„Biblický Bůh je Bohem genomu“ (Francis Collins, Boží řeč, 2011)

Teistická evoluce je označení pro koncept, který se snaží o harmonizaci evoluční teorie s křesťanskou vírou. Snahy o evoluční popis světa zde byly už před Darwinem, ale teprve jeho vystoupení (1859), které mělo ambice vědecké teorie, vyvolalo potřebu důkladné teologické reflexe. Bylo to nutné i proto, že se evoluční teorie už od začátku vědomě vymezovala vůči tradičnímu konceptu stvoření. Tak např. v dopise americkému botanikovi Asovi Grayovi Darwin píše: „Pokud jsem se zmýlil v hodnocení významu přírodního výběru, což ale ani zdaleka nepřipouštím, tak jsem alespoň – jak doufám – podstatnou měrou přispěl k překonání dogmatu o speciálním stvoření“ (1861). Anebo na jiném místě: „Starý argument o návrhu v přírodě, jak ho použil Paley, a který se mi dříve zdál tak přitažlivý, se nyní, po objevu zákona přírodního výběru, hroutí.“ Současný Darwinův životopisec David Quammen píše, že evoluci je třeba chápat „jako výsledek pevných zákonů, podobně jako gravitaci nebo tepelný pohyb“ (2009). Podstatným aspektem celé věci pak je, že teorie samotná je přijímána bez výhrad, pouze se k ní formuluje určitý teologický rámec. Například anglický biolog Denis Alexander říká: „Jako křesťané přijímáme evoluční proces jednoduše jako cestu, kterou Bůh zvolil, aby vytvořil biologickou diverzitu, včetně nás… Přesvědčivým výrazem Boží všemohoucnosti je stvoření a zachovávání vlastností hmoty určených k tomu, aby přesně splnily Jeho záměry a cíle.“ A upřesňuje: „Fyzikální vlastnosti vesmíru byly definovány v prvních femtosekundách [femto = 10^-15] po Velkém třesku, a proces evoluce plně závisí na tomto souboru vlastností. Bez nich bychom tady nebyli.“ Když to trochu rozvedeme, tak to znamená: na začátku všeho byl Velký třesk, který vedl ke vzniku elementárních částic a následně lehkých prvků; pak následoval vývoj a zánik hvězd první a druhé generace spojený se syntézou těžkých prvků; pak proces pokračoval vznikem planety Země u hvězdy třetí generace, vznikem života a nakonec i člověka. Do vlastního průběhu evoluce přitom Bůh už nezasahoval.

Podobně to vidí americký genetik Francis Collins: „Bůh, který stvořil vesmír a zavedl přírodní zákony, které ve vesmíru vše řídí… zvolil elegantní mechanismus evoluce, v jehož důsledku vznikli mikrobi, rostliny a zvířata všech druhů… Lidé jsou současníky tohoto procesu a mají společného předka s velkými opicemi… Když začala probíhat evoluce, nebylo už zapotřebí žádného nadpozemského zásahu.“ Dr. Collins byl ředitelem známého projektu přečtení lidského genomu, který skončil v roce 2000. Své působení potom zúročil jako autor řady knih z této oblasti, z nichž nejznámější je titul Boží řeč z roku 2006 (česky 2011). Označení teistická evoluce považuje Collins za nevhodné a místo něho navrhl označení BioLogos, které podle něho – v narážce na začátek Janova evangelia – „vyjadřuje víru, že Bůh je zdrojem všeho života a že život vyjadřuje Boží vůli.“

Teistická evoluce ve výše naznačeném smyslu je tak křesťanské veřejnosti předkládána jako věrohodná a konzistentní syntéza „zdrcující tíhy vědeckých dat“ a zjeveného slova Bible. Její problém je ale v tom, že se v řadě věcí dostává s tradičně chápaným obsahem Bible do zásadního rozporu. Jedná se především o původ člověka, o otázku pádu do hříchu a o problém utrpení a smrti. Těchto těžkostí jsou si zastánci teistické evoluce plně vědomi, řešení podle nich spočívá v nalezení „nového teologického významu“ příslušných částí biblického svědectví. Pokud se jedná o původ člověka, tak zde je výsledek jednoznačný, tady není žádný prostor pro nějaký kompromis: „Studium genomu vede neúprosně k závěru, že se my lidé dělíme o společného předka s ostatními živými bytostmi.“ Tomu odpovídá alternativní pohled na historii lidského rodu (Homo sapiens se stářím zhruba 150 tisíc let), Bible v tomto ohledu není směrodatná. Pokud jde o otázku pádu do hříchu, zastává BioLogos názor, že se nejednalo o historickou událost, nýbrž o alegorii o hříšné povaze člověka. Alegorický přístup se ostatně týká celého začátku knihy Genesis, kde není jasné, co „nový teologický význam“ vlastně znamená. S trochou nadsázky se dá říci, že 1. kapitolu Bible by stačilo nahradit jedním veršem známého žalmu: „Nebesa vypravují o Boží slávě, obloha hovoří o díle jeho rukou“ (Ž 19,1). Verše Gn 1,29–31, které naznačují úplně jinou povahu stvoření před pádem člověka, jsou jen jakýmsi originálním literárním ornamentem, bez nějakého hlubšího významu. Opakovaná prohlášení „I řekl Bůh“, která ukazují ke strukturovanému, diskontinuálnímu Božímu působení, jsou pro teistickou evoluci bez významu. Ta totiž vidí průběh stvoření naprosto jinak – jako postupný, kontinuální vývojový proces bez přímých Božích zásahů, podmíněný pouze sebeorganizačním potenciálem stvořené hmoty.

Pavlovy výklady v Římanům 5 sice obsahují názor, že Adam byl jako Kristus historická osoba, toto pojetí je však s vědeckým poznáním „těžko slučitelné“, což musí být pro interpretaci pavlovských textů určující. Pavla je prostě nutné chápat v kontextu jeho doby. Collins mluví (podobně jako Alexander) o tvoru zvaném Homo divinus, který byl „stvořen“ z Homo sapiens, a který potom zhřešil s následkem „duchovní smrti“. Fyzické smrti se to netýká, neboť ta byla přítomna v přírodě už od začátku, jako nutný průvodní jev postupného procesu evoluce. Nadprodukce, (konstrukční) chyby, nemoci, selekce, smrt – to všechno jsou jen vedlejší produkty evolučního mechanismu, bez kterých nemůže vůbec fungovat. „Elegance“ údajné Boží metody stvoření tím ovšem dostává povážlivé trhliny a především, otázka utrpení je tím relativizována a vytržena ze širšího biblického, resp. teologického kontextu.

J. L. Hromádka mluví ve své knize Evangelium o cestě za člověkem (1958) o „ponuré a tísnivé skutečnosti zla“, v tradičním pohledu má utrpení co do činění s hříchem člověka. Tím však problém není zcela vyřešen, upozorňuje, neboť zlo není jen v nás, ale „jest i mimo nás, kolem nás a nad námi“, zůstává zde – slovy jiného autora – jako „osten teismu“. S tím pak úzce souvisí další rovina evangelia: Kristus nad mocnostmi zla na kříži zvítězil, plnost Jeho moci se však projeví až v podobě nového nebe a nové země, v podmínkách stvoření úplně jiné povahy: „Soudím totiž, že utrpení nynějšího času se nedají srovnávat s budoucí slávou, která má být na nás zjevena. Celé tvorstvo toužebně vyhlíží a čeká, kdy se zjeví sláva Božích synů… Trvá však naděje, že i samo tvorstvo bude vysvobozeno z otroctví zániku a uvedeno do svobody a slávy dětí Božích“ (Ř 8,18–21). „A viděl jsem nové nebe a novou zemi, neboť první nebe a první země pominuly a moře již vůbec nebylo… A smrti již nebude, ani žalu ani nářku ani bolesti už nebude – neboť co bylo, pominulo“ (Zj 21,1–4).Půjde o naplnění vize proroka Izajáše (11,6–9; 65,16–25), vázané na dokonané dílo Mesiáše: „Vlk bude pobývat s beránkem… kráva se bude popásat s medvědicí… Já stvořím nová nebesa a novou zemi… nikdo už nebude páchat zlo a šířit zkázu.“ 

Izajášova vize má formu alegorie. Alegorie ovšem, která má naprosto jasný věcný a historický podtext, na kterém nová teologie teistické evoluce nemůže nic změnit. Utrpení je znakem stvoření porušeného hříchem, smrt není nutným průvodním jevem stvořitelského dění, natož „motorem evoluce“. Imperativem teistické evoluce je podřízenost interpretace Bible aktuálnímu stavu poznání světa. V angličtině se to dá vyjádřit slovní hříčkou jako důraz na „World“ (svět) před „Word“ (slovo). Je skutečností, že tento důraz nabývá na síle a je tak výzvou pro nové promýšlení všech souvislostí. Nová teologie teistické evoluce ale tím správným směrem neukazuje.