V uplynulých týdnech jsme mohli být svědky toho, jak papež František upoutal pozornost médií svými výroky, které zní poněkud kontroverzně dokonce i pro římské katolíky. Poslední dobou je slyšet jeho citáty, ve kterých se vyjadřuje přinejmenším dvojznačně ohledně existence pekla pro ty, kdo nevěří. Vatikánský tiskový mluvčí okamžitě na tyto nesrovnalosti reagoval tím, že by papežova slova ohledně pekla neměla „být považována za věrný přepis slov Svatého Otce“. Tímto asi Vatikán sice uspokojil novináře, ale nepodařilo se mu podat přijatelné objasnění papežova skutečného učení o pekle.

Ještě čerstvějšího data (15. dubna 2018) je papežovo tvrzení, že ateisté se dostanou do nebe, čímž se jen posílil dojem, že papežovo uvažování ohledně života po smrti je poněkud neobratné ve srovnání s běžným biblickým pohledem. Oba výroky totiž mají co do činění s věčným údělem člověka, z nichž první předkládá možnost anihilace (tj. konečného zániku duše) a druhý naznačuje určitou formu univerzalismu (tj. všichni budou nakonec spaseni bez ohledu na jejich víru v Krista).

„Můžeš si být jist, že je s ním v nebi.“

Tento papežův veřejný komentář byl vysloven u příležitosti návštěvy jedné farnosti na předměstí Říma. Při té příležitosti se papež setkal s dětmi a odpovídal na jejich otázky. Přišel k němu plačky jeden chlapec a vyprávěl mu o svém nedávno zesnulém otci a ptal se, zda je teď v nebi, nebo ne. Ten chlapec považoval za důležité papeže informovat o tom, že jeho otec, ačkoliv nechal své děti pokřtít, byl sám ateista.

Co tedy říct tomuto zarmoucenému chlapci truchlícímu po otci a dožadujícímu se dozvědět, kde jeho táta stráví věčnost? Zde je odpověď, kterou mu dal papež František:

Bůh má srdce otce, tvůj táta byl dobrý člověk, je s ním v nebi, tím si můžeš být jistý. Bůh má otcovské srdce, mohl by vůbec kdy Bůh opustit nevěřícího otce, který nechá pokřtít své děti? Bůh byl určitě na tvého tátu hrdý, protože je snadnější být věřící a nechat své děti pokřtít, než své děti nechat pokřtít a být přitom nevěřící. Modli se za svého otce, mluv s ním. Toto je má odpověď.

Musí se uznat, že odpovídat chlapci, který pláče a má hlubokou bolest, je emocionálně náročné. Mluvit s někým o blízkém člověku, který nedávno zemřel, je vždycky obtížné. Přesto by prvotní povinností křesťana mělo vždycky být, aby zůstal věrný pravdě biblického evangelia a předával, co říká Bible, pastoračně vhodným a citlivým způsobem. Přesně v tomhle papež František naprosto selhal, a to hned ve vícero bodech. Zcela jistě chlapci vyjádřil soucit, ale byl přitom věrný Božímu slovu?

Papež pronesl hned několik nesprávných výroků, které je třeba krátce zmínit. Za prvé jde o spojitost, kterou utvořil mezi tím, že chlapcův otec byl „dobrý člověk“ a že je tedy teď s Bohem. Stačí snad být dobrým člověkem na to, aby ho Bůh přijal? Neříká snad Bible, že nikdo není před Bohem spravedlivý (např. Ř 3,10–12) a že naší jedinou nadějí je, že Ježíš Kristus byl jediným „dobrým člověkem“, skrze kterého smíme být přijati Bohem Otcem (např. 2K 5,21)?

Za druhé, když někdo nechá pokřtít své děti, je to snad totéž jako mít spásnou důvěru v Pána Ježíše Krista? Nejde pak náhodou o výklad spasení skrze skutky, vůči kterému je Bible vždycky odmítavá (např. Ef 2,8–9)?

Za třetí, na základě čí autority bylo chlapci dáno takovéto ujištění? Jak si vůbec může být někdo – třeba i papež – tak jistý tvrzením, že nějaký ateista je v nebi? Nemají se snad křesťané spoléhat na autoritu Božího slova, které jasně učí, že ti, kdo nevěří, budou odsouzeni (např. J 3,18)? Má papež autoritu změnit to, anebo je snad jeho autorita nadřazená jasnému biblickému učení?

A konečně za čtvrté, jak se dá povzbuzení, aby se chlapec za otce modlil a mluvil s ním, srovnat s jasným biblickým učením, které nás varuje, abychom nemluvili s mrtvými (např. Dt 18,9–12) a modlili se jenom k Ježíši Kristu, jedinému prostředníku mezi Bohem a člověkem? Proč papež místo toho, aby vedl chlapce k Ježíši Kristu, odkázal ho na jeho mrtvého otce?

„Všichni jsme děti Boží.“

V této své odpovědi papež vyjádřil celý jeden teologický pohled, který se sice může zdát být vstřícný a soucitný, ale v konečném důsledku je zvrhlý a zavádějící, protože se nedrží pravdy Písma. Co je ještě horší, tento rozhovor se neodehrál v nějakém vakuu, ale papežova odpověď byla spíše vyvrcholením jeho předchozího komentáře, ve kterém prohlásil, že jsme všichni děti Boží. Tuto svou myšlenku papež formuloval takto:

Všichni jsme děti Boží, všichni, i ti, co nejsou pokřtění, ano, dokonce i ti, kdo věří v jiná náboženství, nebo ti, kdo mají modly. Mafiáni jsou také Božími dětmi, akorát že se raději chovají jako děti ďábla. Všichni jsme děti Boží, Bůh nás stvořil a miluje nás a vložil do srdce každého z nás svědomí, které rozpoznává dobré od zlého. Při křtu do vás vstoupil Duch Svatý a upevnil vás v tom, že náležíte Bohu. Mafiáni jsou také Božími dětmi, musíme se za ně modlit, aby se navrátili zpět a uznali Boha.

Zde se papež František opakovaně pokouší předefinovat, co to znamená být Božím dítětem. Pro něho jsou dětmi Božími všichni lidé: věřící křesťané, pokřtění lidé, nevěřící, ateisté, lidé vyznávající jiná náboženství, modloslužebníci a další. Svůj výrok staví na stvoření a odkazuje se na lidské svědomí. O hříchu a oddělení od Boha tu nepadne ani zmínka. O křtu se vyjadřuje jako o „upevnění“ nás v tom, že patříme Bohu, tedy jako o něčem, co jen posílí a učiní více zjevným něco, co už tu bylo i před křtem. Prohlásit všechny lidi za děti Boží znamená, že všichni lidé budou nakonec spaseni, čímž se naprosto stírají rozdíly mezi přirozeností a milostí, mezi člověkem stvořeným a člověkem spaseným. Na tomto základě papež František očividně stavěl, když ujišťoval malého chlapce, že je jeho ateistický otec nyní v nebi.

V uvedeném papežském učení se nacházejí vážná pokřivení pravdy. Všichni bibličtí křesťané, i ti z římskokatolických kruhů, by si měli začít klást vážné otázky ohledně svévolného teologického systému papeže Františka.

www.vaticanfiles.org

Překlad Kateřina Gjergii Holzerová