Mezi lidmi se vžilo pořekadlo o těch, kteří nás ve smrti předešli, že už jsou na Pravdě Boží. Všichni, bez rozdílu náboženského vyznání a společenské důležitosti souhlasí s tím, že po smrti jsme si všichni rovni. Skutečností zůstává, že před Bohem, ani před vlastní smrtí nikdo neunikne. Proto je otázka vlastní smrti a věčného života pro každého člověka zásadní a jistě stojí za zamyšlení.

1. Smrt je nevyhnutelná

Kromě těch, kteří budou tělesně živi při 2. příchodu Pána Ježíše Krista, je tělesná smrt všech bezvýhradně jistá. Pomalu se blížím k sedmdesátce, a někteří moji vrstevníci již odcházejí na věčnost. Říkám si - teď již „prožívají" pravdu. Tak dobře jsem je znal a nemohu ani s nimi probrat, jaká je. Vtíravé myšlenky na smrt neušetří nikoho. Jejich četnost je na prvním nebo druhém místě - tak jsou neodbytné.

Žalmista také přemýšlí o smrti a o lidském snažení:

• Srdce pálilo mě v hrudi, v zneklidněné mysli mi plál oheň. Promluvil jsem svým jazykem takto: Hospodine, dej mi poznat, kdy přijde můj konec a kolik dnů je mi vyměřeno, ať vím, kdy ze světa sejdu. Hle, jen na píď odměřils mi dnů a jako nic je před tebou můj věk. Člověk je jen vánek pouhý, i kdyby stál pevně. Každý žitím putuje jak přelud, hluku nadělá, ten vánek pouhý, kupí majetek a neví, kdo to shrábne. (Žalmy 39:4-7)

Kolik hluku naděláme! Jak se dereme nahoru! Každý, kdo si sáhl na smrt, nám poví, jak se mu po této zkušenosti zamíchaly priority. Co bylo poslední stalo se prvním a co první - posledním. My všichni, pán i kmán, jsme jen hlomozící vánek - pára nad hrncem:

• ...vy přece nevíte, co bude zítra! Co je váš život? Jste jako pára, která se na okamžik ukáže a potom zmizí! (Jakubův 4:14)
  
• Počet našich let je sedmdesát roků, jsme-li při síle, pak osmdesát, a mohou se pyšnit leda trápením a ničemnostmi; kvapem uplynou a v letu odcházíme. (Žalmy 90:10)
  
• Člověk, jehož dny jsou jako tráva, rozkvétá jak polní kvítí; sotva ho ovane vítr, už tu není, už se neobjeví na svém místě. (Žalmy 103:15-16)

Otevřete si: http://www.biblehelp.org/mortality.htm -

tam dynamicky běží světové počítadlo úmrtí. Letos zemře asi 58 milionů lidí, jeden ze 113 lidí, asi 1,83 lidí za vteřinu. Otázka smrti není příliš populární, ale nikdo se jí nemůže vyhnout. Abychom náš úvod uvedli na optimističtější rovinu, podívejme se na další verš:

• I když půjdu roklí šeré smrti, nebudu se bát ničeho zlého, vždyť se mnou jsi ty. Tvoje berla a tvá hůl mě potěšují. (Žalmy 23:4)

2. Mzdou hříchu je smrt - hřích a smrt jsou neoddělitelné

Často se setkávám s věřícími v Boha, o nevěřících nemluvě, kteří jsou naprosto překvapeni, až šokováni, že prvotní příčina tělesné smrti má duchovní, nikoliv tělesnou podstatu. Smrt je ve skutečnosti mzda nebo trest za hřích:

• Mzdou hříchu je smrt, ... (Římanům 6:23a)
  
• Ze stromu poznání dobrého a zlého však nejez. V den, kdy bys z něho pojedl, propadneš smrti. (Genesis 2:17)

Ukažte mi člověka, který nikdy nezhřešil, a já vám ukážu člověka, který nikdy nezemře. Bezhříšný člověk, Ježíš, mohl zemřít teprve tehdy, až byl ztotožněn s naším hříchem!

• Toho, který nepoznal hřích, kvůli nám ztotožnil s hříchem, abychom v něm dosáhli Boží spravedlnosti. (2. Korintským 5:21)

Hříchem je člověk nejen usmrcen, ale hříchem také propadl úmorné práci a zaměstnání v tom smyslu, jak ji známe dodnes. Všechna povolání mají svůj prapůvod v hříchu, i když slouží především k obživě. Kdyby nedošlo k Adamovu pádu ve stvořeném ráji, nebylo by ani jednoho lidského povolání zapotřebí. Lékaři by nebyli - lidé by nebyli nemocní; účetní by nebyli - peníze neexistovaly - existují jen díky naší hříšné nepoctivosti; stavitelé by nebyli - nebylo třeba se ukrývat před nepřízní počasí; krejčí by nebyli - bezhříšnost snesla nahotu a bylo ideální klima; školy by nebyly, písmo by nebylo - veškeré informace si Adam a Eva pamatovali, atd. Popřemýšlejte a zjistíte, že každé povolání by bylo zbytečné. Výjimkou jsou jen umění, zábava, sport atd., což nejsou zaměstnání v pravém slova smyslu, přestože se provozují i profesionálně. Bez umění a zábavy bychom tělesně přežili, duše by ale strádala. Smrt a obživa lopotnou prací jsou následky hříchu:

• V potu své tváře budeš jíst chléb, dokud se nenavrátíš do země, z níž jsi byl vzat. Prach jsi a v prach se navrátíš. (Genesis 3:19)

3. Jak lidé i v „něco" věřící vidí smrt a hřích?

1. Ateisté, ale i ti, kteří v něco tam někde nahoře věří, tzv. něcisté, obyčejně vnímají smrt jako neexistenci, tedy stav nebytí. Nebyli jsme před narozením, nebudeme ani po něm. Podobně jsem to viděl po 37 let svého života. Právě posloupnost „nic-něco-nic" nebo „nejsem-jsem-nejsem" byla hybnou silou, která mne donutila přemýšlet o smrti a v konci konců o Bohu. Ptal jsem se sám sebe - je skutečně moje bytí vymezeno dvěma „nebytími", mezi nimiž vězí? Jestli tomu tak je, pak moje „bytí" nedává smysl a je vlastně „nebytím". Jestliže jdu odnikud nikam, pak je na mé životní pouti dovoleno cokoliv, nic nedává smysl a na ničem nezáleží.

2. Podobně přemýšlejí ti, kteří se ztotožňují s nejrůznějšími proudy učení Nového věku a v různých obměnách tvrdí, že hmota, hřích, nemoc a smrt nejsou skutečné. Vše hmotné a přirozené je prý přelud, tedy i naše bytí. To je v podstatě teologie Christian Science (Křesťanské vědy). Na stránce http://www.christianscience.cz/ se dočtete toto:

V božské Vědě je vesmír i s člověkem duchovní, harmonický a věčný. Věda ukazuje, že to, co se nazývá hmota, je pouze objektivní stav toho, co autorka (Mary Baker Eddy) nazývá smrtelná mysl.

Hmotu, hřích a smrt nelze zničit tím, že popřeme její existenci. Christian Science se zprostředkovaně, přes Mary Baker Eddy, k Bibli hlásí:

Bible je naší autoritou. Učebnice Věda a zdraví je „klíčem" k bibli, který pomáhá otevřít její duchovní význam.

Zastánci této teologie by měli číst Bibli a jako „klíč" používat obyčejný rozum. Jsou následující verše skutečnost nebo „smrtelná mysl?":

• Všech dnů Adamova života bylo devět set třicet let, a umřel ... Všech dnů Šétových bylo devět set dvanáct let, a umřel ... Všech dnů Enóšových bylo devět set pět let, a umřel ... Všech dnů Kénanových bylo devět set deset let, a umřel ... Všech dnů Mahalalelových bylo osm set devadesát pět let, a umřel ... Všech dnů Jeredových bylo devět set šedesát dvě léta, a umřel ... Všech dnů Metúšelachových bylo devět set šedesát devět let, a umřel ... Všech dnů Lámechových bylo sedm set sedmdesát sedm let, a umřel ... (Genesis 5:5,8,11,14,17,20,27,31)

3. Další lidé jsou snílci a požitkáři. Ti se snaží „žít" v neskutečném světě a stůj co stůj uniknout tomu skutečnému. Popírají hovořit o všem nepříjemném a odmítají se s tím vyrovnat. Smrt je nezajímá, proto o ní nemluví. Tomu napomáhá i jejich pověrčivost. Kdyby prý o ní mluvili, přivolali by ji!? V naší české kotlině se hovory o smrti nevedou, a když má člověk smrt na jazyku, všichni kolem raději mlčí. Kolik si o přípravě na smrt a o smrti přečtete v novinách, poslechnete v rozhlase, uvidíte v televizi, nebo popovídáte se sousedem? Smrt je skutečná a přirozený člověk má malou odvahu se jí postavit tváří v tvář, proč by si „kazil" těch pár chvil někde na zemi? Jejich smysl života je buď ctnostný nebo neřestný únik (eskapáda), a rozptýlení na palubě Titaniku. Stav mnohé české duše vyjadřují známé texty písní V+W:

Nestojím o nekonečno s hvězdami všemi, stačí mi pár krásných let někde na zemi. Když já vám povídám, že je nebe na zemi, pravdu mám, věřte mi...

Život je jen náhoda ... a smrt je jako moře ...

Další skupinou jsou fatalisté, kteří se dívají na smrt „hrdinně". Prý se jí nebojí. Smrt je přece přirozená a nedílná součást života, a proto je nevzrušuje. Ale to je jen stoická maska. Stačí, aby se sami nebo jejich blízký přiblížil smrti a jejich „vyrovnanost", jejich hra, končí. Písmo jasně učí, že ti, kdo neznají Boha, Ježíše Krista, žijí v nejistotě a napětí:

• ... Nemají pokoj svévolníci," praví můj Bůh. (Izajáš 57:21)

4. Další lidé smrt proklínají, vzdorují jí, odmítají ji. Na smrtelném loži jí „vyhrožují" pěstí.

5. Mnozí lidé jsou životem utrmáceni. Pesimisté života někdy končí jako sebevrazi. Jen v Česku si vezme život asi 1.500 lidí ročně. Ale ani únik ze života, sebevražda, není východisko!

• Kdo prolije krev člověka, toho krev bude člověkem prolita, neboť člověka Bůh učinil, aby byl obrazem Božím. (Genesis 9:6)
• Či snad nevíte, že vaše tělo je chrámem Ducha svatého, který ve vás přebývá a jejž máte od Boha? Nepatříte sami sobě! (1. Korintským 6:19)

6. Nakonec vzpomeňme dnes znovu rostoucí skupinu lidí - náboženské a idealistické fanatiky, kteří sami sebe vidí jako mučedníky za správnou věc. V hloubi duše touží, aby za svůj ideál nebo víru položili život. Snad doufají, že když zemřou za víru nebo ideál, stanou se nesmrtelnými a oslavovanými mučedníky. Jsou motivováni buď idealistickou naivitou, což je hloupost hraničící s duševní poruchou, nebo chladnokrevným kalkulem. Pavel jim odpoví:

• A kdybych rozdal všecko, co mám, ano kdybych vydal sám sebe k upálení, ale lásku bych neměl, nic mi to neprospěje. (1. Korintským 13:3)

4. Jak se na smrt dívají křesťané?

Tuto úvahu jsme začali větou:

Kromě těch, kteří budou tělesně živi při 2. příchodu Pána Ježíše Krista, je tělesná smrt všech bezvýhradně jistá.

Toto prohlášení je jen částečně pravdivé. Z biblického pohledu je tělesná smrt svléknutí těla, oddělení vnitřního člověka (duše a ducha) od přirozeného těla. I ti, kteří budou náhle proměněni, musí nejprve svléknout své přirozené tělo, aby si v okamžiku oblékli nové, oslavené tělo svého vzkříšení:

• Hle, odhalím vám tajemství: Ne všichni zemřeme, ale všichni budeme proměněni, naráz, v okamžiku, až se naposled ozve polnice. Až zazní, mrtví budou vzkříšeni k nepomíjitelnosti a my živí proměněni. (1 Korintským 15:51-52)

Křesťané, kteří budou při 2. příchodu Pána Ježíše Krista tělesně živi, projdou „tělesnou smrtí" v okamžiku „převlékání těl", nebudou muset na nové oslavené tělo čekat jako ti, kdo tělesně zemřeli v Kristu.

Písmo vysvětluje a křesťan chápe tělesnou smrt jako rozpojení tělesné a duchovní složky člověka. Podobně, rozpojení lidského ducha a Božího Ducha je smrt duchovní. Manželství je mrtvé, když jsou manželé rozpojeni, manželství je živé, když jsou spojeni - příkladů najdete stovky... Jinými slovy, smrt není neexistence, smrt je rozpojení existencí. Obdobně, život je spojení. Spojení lidského ducha s přirozeným tělem je přirozený život - ten jsme dostali v okamžiku narození. Spojení lidského ducha s Božím Duchem je věčný duchovní život - ten jsme dostali v okamžiku duchovního znovuzrození. Následující text jako by nabádal křesťany, aby si přáli co nejčasnější tělesnou smrt:

• Víme přece, že bude-li stan našeho pozemského života stržen, čeká nás příbytek od Boha, věčný dům v nebesích, který nebyl zbudován rukama. Proto zde sténáme touhou, abychom byli oděni šatem nebeským. Vždyť jen když jej oblékneme, nebudeme shledáni nazí. Pokud jsme totiž v tomto stanu, sténáme pod těžkým břemenem, neboť nechceme, aby z nás bylo svlečeno naše pozemské tělo, nýbrž aby přes ně bylo oblečeno nebeské, aby to, co je smrtelné, bylo pohlceno životem. Ten, kdo nás k tomu připravil a dal nám již Ducha jako závdavek, je Bůh. (2. Korintským 5:1-5)

Křesťan netouží svléknout pozemské tělo, touží, aby jej Bůh převlékl z pozemského do oslaveného, nebeského těla. Jak čas „svlékání", jenž je nutně ztotožněn s časem stínu tělesné smrti, tak i čas „oblékání", je výhradně věcí Božího, ne lidského časového rozvrhu. Křesťan by měl hledat příklad u apoštola Pavla:

• Mám-li žít v tomto těle, získám tím možnost další práce. Nevím tedy, co bych vyvolil, táhne mne to na obě strany: Toužím odejít a být s Kristem, což je jistě mnohem lepší; ale zůstat v tomto těle je zase potřebnější pro vás. (Filipským 1:22-24)

Křesťan touží po Kristu celým srdcem, ale tělesnou smrt nehledá, protože Bůh odměřil každému svému vyslanci dobré noviny (evangelia) pozemský čas, jak uznal sám za vhodné. Křesťan ví, že smrt je v úplném protikladu Boží povahy, stejně jako svatost a hřích, proto plně spoléhá na Boží podporu v času své smrti. V čase umírání věřící člověk nebude sám, protože jej nic nemůže oddělit od Boží lásky, jež je projevena v jeho Pánu Ježíši Kristu:

• I když půjdu roklí šeré smrti, nebudu se bát ničeho zlého, vždyť se mnou jsi ty. Tvoje berla a tvá hůl mě potěšují. (Žalmy 23:4)

Prokletí smrti bylo zlomeno Ježíšem Kristem na kříži. Křesťané se věčného oddělení od Boha nemusejí obávat:

• Kde je, smrti, tvé vítězství? Kde je, smrti, tvá zbraň?´ Zbraní smrti je hřích a hřích má svou moc ze zákona. Chvála buď Bohu, který nám dává vítězství skrze našeho Pána Ježíše Krista! (1K 15:55-57)

Mrak smrti je pro křesťana prostředkem, jenž jej přenese k cíli a smyslu jeho bytí, ke kterému byl stvořen. Smysl a cíl křesťanovy existence je přebývat ve Stvořitelově a Spasitelově přítomnosti, hledět na Boží slávu, oslavovat Boha, a věčně růst ve všem, co pro něj Bůh připravil:

• A život věčný je v tom, když poznají tebe, jediného pravého Boha, a toho, kterého jsi poslal, Ježíše Krista. (Jan 17:3)

Smrt těch, kdo jsou uschováni v Ježíši Kristu, je Bohu „drahá", tedy cenná, vzácná a milá. To je povzbuzující! Zde nabývá smrt úplně jiný rozměr, než na jaký jsme ze světa zvyklí:

• Drahá jest před očima Hospodinovýma smrt svatých jeho. [KR] (Žalmy 116:15)

Smrt svatého v Kristu je přepravní akce. Cesta spasené duše k Bohu není žádná osamělá pouť tmou:

• I umřel ten chudák a andělé ho přenesli k Abrahamovi; zemřel i ten boháč a byl pohřben. (Lukáš 16:22)

Bůh žárlivě touží po své nevěstě, které se dal poznat, touží po těch, kteří skrze Ducha řekli Bohu své „ano", kteří se ztotožnili s Kristovou obětí na kříži, a podle svého „ano" jsou věrnou nevěstou, která nesmilní s jinými bohy:

• Či myslíte, že nadarmo je psáno: `Bůh žárlivě touží po duchu, kterého do nás vložil´? (Jakubův 4:5)

V okamžiku, kdy Boží dítě zemře (tím byl i ukřižovaný lotr, který se na Ježíše před smrtí obrátil), jeho duše odchází k Bohu:

• Ježíš mu odpověděl: „Amen, pravím ti, dnes budeš se mnou v ráji." (Lukáš 23:43)

Každý křesťan, který tělesně zemře, má přislíbený nový příbytek:

• V domě mého Otce je mnoho příbytků; kdyby tomu tak nebylo, řekl bych vám to. Jdu, abych vám připravil místo. (Jan 14:2)

Domů odchází každý, kdo věří, že Ježíš Kristus vzal na sebe náš hřích a na kříži nás před Bohem zastoupil v potrestání:

• V této důvěře chceme raději odejít z těla a být už doma u Pána. (2 Korintským 5:8)

Ač to zní jako protimluv, smrt je pro křesťany zisk:

• Život, to je pro mne Kristus, a smrt je pro mne zisk. (Filipským 1:21)

Smrt věřícího znamená, že jeho vědomá duše je anděly přenesena před Boží trůn. Bůh nám však připravil nové tělo, takové, jaké měl Ježíš Kristus, když ve vzkříšení vstal z mrtvých:

• A nejen to: i my sami, kteří již máme Ducha jako příslib darů Božích, i my ve svém nitru sténáme, očekávajíce přijetí za syny, totiž vykoupení svého těla. (Římanům 8:23)

Boží děti dostanou nové tělo v den Pána Ježíše Krista, tj. v Den Páně. Tehdy se Kristus vrátí podruhé. Nejprve duše zemřelých křesťanů ve vzkříšení budou oděny do nového těla, potom žijícím křesťanům Bůh v okamžiku svleče staré a obleče nové tělo:

• Máme pro vás slovo od Pána: My, kdo se dožijeme Pánova příchodu, nepředejdeme ty, kdo zesnuli. Ozve se burcující povel, hlas archanděla a Boží polnice, sám Pán sestoupí z nebe a tehdy jako první vstanou mrtví v Kristu. My živí budeme spolu s nimi uchváceni do oblak vstříc Pánu; potom už budeme s Pánem navždycky. Povzbuzujte se navzájem těmito slovy. (1 Tesalonickým 4:15-18)

5. Přetrvá tělesnou smrt duše, duch nebo obojí?

Nemáme místo, abychom hlouběji prostudovali složitější teologickou otázku, zda je člověk trichotomní, zda má tři části - tělo, duši a ducha; nebo zda je dichotomní, zda má jen dvě části - tělo a nemateriální osobní podstatu, kterou Písmo zaměnitelně jednou nazývá duší a jindy duchem. Dnes se přikláním k dichotomnímu pohledu. Písmo totiž nikde výslovně neučí, že je člověk trojjediný jako Bůh, což je jeden z hlavních argumentů zastánců trichotomie. Trojjedinost Boha přece pojednává o třech osobách jedné Boží hlavy, zatímco trichotomie o třech složkách jedné lidské osoby. Bližší studium odhalí, že pojem „duše" je častěji, ale ne bez výjimky, spojen s myšlením obecně, vztahem k tělu, pocity, vjemy, náklonností, odporem atd. Pojem „duch" je více spojen s niternými úmysly, především ve vztahu k Bohu:

• Boží slovo je živé, mocné a ostřejší než každý dvojsečný meč. Proniká až k rozhraní duše a ducha, až do morku a kloubů, až do srdce, kde zkoumá jeho myšlenky [duši?] a úmysly [ducha?]. [NBK] (Žd 4:12)

Tak jako máme jen jedno hmotné tělo, které má kosti, morek, klouby a nesčetné množství dalších funkčních orgánů, tak podobně, máme jen jednu nehmotnou podstatu s nejméně dvěma funkčními oblastmi nebo „orgány" - duševním a duchovním. Vnitřní nehmotný člověk (Písmem zaměnitelně nazývaný duše nebo duch) je Bohu vzácnější, je neproniknutelně vyššího, četnějšího a složitějšího organického řádu než fyzické tělo.

• Či myslíte, že nadarmo je psáno: `Bůh žárlivě touží po duchu, kterého do nás vložil´? (Jakubův 4:5)

Lidského ducha nebo duši nemůže žádný člověk zabít:

• A nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo, ale duši zabít nemohou; bojte se toho, který může duši i tělo zahubit v pekle. (Matouš 10:28)

6. Materialistický pohled: Duše neexistuje

Tento pohled zastávají všichni ti, kteří vidí smrt jako naprostý konec, jako absolutní nebytí. Do svých 37 let jsem byl jeden z nich. Je to stanovisko bezvýhradných materialistů, z nichž někteří v nějakého boha nebo sílu tam nahoře mohou pošetile i věřit. Otázka, zda duše přežívá tělesnou smrt, je pro materialisty bezpředmětná, protože žádná duše neexistuje. Materialisté jsou přesvědčeni, jinou možnost ani nemají, že lidské vědomí, myšlenkový ruch, všechny tvořivé, mravní a citové projevy hmotného člověka jsou pouze materiální produkty mozku, podobně, jako je žluč produktem jater nebo slzy slzných žláz. Tak jako mrtvá játra nevylučují žluč, tak mrtvý mozek nevylučuje vědomí sebereflexi a vše co je s tím spojeno. Nemáme dostatek prostoru, abychom se dopodrobna zabývali materialistickým pohledem, zda je člověk, naprosto a ve všem, opravdu pouze hmotné podstaty, tedy, že žádná nehmotná podstata - duše nebo duch neexistuje.

7. Přetrvá duše tělesnou smrt?

Některé náboženské skupiny, které se odvolávají na Bibli, výslovně učí, a biblickými texty dokazují, že duše člověka nepřetrvá tělesnou smrt. Jedni věří, že člověk je jeden nerozdělitelný celek, potom, logicky, umírá celý člověk. Další, na příklad, již výše zmíněný text:

• Ježíš mu odpověděl: „Amen, pravím ti, dnes budeš se mnou v ráji." (Lukáš 23:43)

chápou následovně:

• Ježíš mu odpověděl: „Amen, pravím ti dnes, budeš se mnou v ráji."

Přesunutím pouhé čárky je logicky změněn celý smysl Ježíšova oznámení. Ježíš lotrovi prý neoznamuje „dnes budeš se mnou v ráji", ale „dnes ti pravím, že jednou budeš se mnou v ráji". Jistě, původní text neměl interpunkci. Prostudujte si verše Mk 14:30, L 19:5 a L 19:9. Ve všech Ježíš vyslovuje slovo „dnes". Pokaždé říká, že se „dnes" něco stane. Ani jednou neříká, že „dnes" něco říká. Aby tento pohled obhájili, odvolávají se na verše následujícího druhu:

• Vždyť úděl synů lidských a úděl zvířat je stejný: Jedni jako druzí umírají, jejich duch je stejný, člověk nemá žádnou přednost před zvířaty, neboť všechno pomíjí. Vše spěje k jednomu místu, všechno vzniklo z prachu a vše se v prach navrací. (Kazatel 3:19-20)
  
• Všechno je u všech stejné: stejný úděl má spravedlivý i svévolný, dobrý a čistý i nečistý, obětující i neobětující; dobrý je na tom jako hříšník, přísahající jako ten, kdo se přísahat bojí. Na všem, co se pod sluncem děje, je zlé to, že všichni mají stejný úděl a že srdce lidských synů je naplněno zlobou; po celý svůj život mají v srdci samé ztřeštěnosti a pak se odeberou k mrtvým. Kdo tedy bude vyvolen? Všichni, kdo žijí, mají naději. Vždyť živý pes je na tom lépe než mrtvý lev. Živí totiž vědí, že zemrou, mrtví nevědí zhola nic a nečeká je žádná odměna, jejich památka je zapomenuta. (Kazatel 9:2-5)
  
• Všechno, co máš vykonat, konej podle svých sil, neboť není díla ani myšlenky ani poznání ani moudrosti v říši mrtvých, kam odejdeš. (Kazatel 9:10)

Z těchto textů zdánlivě vyplývá, že není rozdíl mezi člověkem a zvířetem. Až zemřou, nebudou vědět nic! Nelekejme se těchto veršů. Kazatele musíme číst v podtextu celé knihy i v podtextu celé Bible. Autor zde a na většině místech své knihy popisuje, co viděl „pod sluncem" tedy na povrchu této země - jak přemýšlí pozemští moudří vzdělanci nebo-li tělesní lidé, kteří pozemské bytí považují za vrchol svévole a všehomíra. Sousloví „pod sluncem" se v knize vyskytuje 58 krát! Pod sluncem se opravdu jeví, že není rozdíl mezi zvířaty a lidmi, že vše smrtí končí a celoživotní pachtění je v konci konců k ničemu. Člověk nahý přichází a nahý ze světa odchází. Kazatel se ale na věci lidského bytí dívá také z pohledu „nad sluncem", i když toto sousloví výslovně nepoužívá:

• Bůh člověku, který je mu milý, dává moudrost a poznání i radost. Hříšníka však nechá lopotit se, shánět a hromadit věci, které nakonec musí předat tomu, kdo se zalíbí Bohu. Také to je pomíjivost a honba za větrem. (Kazatel 2:26)

Závěr knihy Kazatel objasňuje, oč v celé knize jde. „Pod sluncem" se jeví vše fatalisticky pesimistické a moudří světa to tak prožívají. Z pohledu „nad sluncem" je ale všechno úplně jinak:

• Pamatuj na svého Stvořitele, než se přetrhne stříbrný provaz a rozbije se mísa zlatá a džbán se roztříští nad zřídlem a kolo u studny se zláme. A prach se vrátí do země, kde byl, a duch se vrátí k Bohu, který jej dal. Pomíjivost, samá pomíjivost, řekl Kazatel, všechno pomíjí. Zbývá jen dodat, že Kazatel byl moudrý, lid stále poznání vyučoval; přemýšlel a bádal a složil přísloví mnohá. Kazatel se snažil najít výstižná slova; tak bylo zapsáno, co je pravé, slova pravdy. Slova moudrých jsou jako bodce, jako vbité hřeby jsou slova sběratelů, pastýřem jediným proslovená. Nadto pak zbývá, synu můj, říci: Přijmi poučení! Spisování mnoha knih nebere konce a mnohé hloubání unaví tělo. Závěr všeho, co jsi slyšel: Boha se boj a jeho přikázání zachovávej; na tom u člověka všechno závisí. Veškeré dílo Bůh postaví před soud, i vše, co je utajeno, ať dobré či zlé. (Kazatel 12:6-14)

Kazatel neučí, že je vše pomíjivost, a že po smrti nic není. Ukazuje, že „pod sluncem" tak věří všichni vzdělaní i nevzdělaní. Kazatel naopak nabádá všechny, vzdělané i nevzdělané, že „nad sluncem" je vše úplně jinak: „Boha se boj..."

Podívejme se na ty texty, které nad jakoukoliv pochybnost učí, že duše přetrvá své tělo, i když to zpráchniví v zemi.

Ježíš ujistil Martu, že ten, kdo v něj věří, nikdy nezemře. Život v Kristu je nesrovnatelně lepší než ten, který známe zde na zemi:

• „Pane, kdybys tu byl, můj bratr by nezemřel!" řekla mu Marta. „I teď ale vím, že o cokoli Boha požádáš, to ti Bůh dá." „Tvůj bratr vstane," řekl jí Ježíš. „Vím, že vstane - při vzkříšení v poslední den," odpověděla Marta. „Já jsem vzkříšení i život," řekl jí Ježíš. „Kdo věří ve mne, i kdyby zemřel, bude žít. A každý, kdo žije a věří ve mne, nezemře navěky. Věříš tomu?" [NBK] (Jan 11:21-26)

Kazatel neviděl všechno jen z podhledu - pod sluncem, viděl také z nadhledu - nad sluncem. Všichni lidé mají přece ve svém vědomí touhu žít a existovat navěky. Rozhodně se liší od zvířat, která o své smrti nepřemýšlí. Historie vládců a majetných je provázena honosnými hrobkami, pyramidami, balzamováním a dnes zmrazováním těla k teplotě absolutní nuly. Sám Bůh dal lidstvu touhu po věčnosti a věřícím lidem vložil do srdce sám Sebe, aby toužili po věčnosti, kterou budou trávit se svým Stvořitelem:

• On všechno učinil krásně a v pravý čas, lidem dal do srdce i touhu po věčnosti, jenže člověk [pod sluncem] nevystihne začátek ani konec díla, jež Bůh koná. (Kazatel 3:11)

Ježíš v Matoušově evangeliu vykládá Exodus 3:6 tak, že zástupy žasly. Zde je Mojžíš:

• A pokračoval: „Já jsem Bůh tvého otce, Bůh Abrahamův, Bůh Izákův a Bůh Jákobův." Mojžíš si zakryl tvář, neboť se bál na Boha pohledět. (Exodus 3:6)

Bůh je stále Bohem Abrahama, Izáka a Jákoba. Bůh může být Bohem jen živých, ne mrtvých. Všichni tři patriarchové směřují ke vzkříšení těla, ale jejich duše stojí vědomě před Božím trůnem. Jak by mohl být vůbec „někomu" Bohem, kdyby ten „někdo" neexistoval? Neexistující žádné potřeby ani touhy nemohou mít. Ježíš interpretuje (Exodus 3:6) takto:

• A pokud jde o vzkříšení mrtvých, nečetli jste, co vám Bůh pravil: `Já jsem Bůh Abrahamův, Bůh Izákův a Bůh Jákobův?´ On přece není Bohem mrtvých, nýbrž živých. (Matouš 22:31-32)

Bible zřetelně učí, že jak duše spasených, tak duše nespasených jsou po tělesné smrti ve vědomém stavu. Následující učení z úst Ježíše není jen pohádka, ani předobraz, ale skutečný příběh, který nám leccos odkrývá. Vystupují zde dva lidé, kteří skutečně žili na zemi, kteří skutečně zemřeli, a kteří skutečně vedli posmrtný dialog:

• Byl jeden bohatý člověk, nádherně a vybraně se strojil a den co den skvěle hodoval. U vrat jeho domu lehával nějaký chudák, jménem Lazar, plný vředů, a toužil nasytit se aspoň tím, co spadlo se stolu toho boháče; dokonce přibíhali psi a olizovali jeho vředy. I umřel ten chudák a andělé ho přenesli k Abrahamovi; zemřel i ten boháč a byl pohřben. A když v pekle pozdvihl v mukách oči, uviděl v dáli Abrahama a u něho Lazara. Tu zvolal: `Otče Abrahame, smiluj se nade mnou a pošli Lazara, ať omočí aspoň špičku prstu ve vodě a svlaží mé rty, neboť se trápím v tomto plameni.´ Abraham řekl: `Synu, vzpomeň si, že se ti dostalo všeho dobrého už za tvého života, a Lazarovi naopak všeho zlého. Nyní on se raduje a ty trpíš. A nad to vše je mezi námi a vámi veliká propast, takže nikdo - i kdyby chtěl, nemůže odtud k vám ani překročit od vás k nám.´ Řekl: `Prosím tě tedy, otče, pošli jej do mého rodného domu, neboť mám pět bratrů, ať je varuje, aby také oni nepřišli do tohoto místa muk.´ Ale Abraham mu odpověděl: `Mají Mojžíše a Proroky, ať je poslouchají!´ On řekl: `Ne tak, otče Abrahame, ale přijde-li k nim někdo z mrtvých, budou činit pokání.´ Řekl mu: `Neposlouchají-li Mojžíše a Proroky, nedají se přesvědčit, ani kdyby někdo vstal z mrtvých.´" (Lukáš 16:19-31)

Tento text má hluboké poslání. Ježíš naráží na skutečnost, že židé, protože neposlouchají Mojžíše, neuvěří ani Ježíši Kristu, který z mrtvých vstal:

• Kdybyste opravdu věřili Mojžíšovi, věřili byste i mně, neboť on psal o mně. (Jan 5:46)

Výše uvedený text je pro naši diskuzi klíčový, protože verše jasně učí, že po tělesné smrti jsou duše spasených i nespasených ve vědomém stavu. Další verš potvrzuje, že všechny vědomé duše v poslední den Páně obdrží těla:

• ... a tak jako oni mám naději v Bohu, že jednou spravedliví i nespravedliví vstanou [budou vzkříšen i v těle] k soudu. (Skutky 24:15)

Proto starozákonní věřící sami sebe považovali za nomády, cizince a přistěhovalce na této zemi. Vždyť i Abraham bydlel jen ve stanech. Ti všichni hledali a skutečně dosáhli tu pravou nebeskou zemi, kterou pro ně a všechny v Kristu Bůh připravil. V domě Ježíšova Otce je připraveno mnoho příbytků pro živé, ne mrtvé duše. Přesto, stále ještě čekají na vzkříšení svého těla:

• Ve víře zemřeli ti všichni, i když se splnění slibů nedožili, nýbrž jen zdálky je zahlédli a pozdravili, vyznávajíce, že jsou na zemi jen cizinci a přistěhovalci. Tím dávají najevo, že po pravé vlasti teprve touží. Kdyby měli na mysli zemi, z níž vykročili, měli možnost se tam vrátit. Ale oni toužili po lepší vlasti, po vlasti nebeské. Proto sám Bůh se nestydí nazývat se jejich Bohem. Vždyť jim připravil své město. (Židům 11:13-16)

V tomto okamžiku je v nebi nepřehledné množství vědomých zesnulých spravedlivých duší. Všichni pozemští lidé, jejichž jména jsou již zapsána v nebeské knize života, vstupují skrze prostředníka nové smlouvy - Ježíše Krista, do nebeského Jeruzaléma, stávají se Beránkovou nevěstou, totiž církví prvorozených, předstupují před anděly, před Boha, a před vědomé duše všech spravedlivých, kteří je ve smrti již předešli a dosáhli cíle:

• Přistoupili jste ale k hoře Sion a k městu živého Boha - nebeskému Jeruzalému, k nespočetnému zástupu andělů, k slavnostnímu shromáždění, k církvi prvorozených, kteří jsou zapsáni v nebesích, k Bohu, soudci všech, k duchům spravedlivých, kteří došli cíle; k prostředníku nové smlouvy Ježíši a ke skropení krví, která mluví lépe než [krev] Ábelova. (Židům 12:22-24)

Jestliže ti, kteří vložili naději v Pána Ježíše Krista, po tělesné smrti nebudou existovat, jestliže jejich duše bez těla nebudou očekávat vzkříšení těla, potom jsou křesťané ti nejubožejší lidé pro smích všem:

• Neboť není-li vzkříšení z mrtvých, nebyl vzkříšen ani Kristus. Nebyl-li však Kristus vzkříšen, je vaše víra marná, ještě jste ve svých hříších, a jsou ztraceni i ti, kteří zesnuli v Kristu. Máme-li naději v Kristu jen pro tento život, jsme nejubožejší ze všech lidí! (1 Korintským 15:16-19)
• ... Jestliže mrtví nevstanou, pak `jezme a pijme, neboť zítra zemřeme´. (1 Korintským 15:32b)

Ti, kdo mají naději v Kristu, se těší na nový domov, naplní se slova z Janova Zjevení 21:4:

• ...a setře jim každou slzu s očí. A smrti již nebude, ani žalu ani nářku ani bolesti už nebude - neboť co bylo, pominulo.

Pokud mají pravdu všichni ti, kdo jsou přesvědčeni, že smrtí vše končí, pak úděl věřících a nevěřících zůstane navždy stejný - nicota. Jestliže se ti, kdo věří v konečnou neexistenci mýlí, budou na Pravdě nemile překvapeni. Závěrečná modlitba starší sestry, která má k nebeské bráně velmi blízko, tuto naději vyjádřila následovně:

Smrt, to není tečka za životem, je to jen pomlčka na cestě domů.

- pst -