Když jsem nastoupila do osobního vlaku v Kolíně, abych se vrátila domů do Prahy, pohodlně jsem se usadila a tašku jsem si dala k nohám, aby nepřekážela nikomu, kdo by se rozhodl přisednout. Ve dveřích se objevil dobrosrdečně vypadající muž ve věku asi 65 let a hned jak promluvil, připomněl mi Švejka. Určitě touto trasou jezdí často, protože halasně pozdravil a ihned oznámil nějakému známému Jarouškovi, že si k němu nepřisedne, protože si „tentokrát přisedne tady k panince", které bude dělat společnost. A to jsem byla já. Byl přesvědčen, že mě to velmi potěší, proto se ani nezdržoval zdvořilostní otázkou, jestli je zde volno. Bez okolků mě začal bavit, a jak jinak než vtipem. Ale nejprve se zeptal, jestli jej znám: „Znáte ten vtip, jak jdou dvě báby do nebe?" Odpověděla jsem, že ne, ale že nebe mě zajímá, protože je to cíl mého života.

„Tak na to já nevěřím," odpověděl. „Paní, já jsem byl evangelík, byl jsem i konfirmovanej a z bible jsem znal mnoho zpaměti. Ale jak jsem začal brát rozum, tak jsem si řekl, že žádnej Pán Bůh nemůže být, protože kdyby byl, tak by se na to tady nemohl dívat. Na ty války, na to, jak se tady všechno tuneluje, jak se každej ve vládě chce jen napakovat." Zeptala jsem se, od koho by měl, podle něj, Bůh s tím trestáním začít, když tak nenávidí hřích. To by už nikdo z nás nežil, protože nikdo z nás nemůže o sobě prohlásit, že je bez viny, a Písmo říká, že odplata za hřích je smrt. Mluví se zde o věčnosti. Lidi velmi mýlí, že za každý zločin, podvod nebo nevěru nenásleduje Boží trest ihned.

Docela jej pobavilo, že tomu věřím, a řekl: „Tak na peklo už vůbec nevěřím."

„Však vy uvěříte, až tam budete," neodpustila jsem si.

To jej nadzvedlo. „Tak vy mi chcete říct, že vy půjdete do nebe a já do pekla? Já vám něco povím. Když vidím toho papeže, jak se vozí v papamobilu, jak jsou všichni oblečení ve zlatě a nechají si líbat prsteny a přitom Kristus žil v chudobě, tak mi je z toho zle." Řekla jsem, že v tomto s ním souhlasím. A pokračovala jsem: „Nechejme však katolické celebrity a zabývejme se Kristem, když jste ho sám vzpomenul. To jste o něm řekl velmi hezky a jsem ráda, že věříte, že žil. Ale za koho jej považujete vy?" „Byl to moudrý člověk, velký filozof a pomáhal lidem," odpověděl. „Já věřím, že je Boží syn, že přišel z nebeské slávy na svět, aby vydal svědectví o Bohu a jeho lásce. Věřím, že musel zemřít jako čistý a nevinný beránek, protože jedině taková oběť má moc smazat náš hřích. Kdo tomu věří, je očištěn od svých hříchů a už nebude odsouzen k věčné smrti, ale bude věčně žít v Kristově přítomnosti v nebi."

„To mi chcete říct," reagoval, „že si můžete hřešit jak chcete, a jenom proto, že věříte v Krista, přijdete do nebe?"

„To ne. Kdo ví, jak mnoho mu bylo odpuštěno a za jakou cenu, má sám v sobě ujištění, že se mu dostalo nezasloužené milosti. Vírou v Krista jsem přijala odpuštění a smíření s Bohem. Získala jsem úžasné postavení Božího dítěte. A to mě zavazuje k životu, kterého je toto postavení hodno."

Stále opakoval, že se mě nechce nějak dotknout, ale že stejně nevěří. Velmi jej pohoršovalo katolictví a znovu připomněl, že Jana Husa upálili, „a víte proč?" zeptal se. „Protože jim říkal pravdu a z bible vysvětloval, jak se od této pravdy odchýlili. Tím snižoval jejich autoritu u lidu a kněží přicházeli o výdělky za odpustky."

„Správně," odpověděl a pokračoval ve zkoušení: „A jestlipak víte, co se říká o husitských ženách?"

„Že znaly bibli lépe, než katoličtí kněží," odpověděla jsem. „No, výborně! Vy to všechno znáte! Ale jestlipak víte, proč bibli tak rozuměly? Čím to bylo?"

„Protože veškeré Písmo pochází z Božího Ducha a je úžasným zdrojem moudrosti a veškerého poznání."

„Ne," odpověděl, „je to tím, že to byly chytré české hlavičky."

Pak následovaly příklady, kolik vynálezů a objevů podaných v jiných zemích má původ v „chytrých českých hlavičkách". Nechala jsem to bez komentáře. Vypadal dobrosrdečně, měl určitou známost Boha v dětství naučenou, ale byl pyšný na svou „českou hlavičku", na to, jak záhy „bystře" pochopil, že Bůh není. Uvědomila jsem si, že dnes, v tomto vlaku měl příležitost vzpomenout si, co v dětství slýchal o Bohu, o Kristu, o nebi a o pekle. Vypadal spokojený a pohodový, že by mu mnohý křesťan mohl závidět. Uvědomila jsem si, že to evangelium doposud nevnímal. Čteme si v bibli, že

• Je-li přesto naše evangelium zahaleno, je zahaleno těm, kteří spějí k záhubě. Bůh tohoto světa oslepil jejich nevěřící mysl, aby jim nevzešlo světlo evangelia slávy Kristovy, slávy toho, který je obrazem Božím. (2K 4:3-4)

Vlak se blížil ke stanici, kde měl muž vystupovat. Na rozloučenou mi řekl: „Tak já vám tedy řeknu ten vtip, jak šly ty dvě báby do nebe …" Na závěr se vtipu zasmál sám, přátelsky se rozloučil a vystoupil.

Kéž by mu ještě jednou v životě zazářil Kristus, ale jako Spasitel a Pán jeho života. Často si na tento rozhovor vzpomenu a velmi se v modlitbě za toho člověka přimlouvám.

• Nic neznamená ten, kdo sází, ani kdo zalévá, nýbrž Bůh, který dává vzrůst. Kdo sází a kdo zalévá, patří k sobě, ale každý podle vlastní práce obdrží svou odměnu. (1K 3:7-8)

– Jindra Suchomelová –