Mnohý čtenář mi jistě dá zapravdu, že náboženská rozdrobenost, kterou jednoznačně odhalilo nedávné sčítání lidu v Česku je nežádoucí, ba dokonce pro ostudu. Je vůbec možné, že v tak malé české kotlině jako je ta naše může existovat 29 církví a náboženských skupin? A to prosím ponechávám stranou kolonku „nezařaditelné", která naznačuje, že různých náboženských skupin a skupinek je u nás ještě mnohem víc!

Řada lidí si klade otázku: Když je jeden Bůh, proč je tolik církví a náboženství? Mnohdy slyšíme obavy rodičů, kteří se pomalu bojí pustit své děti ven z domu, aby cestou nenarazily na nějakého proroka či guru, a aby nebyly obráceny na „jedinou cestu pravou" a ve jménu božím neopustili domov a rodinu za účelem zvěstování spásy svým bližním na druhém konci světa. Přičemž víme, že v dnešní době je živá ještě další obava: od obracení na jedinou pravou cestu pomocí slov to již není daleko k obracení pomocí jiných prostředků - třeba i mečů či kalašnikovů, je-li toho třeba.

Každá náboženská skupina je přirozeně přesvědčena, že je jí na světě třeba, aby hájila svou specifickou pravdu. Ale je možné, aby existovalo tolik pravd? A kdo nám poradí, jak mezi tím množstvím jednotlivých „pravd" rozlišit tu pravou pravdu? Všechny strany v tom budou, myslím, zajedno, že tento ohromný nadbytek církví a náboženských skupin nijak neprospívá ani státu, který musí tyto skupiny brát v potaz, sčítat, monitorovat a některé dokonce i finančně podporovat, ani občanům, kteří se v tom přívalu pravd jen těžko orientují a dokonce neprospívá ani samotným náboženským skupinám, které na takto přesyceném trhu musí tvrdě a často bezúspěšně soupeřit, aby vůbec získaly nějakou tu ovečku. A kdo tudíž nalezne slušný, laciný a snadný způsob, jak tuto situaci vyřešit, získá si takové zásluhy o veřejné blaho, že by se mu měla postavit socha jakožto hrdinovi národa. Již mnozí jiní reformátoři přede mnou se pokoušeli tento problém řešit, nicméně stávající žalostná situace vypovídá za vše.

Předkládám tedy veřejnosti, ať náboženské či nenáboženské, ke zvážení následující návrh. Nechť vláda ČR ustanoví Duchovní komisi či Radu, která bude pověřena několika základními úkoly:

1) vypracuje věrouku společnou všem církvím a náboženským skupinám,

2) dohlédne na řádné zrušení všech stávajících církví a náboženství,

3) ustanoví jedinou státem uznávanou církevní obec (navrhujeme předběžný pracovní název První česká obecná rozumná posledních dnů, dále již jen První rozumná),

4) dohlédne na řádné převedení majetků všech zrušených církví ve prospěch První rozumné,

5) navrhne a ustanoví hlavu První rozumné s titulem arcipředseda,

6) předloží parlamentu ČR legislativní úpravy, které jednou pro vždy zamezí vzniku jiných nežádoucích církví, sekt a náboženských skupin.

Tento skromný návrh není výsledkem nějakého unáhleného či nepromyšleného popudu, nýbrž je tomu právě naopak, vznikl na základě mnoha diskusí a konzultací s řadou skutečných odborníků a znalců oboru.

Nedávno mi například jistý velmi ctihodný muž, Američan, pravý specialista v oboru lidských duší, při rozhovoru o té věci navrhl řešení, o kterém se domníval, že bude rychlejší a efektivnější. Dle jeho soudu je prý příliš zdlouhavé a finančně náročné podstupovat celou tu parlamentní proceduru, a že by proto bylo mnohem účinnější vyhlásit státní převrat a pomocí davů právem rozhněvaných občanů dosáhnout kýženého cíle. Jakmile bych pak byl dosazen na státní arcipředsednický stolec, všechny potřebné změny církevních řádů by se daly snadno realizovat bez jakýchkoli průtahů za asistence státní armády.

Na omluvu svého přítele musím povědět, že z jeho slov je patrné, že není dobře seznámen s českým prostředím. Co je možná funkční jinde, nemusí být funkční u nás. My Češi, kteří máme bohaté osobní zkušenosti s totalitními režimy bychom nikdy žádný další takový režim nepřipustili. Ne, takové řešení u nás bylo neschůdné, od poslední revoluce jsme národem velmi svobodným. Nicméně jemu i všem dalším odborníkům jsem vděčný za jejich rady a podněty a rád bych jim tímto dodatečně poděkoval. Zvláště pak siru J. Swiftovi.

Ale abych příliš neodbočoval od tématu. Myslím, že výhody návrhu, který jsem učinil jsou zřejmé a četné, jakož i nanejvýš závažné.

1. Předně, jak již jsem naznačil, občané a rodiče by se nemuseli obávat, že by jejich děti mohly být svedeny na scestí nějakou sektou, poněvadž by žádných sekt nebylo.

2. Dále by byl vyřešen doposud neřešitelný problém rozlišování toho, která církev je ta pravá. Při existenci jediné církve by taková otázka byla irelevantní.

3. Další nesporná výhoda a úspora vyplývá z toho, že by se tímto novým zřízením eliminovalo veškeré jalové hloubání a diskutování o věcech sporných a podružných. Kolik marného času vynaloží takový filosof či teolog nad tak zvaným hledáním pravdy! Toho by již nebylo třeba, neboť pravda by byla jen jedna, pravidelně a přehledně předkládána občanům skrze k tomu určené televizní a rozhlasové pořady. Do každé rodiny a veřejné instituce by též mohl být zasílán tiskový záznam z jednání duchovní Rady První rozumné, aby byli občané objektivně informováni o celo-církevním dění. Filosofové a teologové by se konečně mohli věnovat nějaké užitečné a poctivé práci.

4. Ovšem za největší přínos považuji čest a slávu, jakou tímto odvážným krokem získáme naší vlasti v Evropě, ba i ve světě. Opět se o nás bude psát na stránkách světových novin. Vskutku se domnívám, že budeme vzorným příkladem mnohým dalším národům, které - jak věřím - se brzy přidají a tak přispějí k všeobecné jednotě a blahu.

Na závěr bych rád z upřímného srdce pověděl, že mně osobně na tom nijak nezáleží, když se snažím prosadit toto nutné dílo, neboť nemám jinou pohnutku, leč veřejné blaho vlasti a lidstva. Jde mi o zvelebení lidského ducha a zaopatření všech pochybujících a nejistých spoluobčanů.

Budu-li jako otec tohoto skromného - jakkoli geniálního - návrhu navržen na post arcipředsedy, budu o tom váženě a zodpovědně přemýšlet, zda bych snad neměl tento nesnadný úkol vzít na svá bedra. Ovšem nic neslibuji.

Za budoucí Duchovní radu Váš

- Prof. Doc., PhDr., Mgr., Bgr. Jan Hábl PhD., ThD., Csc., DrSc., FrSc. -