29:28[29]:

• Skryté věci patří Hospodinu, našemu Bohu, zjevné však patří navěky nám a našim synům, abychom dodržovali všechna slova tohoto zákona. [ČEP]

Už Mojžíš tedy rozlišuje mezi Boží vůlí dekretivní („skryté věci“) a Jeho preceptivní vůlí („ty věci, které jsou zjevené“).

Dekretivní vůle – (Boží výnosy) určují, co se nutně stane.

Preceptivní vůle – (Boží příkazy) je zákon, který je člověk povinen zachovávat. Slovo vůle je dvojznačné. Bylo by lepší hovořit o Božích příkazech a Jeho výnosech (dekretech). Člověk je volán k odpovědnosti za neposlušnost zákona, ale ne výnosů (dekretů). Člověk není schopen neuposlechnout Boží výnosy (dekrety), protože Bůh je neměnný a svrchovaný. Již dříve uvedený příklad, že Bůh na věčnosti nadekretoval Kristovo ukřižování, přestože bylo vykonáno rukama hříšných lidí a bylo v rozporu s morálním zákonem, který Bůh přikázal.

Když stojíme na skále Božího Slova jakožto našem výchozím bodu (Mt 7:24-25), přijímáme biblickou odpověď na otázky problémů zla. Protože je určil, je Jeho jednání správné:

• Já vytvářím světlo a tvořím tmu, působím pokoj a tvořím zlo, já Hospodin konám všechny tyto věci. (Izajáš 45:7).

Bůh svět stvořil, Bůh svět proklel, položil nepřátelství mezi muže a ženu, rozmnožil utrpení (Gn 3:14-19). Přesto, Bůh, který je naprosto svatý, nemůže jednat nesprávně; svrchovaně předurčil (nadekretoval), aby se zlé věci staly pro Jeho vlastní dobré cíle. Jak napsal Jerome Zachius:

Boží vůle je příčinou všech událostí a přitom sama příčinu nemá, protože nic nemůže být příčinou toho, co je příčinou všeho. Proto nacházíme vysvětlení každé události v konečném důsledku pouze ve svrchované Boží vůli. Bůh nemá žádný jiný motiv proto co činí, kromě ipso voluntas, kromě moci Své vůle, která je vzdálena od nespravedlnosti jako spravedlnost sama.¹¹

Takže můžeme říci, že hřích a zlo existuje z dobrých důvodů. Bůh je určil (nadekretoval) ve svém věčném plánu a slouží nejen k Jeho vlastní slávě, ale také pro dobro Jeho lidu. S touto biblickou podmínkou v mysli je snadné oponovat anti-teismům Davida Huma, který tvrdí, že přítomnost zla ve světě odporuje atributům křesťanského Boha. Hume argumentuje následujícím způsobem:

1. Dobrá božská podstata chce zabránit výskytu zla (všeho).
2. Vševědoucí a všemohoucí božská podstata je schopna zabránit výskytu zla (všeho).
3. Zlo existuje ve světě.
4. Tudíž buďto Bůh není dobrý, nebo není vševědoucí, nebo není všemohoucí.¹²

Problémem Humova argumentu je výchozí bod. Předpokládejme, že Hume je schopen definovat „dobro“, „zlo“ a „dobrotu (benovolenci)“, ale z toho nevyplývá, že dobrá (benevolentní) božská podstata chce zabránit výskytu zla. Hume předpokládá, že dobré božství je dobré vzhledem ke všem svým stvořením, ale Písmo tento předpoklad explicitně odmítá. Jde o chybný předpoklad. Všechny věci neslouží k dobrému všem Božím tvorům, ale jen těm, kteří jsou povoláni podle Jeho záměru.

Základem pochopení problémů zla je nalezení správného výchozího bodu. Biblické chápání existence zla nepředstavuje žádný významný problém. Ve skutečnosti přítomnost zla je mnohem problematičtější při pohledu na svět z hlediska nevěřících. Jak může nevěřící definovat zlo bez absolutního měřítka, co je správné a co špatné, co je zlé a dobré? Definice dobra a zla nemůže být postavena na nekřesťanských základech. A jestliže jsou používány křesťanské základy, aby mohl být problém zla nastolen, pak právě křesťanské základy, které vyplývají z Písma, vysvětlují nejen příčiny, ale i účel zla ve světě.

• Neboť víme, že všecko napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha, kdo jsou povoláni podle Jeho rozhodnutí. (Římanům 8:28).

Konečně, biblická theodicie tvrdí, jak říká WVV (3:5, 5:1), že všechny věci, které Bůh určil a prozřetelně působí, aby se staly, jsou „všechny k chvále Jeho slávy milosrdenství, to jest k Jeho vlastní slávě.“ Robert Reymond správně prohlašuje, že

jednomyslný pohled celého Písma říká, že Boží (supralapsarianistický) účel ve stvoření světa spočívá v tom, aby byl Bůh oslaven (Iz 43:7,21; Ef 1:6-14) skrze oslavení Svého Syna jako prvorozeného z mnoha bratří (Ř 8:29), jako Pán Své Církve (Fp 2:11; Ko 1:18). Stvoření povstalo, aby sloužilo Božím spásným záměrům.¹³

Z toho vyplývá, že pád lidstva musel nastat, aby byl Bůh nakonec oslaven skrze oslavení ve Svém Synu. To znamená, že Boží předurčení pádu a Jeho prozřetelné uvedení ve skutečnost byly nezbytné. Božím záměrem byla Jeho vlastní sláva. O tom hovoří apoštol Pavel v Římanům 5:12-19. Tam se dozvíme, že Adam a Kristus jsou federální hlavy dvou vztahů. Je nezbytné říci, že kdyby Adam úspěšně prošel zkouškou v Zahradě, byl by Bohem přijat jako představitel spravedlnosti. Přešel by ze stavu posse pecarre (schopen hřešit) do stavu non posse pecarre (neschopen hřešit). Adamova spravedlnost by pak mohla být připsána všem jeho potomkům (tedy celé lidské rase). Celé lidstvo by hledělo k Adamovi, nikoliv ke Kristu, jakožto k zachránci – Spasiteli. Po celou věčnost by Bůh sdílel Svou slávu se Svým stvořením – Adamem. Ironicky by tak Adamova poslušnost vedla k modlářství. Proto je stvoření jiného světa, než toho našeho, i logicky nemožné. Pouze svět, kde došlo k pádu člověka, odráží slávu samotného Boha. Kdyby Adam uposlechl, Ježíš Kristus a Jeho poslání být „prvorozený Syn mezi mnoha bratřími“ a Pán Své církve, by nedošlo naplnění. Otec by neobdržel slávu za Svou práci skrze Syna.

Navíc se zdá, že je tento (supralapsarianistický) pohled na účel stvoření v souladu s mnoha puritány, kteří odkazovali na událost v Genesis 3 jako na „šťastný pád“. A nejen to, je to jediný logický závěr, který je v souladu se stvořeným vesmírem, kde existuje zlo pro Boží záměry, ale Boží lidé jsou mnohem více požehnáni díky Kristově inkarnaci, než by byli požehnáni poslušností Adama.

Autor, Dr. Crampton,
žije v Montpelier ve Virginii, USA.
  Tento příspěvek je rozšířenou verzí článku, který byl poprvé otištěn v The Issacharian Report, February 1994.  

[1] Faith and Reason (Zondervan, 1988), 177.
[2] Thomas B. Warren, Have Atheists Proved There is No God? (Gospel Advocate Co., 1972), vii.
[3] Philosophy of Religion (Harper and Row Publishers, 1957), 231.
[4] God and Evil (The Trinity Foundation, 1996), 7.
[5] Dokonce i kdyby zlo bylo iluzorní, což není, iluze by existovaly a musely by být jakožto zlé iluze vysvětleny.
[6] Ve skutečnosti je filozofický systém nazývaný dualismus absurdní. Kdyby vedle sebe stála dvě rovnocenná a věčně existující božstva, nemohli bychom říkat, že jedno je dobré a jedno zlé. Bez nejvyššího standardu nejsme schopni určit, co je dobré a zlé; dobro a zlo nelze definovat podle ničeho. Ale je-li takový nejvyšší standard (což je něco nad těmi dvěma božstvy), pak se v konečném důsledku nejedná o dualismus.
[7] Institutes of the Christian Religion. Translated by Ford Lewis Battles (Westminster, 1960), III:23:2.
[8] God and Evil, 9.
[9] Gordon H. Clark, First Corinthians (The Trinity Foundation, 1975, 1991), 156-157.
[10] Gordon H. Clark, What Do Presbyterians Believe? (Presbyterian and Reformed, 1956, 1965), 38.
[11] Cited in Gordon H. Clark, An Introduction to Christian Philosophy (The Trinity Foundation, 1993), 113-114.
[12] David Hume, Dialogues Concerning Natural Religion, in God and Evil, edited by Nelson Pike (Prentice Hall, 1964).
[13] Robert L. Reymond, God and Man in Holy Scripture (unpublished syllabus, Covenant Theological Seminary, 1990), 126, 127, 142.

©1999 Trinity Foundation
Připravil: – Radek Hynek –