• Všechny vaše věci ať se dějí v lásce. (1K 16:14)

Hlavní cíl tohoto zamyšlení se týká naší odpovědnosti jednoho za druhého v rámci Kristova těla, obzvláště vzájemných vztahů v místním sboru. To v žádném případě neznamená, že nemáme odpovědnost vůči nevěřícím. Písmo nám dává jasný příkaz:

• Veďte mezi pohany poctivý život, aby místo toho, že vás pomlouvají jako zločince, viděli vaše dobré skutky a díky nim vzdali chválu Bohu v den navštívení. (1Pt 2:12)

A i když je zbožný život přikázáním, zdaleka plně nevystihuje naši odpovědnost vůči ztraceným. Máme povinnost využívat každé příležitosti, abychom byli za všech okolností věrnými svědky spásné milosti Ježíše Krista, protože

• jak budou vzývat Toho, v něhož neuvěřili? A jak uvěří v Toho, o němž neslyšeli? (Ř 10,14)

Věřím, že křesťané mají dvojí odpovědnost: vést zbožný, poctivý život a být věrnými svědky milosrdenství Ježíše Krista. Obojí je nedílnou součástí odpovědnosti věřících vůči nevěřícím. Ani různorodost mezilidských vztahů nás nezbavuje odpovědnosti, která je nám svěřena. Ať už se jedná o příbuzné, sousedy, nebo jde o nám neznámé osoby, každý kontakt musí vyjadřovat praktickou zbožnost a věrné svědectví o Kristu. V každém jiném případě považujeme sami sebe ve světě za „cizince a přistěhovalce" (1Pt 2,11).

Naše odpovědnost mezi společnými příjemci Boží milosti a lásky však jde mnohem dále. Existuje dobrý důvod, proč tomu tak je. Každý z nás je ve stálém kontaktu s nevěřícími, (matka – syn, bratr – sestra, zaměstnavatel – zaměstnanec, atd.), s nimiž máme nejrůznější vztahy, ale neprožíváme s nimi duchovní jednotu. Avšak vztahy s věřícími nejsou podmíněny lidskými ani společenskými pouty. Ať už byly naše vzájemné vztahy jakékoliv, v Kristu jsme spojeni Duchem v jedno tělo:

• Tak jako tělo je jedno, ale má mnoho údů, a jako všecky údy těla jsou jedno tělo, ač je jich mnoho, tak je to i s Kristem (1K 12:12).
• Vy jste tělo Kristovo, a každý z vás je jedním z jeho údů (1K 12,27).

Nová duchovní jednota určuje podstatu vzájemné odpovědnosti. A právě tyto nové povinnosti jsou předmětem podstatné části novozákonního vyučování, obzvláště v epištolách. Tak, jak se církev vyvíjela během historie dvou tisíciletí, se mnohé základní principy této praxe naneštěstí vytratily během sekularizace církevního působení. Vzájemné vztahy v místních sborech nejsou charakterizovány organickou jednotou, ale spíše hierarchickými strukturami. Výsledkem pak je, že odpovědnost „jednoho za druhého", tak je popsána v epištolách, je buď zcela ignorována, nebo změněna tak, jak to vyžaduje a diktuje denominační tradice nebo jiný nebiblický vliv.

Dříve, než se podíváme na některá specifika, co znamená odpovědnost a vztah jednoho k druhému, ne podle lidských představ, ale podle biblických principů apoštolského učení, měli bychom chápat to, jak rozumíme pojmu být „jedním tělem" (viz 1K 12:27). Tělo Kristovo můžeme definovat jako souhrn všech vyvolených všech dob a věků; tato definice není totožná s Písmem, kde se poukazuje na odpovědnost jeden za druhého. Chválíme Boha za Jeho milosrdenství při spasení hříšníků v předchozích generacích, na což jsme neměli žádný vliv, ani za ně neneseme žádnou odpovědnost. Podobně neneseme odpovědnost za současné věřící, kteří žijí ve vzdálených zemích. Většina učení o povinnostech služby se týká především těla Kristova, které je nám co nejblíž a je součástí soužití v našich domovech, sborech a městech. V kontextu místních sborů máme povinnost pečovat prakticky o menší celky a jednotlivé věřící. Spolu s ostatními účastníky místních sborů se musíme učit spolupracovat podle principů Nové smlouvy.

Následující text v žádném případě nevyčerpává naše téma, ale pasáže Písma, které jsou nám dány za vzor, představují určité principy Nové smlouvy, které nám mají co říci k tomu, jak se máme chovat mezi sebou, coby součást Kristova těla v místním obecenství. Čtěte pozorně a pak vše porovnejte s vlastními představami a praxí. Pokud prohlásíte, že se vaše vztahy podle této pravdy řídí, radujte se o to více. Uznáte-li však, že vaše vztahy s ostatními ve sboru neodpovídají biblickému vzoru, chceme vás povzbudit, abyste činili pokání a udělali vše pro to, aby se vaše vztahy napravily a abyste se o to usilovněji snažili být poslušnější a přístupnější biblickému modelu.

Základy odpovědnosti

Nejdříve to nejdůležitější:

• Dávám vám nové přikázání, abyste se navzájem milovali; jako jsem já miloval vás, abyste i vy milovali jeden druhého. (Jan 13:34 )

Aby naše láska byla jako láska Kristova, musí být stálá, obětavá a bezpodmínečná:

• Podle toho jsme poznali lásku, že on za nás položil svůj život; i my tedy máme pokládat život za bratry. Kdokoli však má jmění tohoto světa a vidí svého bratra, jak má nedostatek, a zavře před ním své srdce, jak v něm může zůstávat Boží láska? (1 Jan 3:16,17)

Naše láska k bližnímu nemůže být zaměřena na vlastní prospěch, ale jako láska Kristova je zaměřena na blaho druhých. Nesmí se radovat

• …z nepravosti, ale raduje se z pravdy" (1K 13:6)

Proto musíme být ochotni změnit svoji přirozenost:

• Především však mějte jedni k druhým horlivou lásku, neboť láska přikryje množství hříchů. (1Pt 4,8)

Podle Písma v lásce k bližnímu není prostor pro drsnost nebo hrubost. Kdo projevuje lásku nechová se nepatřičně, nehledá svůj prospěch, nedá se vydráždit, nemyslí na nic zlého, neraduje se z nepravosti, ale raduje se z pravdy; všechno snáší, všemu věří, ve vše doufá, všechno vydrží (1K 13:5-7).

Pokud milujeme jeden druhého jako Kristus miloval nás, budeme trpěliví, shovívaví, milosrdní a hlavně, odpouštějte jedni druhým, jako i Bůh v Kristu odpustil vám. (Ef 4:32; Ko 3:13; 1Pt 1:22; 3:8; 4:8)

Nikdy bychom neměli být součástí čehokoliv, co rozděluje a boří, musíme být zapojeni jen do těch aktivit, které povznášejí:

• A tak i vy, poněvadž jste horliví milovníci duchovních darů, snažte se v tom rozhojňovat pro vybudování církve. (1K 14:12)

I když každý sbor potřebuje určité vedoucí pracovníky, jako jsou učitelé a starší, naše vzájemné vztahy nejsou hierarchické, ale rovnoprávné, protože jsme všichni potřebnými údy Kristova těla. A i když naše obdarování a služba se různí, máme všichni povinnost podporovat a ochraňovat zdravý život těla. Až do konce máme být zapojeni do vzájemné služby:

• Proto se navzájem povzbuzujte a budujte jeden druhého, jak také činíte. Vyzýváme vás tedy, bratři, napomínejte neukázněné, těšte malomyslné, podpírejte slabé a se všemi mějte trpělivost (1Te 5:11,14)

Jen tak se můžeme více přiblížit obrazu Krista (Ř 8:29; Žd 3:13; 10:24,25; 1Pt 4:10). Všechno, co děláme, co řekneme, o co usilujeme, by mělo vést k pokoji se všemi lidmi (Ř 12:18). Nesmíme být příčinou svárů a neshod, ale místo toho máme vědomě usilovat o pokoj:

• Ať se odvrátí od zlého a činí dobré; ať hledá pokoj a následuje jej. (1Pt 3:11)

Jako mírotvorci, musíme opatrně a rozvážně dodržovat biblické principy ve chvílích, kdy hrozí konflikt s druhými (Mt 5:9; Žd 12:14). Nikdy nesmíme zapomenout, že mír a pokoj je esencí toho, co pro nás vydobyl Pán Ježíš Kristus svojí krví (J 14:27; Ř 5:1; Ef 2:14-16; Ko 1:19-20). To je to, co nás odděluje od těch, kteří ještě žijí v otroctví hříchu (Iz 48:22).

Ve snaze vzájemného budování a pokoje hrají naše ústa významnou roli. Každé slovo bychom měli volit rozvážně a tak, aby budovalo, ne ničilo (Ef 4:29.315:4; Ko 3:8,16; Jk 3:10; 1Pt 4:11). Proto:

• … ať o nikom nemluví zle, ať nejsou svárliví, ale vlídní, a ať prokazují veškerou krotkost vůči všem lidem. Vždyť i my jsme kdysi byli nerozumní, nepovolní, oklamaní, otročili jsme různým žádostem a rozkoším, žili jsme ve zlobě a závisti, byli jsme odporní a vzájemně se nenávidící. (Tt 3:2,3)

Buďme vždy připraveni pochválit a povzbudit bratry a sestry v Kristu. Z lidského pohledu jsou právě slova rozbuškou, která nakonec vede k válečným zvěrstvům, a to platí často i v rámci našich sborů:

• Když se však navzájem koušete a požíráte, dejte pozor, abyste se vzájemně nepohltili! (Ga 5:15)

Odpovědnost, která se týká narušených a zničených vztahů

Napjaté a poškozené vztahy v místních sborech nesmí zůstat nerozřešené. Rovněž není žádné biblické opodstatnění toho, že budeme čekat na druhou osobu, až začne řešit problém sama. Pokud máte něco proti svému bratru nebo sestře ve sboru, je na vás, abyste vyvinuli iniciativu a zašli za dotyčným pokusit se o usmíření nebo nápravu (Mt 5:23-24). A když se dozvíš, že někdo jiný má něco proti tobě, je to tvoje odpovědnost vyvinout iniciativu ke smíření:

• Kdyby tvůj bratr proti tobě zhřešil, jdi a napomeň ho mezi čtyřma očima. Jestliže tě poslechne, získal jsi svého bratra. Pokud tě neposlechne, vezmi s sebou ještě jednoho nebo dva bratry, aby každé slovo obstálo v ústech dvou nebo tří svědků. Nechce-li však poslechnout ani je, řekni to církvi. A pokud odmítne poslechnout i církev, ať je tedy pro tebe cizí jako pohan a celník. (Mt 18:15-18)

Pokud víme o něčem, co narušuje dobré vztahy v našem shromáždění – nezáleží na tom, na které straně je vina – a pokud nevyvineme iniciativu k nápravě, hřešíme nejen vůči tomu bratru nebo sestře, ale i vůči Kristu. Nová smlouva opakovaně zdůrazňuje pouta lásky, která spojují naše srdce k jednotě a pokoji. Pokud jsme si vědomi, že tato pouta jsou poškozena nebo dokonce zničena, máme povinnost vyvinout snahu o nápravu. To neznamená, že musíme usilovat o shodu v každém detailu našich životních představ, ale znamená to, že nemůžeme skrývat pocity nevole vůči ostatním v obecenství našeho sboru.

Odpovědnost za to, jak jednáme s hříchem

Jestliže někdo ve sboru upadne do osidel hříchu, je naší odpovědností, aby bylo s hříšníkem jednáno v lásce, ale s cílem, který povede k pokání a nápravě (Mt 18:15-16; Ga 6:2). Na počátku procesu konfrontace je nutné zachovat diskrétnost a oslovit okruh zúčastněných, kteří jsou přímou součástí problému. Pokud narazíme na postoj, který k pokání nevede, bude možná nutné zapojit další svědky, nebo přednést záležitost před celým sborem, ale tento krok by se neměl uspěchat, dokud nebyly vyčerpány všechny předchozí možnosti. Pokud ten, kdo zhřešil, činí pokání, musíme být připraveni odpustit a přijmout kajícníka zpět do obecenství (Mt 18:21-22; L 17:34). Pokud veškeré snahy selžou, sbor nemá jinou možnost, než hříšníka vyloučit z obecenství (Mt 18:17, 1K 5:2.7). I toto bolestné pročišťování by mělo být vedeno s nadějí, že moc modlitby může vyvolat pokání a nápravu (1K 2:6-8).

Písmo, jak se zdá, poukazuje i na další situace, které však nevyžadují razantní akci.

• Přikazujeme vám tedy, bratři, ve jménu našeho Pána Ježíše Krista, abyste se vyhýbali každému bratru, který se chová neukázněně a ne podle ustanovení, které přijal od nás. (2Te 3:6)

Pokud se bratr nebo sestra v Kristu nepodřídí, pak by měli být vyzváni, aby své chování změnili.

• Jestliže však někdo neuposlechne naše slovo v tomto dopise, takového označte a nesměšujte se s ním, aby se zastyděl. (2Te 3:14)

Na rozdíl od opatření, kdy je provinilec vyloučen z obecenství, v tomto případě mu dejte na vědomí, že s jeho postojem nesouhlasíte a nemáte s ním vztah obecenství. Stojí o samotě, ale:

• Nemějte ho však za nepřítele, ale napomínejte ho jako bratra. (2Te 3:15)

Ať už se podle uvedených okolností jedná o potrestání vyloučením, nebo o dočasnou izolaci, musíme být vždy připraveni odpustit a obnovit obecenství s provinilcem, kdykoliv dojde k opravdovému pokání. Rozlišit rozdíl mezi těmito dvěma stupni potrestání je obtížné, proto musíme být velmi opatrní, jakým způsobem bude konfrontace s hříchem a mezi námi ve sboru probíhat. V žádném případě by neměla být disciplinární akce unáhlená nebo zahájena bez modliteb za moudrost a vedení Duchem svatým. Na druhé straně, když je disciplinární akce nutná, nesmíme se vyhýbat odpovědnosti a problému se raději vyhnout.

Odpovědnost v otázkách osobních svobod

V Kristu jsme jedno tělo, proto máme být jednomyslní srdcem i myslí. To neznamená, že jsme obecenství klonovaných bytostí. Právě naopak – Bůh stvořil každého z nás unikátním způsobem po všech stránkách. Stvořil nás jako muže a ženy. Někteří z nás jsou mladí, jiní staří, jedni jsou zdraví a silní, druzí jsou slabí a nemocní. Jsou mezi námi lidé bystří i pomalu chápající. Někteří se drží zpět, jiní jsou společenští. Někteří dávají přednost zelenině, jiní mají rádi maso. To jsou jen některé rozdíly mezi námi, ale žádná rozdílnost nás neodlučuje od jednoty v Kristu o nic víc, než skutečnost, že noha má jinou funkci než ruka, a přesto jsou obě nedílnou součástí jednoho těla (1K 12: 12-27).

Znovu – tato část odpovědnosti jednoho za druhého vyžaduje velkou míru moudrosti, trpělivosti a soudnosti. Je jasné, že v každém místním obecenství věřících budou mnohočetné rozdíly. Některé z nich jsou způsobeny stupněm duchovní dospělosti, a proto bychom měli trpělivě usilovat o zdravé učení a autoritu Božího slova. Další problémy, které mají potenciál rozdělovat jednotu, musí být řešeny včas a tak, aby byla zachována naše jednota v Kristu. Přirozené lidské rozdílnosti, které vyplývají z osobní volby by měly být respektovány bez negativních důsledků pro celý sbor.

Snad jedna z nejobtížnějších oblastí rozdílnosti názorů a chování se týká oblasti osobní svobody. Tento problém je dobře známý od počátků církve. Přechod z pohanského nebo židovského vidění světa k přijetí učení apoštolů, konfrontace a reakce na vzniklou situaci nebyla vždy stejná. Mnozí věřící se museli s touto situací vyrovnat po svém. Někteří například velmi rychle pochopili, že maso, které bylo obětováno modlám a prodáno následující den se slevou, nemělo žádnou duchovní moc ublížit tomu, kdo si jej pro vlastní spotřebu koupil. Prostě s čistým svědomím využili příležitosti. Druzí však něco takového neschvalovali. Konzumace masa, které bylo obětováno modlám, se příčilo jejich svědomí. Pavlovy pokyny k tomuto rozdílnému pohledu na stejnou věc jsou poučné i pro nás a podle tohoto principu se můžeme řídit i dnes (např. otázky alkoholických nápojů, kina, TV, tance, atd.). To znamená, že mezi námi jsou věřící, kteří jsou ve víře dospělejší (např. v otázkách konzumace masa), v jiných oblastech jim brání svědomí. V žádném případě nemáme právo vynášet soudy:

• Nesuďme již tedy jedni druhé, ale raději posuďte toto: abyste nekladli před bratra kámen úrazu nebo pohoršení. Jestliže se totiž kvůli pokrmu rmoutí tvůj bratr, již nechodíš podle lásky. Nepřiváděj svým pokrmem k záhubě toho, za koho zemřel Kristus. Ať tedy vaše dobré není vydáno potupě. (Ř 14:13,15-16)

Proto v otázkách rozdílných názorů týkajících se osobních svobod křesťanů, které mohou někoho pohoršovat nebo narušovat dobré vztahy, buďme raději velkorysí a láskyplní. Nepovyšujte se, ale přijímejte slabší bratry ve víře a pokud to jde, přizpůsobte se. Je to vaše povinnost. Rozdílný pohled a názor na stejnou věc je součástí vaší svobody v Kristu. Přijímejte jeden druhého takové, jací jsou:

• Ten, kdo jí, ať nepohrdá tím, kdo nejí, a kdo nejí, ať nesoudí toho, kdo jí; vždyť Bůh ho přijal! (Ř 14:3)

Buďte trpěliví a opatrní, abyste se nedotýkali svědomí bratra v oblastech, kde ještě nedozrál. Co se týká Pavlovy služby, můžeme předpokládat, že ti, kteří měli problém se svědomím ohledně konzumace masa, které bylo obětováno modlám, nebo činnosti, která se týkala jednotlivých dnů nebo sezóny, byli nakonec osvobozeni z otroctví svých chybných představ. To vše vedlo ke svobodě v Kristu jen díky trpělivému vyučování a vysvětlování silnějších bratří.

Je důležité zdůraznit, že v žádném případě nepodporujeme princip osobní svobody, který není v konci konců nic jiného než hřích. Jako věřící nemáme svobodu krást, lhát, být součástí hříšných aktivit, či jiných pokušení světa. Je rozdíl mezi hříchem opilství a tím, zda a kdy má věřící svobodu konzumovat alkoholické nápoje. Všichni se jistě shodneme na tom, že opilství není součástí zbožného života. Ale ani otázky osobní svobody, zda si věřící může dát skleničku vína, nebo vypít pivo, nejsou tak snadno definovatelné. Pro někoho jsou podobné situace testem pravosti víry, a tak v řadách věřících vzniká mnoho zbytečných rozbrojů. Vzpomeňme si na Pavla. V mnoha otázkách neřešíme nic jiného než Pavel v prvním století – jíst či nejíst, pít či nepít,… proto nezapomínejme, že nejsme spaseni skutky, ale milostí.

Tedy ještě jednou: mnohé problémy, na které jsme poukázali, si musí každý jednotlivec – osobně, sborově – vyřešit sám (zda chodit do kina, sledovat TV, tančit, atd). Můžeme jenom dodat a povzbudit vás, jednejte jako Pavel v Ř 14. Pamatujte na slabší i silnější bratry ve víře tak, aby byla zachována jednota, pokoj a ponaučení:

• Ty pak, proč soudíš svého bratra? Anebo ty, proč pohrdáš svým bratrem? Všichni se přece postavíme před Kristovou soudnou stolicí. (Ř 14:10)

Pavel neřekl těm, kteří nejedli maso obětovaných zvířat, aby je jedli, a neřekl těm, kteří takové maso jedli, aby přestali (14:2-3). Právě naopak, obě strany povzbudil k oboustranné úctě a respektu vzájemné rozdílnosti:

• My silní jsme tedy povinni snášet slabosti těch, kdo silní nejsou, a ne se snažit líbit sami sobě. Každý z nás ať se snaží líbit bližnímu k jeho dobrému, pro vybudování. Vždyť ani Kristus se nesnažil líbit sám sobě, ale jak je napsáno: „Hanění těch, kdo hanobili tebe, padla na mě. (Ř 15:1-3)

Závěrečné poznámky

Jmenované principy zdaleka nevystihují všechny možnosti lásky v církevních vztazích, které si máme navzájem projevovat. Nikdy není snadné zaujmout zaručený postoj, když v našich řadách nebo mezi námi vzniknou problémy, s nimiž musíme jednat. Pokud je jen přejdeme mávnutím ruky, nesplnili jsme svoji povinnost ani odpovědnost jeden za druhého v rámci Kristova těla. Křesťanská láska nejen, že vychovává, ale i napomíná. Nežijeme život křesťanské lásky naplno, pokud ignorujeme nebo odmítáme řešit problematickou situaci, která může zničit naše dobré jméno a jednotu v Kristu. Je naší modlitbou, aby každý čtenář pozorně zvážil myšlenky a byl citlivý k vedení Ducha svatého, aby udělal vše, co je v jeho silách, aby se neřešené problémy, které poškozují osobní vztah ke Kristu, vzájemné obecenství a účinnost evangelia, vyřešily pro ještě větší Boží slávu. On proměňuje hříšníky. Ten, kdo slyší pravdu, ale nevěnuje jí pozornost, klame sám sebe a zarmucuje Boha. Když však slyšíme pravdu a jednáme podle toho, co nám Pán Ježíš Kristus přikazuje, budeme nejen spokojenější, ale i požehnaní (J 13:17).

• Neboť to je láska k Bohu, abychom zachovávali jeho přikázání; a jeho přikázání nejsou těžká. (1J 5:3)

– Jon Zens & Cliff Bjork –

http://www.solochristo.com/