Ani ve snu nás nenapadlo, že nás bude náš dobrý Pán provázet po celou dobu služby mezi vámi všemi milými. Pro novější čtenáře se vrátím nejdříve k počátkům, jak a proč časopis vznikl.

Všemu tomu předcházelo první vydání knihy Zápas o duši v r. 1985. Byl to náš poslední počin v USA, než jsme se vydali do Indonésie. Kniha se dostala do rukou Otu Vožehovi, v té době byl vedoucím československého oddělení Trans World Radia v Monte Carlu. Následoval dopis s otázkou, zda by Pavel neposlal ukázku vhodné nahrávky, pro krátkovlnné vysílání. Poslal, a od roku 1987 se datuje naše rozhlasová spolupráce s TWR. S přibývajícími ohlasy posluchačů a prosbami o texty pořadů se zrodila myšlenka pořady upravit a zformátovat do kapesního vydání. V té době se objevily xeroxové kopírky. Texty jsme psali na elektrickém psacím stroji, stříhali a lepili sloupce, přidávali nadpisy z předtištěných písmen. V té době jsme se seznámili s bratrem Sečkou z Rakouska, který započal návaznou službu s posluchači TWR. Společně jsme začali „vydávat“ přílohy k dopisům čtenářů a čile korespondovali. Počet čtenářů rostl na desítky a okruh témat se rozšiřoval.

Z dopisních příloh se vyvinul opravdový časopis Zápas o duši. Poprvé vyšel až v lednu 1989. V témže roku jsme získali najednou více adres zájemců. Klára přiletěla z Indonésie do Budapešti, kde se konala evangelizace Billyho Grahama. Jeho hostem byla Joni Eareckson Tada a její promluva k věřícím z komunistického bloku byla mimořádně povzbudivá. Na stadionu se poprvé setkala naživo s křesťany z Československa. V roce 1969 jsme odcházeli ze země jako nevěřící a žádné zkušenosti s věřícími z domoviny jsme neměli. Klárka nechala kolovat slovníčkový sešitek a mnozí účastníci se zapsali jako zájemci o časopis, který do té doby „vyšel“ už třikrát. Z desítek čtenářů se náhle staly stovky a naše srdce poznalo neklid povolání do služby. Časopis jsme posílali normální poštou. Abychom se vyhnuli masovému posílání, které by jistě bylo českým cenzorům podezřelé, tak jsme každé „psaní“ učinili jedinečným. Časopis jsme vkládali do různých obálek, adresy nám psal kdokoliv, kdo byl po ruce, aby měla každá adresa jiný rukopis. „Dopisy“ byly posílány z mnoha zemí, aby nedošlo k podezření. Když jel nějaký Pavlův spolupracovník do USA, Austrálie, Kanady nebo západní Evropy, dali jsme mu „dopisy“ na rozeslání. Jednou byly naše časopisy zaslány i diplomatickou poštou jedné muslimské země!

V listopadu téhož roku se rozpadl komunistický režim. Za dvacet let po našem odchodu padla železná opona, řada okolností se seběhla tak, že jsme museli udělat zásadní rozhodnutí. Pokračovat v profesionálním životě ve službě olejářské společnosti nebo opustit všechny dosavadní jistoty a vydat se na neověřenou a neprobádanou cestu do misijní služby. Tak se stalo, že z Indonésie jsme odjeli na rok do Ekvádoru, kde jsme se seznámili s prací HCJB Dobrá novina. V té době jsme si koupili přenosný počítač velikosti mikrovlnné trouby, podařilo se nám koupit ve Vídni vzácné české fonty za cenu, za kterou bychom dnes koupili nejméně pět slušných laptopů.

Po roce vysílání v Ekvádoru jsme se krátce vrátili do USA, abychom celou anabázi zajistili finančně za pomoci amerických sborů a jednotlivců. Na této cestě nás Pán Bůh neobyčejným způsobem vedl a věřící nás povzbuzovali.

Na jaře roku 1992 jsme se přestěhovali do Luhačovic a začali pracovat místně. Když se ohlížíme zpět, vidíme, že i v Luhačovicích vedl Bůh naše kroky od samého počátku s dlouhodobou perspektivou. Na české straně patří obrovský dík Slávkovi Vlčkovi, který se ujal distribuce časopisu ještě před naším příjezdem. Janko Ostrolucký se ujal vydavatelské činnosti. Velmi často jsme zajížděli na Slovensko a postupně jsme získali celou řadu pomocníků a dobrovolníků. Mikuláš Zavilla se ujal slovenské distribuce. Milan Hudec se od samého počátku zajímal o veškeré dění kolem vysílání a byl to on, kdo začal s přípravou programů z textů, které jsme mu dodávali. Nejdříve zprostředkoval vysílání na deset let na Rádiu Lumen a před několika lety svou neúnavnou pílí a genialitou získal FM frekvenci pro Banskou Bystrici. Dnes pod jeho vedením běží internetové Rádio LOGOS – www.radiologos.sk.

Z Luhačovic jsme se přestěhovali v lednu 1995 do Říčan a začali spolupracovat s Vaškem Prokopcem na ČR Plzeň.

Časopis pokračoval a počet čtenářů rostl závratným tempem. Měli jsme řadu pomocníků, kteří nám zasílali nejen desítky a stovky adres, ale s pomocí Zdenka Karáska jsme získali 25.000 adres lidí, kteří odpověděli kladně na anketu, při které týmy německých křesťanů systematicky roznášely dotazníky a křesťanské materiály. Tehdy jsme vydali zvláštní číslo v 100.000 nákladu. Z této akce nám po léta přicházely objednávky nových zájemců. Jak čas běžel, došlo ke dvěma zásadním změnám:

1. Důslednou Boží svrchovanost, přezdívanou kalvinismus, jsme poprvé představili v ZODu č. 60, duben 1999, i když jsme slovo kalvinismus ještě vynechali. O pravdivosti naprosté Boží svrchovanosti byl Pavel přesvědčen již od roku 1995. Čtyři roky měl osten v těle, váhal, modlil se, žádal Boha o moudrost a vedení. Trpěl obavami, jak svůj přerod vysvětlí ostatním a jak se zachovají čtenáři. Tehdy jsme vydávali v Čechách a na Slovensku asi 15.000 výtisků ZODu. Po 13 let (1993–2005) časopis vycházel i slovensky. S přijetím důsledné Boží svrchovanosti, což znamenalo veřejně přiznat, že Bůh je skutečně svrchovaný, nastal postupný úbytek čtenářů. Nešlo ani tak o úbytek jednotlivců, ale spíše o důsledné, neoficiální, ale velmi účinné opatření ze strany vedení některých denominací, které časopis ze svých sborů prostě vyloučily. Jistě nás to mrzelo, ale po čtyřech letech, kdy nás tížilo svědomí, stála ta úleva za to. Pavel byl šťastný, osvobozený od tíživého svědomí, hořký pocit přesto měl. Dokud jsme věřili v ústy proklamovanou Boží svrchovanost, byli jsme mezi bratry populární. Když jsme začali hlásat Boží svrchovanost se všemi jejími důsledky, upadli jsme u mnohých v nemilost.

2. Opustili jsme dispenzacionalismus. Kniha „Zápas o duši“, od jejíhož názvu je odvozen i název časopisu, vyšla v roce 1985 v USA a v roce 1991 ve druhém vydání v Československu. Snad jen malé a velmi zjednodušené svědectví (protože biblických důvodů bylo mnohem více) vysvětlí lépe než tisíc slov, proč jsme opustili dispenzacionalismus:

Pokud jde o knihu „Zápas o duši“, jsem vděčný Bohu, že ji použil a přitáhl si k sobě své povolané. Děkuji Bohu, že mi dovolil také napsat první a třetí část této knihy, moje osobní svědectví, které zajisté mělo svůj evangelizační účel. Vím, že ji Bůh použil, protože jsem ji psal v horlivé lásce jak k Němu, tak ke svým krajanům, bez jakýchkoliv postranních úmyslů. Sám jsem byl ke Kristu přitažen prostřednictvím knihy, která se zabývala budoucím geopolitickým uspořádáním světa v souvislosti s napadením Izraele Sovětským svazem ze severu. Duch Boží věděl, jak byla moje přirozenost duchovně pokleslá a ještě mrtvá. V té době jsem se zájmem četl knihy Ericha von Dänikena a dalších vykladačů nejrůznějších záhad. Když jsem v roce 1978 četl scénář blízkého „biblicko-politického“ vývoje, týkající se „sovětského Magóga“, jenž před 10 lety obsadil moje rodné Československo, a toho, jak napadne Izrael, tak mne biblická proroctví přímo pohltila. Když jsem si přečetl v r. 1978, že po jedné generaci, tj. po 40 letech od vzniku státu Izrael, se Pán Ježíš vrátí, což tehdy bylo jen za pouhých 10 let, už v roce 1988, srdce se mi tetelilo. Až později jsem si uvědomil, že se z těch stovek „prorockých“ knih, vydávaných tehdy i dnes, nic nenaplnilo a nenaplní. Jedna přítelkyně, Angličanka, která prožila podobné zklamání, řekla: „Dost už bylo té křesťanské astrologie!“ Až později mi Boží slovo odhalilo, že druhý příchod Pána Ježíše není předznamenán politickou konstelací států, ale duchovní „konstelací“ Jeho těla, chrámu Božího, tj. církve (2Te 2,1–4). V roce 1978 jsem „slyšel“ na proroctví o Sovětském svazu, silně pochybuji, že bych tehdy slyšel na chrám Boží. Myslím, že kniha „Zápas o duši“, mimo první a třetí část, byla tolik úspěšná právě proto, že v ní šlo o křesťanskou „astrologii“ nebo „bulvár“ – tedy o lidské geopolitické spekulace ohledně druhého příchodu Pána Ježíše Krista, jež byly zasazené do biblického kontextu.

Hlavní důvod, proč jsme opustili dispenzacionalismus, však byl tento: Snad deset let (1985–1995) jsem nosil v duši otázku: Jak je to možné, že ve verši

• Vnutí svou smlouvu mnohým v jednom týdnu a v polovině toho týdne zastaví obětní hod i oběť přídavnou. (Da 9,27a)

je podle dispenzační teorie ten, kdo zastaví obětní hod, antikrist v nově vystavěném židovském chrámu; ale podle smluvní a novosmluvní teologie je ten, kdo zastaví obětní hod, Kristus na kříži! Zde nešlo o nějaké slovíčkaření, šlo o zásadní teologický nesoulad! Antikrist, nebo Kristus? Větší interpretační rozpor už nemůže ani být. Někdy v druhé polovině osmdesátých let, když se mé znalosti dispenzacionalismu postupně prohlubovaly, jsem si začal velmi dobře uvědomovat jeho slabiny. Jestliže ten, kdo zastavil oběti, je Kristus, a ne budoucí antikrist (z Danielova pohledu byl jak Kristus, tak osobní antikrist budoucností), potom padá celá konstrukce dispenzační teologie, pokud se týká smluv s etnickým Izraelem a posledních věcí (eschatologie). Nemohl jsem neuvěřit, že ten, kdo odstranil obětní hod, byl Kristus. Vše se rázem zhroutilo na padrť.

Cena tisku a poštovného se zvyšovala, a protože jsme nikdy nežádali předplatné, zredukovali jsme počet zásilek na ty, kteří se nám ozvali, že čtou a mají zájem. Ostatní jsme dali do neaktivního adresáře. Nejdříve jsme vydávali ob měsíc, potom jsme se z úsporných důvodů rozhodli dělat čtvrtletník s dvojnásobným počtem stran. Po této transformaci se počet pravidelných čtenářů ustálil asi na 5.000 výtisků v Česku a 1.000 na Slovensku.

Dál jsme se věnovali přípravě rozhlasových pořadů a následné práci s posluchači. Neocenitelnou službu a věrnost nám prokázala Jindra Suchomelová, Gábina Lauková se starala o vše, co se týkalo audioprodukce, rozeslali jsme stovky kazet. Vláďa Dobiáš je náš IT-man a ač žije trvale v zahraničí, stále spolupracujeme.

Léta jsme se modlili za více spolupracovníků, ale především za ty, kdo ponesou naši štafetu dál. Teprve po 15 letech se začala situace měnit. Nejdříve nás kontaktovali Iva a Jan Suchých, kteří se právě vrátili z Anglie, kde získali roční stipendium studia na Reformovaném semináři a projevili zájem o spolupráci. Uběhly další dva roky a kontaktovala nás celá „delegace“ z Ústí n. L. Říkali, že se již delší dobu modlí za to, aby se mohli zapojit do naší služby naplno s tím, že by v budoucnu chtěli službu převzít. Jarda Kernal se osvědčil po všech stránkách. Jeho bohaté zkušenosti s organizací podnikových prezentací a pořádání konferencí, kazatelské obdarování a vedení sboru v Ústí nás ujistilo, že naše modlitby byly vyslyšeny. V modlitbách jsme se připravovali na zkušební spolupráci. Náš cíl byl předat redakční a administrativní práci s vydání 100. čísla. Bylo nám asi tak jako když z domu vyletí skoro dospělák. Uvolnili jsme místo mladší generaci a naše vzájemné soužití a spolupráce s Kernalovými a Suchými je pro nás důkazem, že se vše děje podle Jeho plánu a v Jeho čase.

Naše redakční rada je skvělý tým mladých lidí, službě oddaných a obětavých služebníků. Spojení vydavatelství Poutníkova četba, vydavatelství časopisu Zápas o duši a rozhlasové tvorby je trojnožka, která se neviklá, ale stojí pevně na biblických základech.

Pavlovi se konečně splnil jeho sen, může studovat a psát, Klára pilně překládá z angličtiny texty kázání a upravuje je do formátu rozhlasových zamyšlení pro TWR a Rádio Logos, oba přispíváme do Zápasu, společně pořádáme konference a řada kvalitních vydaných knih, spolupráce s kladenským sborem a řadou dalších malých nezávislých sborů a kazatelů uzavírá okruh našeho působení.

Co chceme přát našim čtenářům? V minulosti nám chodívaly stovky dopisů, souhlasných i nesouhlasných, čtenáři si sami určovali témata, kterým se máme věnovat. Dnes je korespondence spíše výjimkou. Naše nejoblíbenější rubrika z dopisů čtenářů zeje prázdnotou. Komunikujeme mobily a internetem s celým světem, projíždíme webové stránky těch, s nimiž jsme mívali osobní kontakt. Dnes máme kontakty, čtenáře a posluchače roztroušené po světě.

Chápeme, že doba se od počátku změnila. Skončila éra krátkovlnného vysílání, ale máme internetové rádio – o takových možnostech se nám ani nesnilo. Křesťanská literatura spíše než nedostatkem trpí nadbytkem titulů a informací. Dnes jeden misijní služebník zastane práci celých týmů. My jsme zažili ještě poslední okamžiky živého vysílání v Ekvádoru. Poznali jsme desítky skvělých hudebníků, hlasatelů, techniků, zdravotníků a celoživotních misionářů. Začínali jsme s magnetofonovými kotouči, které jsme žiletkou stříhali a lepili, dnes každou z těchto činností zvládne člověk kliknutím myši. Jsme si vědomi, že počet čtenářů tiskovin všeobecně klesá, proto máme vše v elektronické podobě, kde je celý náš rozhlasový i tiskový archiv, kde si lze najít jakékoliv téma, které člověka může zajímat.

Uvidíme, jak bude vypadat příštích pětadvacet let a čeho se ještě dočkáme. Ale je na čase, abychom se modlili za ty, kteří budou další generací pokračovatelů a jaký odkaz jim přenecháme.

Snad nejdůležitější radou pro sborovou práci a misijní službu je nic si nepřivlastňovat, ale ochotně předávat dál. Je krásné doprovázet a povzbuzovat začínající. Můj slavný citát povzbudil mnohé: „Pán Bůh používá ochotná trdla“, aby ukázal těm, kteří si zakládají na své profesionalitě, že to jde. Jen z lásky k Bohu bude člověk ochoten obětovat svoje zájmy a vstoupit do zápasu o duše ztracených. Jen tak nevyhasne zápal a radost z náročné služby. A jako bonus – Pán Bůh vám připraví život, jaký byste sami nevymysleli.