I. Dopis č. 289

Milí manželé Steigerovi,

srdečně vás zdravím, děkuji moc za vaše modlitby a lásku, kterou jste během života projevovali mému tatínkovi. Přijde mi, že Bůh chce, abych vám napsala. Tatínek 2. března zemřel, poté, co před rokem a čtvrt prodělal operaci srdce, po níž se dlouho zotavoval a následně onemocněl rakovinou plic. Chvála Bohu, že se mu mohl tatínek odevzdat. Náš Bůh je veliký nad naše představy, je tak milosrdný.

Mezi posledními slovy, které byl schopen vyslovit, byly věty: „Pán Bůh ví, proč to dopouští, myslím si, že je to k dobrému…" Poslední týdny svého života trávil na modlitbách a povídal mi o tom. Jsem vděčná za to, že jsem poslední měsíce tatínkova života mohla žít společně s ním v jednom domě a mohli jsme mluvit více o Bohu. Maminka ani babička nejsou věřící. Prožívají teď velmi těžké chvíle. Snad Pán Bůh dá milost oběma matkám, aby přijaly Boží oběť na kříži. Mám naději.

Děkuji i za tatínka za ZODy; právě skrze ten lednový se mnou Bůh mluvil o vás. Přeji vám pokojné a radostné dny, ať se vám daří ve všem dobrém.

– Pavla H., Ostrava –

II. Odešel kamarád

Poprosili jsme Pavlu, abychom mohli její dopis použít jako úvod malého svědectví a vzpomínky nejen na kamaráda, ale jak doufáme i na bratra v Pánu Ježíši Kristu.

Ladík a já jsme byli během studentských let velmi dobrými kamarády, přestože jsem byl o čtyři roky starší. Ladík pocházel z komunistické rodiny. Moje rodiče, obzvláště maminka, komunisty nesnášela. Vyrůstal jsem v katolické rodině v Praze. Spolu se starším bratrem jsme ministrovali v kostele u sv. Petra. Během raných padesátých let byla celá naše rodina ve veřejném zájmu z Prahy vystěhována. Od té doby můj otec fáral na šachtě v Ostravě. Veškeré náboženské aktivity rodiny ustaly a z otce se stal víceméně agnostik. jenž předčasně zemřel na silikózu.

Během dalších let, obzvláště během vojny a studentských let na Báňské, jsem byl víceméně agnostikem. Moje přátelství s Ladíkem bylo neobvyklé – on z komunistické rodiny, já z rodiny, která prošla komunistickými represemi. Co jsme však měli společné, byla nevíra. V začouzených hospodách jsme pili pivo a dohadovali se o politice a „nesmrtelnosti chrousta." Na Ladíkovi bylo něco zvláštního – hledal pravdu. Z hloubi duše věřil, že problémy lidstva vyřeší spravedlivý řád, což byl pro něj tehdy komunismus. Později, když jsme ukončili studia, získal místo na Vysoké škole báňské. Po sametové revoluci se stal starostou jedné městské části Ostravy. To byla léta Ladíkova života, zatímco já jsem žil s rodinou ve Spojených státech, protože jsem nechtěl odejít se Sovětským svazem na věčnost… Taková byla naše minulost.

Když jsme se v r. 1992 vrátili jako misionáři, sešli jsme se s Ladíkem několikrát. Nic se nezměnilo. Ladík byl stále silný kuřák a když jsem mu řekl, ať mi ukáže co má v kapse saka, jako by 23 let odloučení nebylo: měl tam cigarety, sirky, gumu a několik špačků tužek. A jako za starých dnů, jsme se začali bavit o politice a na téma jestli existuje Bůh? Ladíkův svět v roce 1989 utržil šrámy, na mnoho věcí změnil názor a byl ochotný naslouchat. Věděli jsme, že má věřící dceru a znali jsme několik lidí ze sboru, kam dcera docházela, kteří se Ladíkovi příležitostně věnovali a modlili se za jeho spasení. Po celou dobu jsme mu posílali Zápas o duši, ale nikdy na něj nereagoval.

Pak jsme dostali dopis od dcery, kterým jsme tuto vzpomínku otevřeli. Na jednu stranu nás zarmoutil a na druhou nám dal velkou naději. Věříme, že se s Ladíkem setkáme u nohou našeho Pána. Bůh je všemohoucí. Když se Ladíkovi zhroutil svět, když ztratil zdraví a déle než rok bojoval o život, který skončil v 60 letech, věříme, že Bůh mu ve své milosti dal nové srdce a věčný život.

Jak bych si přál, aby každý z nás měl stejnou naději podobnou svědectví, jaké po sobě zanechal Ladík u všech ostatních spolužáků, kamarádů a členů rodiny. Ano, ztráta bolí, naděje hojí a vítězství v Kristu je vrchol. Vše ostatní je jen pomíjivost. V žádném případě si nedávám zásluhu za Ladíkovo spasení, jen si znovu uvědomuji Boží milost, protože především já, ale i Ladík jsme byli z pohledu spolužáků posledními kandidáty uvěřit v Boha. Boží cesty jsou ale nevyzpytatelné, a tak touto cestou děkuji všem, koho si Bůh použil v zápase o Ladíkovu duši.

kamarád a bratr

– pavel steiger –

III. Nechtěné dítě

Narodila jsem se jako nechtěné dítě pár měsíců po rozvodu mých rodičů. Vychovávala mě babička a maminka, obě se hlásily k římskokatolickému vyznání. Jejich víra se projevovala křížem visícím na stěně a pravidelnou návštěvou kostela – chodily na půlnoční. Maminka byla vždy pro svobodu, proto mě ani sestru k římskokatolické víře nevedla a říkala: „Však ony holky, až budou mít rozum, si samy vyberou."

Měla pravdu. Vybrala jsem si zdravotnické povolání a lákalo mě všechno, co s medicínou aspoň trochu souviselo. Třeba jóga, siderické kyvadlo, mantry… Nakonec jsem se však považovala za silnou ateistku. Plně jsem se oddala humanistickým ideálům, sloužila jsem trpícím lidem a moc mě to bavilo.

Když jsem začala vyučovat ošetřovatelství studenty SZŠ, zaujalo mě chování jednoho žáka. Byl tak jiný než ostatní! Třeba si nad lůžkem s nemocným zpíval. Stlal mu postel a radost z něj jen zářila. Kde ji bral? A ty jeho řeči! Když jsme se bavili o krevním obraze nemocného, tak to ještě šlo. Daniel vyjmenoval všechny hodnoty přesně. Pak přišla řeč na pacientův psychický stav. „Co myslíte, Dane, že je příčinou opakujících se stavů beznaděje u paní XY?" Prý hřích. Hm. A teď je čas opakovat probranou látku. Dnes je na řadě tematický celek Péče o mrtvé tělo. Ptala jsem se studentů, na kterou část mrtvého těla připevníme lístek se jménem, aby nedošlo k záměně těla. Daniel mi položil otázku, zdalipak vím, co se stane s duší zemřelého po smrti. To už bylo hodně provokující! A navíc ten kluk vypadal úplně vážně. Ne, on se neptá z hecu. To není puberťák snažící se na sebe upoutat pozornost nebo zabavit učitelku, aby nezkoušela…

Začali jsme se s Danem scházet ve studovně i po vyučování, dostala jsem od něj ekumenický překlad bible a pozvání do shromáždění. Trpělivě mi vysvětloval různé nejasnosti a otázky. Když už jsem měla přečtený celý Nový zákon a část Starého, vyzval mě, abych učinila rozhodný životní krok a odevzdala svůj život Pánu. „Vždyť ty už víš o Bohu úplně všechno, proč se k němu konečně neobrátíš?" Ano, já jsem věděla, že jsem hříšná, moc hříšná, poznala jsem, že potřebuji Spasitele, a měla jsem také jasno v tom, že pokud je nějaká víra správná, tak je to víra křesťanská. V bibli jsem viděla Knihu, která mi pravdivě představuje Boha. A také jsem pochopila, že pokud chci věřit Kristu, musím přijmout biblické učení jako celek beze výhrad.

A právě v tom byl háček! Vlastně tři háčky. Pokud chci věřit Pánu Ježíši Kristu, musím opustit své evolucionistické přesvědčení a nahradit ho vírou v Boží kreaci. Vím, že musím přijmout jako skutečnost narození Ježíše z panny a uvěřit v Jeho vzkříšení. Chápete to? V době, kdy se v medicíně řeší problematika umělého oplodnění a etické otázky euthanasie, jdou na mě křesťané s neposkvrněným početím a zmrtvýchvstáním. Ale na každém šprochu je pravdy trochu, připouštím, že by teoreticky šlo provést asistovanou reprodukci při zachování hymenu, ale bible přece jen mluví o něčem jiném: moc Nejvyššího tě zastíní…

Nastalo období, kdy jsem se modlila: „Pane Ježíši, já ti chci věřit, vážně, ale já to prostě nedokážu. Nejsem schopná uvěřit ve Tvé zázračné narození ani vzkříšení. A také mám problém uvěřit ve způsob, kterým jsi stvořil svět."

Bůh mi nejprve pomohl s tím posledním problémem. Byla jsem v prvním ročníku VŠ a „náhodou" se nám do osnov připletl předmět, který se běžně vyučuje až v posledním, šestém ročníku. Byla to integrální antropologie a já jsem se jí začala zabývat dost do hloubky (o pět let dříve než jiné ročníky!). Srovnávací metodou jsem si vedle sebe postavila fakta hovořící pro a proti modelu evoluce a kreace – a najednou jsem nechápala, jak je možné, že jsem tak dlouho věřila Darwinově teorii. To, co lze o Bohu poznat, je mi přístupné, Bůh mi odhalil Jeho věčnou moc a božství, které jsou neviditelné, poukázal na to, co lze od stvoření světa vidět, když přemýšlím o Jeho díle.

Ale co ty Boží zázraky? Ty přece nemají žádné logické opodstatnění! Jak mám přijmout něco, co se vymyká zdravému rozumu? Mé srdce hořelo pro Ježíše, ale myšlení zůstávalo v zajetí racionalismu. Dál jsem četla bibli a přitom se zmateně modlila. Duch Svatý (ano, dnes vím, že to byl On) mi ukázal, že víra v Boha a Jeho nadpřirozenou moc není nic proti rozumu, ale stojí vysoko nad rozumem (není tedy iracionální, jak jsem ji chápala doposud, ale je supra-racionální). Takže: pokud chci věřit Kristu, nemusím kvůli tomu odložit rozum stranou, stačí podřídit svou mysl Božímu zjevení v Písmu. Krátce nato jsem uvěřila bibli beze zbytku – najednou pro mne nebylo problémem přijmout jakýkoliv zázrak popsaný v Písmu. I když jsem tehdy netušila nic o predestinaci, věděla jsem, že změna mého myšlení není mojí zásluhou – spasení není z vás, je to Boží dar.

Jednoho dne večer se přede mnou otevřela úzká nebeská brána a Někdo uvnitř volal: „Vyvol si Mě a vejdi!" S pohledem upřeným na Krista jsem vstoupila. Objala mě Boží přítomnost. Obrátila jsem se – a nad touž branou, kterou jsem vstoupila dovnitř, se skvěl nápis: „Vyvolil jsem si tě Já – ještě před stvořením světa." Bylo to 25. září 1994 a od té doby vím, že jsem Bohem chtěné dítě.

– Věra H. –