Evangelikální chápání evangelia stojí na dvou pilířích: na autoritě Písma coby psaného Božího slova (formální princip) a na ospravedlnění jedině z milosti pouze vírou (materiální princip). Písmo je normou křesťanského života, ospravedlnění je jeho základem. Bez normy Písma by byly naše životy formovány falešnými standardy a šáleny nepravdivými příběhy. Bez základu ospravedlnění jsou naše životy postaveny na tekutém písku a nakonec se zhroutí pod spravedlivým Božím soudem.

J. I. Packerovi se podařilo srozumitelně zestručnit biblické vyučování, a ospravedlnění definuje takto: „Boží čin odpuštění hříchů a přiřknutí spravedlnosti bezbožným hříšníkům zdarma, ze své milosti skrze víru v Krista, ne na základě jejich vlastních skutků, ale na základě zástupné spravedlnosti a zástupného vylití krve Ježíše Krista za ně.“[1]

Z historického hlediska bylo ospravedlnění od doby apoštolů milníkem evangelikální víry. Církevní otcové ho zachovali, a ačkoli nebylo jejich hlavní starostí, plně s ním souhlasili. Nebylo výmyslem reformace. Ta ho jen znovu formulovala, bibličtěji a srozumitelněji v časech, kdy ho středověk neprostupně zakrýval. Reformovaná a luteránská ortodoxie ho přijaly bez výhrad. Velikáni, jako byl Jonathan Edwards a britští puritáni, ho kázali s plným přesvědčením. Německý pietismus kolem něho zformoval svou duchovnost. Velcí kazatelé jako Ch. H. Spurgeon učinili z ospravedlnění vírou jádro svých kázání a tímto směrem se pokračovalo až do doby Johna Stotta a Martyna Lloyd-Jonese. Dokonce i poselství Billyho Grahama stojí zcela v mezích vytyčených ospravedlněním vírou. Hříšník je spasen jedině milostí, jen skrze víru, bez dobrých skutků, bez jakékoliv zásluhy na naší straně. V průběhu staletí bylo ospravedlnění základním znamením biblické víry, protože tvoří jádro biblického evangelia.

Reakce proti ospravedlnění

Proti ospravedlnění se však zvedly dvě silné reakce. Na jedné straně ho násilně odmítla římskokatolická církev na koncilu v Tridentu (1545-1562). Trident i nadále používal slovo ospravedlnění, ale naplnil ho zcela odlišným významem. Pro Trident bylo ospravedlnění spíše proces než Božím čin – proces započatý svátostí křtu, kde podle něj Boží spravedlnost začala působit, proces živený náboženskými skutky věřícího, proces zachovaný prostřednictvím systému svátostí církve, proces potřeby projít určeným obdobím očišťování v očistci, než bude věřící snad v soudný den přijat. Řím znovu zformuloval a vystavěl ospravedlnění jakožto kombinaci Boží iniciativy a lidského snažení, milosti a skutků dohromady tvořících celoživotní cestu ospravedlnění. Úspěch závisí v konečném důsledku na „hlíně a železe“ lidských skutků a církevních svátostí. Chyběl však soudně deklarativní čin ospravedlnění, výlučné zakotvení v milosti shůry, plné ujištění o tom, že jsem ospravedlněn pro to, co Bůh Otec oznámil, čeho Bůh Syn dosáhl a co Bůh Duch vypůsobil. Trident přišel se zmateným a matoucím vyučováním o ospravedlnění, které od té doby uvádí lidi v omyl.

Další námitka vůči evangelikální doktríně ospravedlnění pouze vírou vzešla z teologického liberalismu 19. století. I v tomto případě bylo slovo ospravedlnění zachováno, ale jeho význam byl zcela podryt a nakonec předefinován. Tím, že liberalismus odmítá biblickou doktrínu o hříchu coby tragickém oddělení se od Boha a vzpouře proti Bohu, se postavil proti potřebě ospravedlnění. Podle liberalismu není náš největší problém to, že jsme hříšníci v rukou spravedlivého Boha, ale naše povolání být spravedliví coby lidské bytosti. Kristus je dokonalý spravedlivý člověk, kterého musíme napodobovat, chceme-li se stát spravedlivými. Není třeba vykoupení, není třeba odpuštění hříchů, nedojde k žádnému soudu. Liberální vizí je svět, kde se spravedliví lidé pokoušejí vybudovat rádoby spravedlivou společnost charakterizovanou univerzálním lidským bratrstvím. Tato kultura samo-spravedlnosti ničí západní církve a společnost natolik, až se hroutí pod tíhou nerealistických a falešných iluzí.

I když evangelikální protestanté vždy hájili ospravedlnění a činili ho středem svých kázání, pastorace a misionářských snah v průběhu staletí, vznikají také protikladné popisy ospravedlnění, které nabízejí alternativní náhledy na něj. Navzdory odlišnostem jsou si obě verze ospravedlnění, katolická i liberální, velice blízko v několika ohledech. Především v nafouknutém názoru na schopnost člověka udělat něco pro své vlastní spasení (ať už to pro ně znamená cokoliv), v mylném pohledu na hřích, v odmítnutí Kristova zástupného vykoupení a ve znepokojení vším, co souvisí s Boží spravedlností a soudem.

Není tedy žádné překvapení, že se v roce 1999 tyto katolické a protestantsko-liberální názory na ospravedlnění spojily do Společné deklarace o Doktríně o ospravedlnění. Už si byly tak podobné, že konečně došly do bodu, kdy bylo možné připravit společné prohlášení. Pohled na hřích coby netragickou záležitost sdílejí jak katolíci, tak liberálové. Katolická strana trvá na nezbytnosti systému církevních svátostí, zatímco liberálové kladou důraz na univerzální rozsah ospravedlnění. Všichni jsou a budou ospravedlněni, protože na konci se Bůh nade všemi smiluje. To je současné obecné chápání ospravedlnění sdílené římskokatolickou církví i liberálními církvemi. Příští rok (2017) tyto dvě entity oslaví událost – konec reformace! A pokud je ospravedlnění tím, za co je vydávají, mají pravdu! Je skutečně po všem.

Zakládání sborů a ospravedlnění skrze víru

Jak máme tedy v takových podmínkách zakládat sbory? Církev bude i nadále založena na autoritě Písma a na ospravedlnění vírou. Neexistuje jiný recept na zdravý sbor založený na evangeliu. Neexistuje jiné evangelium než biblicky prověřené poselství Ježíše Krista, které zachraňuje nehodné hříšníky, jako jsme my, na základě díla jednou provždy vykonaného na kříži. Můžeme a měli bychom být kreativní v hledání nových a lepších způsobů, jak předávat poselství o ospravedlnění, jak ho kázat, aplikovat, jak svědčit o jeho živé skutečnosti, ale učení Bible je nad slunce jasné: buď jsme ospravedlněni Boží milostí, nebo spadáme do jakési samospravedlnosti, což je tragický omyl. Takové evangelium je falešné. Každý, kdo se přiklání k myšlence, že jsme konec konců schopni zachránit sami sebe, nebo k představě, že spasení není od počátku až do konce Boží dar, se nachází na kluzkém svahu směrem k falešnému evangeliu. Nemyslete si, že ospravedlnění je teologický přežitek dávné minulosti. Je to opravdový klíč k pochopení Kristovy dobré zprávy. Kéž všichni zakladatelé sborů bez výhrad přijmou slova z dopisu apoštola Pavla: „A vůbec všecko pokládám za ztrátu, neboť to, že jsem poznal Ježíše, svého Pána, je mi nade všecko. Pro něho jsem všecko ostatní odepsal a pokládám to za nic, abych získal Krista a nalezen byl v něm nikoli s vlastní spravedlností, která je ze zákona, ale s tou, která je z víry v Krista – spravedlností z Boha založenou na víře“ (Fp 3,8-9). Zakládejme v Evropě sbory, které budou věrně a vášnivě odrážet a ztělesňovat toto evangelium!

Vatican Files č. 125  

Překlad Julie Petrecká