Křesťanův zápas

Bible používá nejrůznější přirovnání a obrazy, když mluví o křesťanech. Jak se vám takové obrazy líbí? Co třeba jedno z nejznámějších – ovce? Jste rádi, že se na vás Bůh dívá jako na ovce? Kdo ovce trošku znáte, možná víte, že nám takové přirovnání příliš nelichotí. Ačkoliv, budeme-li k sobě upřímní, pak musíme připustit, že je toto přirovnání žel velice výstižné.

Ale pak jsou tu přirovnání jiná. Co třeba voják – líbí se vám být vojáky? Nebo atlet – v některých sborech je to populární – jste rádi Božími atlety? Nebo rolník, případně dělník – máte rádi manuální dřinu, milujete tu příjemnou únavu po dobře vykonané práci? Který z biblických obrazů o křesťanech máte nejraději? A jakým obrazem byste dnes popsali křesťanský život vy? Jak si představujete zralého křesťana? Já věřím, že bychom se většinou shodli na tom, že zralý křesťan žije poměrně vyrovnaně a poklidně čelí různým problémům … To je ono, takový život bychom chtěli žít! Dejte nám pokoj s nějakými vojáky, atlety nebo rolníky, my jsme přece vyslanci – to je ten správný obraz – máme diplomatickou imunitu. My tu nejsme od toho, abychom válčili nebo se pro něco dřeli, my jsme tu od toho, abychom se pokusili o nějaký rozumný diplomatický kompromis. Nebo se mýlím? Čtení: 2. Timoteovi 2,1-7

  • Proto se i ty, můj synu, posiluj v milosti, která je v Kristu Ježíši. A co jsi ode mě slyšel před mnoha svědky, to svěřuj věrným lidem, kteří budou schopní učit zase další. Snášej tedy útrapy jako dobrý voják Ježíše Krista. Žádný, kdo bojuje, se nezaplétá do záležitostí běžného života, aby se líbil svému vojevůdci. Také když někdo závodí, nezíská věnec, pokud nezávodil podle pravidel. Rolník, který se namáhá, musí okusit úrodu jako první. Mysli na to, co říkám, a kéž ti Pán dá ve všem porozumění.

Apoštol Pavel je ve vězení a už se pomalu loučí se životem. Proto píše ještě před smrtí dopis svému milovanému učedníkovi a spolupracovníkovi Timoteovi – je to jeho poslední list, labutí píseň. Timoteus je právě v Efezu a dohlíží na zdárný vývoj tamější duchovní práce. A tak ho apoštol vyzývá, aby se nenechal odradit jeho uvězněním a směle zvěstoval evangelium. Musí si uvědomit, že podobně jako Pavel, ani on zde nebude věčně, a má-li Boží dílo růst, musí vytrvale vyučovat nové bratry, kteří pak budou sami zase učit jiné.

A pak apoštol staví svému učedníkovi před oči tři obrazy křesťanského života a vyzývá ho, aby se na chvíli zastavil a přemýšlel nad nimi. Je to obraz vojáka, atleta a rolníka. Timoteus byl postaven do služby, vyběhl na trať a pustil se do úmorné práce, která přinese viditelné ovoce až po delší době. Jak se vám tyto tři obrazy líbí? Byli byste rádi, kdyby tato slova napsal apoštol vám? Možná máme pokušení dívat se na tyto obrazy s odstupem. Říkáme si, že Timoteus byl zapřažený ve službě na plný úvazek, a tak se tato slova týkají snad jen kazatelů, misionářů a možná starších sborů, ale ne všech křesťanů. To by byl ovšem unáhlený závěr, protože stejné výzvy zaznívají prostřednictvím pisatelů NZ ke všem čtenářům, tedy ke všem věřícím. Apoštol Pavel například oslovuje křesťany ve Filipis jako vojáky:

  • Neboť vám je z milosti dáno netoliko v Krista věřit, ale pro něho i trpět; vedete týž zápas, jaký jste u mne viděli a o jakém nyní slyšíte. (Fp 1,29-30)

A křesťanům v Korintu připomíná, že jsou atleti:

  • Nevíte snad, že ti, kteří běží na závodní dráze, běží sice všichni, ale jen jeden dostane cenu? Běžte tak, abyste ji získali! Každý závodník se podrobuje všestranné kázni. Oni to podstupují pro pomíjitelný věnec, my však pro věnec nepomíjitelný. (1K 9,24-25)

O tvrdé práci rolníků a dělníků mluví Jan ve svém druhém listu v 8. verši:

  • Mějte se na pozoru, abyste nepřišli o to, na čem jste pracovali, ale abyste dostali plnou odměnu.

A Pavel v 1K 15,58 dodává:

  • Buďte pevní, nedejte se zviklat, buďte stále horlivější v díle Páně; vždyť víte, že vaše práce není v Pánu marná.

A tak vítejte v klubu odvážných, vítejte mezi vojáky, masírujte si svaly, milí atleti, a obrňte se vytrvalostí, milí rolníci a dělníci. Jsme ve válce, jsme na běžecké trati a jsme uprostřed nedokončené práce. A tak poslechněme spolu s Timoteem Pavlovu výzvu a přemýšlejme chvíli nad těmito třemi obrazy, ke kterým apoštol přirovnává náš život.

I. Voják: život jako boj

Život křesťana je boj. Znovu a znovu se v bibli opakuje výzva, abychom vedli dobrý boj víry. Nemoc současného křesťanstva v České republice však spočívá v tom, že si tuto pravdu neuvědomujeme. Jsme vděční za mír, za svobodu, kterou máme, a neradi se díváme na náš duchovní život jako na boj. Jenže tento boj tu skutečně je, ať si toho jsme vědomi, nebo ne. Každý den se vás padlí andělé snaží odvrátit od vaší víry, nabourat vaše dobré vztahy a podsouvat vám všelijaké náhražky místo Pána Boha. A každý den umírají lidé, kteří nenašli naději v Kristu a odcházejí do věčného zahynutí jenom proto, že se nedokázali vymanit z moci těchto prolhaných duchů. Apoštol Pavel v listu Ef 6,12-13 otevřeně říká:

Nevedeme svůj boj proti lidským nepřátelům, ale proti mocnostem, silám a všemu, co ovládá tento věk tmy, proti nadzemským duchům zla. Proto vezměte na sebe plnou Boží zbroj, abyste se mohli v den zlý postavit na odpor, všechno překonat a obstát.

Jenže my si neuvědomujeme, že bychom vůbec byli ve válce, a proto na sebe nebereme Boží zbroj, proto se nikomu nestavíme na odpor a místo toho, abychom bojovali s hříchem a mocnostmi, často se hněváme spíš na lidi a na sebe. Necháme se kdekým a kdečím ovlivňovat v domnění, že náš svobodný rozum to všechno zváží, vyhodnotí a my pak půjdeme nedotčeni dál. A co naše myšlenky a pocity, za které se často odsuzujeme? Uvědomujeme si, že většinou vůbec nejsou naše? Uvědomujeme si, že nám je podsouvá někdo jiný, a že se za ně nemusíme odsuzovat, ale máme jim čelit Boží pravdou?

Jsme vojáci – a ne v záloze, ale ve válce. Čelíme nepředstavitelně velikému zlu a občas dostaneme nemilosrdnou ránu. A je úplně jedno, zda se považujeme za vojáky nebo běžné civilisty. Náš nepřítel střílí bez ustání po všech a právě mezi nepřipravenými civilisty bývají největší ztráty. Dokonce nebere ohled ani na ty, kdo se snaží pomáhat raněným. Proto Pavel Timoteovi říká:

  • Snášej se mnou všechno zlé, jako voják Ježíše Krista.

Ano, každá válka je zlá, a zvlášť ta, ve které se rozhoduje o věčném životě. A tak nás vůbec nepřekvapí, když Pavel připomíná, že žádný voják se nezaplétá do záležitostí obyčejného života. To, že na frontě na pár hodin utichly zbraně, ještě neznamená, že můžete složit zbraně a jít domů. V okamžiku, kdy vystrčíte hlavu ze zákopu, aniž byste byli kryti, je s vámi ámen. Máte jedinou možnost, zůstat v zákopu dál a vybojovat bitvu až do vítězného konce.

Nemá smysl snažit se přesně definovat, co má Pavel na mysli, když mluví o zaplétání se do záležitostí obyčejného života. Nemá smysl přít se o to, co křesťan může a co nesmí. Že tohle už je zaplétání se do obyčejného života a tohle ještě ne. Jde tady spíš o připravenost, o postoj pohotovosti a duchovní bdělosti. A na to existuje docela přesný metr. Ano, zní to možná překvapivě, ale duchovní bdělost se dá docela dobře měřit. Jak? Křesťan, který si uvědomuje, že je ve válce, má úplně jiný postoj k modlitbě než jeho bratr, který má pocit, že se nic závažného neděje. Modlitba je jasným ukazatelem toho, jaká je naše připravenost. Kdo nemá potřebu pravidelně zápasit na modlitbách, ten už byl nepřítelem dávno poražen.

II. Atlet: život jako o závod

Každý sportovec ví, že bez sebekázně a vytrvalosti to nikam nedotáhne. Pokud chcete v něčem vyniknout, musíte často cvičit a trénovat s notnou dávkou sebezapření. Ti nejlepší obvykle nebývají ti nejvíce obdarovaní, ale nejvíce cílevědomí a ukáznění. Většina lidí ztroskotá se svými hudebními snahami protože není ochotna strávit každý den jednu nebo dvě hodiny cvičením. Zrovna tak je to s učením se jazykům nebo vrcholovým sportem. To, co rozhoduje, je v podstatě kázeň a sebezapření.

Podobně vypadá i náš duchovní život. Křesťané, kteří pravidelně duchovně cvičí, rostou mnohem rychleji, než ti, kdo nade vše postavili dobrý pocit z toho, že věří. Apoštol Pavel v 1K 9,26-27 říká:

  • „Já tedy běžím ne jako bez cíle; bojuji ne tak, jako bych dával rány do prázdna. Ranami nutím své tělo ke kázni, abych snad, když kážu jiným, sám neselhal."

Položte si upřímnou otázku: Jak daleko se ve sportu dostanou ti, kdo odmítají dodržovat pravidla fair play? Možná někdy dokonce chvíli drží v ruce i zlatou medaili, ale pak ji musí stejně s velikou ostudou dát tomu, kdo byl druhý. I následování Krista má určitá pravidla. Jste ochotní se jim podřídit? Nebo si naivně myslíte, že Bůh je slepý a nemá moc nás diskvalifikovat?

Jenže povídejme něco o pravidlech, když většina z nás ani nemáme ponětí o tom, že jsme vyběhli na trať. Spíš si připadáme jako diváci, fanoušci, kteří sedí na tribunách a tleskají borcům dole. Ano, ten běží skvěle, ten svoji službu dělá dobře. A tenhle je ještě lepší, ten si doopravdy zaslouží potlesk a obdiv za to, že se dokáže pro Boží království tak úžasně nasadit. Jenže kdo nehraje, ten nevyhraje. A do Božího království nejsou přijímáni křesťanští fanoušci, ale Kristovi následovníci. Ti, kdo běží a vytrvají na náročné trati až do konce.

III. Rolník: život jako namáhavá práce

Jak často vám něco skutečně dobrého samo od sebe spadne do klína? Obraz rolníka nám připomíná, že bohaté sklizni musí nutně předcházet tvrdá a namáhavá práce. Jak chcete něco sklízet, pokud jste nic nezaseli? Jak chcete sklízet bohatou úrodu, pokud jste půdu řádně nepřipravili a neoseli? A přesto někdy mlčky doufáme, že nám k bohaté duchovní sklizni stačí pasivní účast. Pasivní účast na shromážděních, na čtení z předem připravených pomůcek, které myslí za nás, pasivní účast na evangelizaci: „Chce-li Bůh někoho spasit, tak ať to udělá, já mu v tom nebráním." Sice účast, ale pasivní.

Tradiční obraz duchovně dřímajících sborů pak vypadá tak, že pár lidí s vypětím posledních sil táhne a ostatní se jen vezou. Ne že by snad také nezápasili, ale zatímco tahouni zápasí za sbor, za nevěřící kolem sebe, za Boží dílo, ti, kteří se vezou, zápasí sami za sebe, za to, aby jim bylo dobře na duši, aby měli co jíst, do čeho se obléknout, aby se příliš nenudili ani nebyli smutní, ale měli se prostě dobře. A tak celý sbor na první pohled zápasí, ale při bližším pohledu se ukáže, kdo zápasí pro Boha, a kdo sám pro sebe. Neříkám to proto, abych nemilosrdně bil po hlavě každého, kdo právě prochází těžkým obdobím života a potřebuje spíš povzbuzení a útěchu. Taková období do života patří také. Zranění se musí nejdřív zahojit, než budeme moci zaujmout místo v první linii. Ale jde mi spíš o to, abychom si uvědomili, v jaké realitě vlastně všichni žijeme. Marně se považujeme za diplomaty, kteří budou jednoho dne imunní vůči všem problémům.

Závěr

Jsme vojáci a všude kolem nás zuří boj. Jsme atleti a existuje jediný způsob, jak dosáhneme vytouženého cíle – musíme se podřídit Božímu Duchu a závodit podle pravidel. Jsme Boží rolníci a dělníci, a nic dobrého se v našem životě nesklidí bez námahy a potu. Opusťme sedadla diváků a chopme se příležitosti! Pusťme se do práce z lásky k Bohu a k lidem! Vyběhněme na trať! Kéž bychom skutečně zvítězili, získali medaili a viděli ovoce své námahy.

– Marek Šrámek – CB, Dejvice