Bůh se dívá na svůj vyvolený lid jako na svoji manželku, jako na svoji nevěstu. Vztah mezi Bohem a Jeho lidem (také církví, Jeho tělem, Božím chrámem, Izraelem Božím atd.) je velmi často přirovnáván ke vztahu mezi manželem a manželkou, mezi mužem a ženou.

Proto je manželství tak velmi vážný a trvalý vztah.

Pojďme se podívat na počátek člověka:

• A Hospodin Bůh utvořil z žebra, které vzal z člověka, ženu a přivedl ji k němu. Člověk zvolal: „Toto je kost z mých kostí a tělo z mého těla! Ať muženou se nazývá, vždyť z muže vzata jest.“ Proto opustí muž svého otce i matku a přilne ke své ženě a stanou se jedním tělem. Oba dva byli nazí, člověk i jeho žena, ale nestyděli se. (Gn 2,22–25)

Muž a žena se v původním stvoření stali naprosto jedním tělem, proto mezi nimi nemohly být žádné tajnosti nebo soukromé, skryté záležitosti. Byli vzájemně obnažení – jak tělesně, tak duchovně. Nic nebylo mezi nimi skryto. Oba, až do pádu, také nic neskrývali před Bohem.

Po Adamově pádu si v tělesné oblasti oba zakryli pohlaví a v duchovní oblasti se skryli před Bohem. Pád zpřetrhal provázanost mezi mužem a ženou a mezi člověkem a Bohem. To byla okamžitá duchovní smrt celého lidstva – oddělení od Boha. Současně lidstvo propadlo i pozvolné tělesné smrti, která dostihne každého bez výjimky. Není bez zajímavosti, že se dodnes v mnoha jazycích kleje daremným vykřikováním vulgárních názvů pohlavních orgánů a vulgarismy, které popisují pohlavní akt, často ve spojení s Božím jménem. Na intimitě mezi mužem a ženou, a mezi člověkem a Bohem, musí být něco závažného, jinak by klení padlého člověka nemělo náležitý důraz.

Znovuzrození je znovunabytí intimního svazku s Bohem, takového, jaký měli Adam a Eva před pádem. Církev, všichni v Kristu, jsou Kristovo tělo. Církev je součástí Krista. Zvláštní a jedinečný manželský vztah mezi mužem a ženou je modelován podle tajemného vztahu mezi Kristem a církví:

• ‚Proto opustí muž otce i matku a připojí se k své manželce, a budou ti dva jedno tělo‘. Je to velké tajemství, které vztahuji na Krista a na církev. A tak i každý z vás bez výjimky ať miluje svou ženu jako sebe sama a žena ať má před mužem úctu. (Ef 5,31–33)

Muž tedy miluje až k smrti svoji ženu – jako Kristus církev – a žena má před mužem úctu jako má církev před Kristem. To je sice nedosažitelný, přesto ideální stav.

• Nečetli jste, že Stvořitel od počátku ‚muže a ženu učinil je‘? A řekl: ‚Proto opustí muž otce i matku a připojí se ke své manželce, a budou ti dva jedno tělo,‘ takže již nejsou dva, ale jeden. A proto co Bůh spojil, člověk nerozlučuj! (Mt 19,4–6)

Pevnost manželství muže a ženy je jako pevnost manželství Boha – Ježíše Krista – a církve. Nedivme se, že Bůh velmi odsuzuje manželskou nevěru, která byla, je a bude často životním stylem lidí mimo Pána Ježíše Krista. Lidé mimo Krista se také často nacházejí mimo svůj manželský svazek. Jejich konec konců bolestivé mimomanželské obcování jenom ukazuje, že nemají obecenství s Kristem. Křesťanské manželství však má být věrné tak, jaká je Boží věrnost k Jeho lidu. Křesťané mají být s Kristem tak prorostlí a propleteni, jako by měli být prorostlí a propletení manželé. Manželská nevěra křesťana je velmi závažný zločin. Manželskou věrností totiž křesťané oslavují Boha.

• Nevíte, že vaše těla jsou údy Kristovými? Mám tedy z údů Kristových učinit údy nevěstky? Rozhodně ne! Což nevíte, že kdo se oddá nevěstce, je s ní jedno tělo? Je přece řečeno ‚budou ti dva jedno tělo‘. Kdo se oddá Pánu, je s ním jeden duch. Varujte se smilstva! Žádný jiný hřích, kterého by se člověk dopustil, netýká se jeho těla; kdo se však dopouští smilstva, hřeší proti vlastnímu tělu. Či snad nevíte, že vaše tělo je chrámem Ducha svatého, který ve vás přebývá a jejž máte od Boha? Nepatříte sami sobě! Bylo za vás zaplaceno výkupné. Proto svým tělem oslavujte Boha. (1 K 6,15–20)

Ve Starém zákoně je mnoho textů, které popisují tělesný Boží lid, Izrael, jako Hospodinovu manželku, jež svého manžela podvádí s jinými bohy. Jazyk Ducha svatého je v případě nevěry drsný a nevybíravý. Pokrytečtější povahy jej nechtějí ani slyšet, protože prý hraničí s pornem. Právě drsnost jazyka dodává smrtící váhu celé otázce nevěry. Ezechiel ve 23. kapitole popisuje Oholu a Oholíbu, totiž Jeruzalém a Samaří, dvě dcery jedné matky, které byly svému Bohu nevěrné a duchovně smilnily s cizími božstvy. Hospodin toto duchovní smilnění popisuje obrazy tělesného smilnění. Ohola, Jeruzalém, smilnila takto:

• Ohola smilnila; místo aby zůstala má, vášnivě se oddávala svým milencům, blízkým Asyřanům, místodržitelům a zemským správcům, oblečeným do fialového purpuru; vesměs to skvělým jinochům, jezdcům, jezdícím na ořích. Nabízela se jim ke smilnění, veškerému výkvětu asyrských synů; poskvrňovala se se všemi, jimž se vášnivě oddávala, se všemi jejich hnusnými modlami. Nezanechala ani svého smilnění s Egypťany, neboť v jejím mládí s ní lehali, ohmatávali její panenské bradavky a vylévali na ni své smilství. Proto jsem ji vydal do rukou jejích milenců, do rukou asyrských synů, kterým se vášnivě oddávala. Ti odkryli její nahotu, vzali jí syny a dcery a zavraždili ji mečem. I stala se pověstnou mezi ženami, když nad ní vykonali soud. (Ez 23,5–10)

Oholíba, Samaří, smilnila ještě víc:

• Její sestra Oholíba to viděla, jednala však ve své vášnivosti ještě hůř než ona a její smilnění bylo horší než smilstvo její sestry. … Synové Babylóna k ní vcházeli na milostné lůžko a poskvrňovali je svým smilněním. A když se s nimi poskvrnila, odvrátila se od nich. Odhalila své smilnění, odhalila svou nahotu, a já jsem se od ní odvrátil, tak jako jsem se odvrátil od její sestry. Stále víc propadala svému smilnění při vzpomínce na dny svého mládí, kdy smilnila v egyptské zemi, a vášnivě se oddávala svým záletníkům, jejichž úd je jako úd oslů a jejich výron jako výron hřebců. Tak ses ohlížela po mrzkosti svého mládí, kdy v Egyptě ohmatávali bradavky tvých mladých ňader. Proto, Oholíbo, toto praví Panovník Hospodin: Hle, já vzbudím proti tobě tvé milence, od kterých ses odvrátila, a přivedu je proti tobě z okolních zemí. (Ez 23,11.17–22)

Boží tělesný lid Starého zákona, Izrael, byl většinou, až na „sedmitisícový“ ostatek, Hospodinu nevěrný. Nevěra Izraele byla v různých dobách tak smrtelně závažná, že se Bůh se svým lidem, Izraelem, rozvedl, dal mu dokonce i rozlukový list:

• Pro všechno cizoložství, jehož se ta izraelská odpadlice dopustila, jsem se rozhodl, že ji propustím, a dal jsem jí rozlukový list. (Jr 3,8)

Bůh měl ale připravený věčný plán spásy pro všechen svůj Izrael Boží, pro všechny v Pánu Ježíši Kristu, pro všechny svoje, ať pocházejí ze židů nebo pohanů. V následujícím verši vidíme, že odloučený Bůh je přes veškerou nevěru svého lidu věrný, milující manžel, jenž přichystal pro svou nevěrnici kříž Pána Ježíše Krista – uvede ji na Sijón:

• Navraťte se, odpadlí synové, je výrok Hospodinův, neboť já jsem váš manžel. Přijmu vás, po jednom z města, po dvou z čeledi, a uvedu vás na Sijón. (Jr 3,14)

Izajáš je veliký prorok. Tak často ukazoval na Pána Ježíše Krista, na Vykupitele Božího Izraele. Knihy Starého zákona jsou o Kristu a jsou přeplněny Kristem. Přečtěme si Hospodinův slib, který naplnil v sobě, v Ježíši Kristu na kříži:

• Neboj se, už se nemusíš stydět, nebuď zahanbená, už se nemusíš rdít studem. Zapomeneš na hanbu, kdy jsi byla neprovdána, nevzpomeneš na potupu svého vdovství. Tvým manželem je přece ten, jenž tě učinil, jeho jméno je Hospodin zástupů, tvým vykupitelem je Svatý Izraele; nazývá se Bohem celé země. Jako ženu opuštěnou a na duchu ztrápenou tě Hospodin povolal, ženu mladosti, jež byla zavržena, praví Bůh tvůj. „Na maličký okamžik jsem tě opustil, avšak shromáždím tě v převelikém slitování. V návalu rozlícení skryl jsem před tebou na okamžik svoji tvář, avšak ve věčném milosrdenství jsem se nad tebou slitoval,“ praví Hospodin, tvůj vykupitel. (Iz 54,4–8)

Boží milosrdenství je věčné. Jeho láska k Jeho vyvolenému lidu všech národů je větší než lidský hřích. Jistota, že se Bůh již nikdy nerozvede se svým lidem, že Jeho lid vytrvá až do konce, že nikdy neodpadne, je tak jistá, jako že Bůh již nikdy nezatopí svět.

• Je to pro mě jako za dnů Noeho, kdy jsem se přísahou zavázal, že už nikdy vody Noeho zemi nezatopí. Právě tak jsem se přísežně odřekl rozlícení i pohrůžek vůči tobě. (Iz 54,9)

Nenechme si žádnými a jakýmikoliv evolucionisty ukrást historičnost potopy celého světa za dnů Noeho. Kradou nám totiž jednu ze záruk jistoty spasení, což není nic menšího než trvalý, nerozlučitelný manželský svazek s Bohem – Ježíšem Kristem. Kříž Pána Ježíše Krista upokojil Boží hněv vůči hříchu Božího Izraele. Pro Kristův kříž se Bůh přísežně, navždy zřekl rozlícení a pohrůžek vůči svému lidu.

Všichni, které si Bůh vyvolil za manželku, kteří s Ním chodí, kteří Jej milují a dělají to, co se Mu líbí, se dočkají svatby s Pánem Ježíšem Kristem. On za svou manželku zápasil. Izrael přece znamená – Bůh zápasil. Vidíme, jak opravdový manžel miluje svou ženu a ona jeho? Chození skutečných milenců vrcholí vždy svatbou, nikdy žitím na hromádce:

• Radujme se a jásejme a vzdejme mu chválu; přišel den svatby Beránkovy, jeho choť se připravila a byl jí dán zářivě čistý kment, aby se jím oděla. Tím kmentem jsou spravedlivé skutky svatých. Tehdy mi řekl: „Piš: Blaze těm, kdo jsou pozváni na svatbu Beránkovu.“ A řekl mi: „Toto jsou pravá slova Boží.“ (Zj 19,7–9)

V tomto duchu, že Bůh je manžel, muž, ženich; a Jeho lid, Izrael Boží je žena, manželka, nevěsta atd., bychom mohli dlouho pokračovat. Bible jak ve Starém, tak v Novém zákoně poskytuje nepřeberné množství podobných obrazných textů. Přesto se nemůžeme, alespoň v krátkosti, nezastavit u prvních tří kapitol proroka Ozeáše.

Kniha „malého proroka“ Ozeáše je snad jednou z nejprovokativnějších knih celé Bible. Mnoho biblických příběhů bylo zfilmováno, ale na zfilmování prvních tří kapitol by snad nikdo, obzvláště v dnešní promiskuitní době, nenašel odvahu. První kapitoly Ozeáše můžeme shrnout do několika základních ponaučení:

1. Ozeáš zde představuje Boha a Gomera představuje nás.

2. Vztah mezi Bohem a Jeho starozákonním a novozákonním lidem je manželství.

3. Podstatou hříchu je duchovní cizoložství.

4. Náš hřích je daleko horší, než si myslíme.

5. Boží láska je daleko větší než náš hřích.

6. Podstatou manželství s Bohem je duchovní věrnost.

Pojďme tedy přímo k textu:

• Začíná Hospodinova řeč skrze Ozeáše. Hospodin Ozeášovi řekl: „Jdi, vezmi si nevěstku a ze smilstva měj děti. Země jen smilní a smilní, odvrací se od Hospodina.“ (Oz 1,2)

Tento Boží příkaz zaúčinkuje i na dnešního světského záletníka. Jen si představme, pánové, že bychom byli donuceni si vzít ženu, která nám bude rodit děti, které bude mít s cizími chlapy, o které se budeme samozřejmě starat my. Takové, a neměřitelně hlubší ponížení zakouší Bůh, když Jeho lid smilní se světskými bůžky. Pokud víme, Gomera v manželství s Ozeášem porodila tři děti. Je téměř jisté, že první syn byl Ozeášův, protože je zde výslovně řečeno, porodila mu syna.

• On tedy šel a vzal si Gomeru, dceru diblajimskou. Ta otěhotněla a porodila mu syna. I řekl mu Hospodin: „Pojmenuj ho Jizreel, neboť já zakrátko potrestám Jehúův dům za krev prolitou v Jizreelu; zruším království izraelského domu. Stane se v onen den, že přelomím Izraelovo lučiště v dolině Jizreelu.“ (Oz 1,3–5)

Jizreelovo jméno je spojeno se zrušením království izraelského domu. Izraelská domácnost, ekonomika přestane existovat, aby byla naplněna novým, věčným královstvím Božím. Zlomení Izraelova luku v dolině Jizreelu odkazuje na kříž Pána Ježíše Krista. Je to přelom, je to naplnění mojžíšovského zákona Ježíšem Kristem. Tam, kde se změní kněžství z Áronovského na Kristovo, tam nastane i změna zákona. To vše ukazuje, že Jizreel byl pravý Ozeášův syn. Další důkaz Jizreelova synovství si ještě ukážeme.

O dalších dvou dětech Gomery předpokládáme, že byly počaty ze smilstva, Ozeáš nebyl jejich biologickým otcem. Chybí totiž zájmeno „mu“, oznámení je neosobní a neutrální. Další, druhé dítě, dcera, se jmenuje Neomilostněná a představuje nevlastní dítě, dům Izraele, nad kterým se Bůh již nesmiluje:

• Opět otěhotněla a porodila dceru. Řekl mu: „Pojmenuj ji Lórucháma (to je Neomilostněná), protože nadále nebudu izraelskému domu milostiv; dost jsem jim promíjel. Domu judskému však budu milostiv. Zachráním je skrze sebe, Hospodina, jejich Boha; nezachráním je lukem, mečem a válkou, koni a jezdci.“ (Oz 1,6–7)

Nezanedbatelnou pozornost zde musíme věnovat tomu, že se Bůh smiluje nad Judou, zachrání jej. Nezachrání jej však politicky, v těle, jakousi bitvou mečem, lukem, kavalerií, potažmo střelnými zbraněmi nebo motorizovanými jednotkami dneška; zachrání jej skrze Sebe. O kom jiném Ozeáš hovoří než o Pánu Ježíši Kristu! Izajáš rozuměl dokonale záchraně celého Božího Izraele, všech zaslíbených dětí, rozuměl, že záchrana je Boží, jednostranná, monergická práce.

• Já, já sám vymažu kvůli sobě tvoje nevěrnosti, na tvé hříchy nevzpomenu. Připomeň mi to, můžeme se spolu soudit, sám si spočítej, pro co bys mohl být ospravedlněn. (Iz 43,25–26)

Zpět k Ozeášovi. Gomera porodila třetí dítě, a znovu ze smilstva. Ozeáš si byl velmi dobře vědom, že syn není jeho a že nepatří Bohu.

• Když odstavila Lóruchámu, otěhotněla a porodila syna. I řekl: „Pojmenuj ho Lóami (to je Nejste-lid-můj), neboť vy nejste můj lid a já nejsem váš Bůh.“ (Oz 1,8–9)

Ozeáš procházel tímto manželským utrpením, aby nám Bůh přiblížil svůj vztah se svým starozákonním lidem, který chodí s jinými bohy. Nevěra, smilství, je vážná, velmi vážná věc. Nikdo z věřících není uchráněn před nevěrou. Jsem rád, že nám Bůh dává taková drastická přirovnání, která nás věrně zobrazují. Kolika věcem dáváme přednost před Bohem! Náš hřích je daleko horší než si umíme v té největší bídě představit. Boží láska k Jeho lidu je však větší než veškerá špína našeho smilnění. Už v 2. Ozeášově kapitole vidíme pevnou naději.

• Izraelských synů bude však zase jak mořského písku: nikdo je nezměří, nikdo je nesečte. Na místě, kde se jim říká: „Nejste lid můj,“ bude se jim říkat „Synové živého Boha“. Synové judští a synové izraelští budou pospolu shromážděni, ustanoví si jedinou hlavu a vyjdou z této země. Veliký bude den Jizreelu. (Oz 2,1–2)

Jediná hlava nemůže být nikdo jiný než Pán Ježíš Kristus. Písmo Starého zákona přece hovoří o Kristu, jak řekl sám Ježíš. Dále zřetelně vidíme další důkaz, že Jizreel byl pokrevním Ozeášovým synem, protože jeho jméno, Boží setba, nejen ukazuje na zlomení Izraelova lučiště, zrušení království izraelského domu, ale také zde ukazuje na ustanovení jediné Kristovy hlavy. Vskutku, veliký bude den Jizreelu, Boží setby:

• Proto ji přemluvím, uvedu ji na poušť, budu jí promlouvat k srdci. Zas jí dám její vinice, dolinu Akór jako bránu k naději. Tam mi opět odpoví jako za dnů mládí, jako v den, kdy vystoupila z egyptské země. V onen den, je výrok Hospodinův, budeš ke mně volat: „Můj muži,“ a nenazveš mě už: „Můj Baale.“ Odstraním z jejích úst jména baalů; jejich jména nebude už nikdo připomínat. (Oz 2,16–19)

Z tohoto textu Boží milosrdenství jen přetéká. Čtenáři jistě neunikne, že je zde řeč o Kristově Nové smlouvě a Jeho církvi.

Zpět do knihy Ozeáš. Ze 3. kapitoly vyplývá, že Gomera Ozeáše již opustila. Hospodin Ozeášovi nařizuje, aby se k ní vrátil a znovu Gomeru miloval. Jak bychom se my, mluvím teď k mužskému čtenářstvu, cítili, kdybychom se již jednou „provždy“ zbavili nevěrnice, ověšené nemanželskými dětmi, a najednou bychom si ji museli znovu přivést domů a, to je to nejodpudivější, opravdu ji měli milovat!

• Hospodin mi řekl: „Jdi opět a miluj ženu, milenku jiného, cizoložnici. Právě tak miluje Hospodin izraelské syny, i když se obracejí za jinými bohy a milují koláče z hroznů.“ (Oz 3,1)

(Ty koláče nám dodnes zůstaly – mazance. Nic špatného na mazancích, mám je rád, jenom nesmí v srdci představovat bůžka.) Gomera se tedy z nějakého důvodu musela stát otrokyní, patrně nějakého svého milence, což je příznačné, pro každého hříšného člověka, jenž je v satanově otroctví. Gomera je dokonalý obraz hříšného člověka, který poslouchá nadzemské mocnosti toho Zlého. Byla totiž na prodej. Otroci se podávali nazí. Nic více ponižujícího si ani nedovedeme představit. Ozeáš si ji tedy koupil. Nejenom, že přišla nevěrná zpátky do jeho domácnosti, ale navíc musel za ni ještě zaplatit! Oblečme se do Ozeášovy kůže.

• Opatřil jsem si ji tedy za patnáct šekelů stříbra a za půldruhého chómeru ječmene. (Oz 3,2)

Co se muselo Gomeře honit hlavou. Proč si mne Ozeáš koupil? Chce se mi mstít za moji nevěru? Proč právě on, když má se mnou ty nejhorší zkušenosti. Ozeáš si Gomeru znovu vzal jako právoplatnou manželku, aby měli obecenství jen mezi sebou, aby již nikdy nesmilnila. Ozeáš si vzal Gomeru, aby nám všem ukázal pravé manželství, i když jsme bývali kdysi nevěrníci. Bůh nás přece také vykoupil z otroctví toho Zlého, když jsme byli odsouzeni zákonem, který jsme nemohli dodržet:

• Ale Kristus nás vykoupil z kletby zákona tím, že za nás vzal prokletí na sebe, neboť je psáno: ‚Proklet je každý, kdo visí na dřevě‘. (Ga 3,13)

Takto se chová milující manžel:

• Řekl jsem jí: „Po mnoho dní zůstaneš se mnou, nebudeš smilnit, nebudeš patřit jinému; také já budu jen s tebou.“ (Oz 3,3)

Ozeášovo proroctví pokračuje takto:

• Po mnoho dní zůstanou izraelští synové bez krále, bez velmože, bez obětních hodů, bez posvátného sloupu, bez efódu a domácích bůžků. Potom se však izraelští synové obrátí a budou hledat Hospodina, svého Boha, i svého krále Davida. Se strachem přiběhnou k Hospodinu a jeho dobrotě v posledních dnech. (Oz 3,4-5)

Závěrem bych chtěl ukázat, že sousloví izraelští synové, kteří budou hledat v posledních dnech Hospodina a svého krále Davida, zahrnuje všechny národy, tedy nejen etnické Židy. Zde odkazuji na ZOD 90, str. 9 „Je církev naplněním starozákonního Izraele?“ Sousloví poslední dny se vztahuje na věk církve, který již trvá dvě tisíciletí. Jen jeden důkaz z mnoha:

• I stane se v posledních dnech, že se hora Hospodinova domu bude tyčit nad vrcholy hor, bude povznesena nad pahorky a budou k ní proudit všechny pronárody. (Iz 2,2)

Král David není nikdo jiný než Pán Ježíš Kristus. Znovuvystavění Davidova zbořeného domu není nic menšího než vystavění konečného, pravého Božího chrámu, Hospodinova domu, církve, Izraele Božího, Kristova těla…

• Ježíš jim odpověděl: „Zbořte tento chrám a ve třech dnech jej postavím.“ Tu řekli Židé: „Čtyřicet šest let byl tento chrám budován, a ty jej chceš postavit ve třech dnech?“ On však mluvil o chrámu svého těla. (J 2,19–21)

Jedna souběžná tabulka nám prozradí víc než dlouhé povídání:

Petrův výklad Ámose 9,11–12 pro nás musí být směrodatný. Když čteme Starý zákon slibů ve fyzických obrazech, vždy jej vykládejme jeho novozákonním naplněním, totiž duchovní skutečností Pána Ježíše Krista. Spasení v Kristu je cíl celé Bible, o kterém nám Duch svatý vypráví od první strany Starého zákona do poslední strany Nového zákona. Buďme tou nejkrásnější a nejvěrnější Boží nevěstou. Buďme těmi nejvěrnějšími a nejčestnějšími manžely a manželkami zde na zemi:

• A viděl jsem nové nebe a novou zemi, neboť první nebe a první země pominuly a moře již vůbec nebylo. A viděl jsem od Boha z nebe sestupovat svaté město, nový Jeruzalém, krásný jako nevěsta ozdobená pro svého ženicha. A slyšel jsem veliký hlas od trůnu: „Hle, příbytek Boží uprostřed lidí, Bůh bude přebývat mezi nimi a oni budou jeho lid; on sám, jejich Bůh, bude s nimi,…“ (Zj 21,1–3)

Nová manželka, Boží příbytek, bude sestupovat z nebe na novou zemi. Odkud odjinud by Boží nevěsta sestupovala, když byla před Boží tvorbou nového nebe (vesmíru) a nové země uchvácena v oblacích:

• Zazní povel, hlas archanděla a zvuk Boží polnice, sám Pán sestoupí z nebe, a ti, kdo zemřeli v Kristu, vstanou nejdříve; potom my živí, kteří se toho dočkáme, budeme spolu s nimi uchváceni v oblacích vzhůru vstříc Pánu. A pak už navždy budeme s Pánem. (1 Te 4,16–17)

– pst –